HROSJ+SZJVBY aneb Rychlé šípy 25 let poté – část druhá

Ještě jednou Rychlé šípy - tentokrát v podání Jaroslava VelinskéhoZa těch sedmdesát devět roků, které mu byly dopřány, toho stihl tak na tři životy. Folkaři ho znali jako písničkáře Kapitána Kida, který spoluzakládal Portu. Čtenáři detektivek sbírali jeho knihy s Otou Finkem. Já se se jménem Jaroslava Velinského poprvé setkal v polovině 80. let v antologii science fiction Stalo se zítra, kde mu vyšla novela Den a noc. Trochu svým fungováním připomínal Josefa Váchala – svoje knihy si psal, ilustroval, redigoval a vydával sám.

Většina lidí o několikerých Velinského osobnostech nevěděla. Kotlíkáři netušili, že píše, finkaři nevěděli, že zpívá a píše i jiné žánry než detektivky (kromě sci-fi třeba i westerny), a já zas neměl zdání, že můj nejoblíbenější český autor sci-fi má oddané posluchače a Watsony.

I v době, kdy už jsem zdání měl, mě ale překvapila zpráva, že mu v roce 2003 vyšel román o Rychlých šípech jménem Poslední tajemství Jana T. Za rychle rozebranou knihu spekulanti na Aukru chtěli i víc než tisícovku a já se pořád rozmýšlel, jestli do toho jít – až se nakladatelství Baset pochlapilo a, bohužel už po autorově smrti, knihu vydalo znovu.

O tom, jak jsem znovu přečetl Foglarovu Stínadelskou trilogii, abych si Rychlé šípy oživil a měl při čtení na co navazovat, jsem psal minule. Jak dopadlo mé setkání s Mirkem, Jarkou, Jindrou, Červenáčkem a Rychlonožkou ve Velinského podání, si můžete přečíst dnes.

Něco pro detektivy

Šifra mistra Velinského

Romány o Rychlých šípech mají žánrově blízko k detektivkám, případně thrillerům. V původní trilogii klub pátrá po ježkovi v kleci, odhaluje identitu několika záhadných postav (Em, Široko, „mrtvý, který promluvil“) a snaží se zajistit, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Dvěma z původních tří knih dokonce projde Smrt v detektivkovém smyslu (není přirozená a hrdinové ji musí objasnit, aby se dostali k řešení celé záhady), byť ani v jednom případě nejde přímo o vraždu.

Čtenář si tedy pro tvorbu zápletky těžko může přát lepšího autora než vypsaného detektivkáře. Abych vás navnadil, tak jen maličko naznačím: v Posledním tajemství Jana T. pětici našich hrdinů ukradnou přímo z klubovny jejich kroniku, šéfdetektiv klubu Jarka Metelka nade vší pochybnost prokáže, že v ježkovi v kleci nikdy nemohl být plán létacího kola, a nakonec bude před Rychlými šípy stát záhadná šifra HROSJ+SZJVBY.

Na scéně je spisovatel

Čtení původních foglarovek mě několikrát dojalo. Většinou v závěru jednotlivých knih a také vždy, když došlo na vyjímání ježka z klece. U Posledního tajemství se mi poprvé roztáhl úsměv kolem dokola hlavy a současně mi vyhrkly slzy hned na první stránce. Stačilo k tomu málo. Hned čtyři věty končily vykřičníkem.

Hned po pár kapitolách jsem si uvědomil hlavní rozdíl mezi oběma autory: Foglar byl skautský vůdce píšící napínavé příběhy, Velinský byl spisovatel. Velinský vzal Foglara a udělal s ním přesně to, po čem jsem v duchu volal při čtení Stínadelské trilogie: ubral na všem, čímž jeho styl učinil výrazně literárnějším. A čtivějším.

Tím se také vyhnul riziku, které podstupují všichni autoři pastišů – že při nápodobě typických prvků stylu původního autora sklouznou za hranu parodie.

