Čarodějova věž slaví 5. narozeniny!

Vážně, nebo možná spíš věžně! Prvnímu příspěvku na wotnau.cz je dnes přesně pět let. Snad dost na to, aby to ospravedlnilo malé ohlédnutí.

Nic nového pod Měsícem

Spousta dlouhodobých projektů se vám za běhu změní pod rukama, zejména pak proto, že se měníte vy sami. Třeba během studia zjistíte, že jste se naprosto sekli s výběrem školy, nebo po roce psaní knihy zjistíte, že by vlastně měla být o něčem jiném (pro ty z vás, kdo nečtou můj twitter, budu mít brzy nečekané, ale snad milé překvapení).

Před pěti lety jsem ve svém prvním příspěvku formuloval program tohohle blogu zhruba následovně: dělit se o zajímavé zážitky a věci, dělat lidem radost, případně jim dát pocit, že v něčem nejsou sami, a setkat se (alespoň virtuálně) s lidmi, se kterými bych se jinak nesetkal. Co mě při pohledu zpátky opravdu překvapuje: za těch pět let se na tom nezměnilo vůbec nic. Což mi říká, že to asi vážně bude jedna z těch věcí, které mám v životě dělat.

Než mi moji Věžané začali rozumět

Jeden můj kamarád tehdy na ten první příspěvek zareagoval otázkou: „A cos’ tím vlastně chtěl říct?“ Tehdy jsem pochopil, že nás sice pojí přátelství, ale ve skutečnosti si tak úplně nerozumíme. O to větší radost mi udělalo, když jsme o nějakých osmnáct měsíců později spolu s dalšími pár přáteli skupinově řešili přes Skype význam praxe pro kvalitu výstupu a právě on tehdy při hledání příkladu prohlásil: „Tak se podívej na Jasona, jak je nechutně vypsanej.“

Trauma z pouštní Věže

To už jsem byl v Kuvajtu.

Během práce na Středním východě mi web kromě všeho výše uvedeného sloužil i jako prostředek komunikace s rodinou a přáteli doma. Pokud jde o dělení se o zážitky, v té době si mé ctěné čtenářstvo teprve zvykalo na moje vnitřní nastavení a můj styl. Příspěvek o džusu, který nebyl z koncentrátu, tehdy většina lidí nepochopila a ještě pár měsíců poté mi pár známých vysvětlovalo, jak na džusech z koncentrátu není nic špatného, přestože mi tehdy šlo o něco úplně jiného.

Možná si zvykli, možná mě přestali číst, ale když jsem o dva roky později psal o tom, z čeho se správně pije rum, podle reakcí pod příspěvkem, v mailu i na twitteru to vypadalo, že tentokrát mě pobrali (a snad se i trochu pobavili) všichni.

Kuvajt mi způsobil i malé trauma. Pár známých mi pak ještě dlouho říkalo, že jako web dobrej, ale příběhy z Kuvajtu byly nejlepší. Připadal jsem si jako kapela, která posledních dvacet let muzikantsky zraje a dělá nejlepší hudbu, jakou umí, ale fanoušci po ní pořád chtějí hlavně první flák, který jí hráli v rádiu. Jedna věc jsou situace, které vám život servíruje, což ovlivnit nemůžete, druhá způsob, jakým o nich píšete. A já si pořád myslel, že autorsky jsem oproti poušti aspoň o malý kousek dál.

Časem se hrany obrousily. Jeden z největších rejpalů si mě udobřil, když mou minisérii o Rychlých šípech a Velinského pokračování prohlásil za práci de facto odbornou, ale přesto velmi čtivou (což od ředitele univerzitní knihovny potěší). Pokud bych se měl po cimrmanovsku sám pochválit, tak když jsem pak viděl prázdný canc v Literárních novinách na stejné téma, řekl jsem si, že na tom něco bude.

Proč?

V posledních dvou letech jsem si často kladl otázku, proč vlastně wotnau.cz píšu.

Grafoman fakt, ale opravdu nejsem – nemám nutkavou potřebu psát a samotný proces tvorby mě až skoro fyzicky bolí (což nic nemění na tom, že vidět výsledný výtvor a moct si říct, že se povedl, je strašně fajn pocit).

