Prší Češi

Můj zaměstnavatel poslední dva roky intenzivně pracoval na tom, aby si na kuvajtském trhu zkazil jméno. Teď se to zuřivě snaží napravit. Hodně se to snaží napravit. Investujeme do sítě, kterou jsme zanedbávali, přicházíme s agresivními nabídkami, jdeme cestou čisté a jednoduché komunikace. Kdybych se neúčastnil spousty jednání a viděl jen výsledky, sotva bych svého pitodárce poznal.

Zákazník má ale sloní paměť a velkou setrvačnost. To vím už dlouho. Ještě v roce 2006 spousta lidí říkala Paegas místo T-Mobile a když mě kamarádka pozvala coby experta z praxe přednášet na ČZU, někdo mi tam vpálil, že nikdy, nikdy, ale fakt nikdy T-Mobile, protože zrušil SMS bránu zdarma (což byla tři a půl roku stará záležitost).

V odlesku slávy strýčka Googla

I když tedy máme v současné době nejlepší síť v Kuvajtu, stále se ve výzkumech dozvídáme, že nestojí za nic. Proto je třeba veřejné mínění lehce namasírovat a ještě lehčeji manipulovat – třeba tím, že se spojíme s někým, kdo má značku sněhobílou (byť pod povrchem je to dnes už taky pěkně zparchantělá korporace). Takže naše firma pronajala taneční sál nejhogofogóznějšího hotelu v Kuvajtu a pozvala do něj lidi z Googlu, aby vyprávěli o nejnovějších technologiích. Na divácké sesle pak byli pozváni ministři, členové místních vlivných rodin a význační bloggeři a jiní králové sociálních sítí. A pár zaměstnanců, kteří se včas přihlásili. Já se přihlásil včas, a tak jsem byl vyvolen.

Tohle všechno jsem ovšem zjistil až na místě. Sice makáme na tom, abychom si zlepšili image, ale v komunikaci dovnitř firmy máme stále co dohánět. Do poslední chvíle jsem tak nevěděl, jestli Wataniya Event Powered by Google Speakers bude záležitost interního poplácávání po ramenou nebo veřejného honění si trička.

Celá událost mě příjemně překvapila. Náš management vůbec firmu nechválil, jen prohlásil, že je nám ctí poprvé přivézt na první veřejné vystoupení v Kuvajtu lidi z Googlu, a předal slovo. Chválení tak bylo na řečnících technologického giganta, který nám jejich ústy děkoval za příležitost a během večera několikrát zdůraznil, jak je vše úžasně zorganizováno.

Jakožto bývalý (a jak se znám, tak i budoucí) start-upista jsem se toho z přednášek mnoho nového nedozvěděl. Nebojte se velkých vizí, ale začínejte v malém. Nebojte se selhání, jen skrz ně se probojujete k úspěchu. Když chcete něco zlepšit, přemýšlejte ne o tom, jak to zlepšit o deset procent, ale desetkrát. Nicméně ilustrováno konkrétními příklady z Googlu a dobře podáno to mělo svou sílu a význační bloggeři vypadali nadšeně.

Jádro pudla

Mezi jednotlivými přednáškami byly pauzy vyplněné uměleckými vystoupeními, čímž se konečně prokousávám k jádru pudla. Potěšilo mě, že i tady naše marketingová komunikace zapracovala a vystoupení měla nějaký jednotící prvek, konkrétně světlo. První byla na povrchu zajímavá, ale tak trochu dutá “laserová houslistka” z Británie. Větší část jejího vystoupení šla z playbacku a známé melodie doplněné o duc-duc bicí mě moc nebraly. Ale show to byla, o tom žádná. Pak nicméně přišlo překvápko, protože jako druhého vystupujícího moderátor večera uvedl Alexe Dowise, “světelného malíře, který k nám přijel až z daleké České republiky”.

Ještě jsem si lámal hlavu, co je to vlastně ten světelný malíř, když se v sále setmělo, téměř černou tmou prošel úplně černý stín a začala kouzla.

S čelistí na podlaze

Na pódiu do té doby stál jen běžný stojan k promítacímu plánu a něm ve čtvercovém rámu něco, co vypadalo jako hodně hustý mušelín. Proč je látka průsvitná, se ukázalo vzápětí, kdy se s prvními tóny hudebního doprovodu za plátnem rozzářily dva paprsky světla. Ve chvíli, kdy temný stín namířil světelné body na čtvercovou plochu, se plátno v místě kontaktu rozzářilo – a pak světlo začalo velmi zvolna pohasínat.

