Když jsem se rozhodoval, zda do Kuvajtu jít, byl pro mě možná rozhodujícím argumentem babylon národů, který tu panuje. Zatím jsem v našem týmu našel Turkyni, Tunisanku, tři Indy, dva Kuvajťany a dál Pákistánce, Syřana, Jordánce, Rumuna, Litevce a Novozélanďana, a to ještě zdaleka neznám všechny kolegy na patře, o jiných částech firmy ani nemluvě (odkud třeba může být takový Carmelo, případně Iyad?).
Nejde ale jen o lidi. To se takhle vrátím z nákupního centra na hotel a ze zvědavosti začnu okukovat obaly. A je to podobně strakatá záležitost jako náš tým! Postupně vybaluji pákistánské mandarinky, filipínské banány, jakýsi druh fazolí s chilli vyráběný firmou California Garden v Dubaji, arabský chléb, americké lupínky dovážené přes Jordánsko, jablečný džus vyráběný v Saúdské Arábii, klávesnici k počítači vyrobenou v Číně a vodu ze skotské Vysočiny. Fazolky tedy byly pěkně hnusné, ale jinak nebyl důvod si stěžovat.
Píšu o tom nejúžasnější ženě na světě.
“Je fakt, že v Kuvajtu si toho moc nevypěstují,” odpovídá mi. To má tedy pravdu.
Ale aspoň ten klávesnicovník by jim tu růst mohl, co myslíte?
No jo, klavesnicovnik. Ale zkusil tam vubec nekdo zasadit seminko? Treba to jeste nikoho nenapadlo.
To už bys Krupkaji rovnou mohl sázet semínko od lopaty… 😀