To je zjevně to poslední, co by Velinský býval chtěl udělat. Svou první foglarovku přečetl už v předškolním věku a Mladý hlasatel ho přivedl k lásce k dobrodružným příběhům se záhadami. V šestnácti letech začal s kamarádem vymýšlet pokračování Stínadel. Se samotným Foglarem se později také dlouhá léta přátelil.

Kdyby býval chtěl vydělat peníze, napsal by prostě další finkovku. Místo toho se na sklonku sedmé desítky života vrhl na knihu, část jejíhož nákladu obdržely darem skautské kluby. Na otázku proč v rozhovoru pro časopis Folk & Country 10/04 odpověděl: „Rozhodli kamarádi, kteří o to stáli – a snad i pocit, že když to neudělám teď, neudělám to nikdy.“

Přestože byl výrazně lepší spisovatel, psal Poslední tajemství s obrovskou úctou k předloze. Důsledně se drží Foglarova stylu, takže kousky Velinského prosvítají vlastně jen u tří nových postav, které pro nový příběh vytvořil. Bývalý komisař Sadílek, vysloužilý námořník Fery i starý Ramouz během krátkých dialogů vystoupí ze stránek knihy plastičtěji než některé zásadní figury u Foglara za celou původní trilogii.

Pečlivá příprava, byť ne vždy ku prospěchu

Než se dal do práce na knize, Velinský zjevně pozorně přečetl jak všechny comicsy, tak i romány o Stínadlech. Protože jde o snahu Foglarovy příběhy uzavřít, objeví se v knize málem každý, kdo sehrál v šípáckém vesmíru aspoň trochu důležitou roli.

Ze začátku to člověka nadchne, ale časem to začne působit trochu mechanicky, protože pro čtenáře, který se s danou postavou setkává poprvé, je třeba aspoň trochu nastínit, o koho jde, takže vyprávění bobtná.

V jeden moment se tenhle postup ukázal dokonce regulérně kontraproduktivní. Kdo je vůdcem záhadných Netopýrů, kteří plní roli antagonistů Rychlých šípů, jsem uhodl předem prostě proto, že všechny ostatní postavy záporných Vontů už se předtím v příběhu objevily!

O to víc mě zarazilo, že jsem narazil na jednu malou a jednu zásadní nekonzistenci vůči předloze.

U Velinského začíná návod k vynětí ježka slovy „Když natočíte ježka nejdelším ostnem tak…“, kdežto Foglar vždy používá „Když natočíme…“. Může jít i o nesoulad mezi prvním a dalšími vydáními původních foglarovek – Velinský například v doslovu říká, že dává přednost výrazu „létací kolo“ před podobou „létající kolo“ z dalších vydání. Toho jsem si při čtení vlastně ani nevšiml, ale první větu návodu k vynětí ježka mám vypálenou v mozku už od chlapeckých let a vidět ji psanou jinak mě drásalo. Možná právě proto pro mě momenty s ježkem, které jsem u Foglara pravidelně ořval, nechávaly tak chladným, až mě to samotného překvapovalo.

Faktickou chybou je, že podle Velinského byl za poslední roky ježek z klece venku jen dvakrát. Počítejme: v prvním dílu ho vyndavá z klece Losna, ve druhém Jindra Hojer a ve třetím dílu opět Losna. Nemůže jít ani o „přepsání se“ – autor tuhle číslovku později ještě jednou opakuje.

Přesně ve Foglarově duchu ale pokračuje hra na alternativní Prahu. Velinský město, ve kterém Rychlé šípy žijí, rozšiřuje o řeku, na níž se odehraje jeden z nejdůležitějších momentů celé knihy, i o několik ulic pojmenovaných i Vonty přezdívaných dokonale foglarovsky.

Vlastně jediné velké foglarovské téma, které se – a nechce se mi věřit, že proto, že by si ho Velinský nikdy nevšiml – neobjeví, je tak motiv synů, na kterých se podepisují hříchy jejich otců. U Foglara je tomu tak u Mažňáka, Losny i Vládi Dratuše.