Druhá potenciální motivace je zpětná vazba. Té ale zas tak moc není. Moje čtenářstvo má převážně problém se zvěčněním svých reakcí přímo na webu a jiný kanál použije, jen když ho to zrovna náhodou napadne. Kvůli tomu zrovna náhodou mám občas chuť někoho zakousnout. Například loni na JHConu, když jeden nejmenovaný spectrista zaslechl mou debatu o wotnau.cz s už nevím kým a jen tak mimochodem prohodil: „No já taky – když je mi smutno, tak si otevřu tvůj web a hned je mi líp.“ Poděkoval jsem dotyčnému za milou zpětnou vazbu, ale zároveň si něco ve mně zakřičelo: „A to jako kdybys náhodou nezaslech’, že se o Věži zrovna s někým bavím, tak bys mi to nikdy neřek’?“

Párkrát už jsem měl chuť s blogem seknout. Vždycky mi ale motivaci pokračovat obstarala zpětná vazba, která z té běžné vybočila. Která mi ukázala, že díky některým štěstěnou políbeným textům vážně dojde k setkáním myslí a hodnot, ke kterým by jinak nedošlo.

Jako třeba když jsem díky článkům o hledání Clarkových stop na Šrí Lance znovu získal pořádný důvod věřit v lidi v době, kdy jsem to vážně potřeboval, a setkal se díky nim s jednou pozoruhodnou dámou (psal jsem o tom tady a tady).

Nebo když vám v reakci na vyprávění o dovolené přistane ve schránce mail, ve kterém stojí, že „vysvětlit v práci, že to byla nejlepší dovolená za poslední roky, fakt nejde […] je těžké vysvětlovat, co jsou kamarádi, […] a pak se objeví Wotnau a všechno tam pěkně natvrdo napíše a já jen čtu a říkám si […] ‘konečně někdo, kdo to zná a chápe’.”

Případně když vám kamarád u piva bez jakéhokoli předchozího varování řekne: “Ten tvůj příspěvek o pivu s otcem, které se nekonalo, je jeden z nejsilnějších článků, co jsem četl – a tím nemyslím jen u tebe na webu, ale vůbec na internetu.”

V těch posledních dvou případech mě, prosím, nechápejte špatně. Jako že jo, obojí je to zatracepeně velká chvála a udělala mi hodně, hodně, fakt moc dobře (navíc vzhledem k tomu, že oba příspěvky jsou z posledního půlroku, definitivně padl můj kuvajtský komplex). Převažujícím pocitem na mé straně je ale vděčnost. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že na čem nejvíc záleží, jsou lidi okolo vás. A taky že jeden z mých nejniternějších snů je, že mě někdo chápe a rozumí mi. Takže když v někom něco, co napíšu, zarezonuje natolik hluboce, že cítí potřebu se mi s tím svěřit, beru to jako dar. Jak proto, že si uvědomím, že to, že do každého příspěvku dávám kus sebe, má smysl. Tak proto, že vidím, že nevysílám do úplného prázdna.

Co dál?

Co by – nehodlám spát na bobkovém listu, a tak až zveřejním tenhle výroční příspěvek, začnu si psát poznámky k těm, které budou následovat. V nejbližší době se můžete těšit na drobnou glosu o tom, že stárnutí má také něco do sebe, odpověď na otázku, kdy a proč chodí americký trenér do háje, a po delší době zase jedno cestovatelské vyprávění, protože jsem teď byl týden v Amsterdamu (a nebojte, nebude chybět část o Red Light Districtu!).

Závěrem

S ohledem na kruhovou kompozici a začátek tohohle lehce samožerného příspěvku mě jako finále nenapadá nic lepšího než to, čím jsem před pěti lety končil:

Pokud někomu z těch pár desítek vás, co budete moje „blog posty“ číst, udělám radost, obohatím vás, něco se ode mě [dnes bych napsal „díky mně“, protože to jednak zní méně kazatelsky a jednak je super vyhnout se té či oné chybě, protože už ji za vás udělal někdo jiný] naučíte nebo vám jen dodám pocit sounáležitosti v podivně pokřiveném světě, pak tyhle občasné výkřiky do binární tmy splní svůj účel. A pokud ne, aspoň si na nich pocvičím tvůrčí psaní. Každopádně vítejte v Čarodějově věži.