Kdy a proč chodí americký trenér do háje

Dnes se s vámi podělím o to, co má společného film Pošli to dál s americkými trenéry, kdy a proč tito odcházejí do háje a jak jim tam je. Ale nesportovci, nebojte se, přes svůj název ani tenhle příspěvek vlastně není o sportu.

„Tak jsem si byl včera zaběhat…“

Jednoho loňského jarního dne jsme se s kamarádem, kterému pro účel tohoto příspěvku budu říkat Václav, sešli za účelem přátelského poplkání a on jen tak mezi řečí prohodil: „Tak jsem si byl včera zaběhat…“

„COŽE?“ zareagoval jsem velkými písmeny, patřičně vykulenýma očima a spadlou čelistí. Václav totiž celá léta tvrdil, že běhat, to on tedy nikdy nebude, protože to už jednou zkusil. Bohužel jsem v tom tak trochu měl prsty, ale o tom vám povyprávím zase někdy jindy.

„No, tak nějak jsem zjistil, že se při tom člověk prodejchá a je pak uvolněnější,“ začal Václav. Vlastně ani nemusel pokračovat, protože v tu chvíli mi to secvaklo.

Vytrvalostní běh je pro mě věcí duševní hygieny. V mém prvním zaměstnání jsme s mým šéfem a dodnes výborným kamarádem Honzou chodili jednou až dvakrát týdně do nedaleké posilovny, abychom si vyčistili hlavu. Pak se T-Mobile přestěhoval na Roztyly, kde bylo akorát OBI a Kunratický les. Po pár týdnech bez sportu jsem začal mít pocit, že pokud nezačnu něco dělat, tak mi brzy hrábne. Když jsem jednoho dne zjistil, že naše korporátní budova má v každém lichém patře sprchu, šel jsem si hned další den po práci zaběhat – a už mi to zůstalo.

Václav nějaké čtyři měsíce před výše uvedenou nevinnou poznámkou povýšil ze správce webu na ředitele jedné české univerzitní knihovny, což s sebou přineslo pár desítek podřízených, starost o mnohamilionový rozpočet a, jak tak Václava znám, především pocit odpovědnosti za osud a dobrou pověst téhle instituce. Kdyby nezačal běhat, tak by mu hráblo.

Slovo dalo slovo a začali jsme chodit běhat spolu. Bylo to prima i pro mě. V běžeckém tréninku jsou důležité pomalé běhy, při kterých běžíte velmi volně a namísto abyste se vyčerpávali, naopak budujete vytrvalost. Já jsem od jaktěživa výkonový typ, takže mě pomalé běhání ukrutně nebaví. Pokud ovšem neběžíte s nějakým známým, se kterým si za běhu povídáte – to pak trénink uběhne, ani nevíte jak.

Nabídka, kterou nešlo odmítnout

Jako člověk, který zažil a přežil pár závodů na půlmaratonskou a delší vzdálenost a dodnes se jich nemůže nabažit, se samozřejmě snažím svému okolí podsouvat vytrvalostní běh. Tudíž bylo jen otázkou času, kdy se takhle jednou při tréninku, samozřejmě naprosto mimochodem, Václava zeptám: „A hele, když už spolu běháme málem deset kilometrů, neuvažovals třeba o tom, že by sis výhledově zkusil zaběhnout nějaký půlmaraton?“

Odpověď byla podobně nezávazná a navenek nevinná: „No to víš, že mě to už napadlo. Ale těžko říct, kdy by na to případně došlo. Vlastně toho zatím nemám moc naběháno a ani nevím, jak tělo bude reagovat na delší vzdálenosti.“

Ubezpečil jsem ho, že každý, kdo uběhne deset kilometrů, nějak zvládne i půlmaraton, přičemž více tréninku rovná se méně bolesti. Načež jsem dodal: „Tak já bych měl pro tebe návrh – pokud se příští rok přihlásíš na nějaký půlmaraton, který pro mě nebude termínově neschůdný, tak se na něj přihlásím taky a poběžím ho s tebou jako tvůj vodič na čas, který si vybereš.“

