Dnes vám povím, jak jsem si po víc než roce a půl zašel do Braníka na desítku, a o jednom pánovi, co mi s ní chtěl pomoct.
Ha, dostal jsem vás! Nemyslím tím pivo, ale závod na deset kilometrů v rámci Pražské běžecké tour, který se v Braníku koná. Ale ten pán byl opravdový.
Sportem k dočasné invaliditě
Když jsem se v roce 2017 rozhodl běžet maraton v Amsterdamu i přes nedoléčené zranění, věděl jsem, do čeho jdu. Počítal jsem ale s léčením v rozsahu tří-čtyř měsíců, nikoli roku a půl.
Při Pražském půlmaratonu (na který jsem šel jako vodič pro kamaráda Joea na ze svého pohledu mírné tempo, takže jsem to původně bral jako součást rekonvalescence) o čtyři měsíce klidu a dva měsíce lehkého tréninku později se mi totiž zranění obnovilo. Když jsem pak na Pražském mezinárodním maratonu jako divák u trati brečel při pohledu na dalšího kamaráda Václava a těch pár dalších tisíc bojovníků s dvaačtyřicetikilometrovou distancí, uvědomil jsem si, jak moc bych chtěl ještě aspoň jednou tuhle atmosféru zažít jako povzbuzovaný, nikoli povzbuzující. A tak jsem po pečlivé úvaze zbytek běžecké sezony kompletně vypustil.
To jsem si ovšem opravdu skvěle pomohl! Nechtěl jsem zůstat bez sportu úplně, a tak jsem si na dovolenou na Šumavě vzal kolo.
Zlomenina ruky, kterou jsem si díky tomu pořídil, po šesti týdnech srostla a za další dva měsíce jsem ruku rozcvičil. Na rozdíl od nártu, který se ozýval i po půlroce na podzim a třech čtvrtích roku v zimě. Často i bez zjevného důvodu, třeba jen když jsem seděl u počítače. A protože jsem chtěl dodržet rozhodnutí nohu opravdu rok nějak výrazně nezatěžovat, netušil jsem, zda jde o to, že prostě stárnu, a součást běžných sportovních bebíček, nebo o indikaci, že šlacha při první příležitosti udělá pápá.
Chybí mi radost
Kombinace zlomené pařáty a nemožnosti běhat mi ukázala, jak strašně moc k životu potřebuju pohyb. Těch šest kil, která jsem přibral, vem negativně orientovaná nadpřirozená bytost, horší bylo, jak se to na mně podepsalo psychicky. Ačkoli dobré i nedobré věci se mi dál děly v běžném poměru, subjektivně mi ze života ubylo radosti. Hodně radosti. A bylo to na mně vidět. Během následujících šesti měsíců jsem se od různých přátel dozvěděl, že nemám obvyklou jiskru, neplynu, nebo že vypadám, jako kdyby mi ulítly drony.
A tak, když jsem jednoho teplého dne v polovině února poprvé opatrně vyběhl, šel jsem do neznáma a jen jsem doufal. Co vám budu povídat – bolelo mě po těch pěti a půl kilometrech úplně všechno. Včetně nártu. Ale ten bolel jen jako součást celého balíčku bolení, které k zátěži po tak dlouhé době patří. Bolí dodnes, ale pořád jen tak nějak unaveně a namoženě, jako všechno ostatní. A já doufám dál.
Do Braníka na desítku aneb konečně k věci
Po šesti týdnech jsem se rozhodl poprvé vyrazit závodit – na zmíněnou Branickou desítku.
Nejdřív jsem večer nemohl usnout. Pak jsem ráno zaspal. Tramvaj měla výluku. Náhradní spoj měl zpoždění, a tak mi ujel přestupní spoj, pročež jsem sprintoval mezi dvěma zastávkami, abych chytil spojení jiné. Startovní číslo jsem si vyzvedával pět minut, batoh dával do úschovny dvě minuty a do startovního koridoru se postavil minutu před výstřelem.
Nervozita z toho, že bych závod mohl nestihnout, a napětí, co udělají šlachy v plné zátěži, se projevila množstvím adrenalinu v krvi. Pokud k tomu ještě přičtu, že jsem za ten rok bez běhání úplně ztratil schopnost odhadnout tempo, kterým běžím, fakt se nemůžu divit, že jsem úvod závodu brutálně přepálil.