Všechno žere a všechno se v něm ztrácí

Už nikdy nebudou jako dřív

Velinský také zasluhuje body v oblasti vývoje světa a postav. Foglar je ovšem neztrácí. Seriál, hlavně comicsový, má v popisu práce zůstávat beze změny, aby se v něm dalo stále pokračovat. Tím, že Velinský vědomě svět Rychlých šípů uzavírá a opouští, si může dovolit neslýchané – nechat jej stárnout a měnit se.

Rychlé šípy tak chodí na své různé střední školy a dospívají. Hodně snahy je viditelně věnováno tomu, aby klub nebyl jen „Mirek & spol.“ Opět se ukazuje autorova úcta k Foglarovi – respektuje náznaky rolí, které Foglar postavám přisuzuje, drží se jich a dodává jim jen malou trochu hloubky. Mirek je charismatický vůdce, který se snaží dobře plnit svou roli a pomoci mladším z Šípů vyrůst v rovné lidi. Jarka se definitivně stává mozkem klubu, který toho vymyslí víc než Mirek. Červenáček, protože je lehký a mrštný, je testovacím králíkem, který chodí na neznámá místa jako první, a dál zůstává klubovním kreslířem, kdežto Rychlonožka jako zámečnický učeň je nejzručnější v řemeslných pracech a uplatní se i tam, kde je třeba trocha legrace či hereckého talentu. Nejpapírovější postavou tak zůstává Jindra, kterému zůstává jeho lékárnička.

Je to trochu i tím, že Jindra je v klubu tak trochu plonkový. Mirka pojí přátelství a o něco vyšší věk s Jarkou od chvíle, kdy ho zachránil u Šmejkalovy ohrady, a Červenáček a Rychlonožka bydlí ve stejném domě a přátelili se ještě před vznikem klubu. Zatímco od Foglara to víme, v Posledním Tajemství se to projevuje i prakticky – vzájemné špičkování Červenáčka a Rychlonožky pro mě patřilo mezi vrcholy dialogů v knize.

Vůbec, Velinský když chce, píše opravdu vtipně a dokáže vyvolat atmosféru záchvatů smíchu, které můžete prožít, jen když vám je –náct, a odlehčit příběh přesně tam, kde je to třeba. Až dorazíte ke stařence s nůší nebo kostlivcům, vzpomeňte si na mě. Já se u obojího také smál nahlas.

A nestárnou jen Rychlé šípy. Nesmírně zajímavá je postava Karla Nekoly, jejíž identitu naznačuje jediná věta u Foglara, ale ten tohle spojení nikdy explicitně nevytvořil. Jedná se o možná nejzajímavější postavu dospělého, která se ve foglarovském světě objevuje.

O trochu skutečnější svět

Protože postavy stárnou, a také tím, jak se rozvíjejí některé body zápletky, zasazuje je autor také do konkrétního času (od Foglara víme jen to, že se příběhy odehrávají někdy v období první republiky – víc bychom také ani nemohli, protože větší část comicsů a první román o Rychlých šípech vycházely za protektorátu).

Tahle informace je tu ale jen pro ty, kdo ji hledají. U Velinského nikdy nepadne současný letopočet, ale pokud pečlivě počítáte časové rozdíly, vyjde vám, že se události Posledního tajemství Jana T. odehrávají v roce 1938, což autor potvrzuje i v doslovu.

Podobně jemně se objeví i první náznak milostného zájmu některého z hrdinů, konkrétně Červenáčkův, o jednou z dívčích postav (což mě trochu překvapilo, protože si tady Velinský nechal ujít šanci dodat trochu plasticity Jindrovi).

Ano, dívčích postav!!! Velinský tu zjevně reaguje na věčnou kritiku chlapeckých románů a věčné poznámky cyniků o sexuální orientaci jejich autorů, a vpouští do knihy i děvčata, a to v roli v žádném případě epizodní. Víc nebudu ani naznačovat.

