Láskyčas

Lásky časJe pozdní večer – první máj. A já si tak říkám, jak by se asi Karel Hynek Mácha díval na svou lyrickou tvorbu i onu slavnou lyrickoepickou skladbu s odstupem, kdyby byl nezemřel už v šestadvaceti letech. Osobně bych si tipnul, že podobně jako Květuščin dědeček v Adéle, když Kopeckého zlosyn s předstíraným obdivem vzkřikne: „Jakže?! Autor fenomenálního díla Květena Jindřichohradecka se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici?“

(Pro ty, kdo mají momentální výpadek paměti: „Hřích nezralého mládí.“)

Když jsem se před asi tak žbambilionem let rozvedl, vytáhla mě z nejhoršího formule 1. Rád jsem na ni koukal odjaktěživa, ale až v době, kdy jsem najednou nevěděl, co s časem a přetlakem citů, se ze mě stal opravdový hardcore fanoušek. Začal jsem sledovat nejen závody, ale i dění kolem. Na specializovaných webech jsem si dohledával dění okolo stájí a pilotů od technických novinek po drby ohledně nastávajících přestupů, sledoval nejen závody, ale i výsledky kvalifikace, volných tréninků a testování.

Ač mi od té doby prošlo životem pár dalších žen, F1 už mi v něm zůstala. Z posledních dvou set padesáti velkých cen jsem jich v přímém přenosu nebo ze záznamu neviděl odhadem tak pět. A Efjednička mi mou náklonnost oplácí. Nikdy mě neopustila kvůli jinému fanouškovi, nehádala se se mnou o to, jak bychom případně vychovávali plody naší vzájemné interakce, nežárlila na můj vztah k běhání, literatuře či zpěvu Tiny Turner. A já jí zase nevyčítám, že je někdy trochu fádní, že mi každý rok mezi listopadem a únorem zmizí někam do pryč, ani pravidlovou vrtkavost. F1 a já si zkrátka rozumíme. Ale co jsem to vlastně…? Jo, ten slavný láskyčas.

Dědičné požehnání Wotnauů

Na to, že jsem introvert, si rozhodně nemám důvod stěžovat. Mám bohatý vnitřní život a jsem tvůrčí člověk, ale občas mi introverze dokáže pěkně zavařit. Třeba kvůli vztahům. A nejen mým vlastním.

Jedno z nejlepších rozlišení introverze a extroverze, se kterým jsem se setkal, je dělení podle toho, jak dobíjíte baterky. Extroverta nabíjí setkání s přáteli, introvert si nejlépe odpočine o samotě, protože oproti extrovertovi má sice užší záběr, ale hlubší vnímání, a tak občas potřebuje zpracovat všechny podněty, které nasbíral.

V poslední době žiju na svoje poměry nezvykle intenzivním společenským životem. Během měsíce jsem absolvoval tři celovíkendové počítačové akce a příští týden mě čeká další, přes týden obvykle tak dva večery trávím ve společnosti. Za posledních pět týdnů jsem se viděl snad se všemi svými dobrými přáteli (s výjimkou dvou Rumunů, tří Indů, jedné Tunisanky a jednoho Novozélanďana). A to je právě ten problém. A láska.

Osudové lásky po deseti letech

Anžto jsem introvert, od přírody dobrý posluchač a mám jako vedlejší specializaci vystudovanou psychologii, nějak se vždycky přihodí, že s přáteli zabrousíme na ta opravdu důležitá témata a oni se mi svěřují.

Tím, jak člověk má mezi kamarády valnou většinu vrstevníků, většinou řeší plus minus v tu samou dobu ty samé problémy. Pročež okolo mě v poslední době prošly v hojném počtu trable, z nichž bych osobně nechtěl zažít ani jediný. Rozvod se dvěma dětmi. Rozvod se třemi dětmi. Neplodnost. Spontánní potraty při snaze počít. Umělé přerušení těhotenství vynucené partnerem pod hrozbou rozvodu. Kamarádka, která sjíždí tři až čtyři rande na slepo týdně, protože jí netikají hodiny, ale přímo zvoní budík. Partnerka stěžující si, že jí partner málo pomáhá s potomkem, ale striktně odmítající, že by na rodičovskou dovolenou odešel on. Kamarád, který patnáct let nepromluvil ani slovo se svou matkou. Nevěra. Kamarádka, která na rovinu řekne: „Myslím, že to s přítelem nemá budoucnost, ale když já prostě nechci být sama.“ Kamarád, kterého poté, co manželce splnil sen o dvou sladkých dětičkách, drahá polovička poslala nikoli na vedlejší kolej, ale přímo do depa, nicméně jako živitel rodiny se jí stále hodí. Kamarád, kterému partnerka přiznala, že se s ním dala dohromady, protože se bála, že zůstane bez střechy nad hlavou. A když už je mezi partnery všechno v pořádku – dokonce i poté, co se narodí potomek – tak aspoň jednoho z nich postihne vážná choroba.