Tvrzení, že „ho to už napadlo“, bylo nejspíš z Václavovy strany lehce podhodnocené. Netrvalo totiž déle než tři-čtyři vteřiny, než odpověděl: „Hm, to je ovšem nabídka, která se nedá odmítnout.“

Stávám se americkým trenérem

K výše uvedenému rozhovoru došlo koncem podzimu. Trénovat přes zimu rychlost si na té nesprávné straně pětadvaceti (neřku-li výrazně více) let říká o svalové zranění, takže jsme se ze začátku zaměřili na budování vytrvalosti. Což vyžadovalo, aby si Václav, do té doby zvyklý běhat výhradně na pohodu, občas trošku sáhl do rezerv. A tak jsem tu a tam při tréninku prohodil „půlku máme za sebou, teď už běžíme z kopce“, „už jen deset minut a máme to za sebou“ a podobně. Jednou jsem takhle po zhruba sedmi a půl kilometrech z plánovaných deseti prohlásil něco jako „Jseš dobrej! Už jen něco přes dva kilásky a je to tam.“

„To jsem netušil, že mám americkýho trenéra,“ řekl na to ten dobrý muž, což samo o sobě signalizovalo, že má sil ještě relativní dostatek. Sice spolu vtipkujeme už od prvohor, ale i tak jsou chvíle, kdy vás humor prostě přejde, a takový okamžik zjevně nenastal. O čemž svědčilo i to, že si tuhle situaci zapamatoval a za amerického trenéra mě tu a tam označoval i mezi přáteli, s nimiž přišla řeč na to, že se spolu chystáme na půlmaraton.

Sluníčko, sluníčko, zalez už maličko

Někdy v únoru jsme si ujasnili, že závodem Z bude budějovický půlmaraton a časem Č dvě hodiny, první mýtická hranice všech hobíků. Takže na jaře nastal čas začít pracovat na rychlosti.

Rychlostní tréninky Václava bavily o poznání méně. Těžko říct, jestli třeba čím později začnete se sportem, tím víc se vaše podvědomí brání bolesti a zátěži na hraně maximálního výkonu. Ale ačkoli říkal, že si je neužije, musel jsem na Václavovi ocenit, že ať jsem naplánoval trénink jakkoli, akceptoval to a snažil se vytyčeného času dosáhnout, případně dlouhý trénink doběhnout.

Až jsem zase jednou stanovil cíl, který pro Václava znamenal (další) osobní rekord. Bylo to, tuším, deset kilometrů za 52 nebo 53 minuty. Věděl jsem, že na to má, a také jsem mu to jako správný americký trenér řekl. Problém ale spočíval v počasí. Byl dosud nejteplejší den v roce a teplota se poprvé přehoupla přes třicet stupňů. K vytyčenému cíli jsem dodal, že je docela dobře možné, že se při pokusu času dosáhnout zavaříme, ale že vzhledem k tomu, že budějovický půlmaraton je proslulý vysokými teplotami, bude to i tak užitečné cvičení.

Václav se mi později přiznal, že už po třech kilometrech měl pocit, že to během příští minuty či dvou zabalí, protože dál už to prostě nepůjde. Nedivím se. Sám patřím mezi běžce, kteří raději závodí v deseti stupních než v pětadvaceti, a téměř fyzicky jsem cítil, jak ze mě slunce vysává sílu. Přesto jsme nějak odkroužili první pětikilometrový okruh, na jehož konci jsem zjistil, že za naplánovaným časem jen velmi mírně zaostáváme. Síly sice rychle ubývaly, ale pomohlo, že pátý kilometr byl takřka celý mírně z kopečka.

Nechtěl jsem dávat jen špatné zprávy, a tak jsem, vzhledem k profilu trati spíš jako vtípek, prohodil, že stačí, abychom po zbytek tréninku udrželi tempo z minulého kilometru, a stanoveného času dosáhneme.

Václavova reakce byla dost přímočará. „Jdi do háje!“ zafuněl v odpověď. Chápal jsem to. Možnost, že udržíme, natož překročíme tempo z nejlehčí pasáže první pětky, se v tom vražedném vedru nepříjemně otírala o nulu. A vzato kolem a kolem, takový hájek vzrostlých sekvojí by se docela šiknul. Teplota by v něm byla o dobrých pět až deset stupňů níž než na celodenním sluncem vypečeném Vítkově.