Protože moje běžecké hodinky s GPS měl v té době ještě půjčené kamarád Technomorous Logout, zjistil jsem to až u kyblíku s číslem „1“ (inu, někde se kilometry označují cedulemi, někde vlajkami a na Pražské běžecké tour to jsou vzhůru nohama obrácené kyblíky), kterým jsem místo naplánovaného času 5:00 probíhal někdy okolo 4:20. Pro neběžce – přepálit úvod o 40 sekund na kilometr je hrozně, příšerně moc, v podstatě rozsudek vytrvalecké smrti. I kdybyste okamžitě zvolnili, napravenou škodu už nenapácháte.
Když běžím nějaký závod s kamarádem jako vodič a na začátku nás spousty lidí předbíhají, říkám: „Necháme je běžet a tři kilometry před cílem, až je budeme míjet, si řekneme, kdo líp zvolil tempo.“
„Jo, takže tentokrát to na tom sedmém-osmém kilometru budu já, kdo bude mít pocit, že stojí, a okolo budou dělat ‚frrr, frrr, frrr‘ ostatní běžci!“ řekl jsem si rezignovaně.
Nakonec se to nejedlo tak horké. Jednak jsem byl tak napumpovanej, že než přišel útlum, byl jsem už ve druhé polovině trati, a jednak jsem zřejmě trochu podcenil výkon, na který jsem v tom prvním závodě po dlouhé době měl, takže závěr nebolel tak moc, jak jsem čekal. Přece jen mě ale na posledních třech kilometrech předběhlo nějakých deset lidí, kdežto já trhnul tak možná tři. Obvykle to bývá naopak.
Chci pomoct?
Stalo se to někde mezi osmým a devátým kilometrem. Doběhl mě šedovlasý pán okolo šedesátky. Jak mě tak předbíhá, říkám: „Tomu říkám umění rozložit si tempo. Já už jsem úplně hotovej.“
Pán na mě mrkne a prohodí: „Chceš pomoct?“
Ta dvě slova s tázací intonací mě naprosto odrovnala.
„Jste hrozně hodnej, děkuju,“ vydoloval jsem ze sebe, „ale já se po roce a půl vracím k běhání, takže i kdybych to teď už jen došel, stejně budu strašně spokojenej!“
Nechal jsem pána běžet dál a ještě chvíli jsem nad tím nádherným sportovním gestem dumal. Jako jo, když někdo při závodě zkolabuje a nějaký další účastník mu poskytne první pomoc, tak se to skvěle vyjímá v médiích, protože smrt nebo aspoň její hrozba prodává. Z hlediska závodníka, který pomáhá, je to ale vždy závod, v němž se vzdá vlastního výsledku v menší či větší prospěch někoho jiného. A přesně to mi ta rychlá šedá hlava nabídla. A byla by to od ní bývala o to větší oběť, že v mém případě o život nešlo.
A pak se stala druhá neuvěřitelná věc – sice nijak závratně, ale přece jen jsem přidal na tempu. O dalších dvě stě metrů dál zase. A potom ještě. Až do cíle už se přede mě nikdo nedostal a já naopak urval ty tři skalpy zmíněné výše a doběhl nějakých deset sekund za tím pánem, který mi, přestože jsem jeho nabídku odmítl, stejně moc pomohl.
Bublám, bubláš, bubláme
Za cílem jsem se seskládal na zídku u cesty, nevěřícně zíral na čas na stopkách (47:09, plán byl 49:10!) – a v tu chvíli se mi přihodilo něco, co obvykle zažívám jen mezi přáteli osmibitisty.
„Tohle je jedno z míst, kde jsem v životě opravdu spokojený. Sem patřím!“ uvědomil jsem si a začal jsem se usmívat od ucha k uchu, a dost možná ještě dál.
Hodně se dnes mluví o tom, jak se lidé uzavírají do společenských bublin, v nichž se setkávají s lidmi, se kterými si mohou navzájem potvrzovat, že jejich názory jsou ty opravdu správné. Rád bych si o sobě myslel, že jsem jiný, otevřenější a tolerantnější, ale ať dělám, co dělám, nemám ve svém okolí nikoho, kdo by volil X (dokonce ani Y nebo Z) nebo si o A myslel B (každý nechť si doplní podle chuti). Takže ne, nejsem jiný – a nejsem na to ani trochu hrdý.