To už se ale paprsky začaly po plátně míhat a vytvářet první obraz. Několik rychlých črt a z temnoty vystoupily zelenkavé obrysy lidské tváře. Člověk se nejhůř maluje, protože lidi vídáme každý den, takže oko rozpozná každou odchylku od přirozených proporcí. Na druhou stranu dobře namalovaný obličej vždycky udělá dojem. A tenhle byl podaný zatracepeně dobře! Vzápětí postavě okolo hlavy a ramenou vyrostl tradiční arabský oděv. Několik dalších pohybů s jinou intenzitou nasvícení a tvář i háv byly najednou stínované.

Pak se světla přesunula doleva. Jeden kruh, druhý. Okolo ovál, vodorovně přeťatý v horní pětině. Dvě čárky. Tou dobou jsem se začal pochechtávat. Byl to Android, maskot současného Googlu. Skok doprava, paprsek prolétl tmou jak Zorrova čepel a na plátně plálo zakroucené W, okolo nějž se vzápětí objevil kruh. Logo Wataniyi.

Sice stále ještě převažovalo čiré ohromení z toho, co se přede mnou dělo, ale už se ve mně zvolna probouzel rozum. A ten ocenil umění zkratky manifestované volbou příslušných symbolů. Ta pravá pecka ale měla teprve přijít. Klíč byl totiž v tom, že luminiscence linií na plátně poměrně rychle slábla. Čímž se obraz stal dynamickým, a pokud jste zvolili správné tempo a dostatečně průzračné symboly, mohli jste na jedné a téže ploše vyprávět příběh.

Což Alex udělal. Přiznám se, že si ho nepamatuju. Byl v něm Android a Wataniya a hvězdy a splněné sny, ale víc vám nepovím. Byl jsem natolik okouzlený, že jsem se prostě nechal unášet.

Když se na plátně ke konci objevily kuvajtské Věže, sál se spontánně roztleskal, s čímž se zřejmě počítalo, protože vzápětí se na plátno vrátila loga hostitele a hosta večera následovaná vyhasínajícím podpisem malíře. Potlesk, který doprovodil skutečný závěr vystoupení, byl výrazně vřelejší než u blikací Angličanky, a úplně v něm zanikly moje výkřiky “Hezkýýý!” a “Umííí!”

Umění improvizace

Když už jsem byl na akci o firmě a s firmou Google, tak jsem vytáhl telefon a zabrouzdal. Než moderátor stihl uvést dalšího přednášejícího, byl jsem na stránkách DOWIS.cz. Kromě toho, že má talent, jsem na nich zjistil i to, že on nebo jeho management mají i obchodního ducha, protože už pracuje na, jak se teď hezky česky říká, “škálování”. Tj. má ve studiu juniora, kterému připravuje vystoupení, umělecky ho vede a časem mu zřejmě bude dávat víc volnosti. Tak, jak tomu bývávalo za Alexandera Dumase, a jak tomu je dnes třeba u filmové hudby, kde skladatelé formátu Hanse Zimmera mají celé produkční stáje.

Poté, co jsme s rumunským, indickým a saúdským kolegou probrali Alexovo vystoupení (také je nadchlo, což mě jako patriota potěšilo), zase jsme věnovali pozornost přednáškám. Dozvěděli jsme se na nich o aplikaci nových technologií v Googlu, o ambicích firmy i o projektech, které jsou buď ve fázi beta-testu nebo už spuštěné, ale zatím se o nich moc neví.

Na závěr večera se na pódium vrátil Alex. Tentokrát to byl takový luminoklip k Jacksonovu Earth Songu, který je jednoduchých, silných symbolů plný. (Pokud vládnete angličtinou, zkuste si slova té písničky připomenout – třeba tady. On Jackson byl sice magor, ale talentovaný. A kdyby se z toho vyházela ta nejotřepanější klišé, nebyla by to jen slova popové písničky, ale i docela solidní poezie.) Tentokrát zahaprovala organizace. Těžko říct, jestli už se někomu chtělo na závěrečný žraut, ale v době, kdy na svítícím plátně vrcholil válečný konflikt, ze kterého se vynořil symbol snícího dítěte – klik a cvak, dus dus, a na jevišti zase blikaly lasery a křepčila laserová houslistka. Alex na okamžik zůstal konsternovaně stát, a také mu nepomohlo, že pár laserů blikalo přesně na jeho plátno, čímž mu v kompozici vytvářely svítící kruhy; pak ale v nejlepší tradici showbyznysu zaimprovizoval a vystoupení dotáhl k nějakému konci. Zářící dětská tvář mezi hvězdami, zachráněná Země, podpis – a prakticky nepostřehnutý odchod ze scény, kde dunělo houslové techno. Když se v sále opět rozsvítilo, všichni si navzájem poděkovali a hurá na jídlo.