„Ale jinak máš samozřejmě pravdu,“ dodal k mému překvapení o pár vteřin později, snad proto, že mu přišlo, že byl předtím až příliš příkrý.

Tu druhou pětku jsme nakonec zaběhli rychleji než tu první. „Jdi do háje“ se pak mezi námi stalo standardní frází pro něco, o čem víme, že se nám snaha toho dosáhnout nebude líbit, ale v zásadě je to možné.

Trenérova satisfakce

Moje slova o tom, že zkušenost s tréninkem v extrémním vedru se nám může při závodě hodit, se bohužel ukázala jako prorocká. V den D bylo v Českých Budějovicích přes třicet stupňů. Jako správný trenér razím zásadu, že kdo je připraven, není překvapen, a tak jsme si o dva týdny dříve zkusmo zaběhli půlmaratonskou distanci na mé oblíbené trase podél Vltavy do Vraného nad Vltavou a zpátky. Václav ji dal za hodinu a padesát osm minut. Ale vzhledem k tomu, že teď bylo o deset stupňů víc a čekaly nás i nutné ztráty času kvůli běhu v davu, byla otázka, jestli tenhle tréninkový výkon bude stačit. Mě, když se nezadaří, na půlmaratonu teplo umí stát mnohem víc než ty dvě minuty, které jsme teoreticky měli v záloze.

Šest kilometrů za námi, i přes pekelné vedro jsme plni optimismu a odhodlání, plně soustředěni na své heroické cíle (Václav s čelenkou, americký trenér s pirátským šátkem).

Velké vytrvalostní závody jsou trochu schizofrenní záležitost. Na jednu stranu je tu atmosféra, která je nádherná a pro většinu běžců návyková. Povzbuzování od diváků, téměř hmatatelná sounáležitost sdíleného úsilí, protože hobíci neběhají proti ostatním, ale naopak s nimi a proti sobě, pocit, že kvůli tomuhle jste celou dobu trénovali, i na běžeckém seriálu RunCzech využívaná Smetanova Vltava na startu – to všechno ze závodu činí slavnostní zážitek. Ale jen za předpokladu, že něco nevybouchne ohledně vaší výkonnosti. Pokud vám závod nevyjde a v cíli máte pocit, že jste někde na trati mohli něco udělat jinak a lépe (víc občerstvovat, nesnažit se držet tempo nějaké skupiny, zatnout zuby a urvat nějakou krizi silou), neutěší vás nikdo a nic. Přestože jsme oba deklarovali, že vzhledem k počasí si jdeme závod hlavně užít, tak nějak se rozumělo, že po magických dvou hodinách pošilhávat nepřestaneme.

Moje role byla jednoduchá. Hlídal jsem, abychom to jedním či druhým směrem nepřehnali s tempem, a snažil jsem se, aby Václavovi závod rychleji uběhl, takže jsme si při něm docela slušně poklábosili. A ke konci samozřejmě došlo i na trochu toho povzbuzování.

Jediná opravdová krize přišla přesně v půlce trati. Dokud jsme byli v centru, dalo se občas schovat ve stínu domů, ale tady trať vedla za město po rozpálené silnici. Teď na nás těch třicet stupňů dopadlo naplno. A nevypadalo to vůbec pěkně. Poté, co jsem odečetl čas na desátém kilometru, jsem po chvíli počítání zjistil, že aktuální tempo by nás už pod dvě hodiny nedostalo. A aby toho nebylo málo, čekal nás jediný, ale o to nepříjemnější výrazný kopec na celé trati. Naše půlmaratonské úsilí se lámalo.

Chvíli jsem přemýšlel, jak sdělit člověku bojujícímu s krizí, že je potřeba zrychlit, a potom jsem, jako by to nebylo vůbec náročné ani důležité, řekl: „Až doběhnem nahoru, uvolni si ramena, prodejchej se a pak protáhni krok – zase trochu zrychlíme.“

A pak se stala věc, kvůli které si říkám, že je škoda, že Václav s běháním nezačal daleko dřív, protože jinak by touhle dobou běhal mnohem lepší časy než já. Když jsme totiž doběhli nahoru na kopec, přes veškerou krizi se prodýchal, uvolnil si ramena, protáhl krok a zrychlil.