O tom, že komentáře na adresu chlapeckých románů jejich autory štvaly, svědčí i to, že podobný krok udělal druhý nejznámější český skautský autor Miloš Zapletal v roce 2008, když sérii románů s Jonášem (Sedmička, Ostrov přátelství) zakončil příběhem Cvoci, ve kterém Jonáš dospívá a zamiluje se. Přitom se zdaleka nejedná o české specifikum či zvláštnost skautské literatury. Třeba v americké sérii Three Investigators (Tři pátrači), která vycházela od poloviny 60. do poloviny 80. let a v Německu k ní vznikají nové díly dodnes, byste po dívčích postavách museli opravdu pečlivě pátrat – a těžko říct, jestli byste vůbec uspěli.

V Posledním tajemství se autor pouští i do dalších témat, kterým se Foglar vyhýbal, případně v nich nebyl konzistentní.

Jedním z nich byla mediální sláva Rychlých šípů. Aby Foglar vzbudil zdání, že skutečné Rychlé šípy mohou být kdekoli poblíž čtenářů, zabudoval do comicsu i do románů propojení klubu s Mladým hlasatelem. Rychlé šípy tak vědí, že se o nich píše, a v mnoha příbězích jim je jejich sláva na překážku. Hlasatele ale (narozdíl od samizdatového TAM-TAMu) zjevně nečetli ve Stínadlech, protože tam Rychlé šípy začali poznávat, až když se tam začaly aktivně angažovat. Velinský se jejich proslulosti dotýká, když si povídají o kouzlu osobnosti:

“Martina má zkrátka něco, čemu se říká kouzlo osobnosti – a na takovém kouzlu nic nepřirozeného není! Něco podobného přece musel mít i Vojtěch Vont – má to i Losna nebo Vláďa Dratuš… Ostatně takovým kouzlem musel jistě vládnout každý, koho kdy ve Stínadlech zvolili Velkým Vontem!” […]
Nikoho z nich ani nenapadlo, jaké kouzlo osobnosti ve skutečnosti má celý jejich slavný klub pro ostatní chlapce i děvčata – a budiž jim ta skromnost ke cti!

Autor si všímá i toho, co autor původní účelově přehlížel – občasného nesouladu mezi deklarovanými hodnotami Rychlých šípů a jejich chováním v reálných situacích, hlavně pokud jde o pravdomluvnost. Vždyť samotná existence klubu začala tím, že Mirek u Šmejkalovy ohrady křičel na Černé jezdce „Strážník! Strážník! Utečte!“, což pak sám označil za malou lest. Podobně i při výpravách do Stínadel Mirek poměrně často na některé otázky odpovídá buď velmi vyhýbavě, nebo dokonce zcela nepravdivě. Velinský tu schválně uvádí do hry termín „fraus pia“ (zbožná lež) jako odůvodnění pro situace, kdy lze mluvit nepravdu ve vyšším zájmu.

Čas loučení

Vlákna se spojují

V závěru je vidět, že Velinský nápad na závěrečnou knihu ze světa Rychlých šípů nosil v hlavě dlouho, než se do něj pustil.

Zakončení dojdou všechny důležité linie, které Foglar nechal otevřené. Uzavírají se osudy  Jana Tleskače, uzavírají se osudy do sebe uzavřených Stínadel, uzavírají se i osudy Losny a Mažňáka – za což píšu autorovi plus navíc, protože u Foglara Mažňák tak nějak vyšuměl – a svým způsobem se uzavírají i osudy Rychlých šípů.

Trochu skřípe pár detailů v zápletce, o kterých se nemůžu šířit, protože bych ji tím vyzradil, ale vůbec nejvíc asi překvapí způsob, kterým se odehraje volba Velkého Vonta, jíž stínadelské romány tradičně končí. Tady jsem se nemohl zbavit dojmu, že byť vše končí všeobecným smírem, tenhle způsob voleb by v reálu do Stínadel mír přinést nemohl. Vzhledem k tomu, jak vnitřně logická jinak Velinského rozuzlení bývají, se nemůžu zbavit dojmu, že je tu volba alegorií na jednu událost z historie Československa.

