Původně jsem si myslel, respektive jsem doufal, že tenhle text napíšu za jedinou noc, podobně jako svého času Logout. Nakonec vznikal tři týdny. Zhruba po čtvrthodinách, protože když pro slzy přestanete vidět na monitor, tak se psát prostě nedá.
Vyhledávání na stránkách
Rubriky
-
Poslední příspěvky
Nejnovější komentáře
- Karel Trumm: 25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka
- Karel Trumm: 25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka
- Karel Trumm: 25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka
- Jason: 25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka
- Karel Trumm: 25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka
Starší příspěvky
- Červen 2023
- Listopad 2021
- Říjen 2021
- Září 2021
- Duben 2019
- Srpen 2018
- Duben 2018
- Březen 2018
- Leden 2018
- Prosinec 2017
- Listopad 2017
- Říjen 2017
- Září 2017
- Srpen 2017
- Červen 2017
- Květen 2017
- Březen 2017
- Únor 2017
- Prosinec 2016
- Listopad 2016
- Září 2016
- Srpen 2016
- Červenec 2016
- Červen 2016
- Květen 2016
- Únor 2016
- Prosinec 2015
- Listopad 2015
- Říjen 2015
- Září 2015
- Srpen 2015
- Leden 2015
- Prosinec 2014
- Listopad 2014
- Září 2014
- Srpen 2014
- Červenec 2014
- Červen 2014
- Květen 2014
- Duben 2014
- Březen 2014
- Únor 2014
- Leden 2014
- Prosinec 2013
- Listopad 2013
- Říjen 2013
- Září 2013
- Srpen 2013
- Červenec 2013
- Červen 2013
- Květen 2013
- Duben 2013
- Březen 2013
- Únor 2013
- Prosinec 2012
- Listopad 2012
- Říjen 2012
Základní informace

Když jsem zakládal tuhle občasnou rubriku příspěvkem o návratu Twin Peaks po 25 letech, rozhodně by mě nenapadlo, že o sedm let později budu psát o návratu něčeho, co se už v době, kdy Twin Peaks vznikaly, zdálo být dávno mrtvé. Tedy spíš někoho.
Ačkoli si jich dlouhá léta vážím, nemůžu o sobě vyloženě říct, že jsem fanouškem Spirituál kvintetu. Nemám ani jedno jejich album, byl jsem na dvou jejich sólových koncertech (včetně toho, o kterém vám budu vyprávět) a dvakrát jsem je viděl v rámci nějakého festivalu. Takže těžko najdete někoho překvapenějšího následujícími řádky, než jsem já sám. 
Často se mluví o tom, že žijeme v době absolutního sobectví. Že soucit a empatie se dnes nenosí, každý se stará jen o sebe a když se vám něco stane, nikdo a nic vám nepomůže. Tady jsou moje zkušenosti z prvních pár hodin poté, co jsem si po pádu z kola zlomil ruku.
Moje dětská četba (Rychlé šípy, Traja pátrači, Batlička, v pubertě Tolkien) na mně zanechala fatální následky. Byl jsem indoktrinován. Mám zásady, kterých se držím. Většinou. A když ne, tak se pak sám před sebou stydím.
Jsou věci, které o vás něco vypovídají. A pak jsou věci, které vás definují. Jednou z těch, které definují mě, je láska k hudbě. Nebo spíš – méně vznosně, ale přesněji řečeno – závislost na ní. Už jsem si v životě tolikrát ověřil, že důvodem, proč mi nebylo dobře, byl prostě a jednoduše nedostatek hudby, že jsem si zvykl brát to jako fakt. Zmínka o něm je ostatně v pravém horním rohu titulní stránky už od chvíle, kdy Čarodějova věž šla online. S tím, že kdo mě zná osobně, ví, že ačkoli chodím na progresivní metal i písničkáře, asi nejhlouběji se mi do duše zaryla hudba počítačová. A tohle všechno vám tu vyprávím jen proto, aby bylo jasné, jak moc velká věc pro mě je objev, o který se s vámi dnes chci podělit.
Dnes se s vámi podělím o to, co má společného film Pošli to dál s americkými trenéry, kdy a proč tito odcházejí do háje a jak jim tam je. Ale nesportovci, nebojte se, přes svůj název ani tenhle příspěvek vlastně není o sportu.