Další zpomalení pak přišlo až okolo osmnáctého kilometru, kde už prostě nebyly síly. Tam už jsem se omezil jen na připomínání, že je třeba odrážet se z kotníků, a povzbuzování, ale vnitřně jsem byl relativně v pohodě, protože tou dobou už bylo jasné, že pokud se nestane něco nepředvídatelného, do dvou hodin se vejdeme.

No, když se podívám na tohle foto, cca 200 metrů před cílem, tak to asi neokecám. Tak teda jsem americký trenér, no.

Vešli. Cílem jsme proběhli nejen pod dvě hodiny, ale dokonce pod hodinu osmapadesát, čímž si Václav vylepšil i čas z tréninku zaběhnutý za mnohem lepších podmínek. Pogratuloval jsem mu a nechal ho vstřebávat zážitek. Po nějaké půlminutě se ke mně otočil. „Děkuju,“ řekl. Načež se zašklebil a dodal: „A říkám to hrozně nerad, ale bez toho povzbuzování by ten čas byl asi horší.“

Americký trenér jde do háje

Bylo zhruba o hodinu později. Seděli jsme v nedaleké restauraci společně s Václavovým fan klubem tvořeným jeho ženou a její maminkou a rozebírali výkon, počasí a zážitky z trati z pohledu závodníků i diváků. Když jsem viděl, jak na mého kamaráda zapůsobila atmosféra závodu, říkal jsem si, že už do toho zahučel stejně jako já. Bylo jen otázkou, jestli zůstane u půlmaratonů.

Když přišla řeč na další plány, řekl: „Když všechno dobře půjde, tak v horizontu dvou až tří let bych si chtěl zkusit maraton.“

„Tak až na ten tvůj první maraton dojde,“ odpověděl jsem, „tak jestli chceš, tak se na něj přihlásím s tebou a poběžím ho s tebou na tvůj čas.“

„Ale jdi do háje!“ vybafnul na mě.

„Proč?“ podivila se jeho žena, která jinak našemu vzájemnému špičkování dobře rozumí.

„Protože to je nabídka, která se nedá odmítnout!“

Americké postskriptum aneb co amerického trenéra zahřeje

Tady by literární teorie velela skončit, protože by to byla pěkná pointa, ale tenhle příběh má, mrcha, ještě jednu, o kterou vás nechci ošidit.

Jakožto správný americký trenér mám v oblibě spoustu amerických filmů – mezi jinými i Pay It Forward (známý u nás jako Pošli to dál), který se točí okolo myšlenky, abyste, pokud vám někdo prokáže laskavost, ji nutně neopláceli, ale místo toho se snažili pomoct zase někomu jinému.

Budějovice se konaly na samém konci června, takže po nich vypukla sezona dovolených, pročež jsem se s Václavem zhruba měsíc neviděl. Když jsme se pak zase potkali, řekl mi: „Minulý týden jsem si byl zaběhnout desítku v Poděbradech. Běžela tam kamarádka, která to chtěla dát pod hodinu, tak jsem jí nabídl, že jí budu dělat vodiče. Bylo to fajn. Vzpomněl jsem si přitom na spoustu pokynů, které jsi mi dával při půlmaratonu, a použil jsem je. Sám jsem to měl tempově na pohodu, tak jsem se stíhal i rozhlížet a ještě jí něco vyprávět. Jo – a dala to.“

Což amerického trenéra vážně zahřeje u heartu.

Americká haluz aneb druhé postskriptum

Tohle druhé postskriptum jsem fakt neplánoval. Akorát po sobě text dočítám a krátím, kde se dá (původní délku 8,5 normostrany by čtenář u blogového příspěvku asi neskousl), a právě mi přišla SMS: „[…] Jo, a na maraton uz jsem prihlasen.“ A pak prý že za dva až tři roky! A teď mě laskavě omluvte, musím jít vyplnit registrační formulář na Pražský mezinárodní maraton 2018.