Co ještě neodpovídá mému pohledu na Rychlé šípy, je zpracování Bratrstva kočičí pracky, které místy otevřeně peče proti šípákům se zápornými Vonty. Tak hluboko by podle mě Foglarovo Bratrstvo nikdy nekleslo. Sice nemá Rychlé šípy rádo, ale spojit se s Vonty, jen aby jim mohli uškodit? Tenhle detail mi nesedl.

Pozorný čtenář si s úsměvem všimne, že Velinský věnuje takovou spoustu času, aby vystřelil ze všech pušek, které visely na stěně u Foglara, že zapomene na jednu svou – linie atletického utkání mezi Druhou Stranou a Stínadly, kolem které se toho na začátku hodně točí, zůstane otevřená.

Ještě pozornější čtenář si všimne, že na jednom místě autor nedostojí původním slibům, byť je možná učinil prostě proto, že vypadaly na papíře dobře: Oba hoši netušili, jaké prastaré zlo článkem v TAM-TAMu probudili, jaké věkovitým prachem pokryté, ale přepevné pavučiny se táhnou mezi jejich ukradenou kronikou, dopisem Netopýrů – dokonce snad i mezi záhadným zraněním Vonta Vildy Ramouze, o němž dosud mnoho nevěděli… Co se zápletky románu týká, je určitě nejdospělejší, ale nikoli nejtemnější. Žádné prastaré zlo se, alespoň z mého pohledu, nekoná.

Zato se konají ostřejší pointy kapitol. Obecně jsem měl dojem, že mě poslední příběh Rychlých šípů nutí otáčet stránky rychleji než původní trilogie. Detektivkářský cit pro zvraty i budování napětí je prostě znát. Když kapitoly končí stylem

Nakonec se rozhodl, že k večeru zajde za Jarkou.
Ale už kolem páté hodiny k němu Jarka přišel sám.

tak prostě chcete hned vědět, jak to bylo dál. A to přesto, že se vám ke konci čím dál častěji honí hlavou myšlenka „Jak to autor asi udělá, aby to nedopadlo?“ Jako dospělý už totiž víte, že pokud nejde o sci-fi z paralelního vesmíru, tak v případě, že se jedná o nějakou formu „pokladu“, který by se promítl do naší současnosti (u Foglara to bylo létací kolo, o co jde u Velinského, vám samozřejmě neřeknu), musí to s ním z nějakého důvodu dopadnout špatně, aby se do té naší současnosti nepromítl.

Rapid vs. Čechie 3:0

Pokud by se někdo Rychlonožky zeptal, jak dopadne nakladatelský souboj 2500. publikace Olympie a nečíslované publikace Basetu, možná by odpověděl: „Vsázím se, že vyhraje Baset – v Olympii jsou saláti!“

Jenže tentokrát by s knírem do školy nemusel. Zatímco na Dobrodružství v temných uličkách (pozdější vydání pod podařenějším názvem Rychlé šípy ve Stínadlech jsem v rukou neměl) jsem minule nenechal nit suchou, Velinského kniha je vydaná se stejnou péčí, s jakou byla psaná.

Čermákovy ilustrace u Olympie jsou mi možná trochu bližší než Velinského vlastnoruční kresby, ale ani ten se za ně stydět nemusí. Navíc ta na obálce je opravdu nádherná. Za kvalitu textu je nejspíš odpovědný také sám autor. Překlepy byste potom spočítali na prstech jedné ruky nešikovného truhláře a dvakrát či třikrát se mi nepozdávala interpunkce, z toho jednou jsem narazil na dva vykřičníky, které v češtině nemají místo (píšeme buď jeden, tři, nebo eventuálně hafo).

Ukázka ilustrací z Foglara a Velinského

Ukázka Rychlých šípů v podání Čermáka a Velinského. Omlouvám se za nízkou kvalitu a viditelné ohnutí stránek, ale fakt jsem nechtěl kvůli jednomu obrázku na blogu zlámat hřbety hned dvěma knížkám.