Nechápejte mě špatně. Přátelé jsou tu právě od toho, abychom měli nejen s kým sdílet to dobré, ale i o koho se opřít, když je ouvej, a prosté vyslechnutí je to nejmenší, co pro lidi, které máme rádi, můžeme udělat. A samozřejmě mám okolo sebe i lidi, kteří říkají věci jako „Já jsem se uměl tak skvěle oženit!“ nebo „Mám se daleko líp, než si zasloužím!“ Jenže ty jsem shodou okolností v poslední době tak často nevídal. A tak když jsem se nedávno vracel z další akce, kde přišla řeč na život, vesmír a vůbec, začal jsem si říkat jestli ta takzvaná láska vůbec stojí za to, co se z ní časem stane. Dospěl jsem k očekávatelnému závěru, že co naděláme, srdci nejde poručit, bla bla bla, yadda yadda yadda, a soudě dle bájných vyprávění starců, někteří v té loterii prý občas i vyhrají.

No, pěkně děkuju. Jsem ve vztazích lehce labutí typ a mám vypozorováno, že se z rozchodu obvykle vzpamatovávám plus minus dva roky. Takže letos v létě či na podzim výrazně vzroste riziko, že zas do něčeho po hlavě zahučím. Ach jo. Ale kdo by si nevsadil, když může. A navíc co nadělám, srdci neporučím, bla bla bla, yadda yadda yadda, ale to už jsem říkal.

Stéblo, velbloud a pointa

V američtině a angličtině nemají sté nic, které umoří osla, alebrž stéblo, které zláme hřbet velbloudovi. Což se hodí daleko víc, protože starosti mých přátel nejsou žádné “nic” a já jakožto ješitný chlap se rozhodně nehodlám identifikovat s oslem. Navíc to pěkně zapadá do pointy.

Na prvního máje tradičně otevírá jedno zahrádkové posezení nedaleko mého bydliště, a protože bylo hezky, řekl jsem si, že tam zaskočím na jedno. A jak tak stojím ve frontě, najednou jeden z chlápků přede mnou zahuláká někam mezi stolky: „Co kdyby sis – – – vzala tu – to dítě?!“ Nevyslovená slova „sakra“ a „konečně“ na místě třípomlčkové zámlky byla zřejmá každému, kdo stál okolo, a o důvodech, proč dotyčný nakonec svou dceru označil za „to“, jsem radši ani nezačal přemýšlet. Ještě víc mě naštvalo, že tatodítě bylo dost velké na to, aby s ním ťapalo za ruku a rozumělo komunikaci mezi rodiči. A děcka si takovéhle věci velmi dobře pamatují.

Což bylo to příslovečné stéblo, které už moje velbloudí duše neunesla. Propadl jsem se do černé díry beznaděje natolik hluboko, že mi ani nevadilo, že pivo mělo dobře půl centimetru pod míru. Láska je jen slovo, láskyčas jedna velká lež, nikdy nic neskončí dobře, bla bla bla, yadda yadda yadda. Asi to taky znáte – pokud ne, tak vám drakuluju. A přestože všechny mé vjemy na téma vztahy z poslední doby řvaly něco o pravém opaku, pocítil jsem touhu mít se ke komu přitulit, ohřát se z toho příšerného láskyčasového mrazu a zmaru a vnímat jen to, že mě ta hypotetická dotyčná má ráda.

Máchovi jsem cestou domů fakt nemohl přijít na jméno, ale zato jsem si vzpomněl na Vrchlického Za trochu lásky. Tedy s tím rozdílem, že já jako maratonec-hobík bych za tu trochu lásky světa kraj klidně i běžel. Jenže mé dva roky emocionálního detoxu ještě neskončily, a tak žádná baba nikde. Což nic nemění na tom, že oproti Máchovi výrazně stručnější Vrchlický v pár řádcích stvořil jedny z nejpůsobivějších veršů v české poezii: “šel v lednu – ale v duši věčný máj [eat this, Mácha!], šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy”…

Přesně v tu chvíli jsem uviděl cestu z depky ven. Velká cena Bahrajnu byla už před dvěma týdny, takže s tou pouští a rosou to neklapne; škoda, s tím velbloudím příslovím by dokonale ladila. Ale i tak si zalezu pod dvě deky, čímž se vyřeší ohřev z dušemrazného láskyčasu, a pustím si ze záznamu včerejší závod F1, který jsem ještě neviděl.

Protože formule 1 a já se máme rádi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Láskyčas

  1. Pepax napsal:

    Přemýšlím, jestli jsem si při našem posledním setkání na něco stěžoval… 🙂
    Jinak 2 roky jsou míň než 3, takže ti ke konci tvého trápení předem blahopřeju. 🙂

Komentáře nejsou povoleny.