(Doufám, že zdaleka ne) Naposledy Zeal

Můj kolega Zeal ke třicátému červnu ve firmě skončil. Jeho odchod jako by zrcadlil špecifikááá té naší korporace.

Zeal ke mně byl vždycky otevřený. Pár měsíců po mém nástupu do firmy mě trochu vyvedl z míry, když mě požádal, jestli bych mu nepomohl updatovat životopis – že prý mám daleko lepší manažerskou angličtinu. Tomu od podřízeného říkám upřímnost a důvěra! Stejně tak mi někdy v únoru sdělil, že jedná se dvěma firmami, a v dubnu, že se s jednou z nich blíží k dohodě.

Že dal na začátku května výpověď, mě tudíž nikterak nepřekvapilo. A přál jsem mu to. V marketingu se trápil, a teď odcházel na místo finančního ředitele saúdské pobočky jedné kuvajtské firmy. Odcházel pracovat pro generálního ředitele, pro kterého dělal už dřív.

Těšil se. Moc. Úplně zářil.

“Vracím se ke své původní profesi, navíc k firmě, jejíhož šéfa znám a který mi věří. Existuje přesně jeden důvod, proč na tu pozici nabrali mě – protože si pamatují, jakej jsem poctivej blbec, a potřebujou někoho, kdo by na to v Saúdské Arábii dohlédl,” smál se. Radoval jsem se s ním. Znáte snad spoustu lidí, kteří by udělali kariéru díky své poctivosti?

Z čeho jsem se ovšem neradoval, bylo že chtěl skončit během čtyř týdnů, k poslednímu květnu.

“Zeale, kamaráde, jestli tě můžu o něco poporosit, vydrž tu o měsíc víc. Ramadán nějak přežiju, ale v červnu bych byl úplně v háji,” poprosil jsem ho.

Zeal po mně kouknul a řekl: “Tak jo, dám jim vědět, že nastoupím až od července.”

A bylo to. Budoucí finanční ředitel o měsíc odložil svůj nástup jako osobní laskavost pro mě.

Přestože on se ke mně, a tím i k firmě, zachoval velice vstřícně, naše korporace by si za jeho odchod zasloužila opakovat ročník. Nikdo kromě mě neprojevil tendence ptát se ho na důvody odchodu, případně jestli existuje něco, co by jeho rozhodnutí mohlo změnit. Ani HR, ani náš společný šéf, ani marketingový ředitel – nikdo. A já se ho na to vlastně ani ptát neměl, protože přestože jsem mu fakticky šéfoval, teoreticky mým podřízeným nikdy nebyl. Poté, co jsem nastoupil, se řeklo, že “to tak bude a v systémech se to časem nějak udělá”, jenže k tomu nikdy nedošlo. (Není divu, firma by mi potom musela oficiálně přiznat vyšší pozici.)

Zeala se nezájem firmy o jeho odchod docela dotkl. Ani jsem se mu nedivil. Patřil mezi lidi, kteří nastoupili v prvním roce její existence, a věnoval jí maximální loajalitu a tisíce přesčasových hodin v dobách, kdy stoupala k výšinám, i když se začala potápět.

Podobnou pachuť měl i rozlučkový oběd. Náš šéf se totiž rozhodl, že bychom měli zavést kulturu dobrých vztahů s lidmi, kteří odcházejí, a ocenit je za jejich služby společnou žranicí.

Když na ni skutečně došlo, začalo se řešit, kam vlastně vyrazíme. Padaly různé návrhy, až jsem se nesměle zeptal: “A co takhle nechat to na oslavenci?” Šéfovi nutno přiznat, že se plácnul do čela a se slovy “Já blbec, samozřejmě máš pravdu!” se šel Zeala zeptat.

Ve chvíli, kdy jsme ve dvou autech vyrazili, nastala po telefonu diskuse, jak dlouho nám cesta bude trvat, jak se postíhají odpolední meetingy a podobně. Zeal už tou dobou vypadal hodně nešťastně a nesměle prohodil: “Ale já žádnou rozlučku nechtěl – vy jste trvali na tom, že nějaká musí být.” Samotné posezení se už naštěstí vcelku vydařilo a náš drahý zesnulý nakonec vypadal rád, že se konalo.

A teď něco pro ty, kdo si pletou víru a náboženství jako rukojmí politiky. Když Zeal, sám praktikující muslim, odevzdal vše, co měl odevzdat, a všechny předávací protokoly byly uzavřeny, obešel všechny kolegy z marketingu s prosbou za odpuštění v případě, pokud se jich za ta léta něčím dotkl.

Načež nastal okamžik loučení; pro všechny kromě nás dvou. Zeal totiž dostal nápad – uzavřeme sázku o výši tržeb, které firma dosáhne za rok 2014. Kdo bude blíž konečnému číslu, vyhrává, a ten druhý platí večeři pro oba … někdy někde ve světě, až se příště potkáme. Takže teď máme oficiální důvod se ještě někdy vidět.

Tady by bylo ideální skončit, možná nějakým shrnutím o náboženské toleranci a síle přátelství.

Jenže o týden později jsem zrovna odcházel z práce a přistoupil jsem do výtahu, kde už byl kolega, který pracuje o patro výš.

“Už jsi to slyšel o Zealovi?”

Ne, neslyšel, a tak mi to Chadi řekl. Můj parťák, dobrý rádce, věrný přítel, něco mezi mým kuvajtským otcem a bratrem, týden po odchodu z firmy dostal infarkt. Ve věku 40 let.

Tady by se příběh dal také ukončit, ale i když by to byl dobrý literární materiál, naštěstí nakonec nejde o tragédii, ani o komedii. Předevčírem jsem byl se Zealem na obědě. Zatím má zakázaný sport, ale chystá se – blázen jeden – vrátit do své nové práce a dle plánu odletět do Saúdské Arábie.

A tady to zatím opravdu končí. Uzavřená kapitola románu, bez pointy. Jako (ať žije klišé všech klišé) sám život.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: (Doufám, že zdaleka ne) Naposledy Zeal

  1. Mummysha napsal:

    Vždycky jsem považovala úsloví: “Koho Pán Bůh miluje, křížkem navštěvuje”, za nesmírný blábol. Ještě pořád si trochu myslím, že je to blábol.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.