Navíc – nejen že Poslední tajemství končí doslovem samotného Velinského a po něm ještě vzpomínkou Radka Brychty na něj. Opravdové parády najdete na předsádkách – na té první fotografii stránky z Velinského rukopisu z roku 1949, kdy začal o Rychlých šípech ještě jako kluk psát poprvé, a na té druhé zase fotku Foglarova dopisu Velinskému, kde rozebírá podobnosti mezi zatím stále nevydaným Tajemstvím Velkého Vonta a Velinského třicet let starým psaním si pro radost (které časem zmutuje do čtvrtého románu ze Stínadel).

Takhle si představuji knihu vydanou jako poctu autorovi.

Závěrem druhé části

Poslední tajemství Jana T. je dítě chtěné a milované. Jeden tehdy skoro sedmdesátiletý spisovatel si splnil dávný sen a já jako čtenář jsem mu za to vděčný. Dvojnásob, protože udělal všechno pro to, aby nezastínil vzor, na který navazuje, byť by to pro něj bývalo bylo vcelku snadné.

Minule jsem se také zmínil, že si celých dvacet let pamatuji názvy kapitol z knih o Rychlých šípech. I tady Velinský zabodoval: do seznamu přibyly další nádherně foglarovské titulky jako Záhadná ztráta, Vzkaz od Netopýrů, Starý známý, Co zažil Červenáček?, Pomatený stařec, Strašidelná loď či Návrat k začátku.

Nejméně zajímavé je na knize vlastně to, podle čeho se jmenuje. Opravdu potřebujete vědět, kdo vlastně byl Jan Tleskač a kde se vzal v sirotčinci, kde mu tohle zvláštní jméno dali?

Tuhle knížku čtete prostě proto, abyste se ještě jednou setkali s pěticí hrdinů, kteří jsou tak kladní, až se to dnes nenosí. Čtete ji, abyste v sobě ještě jednou zkusili vykřesat okouzlení světem křivolakých uliček, průchodů a schodišť osvětlených plynovými lampami, kterými se jednou za čas rozléhají kroky dvou či tří běžících skupinek dospívajících hochů.

A ono se to opravdu stane.

Pokud ve vás mé minulé povídání o Stínadelské trilogii probudilo jen trochu chuti po ní zase sáhnout, pak prostě musíte číst i Poslední tajemství Jana T. Dobrá zpráva je, že se stále dá koupit. V době, kdy příspěvek publikuji, lze knihu pořídit na Megaknihách, ale vzhledem k tomu, jakou práci odvedl, bych vám doporučil spíš přímý nákup od nakladatele, byť kvůli nižšímu obratu nenabízí tak příznivé poštovné. Každopádně se máte na co těšit.

Rychlé šípy naposledy?

Končím miniseriál o tom, jaké bylo číst Rychlé šípy v trojnásobném věku, než pro jaký jsou určeny.

Pindal jsem tu dlouze a do detailu o zápletkách, prokreslení postav, prohřešcích proti jejim motivacím a kontinuitě, prostě hrál jsem si na literárního kritika.

Jsem si ale vědomý, že normálnímu čtenáři dlužím odpověď na jednu normální otázku: No a jak se ti to líbilo?

Začnu zase trochu obloukem.

Jak předevčírem poznamenala moje maminka (původní profesí literární redaktorka), která kupodivu i v chaosu předvánočních příprav zabrouzdala na tyhle stránky a přelouskala první část, Foglar je specifický tím, po kolik generací už se u nás čte.

Bojím se, že další generace už foglarovky číst nebudou. Ne proto, že by Foglar byl tak špatný, ale prostě proto, že dnes vychází příliš mnoho kvalitní literatury pro starší děti a mladší dospívající, jejíž tematika a hrdinové jsou jim bližší.

A my, kteří jsme na nich vyrostli?

