Karmický bumerang

Říká se, že cokoli dobrého nebo špatného v životě uděláme, se nám jednoho dne vrátí. Sice občas, když se kolem sebe rozhlédnu, mám pocit, že Boží mlýny, a. s. vyhlásily povinnou celopodnikovou dovolenou, ale v posledních týdnech se ke mně vrátilo hned několik kousků mé minulosti, které jsem považoval za dávno uzavřené. O jeden z nich se s vámi dnes podělím, už proto, že navazuje na nedávný příspěvek o slovíčku „prostě“.

1. fáze – 1996

V létě 1990 do mého života vstoupil Commodore 64.

V létě 1995 jsem se přes online pokec seznámil se slovenským commodoristou s přezdívkou Havran, přes kterého jsem se dostal k jeho mladšímu bratrovi CreaMDovi.

Ten tehdy skládal hudbu pro americký commodorský časopis Driven, a tak mě seznámil s jeho šéfredaktorem přezdívaným Elwix.

Já jsem sice neskládal, ale už tehdy mě bavilo psát. Elwix měl zase zájem o osmibitisty v počítačově rozvojových zemích, takže se zeptal, jestli bych nechtěl pro Driven napsat nějaký článek. A tak jsem pro Driven napsal lehce sarkastický text z pohledu nováčka na tzv. scéně (na kterou jsem oficiálně vstoupil pár týdnů předtím právě díky CreaMDovi, který mi nabídl členství ve své skupině Studio Style).

Elwix a jeho kolega Coolhand byli hrozně milí a na hobisty nebývale profesionální. Dokonce si ode mě nechávali schválit své úpravy mojí těsněpostředoškolské čengličtiny, aby si byli jisti, že někde nezměnili smysl mého textu.

Článek v Drivenu vyšel v roce 1996, a protože jsem žádný další nepřichystal, ztratili jsme s Elwixem kontakt.

2. fáze – 2015

Někdy počátkem roku 2015 jsem na Kickstarteru, podpořil vznik hry Thimbleweed Park, za kterou stojí Ron Gilbert, autor legendární adventury Maniac Mansion a ještě legendárnější The Secret of Monkey Island.

Na projektu mě nadchla základní idea – hra by měla dělat dojem, jako byste někde v šuplíku našli zapomenutou úplně neznámou hru od Rona Gilberta z 90. let (tedy zlatého věku žánru adventure), ale ne takovou, jaké hry tehdy byly, ale jak si je pamatujeme, tj. bez kostičkované grafiky, dlouhého nahrávání, chyb v herních principech a podivných zvuků místo hudby (poslední bod se samozřejmě týká jen písíček, Commodore 64 měl zvukový chip už v době, kdy vrcholem PC zvuku bylo pípnutí).

Hru jsem si tedy předplatil a vůbec jsem v tu chvíli netušil, že tenhle čin bude mít pro mě díky nevyzpytatelným cestám osmibitových bohů dalekosáhlé a naprosto nečekané následky.

3. fáze – jaro 2016

Procházím rukopis The 8-Bit Way a po historce se slovíčkem „prostě“ docházím k názoru, že byť moje angličtina je výrazně lepší než těch Poláků, kteří v poslední době vydali knížky o Commodoru 64, nedám T8BW z ruky, dokud ji nepřečte rodilý mluvčí.

Kamarád Dan mi zprostředkovává kontakt se dvěma americkými redaktory žijícími v Praze. Jeden je bohužel zavalený prací, druhá mi práci na rukopisu odhadne na padesát tisíc korun, což nejsem ochotný zaplatit. V hodinovém přepočtu je to pro konzultanta férová sazba, ale vzhledem k tomu, že tolik peněz většinou v Čechách nedostane ani autor za román, z pohledu nakladatele a člověka, který momentálně nevydělává, musím odmítnout.

Docházím k závěru, že potřebuju Amíka, který dobře ovládá svůj rodný jazyk a bude aspoň částečně postižený osmibity, pročež bude ochoten vyměnit nižší honorář za pro sebe zajímavé téma.

4. fáze – léto 2016

Po delší době koukám na web Thimbleweed Parku, abych zjistil, jak daleko vývoj hry pokročil, a narážím na zmínku o tom, že autoři děkují „prima klukům ze Style64, konkrétně Elwixovi“, za rozšíření jejich truetype C=64 fontu, který hra využívá, o německé a francouzské znaky.

„Jééé, Elwix ještě funguje! To je fajn, že se i po těch dvaceti letech aspoň okrajově okolo Commodora motá!“ říkám si, a na rozdíl od vás mě opravdu nenapadá pointa, která vám je už dávno jasná.

5. fáze – podzim 2016

Zase jednou koukám na stránky Thimbleweed Parku, kam autoři na povzbuzení herně chuťových pohárků zase jednou umístili obrázek ze hry. Když zahlédnu na obrázku text v commodoroidním fontu, automaticky si vzpomenu na Elwixe.

A konečně nastane krátké spojení informací.

„Moment!“ říkám si. „Elwix… – Rodilý mluvčí. – Driven! – Psaní!! – The 8-Bit Way!!!“

Vygooglit na Elwixe kontakt bylo otázkou několika vteřin (protože je v databázi commodorské scény). Následoval e-mail, zhruba ve stylu: „Ahoj Elwixi, nevím, jestli si na mě ještě vzpomeneš, ale v 90. letech jsem pro Driven napsal článek o pohledu na scénu očima nováčka. Teď mám skoro dopsanou knihu o vyrůstání s osmibitem a zoufale sháním rodilého mluvčího, který dobře zná jazyk a zároveň je aspoň trochu osmibity zasažený, protože nechci, aby to jazykově dopadlo jako ty osmibitové knihy z Polska. Takže když jsem narazil na tvoje jméno na stránkách Thimbleweed Parku, napadlo mě, že bys byl ideální volba. Pročež se chci zeptat, jestli a za jakých podmínek bys byl ochotný mi knížku skouknout.“

E-mail jsem poslal a začal si držet palce. Nakonec to ani nebylo moc nepohodlné, protože odpověď přišla během pár hodin.

Stálo v ní zhruba: „Ahoj Wotnau, samozřejmě si tě dobře pamatuju, a stejně tak i CreaMDa. Na rukopis se ti kouknu a nic za to nechci – i když krátké poděkování v textu a jeden výtisk by byly fajn. Jen nevím, jak moc tě tlačí čas. Já ti svůj rád věnuju, ale mám ho omezené množství, takže mi to může chvíli trvat.“

Jo, čas mě s ohledem na to, že to osmnáctého září bylo teprvě pět let, co jsem na The 8-Bit Way začal pracovat, opravdu hróóózně trápí!

Svist karmy

A tak mi nakonec jazykovou redakci provede člověk, který něco ví nejen o angličtině, ale i o osmibitech, a nikoli za dva tisíce dolarů či padesát tisíc korun, ale za oblíbenou cenu strýčka Skrblíka.

Za sebe tedy můžu potvrdit, že fakt nikdy nevíte, co se vám kdy vrátí zpátky. Já takhle před dvaceti lety kývl na otázku, jestli nechci napsat článek, pro člověka, kterému můj pohled na něco připadal zajímavý. A po těch dvou dekádách mi tahle laskavost přisvištěla přes Atlantik zpátky. Tak asi zpadesátinásobená.