Ale to, že se v té mé koníčkové bublině najdou lidi, kteří jsou ochotní pro jiné obětovat vlastní závod, mě vedle mého běžeckého – a tím i psychického – zzombievstání naplňuje čtyřiašedesátikarátovým štěstím.
Mne se zda, ze jsem te videl o 1/2M za Husakovym tichem, chtel jsem po tobe hodit houbicku a zarvat vole, co delas tam a ne tady mezi nama (mysleno mezi Benardem a mnou) ale nemel jsem houbicku uz.
Tak snad napresrok se povede prejit od desitek k nejake slusnejsi voltazi navzdory slacham, protezam, ortezam a ornitozam, latenci, indolenci i elokvenci. Behu zdar!
Je to tak, byl jsem fandit přátelům a výběh z tunelu bylo jedno z mých stanovišť. Soudě podle tvého času jsi to mým kamarádům cca o minutu nandal, takže i ten čas, kdys mě tam nejspíš viděl, odpovídá. Ke slušnější voltáži přecházím už 15. 6. v Olomouci (samozřejmě za podmínky, že vydrží zdraví) a na tu nejslušnější bych se rád vydal příští rok na PIMu. Jo a abych nezapomněl – brzy bude středa!
To je pravda, hledels smerem k Ticha utrobam. A chudaci kamaradi – ten muj cas byl uplne straslivy, byt spravedlivy.
Olomouc, pekna prace. Budu mit druhy pokus na hod houbickou… 🙂
Se stredami opatrne, ted slavim День Победы.
Já bych řekl, že pro člověka, který ještě před dvěma lety měl nejdelší uběhnutou vzdálenost asi 3 km ze školy a letos oslaví 49. narozeniny, ten čas okolo 2:03 byl vééélmi pěkný. A druhý kamarád mu dělal vodiče. A nějaká ta středa se jistě najde, byť nemusí být přímo vítězná. Každopádně jsem zvědav, jestli se o víkendu potkáme na Světě knihy. 😉
Wotnau,
gratuluju ke comebacku. Jednu poznamku si ale nemuzu odpustit a ver mi, ze ji sem pisu v uprimne snaze Ti pomoc – ikdyz me to krome par minut nic nestoji. Ja vim, ze mas sve zarucene lecebne metody, nezpochybnuju je a verim, ze Ti pomahaji. Nicmene Tvoje neuveritelne dlouhe laborovani se zranenimi by mozna mohla byt o neco efektivnejsi, kdybys do toho zahrnul i nekoho, kdo tomu trochu vic (s uctou k tunakum) rozumi. Ono totiz ve vetsine pripadu je problem uplne jinde, nez si myslis, a vetsinou lecis dusledek, ale pricina si zije dal a ozve se vzdy, kdyz ji das byt i sebemensi prilezitost. Mam s tim docela velkou zkusenost a vim moc dobre, ze pes byva zakopan tam, kde bys to vazne nerekl. Vim o nekom, kdo je na tohle opravdu dobrej, takze kdybys treba chtel opustit lecbu tunakem a mesici odpocinku, mohla bych Ti dat kontakt.
Kazdopadne preji vic desitek i dvanactek…:),
Zdravi,
Zaba
No to jsou k nám hosti! 🙂 Díky za nabídku a rozhodně se jí nezříkám. Do téhle sezony jdu s tím, že zatím budu pečlivě manageovat objemy, ale nebudu se omezovat v intenzitě, protože jestli i po tak dlouhém klidu noha vypoví poslušnost, tak by ji asi fakt měl vidět odborník. Každopádně sehnat někoho, kdo tomu víc rozumí a přitom má úctu k tuňákům, nebude případně úplně jednoduché, takže budu rád, pokud mi to případně ulehčíš. Teď ale hlavně doufám, že to nebude třeba.
No hurá! Noha běhá, ruka píše… už jsem se bál, že nebude co číst. 🙂
BTW Shodou okolností i Fandal včera zjistil, že oplývá blogem, tak doufám, že oba zase něco brzo napíšete a nebudu si muset z nudy číst Mořské vlky 2x.
ahoj tady Majda. Objevila jsem u mámi jsem našla knížku kterou jsi nspsal.
Ahoj Majdo. Třeba až budeš větší, tak si ji i přečteš. Zatím by se ti asi moc nelíbila. 🙂 Měj se krásně a pozdravuj mámu!