Číst o Rychlých šípech dospělýma očima byl zvláštní zážitek. Občas jsem kroutil u čtení očima, občas hlavou. Ale také jsem u všech čtyř románů několikrát brečel, což vzhledem k mému věku a počtu přečtených knížek není úplně samo sebou.

Dobrodružství v temných uličkách si také v mé čtenářské kariéře připsalo jeden primát: bylo to poprvé, co jsem se u nějaké knihy přistihl, že se trochu stydím za to, že mám u ní otevřené pivo.

A to je právě ono. Rychlé šípy jsou ztracený ráj. Ráj, kterému jsem vděčný za to, že přede mnou aspoň na chvilku zase znovu vyvstal. Svět plný vábivého tajemna, svět, ve kterém kouří a pijí jen slaboši, svět, ve kterém dobro nakonec vyhraje, protože to tak má být, a být pravdomluvný, čestný a spravedlivý je správné a hodné následování. Zase jednou mi připomněl, že svět není ani zdaleka tak plný odstínů šedi, jak si rádi namlouváme, abychom uchlácholili svoje svědomí. A jsem mu vděčný, že i když vyšle nějakou zprávu mému vnitřnímu dospělému, hlavně ve mně znovu probudí mé vnitřní dítě.

A i když si teď myslím, že na Rychlé šípy možná už nikdy nesáhnu, protože jsem je četl už mnohokrát, kdežto na seznam knížek, které bych si přečíst chtěl, nové položky přibývají rychleji, než v něm stíhám škrtat, ono to nejspíš dopadne trochu jinak.

Těžko říct, kdy se to stane. Možná za deset, možná za patnáct, možná za třicet let. Ale zase mi začnou chybět. Mirek, Jarka, Jindra, Červenáček, Rychlonožka. Otakar Losna. Vláďa Dratuš. Martina Ramouzová. Karel Nekola.

A pak se oba ježci – ten, jehož nejdelší osten natočíme, i ten, jehož nejdelší osten natočíte tak, aby vyčníval nejširším jejím otvorem, dostanou zase z klece ven.

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy, Knižní recenze se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: HROSJ+SZJVBY aneb Rychlé šípy 25 let poté – část druhá

  1. Mummysha napsal:

    Gratuluji k tomu, žes ani jednou nepoužil slovo JAKOBY. Většina lidí se proměnila v jakobíny. Ráda bych tě upozornila na překlep, ale jak ho mám umístit, když nejsou stránky. Je to: …a jednu zásadní nekonzistenci vůci předloze….Anebo něco neumím?

    • Jason napsal:

      Fungo maximo!
      Takovéhle upozornění na překlep je úplně v pořádku. Díky, opraveno – a to jsem to po sobě tentokrát četl cca 5x.
      Ad „jakoby“ – a to si ještě představ, že patřím mezi těch několik málo vyvolených, kteří znají rozdíl mezi „jakoby“ a „jako by“. 🙂 Z toho zase u novinových článků kvetu já (po vykvetení, oplodnění a dozrání jsou plodem hrozny hněvu).

  2. Pepax napsal:

    U Jóviše! Zase si po dlouhé době koupím knížku!! A budu hltat každou stránku jako malej kluk a tvářit se u toho, jako by se nechumelilo!!! (Díky za tip. 😉 )

    • Jason napsal:

      Jóóó, hdyby mě někteří člověci četli pravidelně a nééé dvakrát do roka, tak už mohli mít přečteno. 😛 Ale takhle se zase aspoň mají na co těšit.

      • Pepax napsal:

        Hloupé je, že taková knížka mi vydrží asi tak 1 den. Co pak s ní? 🙂

        • Jason napsal:

          Ježkovy oči, ty jeden plantážníku, vždyť jsi právě dočetl návod! Založit, po pětadvaceti letech přečíst znovu a zjistit, jak moc se změnil ty i dílo v kontextu literárního vývoje. Případně to vnutit drahé polovičce a vést s ní učenou disputaci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.