Jak se to má s veleopem aneb Osmibitový život – update 10

Za dnešní titulek děkuji Natomovi, který mi nedávno psal: „Jak to vypadá s finalizací tvého veleopa, neboli opus magnum?“

Shrnutí pro netrpělivé

Co zbývá na Osmibitovém životě udělat?

• Sjednotit pravopis podle chicagských pravidel amerického pravopisu.
• Dohledat majitele práv k jednotlivým hrám a vyžádat si povolení použít screenshoty, které chci v knize mít.
• Obálka. Pořád není. Momentálně jednám se jménem, které by mě jako autor obálky moc potěšilo – a spoustu lidí asi taky. Držte mi – i si – palce!
• Výsledek už jako regulérní jakožeskoroúplněfinální e-knihu dát znovu přečíst testovacím čtenářům.
• Oživit živnosťák, nechat si přidělit ISBN a podobné drobnosti.
• Vydat!!!

A komu takhle stručné shrnutí nestačí, může si kliknout a přečíst detaily.

Co se ohledně knihy dělo v uplynulém půlroce?

Především se mi potvrdilo známé pořekadlo, že devadesát procent práce zabere devadesát procent času a těch zbylých deset procent zabere dalších devadesát procent času.

Měsíc dostali testovací čtenáři

Z beta-čtení si odnáším poučení, že nadšenci a dobrovolníci jsou skvělá věc, ale jediné, na co se nakonec můžete spolehnout, jsou osobní vazby, tedy kamarádi. Přestože se mi nabídlo symbolických osm lidí, že knížku ve stádiu rukopisu přečtou, nakonec tak učinili Nejúžasnější, Václav a zčásti Natom (kterému tu druhou půlku vzhledem k času, který dostal k dispozici, a dvěma dětem a manželce odpustím).

Zpětná vazba od zkušebních čtenářů byla svým způsobem prima a svým způsobem na vraždu. Víceméně se shodli v tom, že je v Osmibitovém životě příliš mnoho not – nic prý s knihou není v zásadě špatně, docela často se u ní i smáli, ale nakonec už jim přišlo toho vyprávění až příliš.

Výborně – stačí tedy zkrátit! No jo, ale o co? A o kolik? Na část věnovanou hrám nechci moc sahat, protože spoustu lidí bude zajímat právě ta, a v části věnované programování a osmibitové scéně je zase několik vyprávěcích oblouků, ve kterých se krátit nedalo – šlo je buďto zachovat, nebo kompletně vypreparovat.

Stephen King ve své knize On Writing (O psaní) říká: „Kill your darlings, kill your darlings, even when it breaks your egocentric little scribbler’s heart, kill your darlings.“ (Zabíjejte svoje miláčky, zabíjejte svoje miláčky, i když to láme vaše egocentrické pisálkovské srdéčko, zabíjejte svoje miláčky.) A tak přišel čas si hořce poplakat a potom vzít do ruky pilu.

Tříměsíční vraždění stylových viňátek

Masakr Osmibitového života deletovací pilou byl třífázový:

• Z knihy zmizely všechny nepříběhové kapitoly. Pokud šlo jen o historické vyprávění nebo popis, šel materiál bez milosti pryč. Pokud jsem měl někde pocit, že nějaký vtípek nebo postřeh by měl za každou cenu přežít, zkusil jsem ho nenápadně přesadit do jiné kapitoly. Pokud budu mít při posledním čtení pocit, že tam se miláček vyjímá jako pěst na očičku, bude zlikvidován.
• Část o hrách jsem spíš přeleštil než osekal. Úlně ven šla jen kapitola o koncích her, která nebyla příběhová. Mělo to tu nevýhodu, že text o koncích her měl posloužit jako zakončení herní části, takže bylo třeba napsat zakončení nové a výrazně kratší.
• Největší díl času zabraly úpravy „neviditelné“. Tu zmizelo nadbytečné přídavné jméno, tam celá věta, onde odstavec. Vše, kvůli čemu text bobtnal, ať už to byl nadbytečně květnatý jazyk, nebo další z mých miláčků – rádoby duchaplné postřehy a komentáře související s tématem jen volně. Některé kapitoly tak přišly o tři procenta textu, jiné i o dvacet.

Měsíc padl na studium pravidel pravopisu

Několik z mých kamarádů si kvůli tomu ťuká na čelo, ale nějak si nemůžu pomoct. Nedělám si iluze, že by z textu nešlo poznat, že nejsem rodilý mluvčí, ale to ještě neznamená, že se nepokusím ho napsat co nejlépe. Navzdory tomu, že většina čtenářů (a zvlášť rodilých mluvčích) bude na tom s gramatikou výrazně hůř než já.

V průběhu psaní bylo nutné přijmout rozhodnutí, zda psát knihu britsky nebo americky. Původně jsem zvolil britštinu, kterou nás učili ve škole, ale pak jsem někde přečetl článek o tom, že Velkobritové američtinu obvykle zvládnou, zatímco Amíci mají s britštinou problém. Přijal jsem tedy komerčně motivované rozhodnutí psát knihu americky.

No jo, ale věděli jste, že američtina není jedna, alebrž je jich několik? Existuje totiž několik škol americké gramatiky, z nichž každá razí trochu odlišnou variantu pravopisu. Dvě nejznámější jsou University of Chicago a agentura Associated Press. Nakonec jsem se rozhodl pro Chicago, pořídil příslušný Manual of Style (pravidla pravopisu) a začal studovat.

Chicago mě některými pravidly přivádí k šílenství (například nedělá mezery okolo pomlček), ale spoustu jevů řeší velmi rozumně – a hlavně bere v potaz, že živý jazyk bude vždy napřed před normou, která kodifikuje víceméně zpětně. Takže občas v závěru příslušného pravidla narazíte na poznámku typu „Pokud výsledek vypadá v písemném projevu divně, větu raději přeformulujte.“

Poslední měsíc (a půl) šel na odpočinek

Studium pravopisu mělo na mě dva zásadní dopady. Ani jeden z nich me nijak zvlášť nepotěšil.

Prvním výsledkem je poznání, že nejen na iDnesu a v podobných našich médiích platí, že nic není staršího než včerejší zprávy, takže kdo by se obtěžoval s nějakou pečlivou kontrolou gramatiky (ne, milý iDnese, opravdu není pravda, že v češtině se nikdy nepíše čárka před spojkou a). Teď už vidím zmršenou gramatiku i na anglicky psaných zpravodajských webech.

Druhým výsledkem bylo, že jsem se definitivně zavařil. Už jen z myšlenek na veleopa se mi dělalo zle nedobře, natož abych se vrhal do dalších editačních prací. V důsledku čehož poslední měsíc byl detoxikační. Volný čas šel na … no prostě na cokoli, co nebylo jakkoli kreativní. Koncerty, čtení, hry, filmy.

A od příštího týdne se vrhám na ten seznam, který jste viděli na začátku.