Setkání na žrautu

Nikdy jsem nebyl zdatný frontový ani žrautový bojovník, takže jsem se ze sálu nijak necpal. Navíc bylo zřejmé, že si hotel Jumeirah s těmito hosty nedovolí, aby jim pohoštění došlo. V klidu jsem tedy pokecal s kolegy z oddělení marketingové komunikace, kteří se pořád ještě klepali a ptali se, jaké to bylo. Ujistil jsem je, že odvedli skvělou práci, že bylo vidět, že do celého večera byla investována spousta úsilí – a že bylo dobře vynaložené a určitě se nám vrátí. Čímž jsem zřejmě pro svoje vztahy s Talalem a Nour udělal nejvíc od chvíle, kdy jsem do firmy přišel. Oba úplně roztáli. Což jako člověk, který už čtrnáct let spoluorganizuje počítačovou akci pro sto lidí, dokonale chápu. O chybách, které večer měl, určitě věděli lépe než já – organizátor si všimne i věcí, které divák nepostřehne, prostě proto, že vidí, že se něco děje jinak, než bylo naplánováno a nazkoušeno.

Kromě toho, že nejsem frontožrautový bojovník, jsem nikdy nebyl ani zdatný obědář. Znám pár člověků, co udělali poměrně slušnou kariéru díky tomu, že umějí s tou správnou frekvencí chodit na oběd s mocnými a patřičně jim lichotit a nenápadně dávat najevo své expertní znalosti a nadhled nad byznysem. Tím, že jsem se zdržel v sále, se ale zatím proseli žrautovníci. Ti, kdo chtěli jen něco zakousnout, už převážně zmizeli, a tak jsem začal obcházet stoly a uzobávat v době, kdy už zbývali především ti, kdo vedli společenskou a politickou konverzaci. Zahlédl jsem některé čestné hosty a aniž bych to plánoval, během následujících deseti minut jsem pokecal se šéfem IT, krátce se pozdravil s ředitelem financí a prohodil několik slov s ředitelem ředitelů salesu, marketingu a péče o zákazníka a nakonec i s generálním ředitelem.

Tou dobou už jsem se pomalu také chystal vyrazit domů, když jsem si všiml, že pár metrů ode mě se baví hlava naší marketingové komunikace (a tím i hlavní organizátorka večera) s tou londýnskou laserovou šmytcařkou. Že by…? říkám si v duchu a rozhlížím se. A fakt že jo! Ze sálu se zrovna vynořuje drobná obrýlená postavička v šedé mikině a vedle ní o to vytáhleji vypadající čahoun. Vyrážím směrem ke dvojici, která se rozhlíží po uspořádání žrautovní místnosti.

“Dobrá show,” otevírám konverzaci.

Alex se po mně ohlédne, ale v tu chvíli ho i s parťákem odchytí někdo z čestných hostů ve sněhobílém hábitu, aby jim totéž řekl anglicky. Vedou zdvořilostní konverzaci a já zatím něco zdlábnu. Kontakt byl navázaný a pokud budou mít pánové zájem prohodit pár slov s krajanem, vrátí se ke mně.

Vrátili.

Opravdoví kumštýři bývají prima lidi

“Takže ty jsi Čech?” ptá se Alex o chvíli později (čímž potvrzuje, že krajané, kteří se potkají v daleké cizině, si většinou spontánně tykají). Přisvědčím.

“A co tady děláš?”

“Pracuju pro Wataniyu. – A Češi jsou všude,” dávám k lepšímu Marťasův bonmot ze Srí Lanky. Pronesl ho, když jsme ve vlaku do Haputale zaslechli z vedlejšího vagonu češtinu. (Marťas mimochodem momentálně žije ve Velké Británii. S Francouzkou.)

“Jestli máš chvíli, nechceš trochu pokecat?” nabídne Alex, a tak následující půlhodinu trávíme nikoli společenskou, ale normální lidskou konverzací.

Zase jednou se mi potvrzuje, že opravdoví kumštýři bývají prima lidi. Potlach je uvolněný a máme si co říct. Je zajímá hlavně to, jak se Čech octne pracovně v Kuvajtu a jak se tu žije, mě zase Alexova tvorba a Jakubovy povinnosti producenta/manažera. Dozvídám se, že malování světlem se na světě věnují všeho všudy dva lidé. Kluci svého času viděli na YouTube klip Japonce, který světlem maloval na zeď. A tak přemýšleli nad tím, jak by to asi mohlo fungovat, až přišli s vlastním nápadem a umělecky výrazně působivějším ztvárněním. Alex totiž na rozdíl od Japončíka stojí za plátnem, takže obraz nestíní a divák vidí vždy vše, co se na plátně děje.

“Dva roky jsme vlastně jenom dávali dohromady technologii, než jsme s ní vylezli mezi lidi,” říká mi k tomu Jakub.

Obzvlášť mě těší, že Alex malování světlem nevnímá jen jako nějaké salonní kouzelnictví. Ukáže se to, když přijde řeč na jeho useknuté druhé vystoupení.

“Člověk se snaží předat nějakou emoci a nechat ji vyznít – střílím tady z tanku a chystám se nechat dítě zachránit planetu, a najednou mi začnou na plátno blikat lasery a hrát do toho techno!” hudruje. “Tak jsem tam aspoň něco doimprovizoval, aby to mělo aspoň nějakej konec.”

Ujišťuju ho, že to zafungovalo a že hvězdou večera byl on, nikoli britská vrzalka.

“No já naštěstí něco kreslím skoro pořád,” odpovídá mi vzápětí, když říkám, že je vidět, že má obrovsky jistou ruku, když na každou linii má při vystoupení jen jeden pokus.

Řeč přijde i na trajdání po světě. Je to podobné jako hudebních kapel.

“Času poznat místo moc není,” říká Jakub. “Včera v jednu ráno zkouška, dneska jsme se akorát trochu podívali po městě a -” koukne na hodinky, “za nějaké čtyři hodiny letíme domů.

A zítra vyrážíme do Švýcarska. Autem,” povzdechne si.

Ještě si navzájem postěžujeme, že moc nevídáme své blízké (Jakub má dvě malé děti), a už je tu někdo z organizátorů, že je čas jet. Dostávám Jakubovu vizitku, Alex se loučí se slovy, že z Kuvajtu mu navždycky utkví v paměti, že tam potkal Čecha, a jdeme si každý po svém.

Prší Češi

Ani dnes se mi nechce mávat na taxikáře a handrkovat se o cenu, a tak se rozhodnu udělat si pěší výlet (je to jen jedenáct kiláků) domů.

Se sluchátky na uších a zářícími obrazy před vnitřníma očima jdu nočním Kuvajtem a hlavou se mi honí změť myšlenek. Třeba o tom, že Alexovo umění mi svou pomíjivostí a zázrakem okamžiku připomíná písečné mandaly (které jsou po dokončení rituálně zničeny) v tibetském buddhismu. Nebo o tom, že mě večer obdaroval poznáním, že pořád ještě v sobě mám dítě schopné úžasu.

Nebo o tom, že za první půlrok v Kuvajtu jsem o krajany ani nezavadil, a teď jsem během dvou a půl měsíců potkal tři. A to ještě netuším, že mi za pár dní přistane v mailu pozvánka k provázání na profesní síti LinkedIn od někoho, koho vůbec neznám. Když se pak podívám na jeho profil, vidím, že to, co ho k pozvání vedlo, zřejmě bude to, že začíná pracovat pro reklamní agenturu tady v Kuvajtu. A už vůbec nemůžu tušit, že o dva dny později mi ho kolegové z marketingové komunikace přivedou ukázat, protože s ním budou pracovat na nové kampani. Ale to už je jiný příběh.

P.S.: Ukázky Alexovy tvorby najdete v jeho kanálu na YouTube, třeba už zmíněný Earth Song nebo podle mě ještě lepší Alexovo vystoupení na mecheche UEFA u příležitosti Superpoháru v pražském Edenu.