Mám bankovní účet!

(Poznámka na úvod: Tahle stať nemíří ani tak k tomu, jak to v Kuvajtu funguje, jako spíš k představám lidí z oddělení lidských zdrojů o tomtéž.)

Mám ho! Mám účet! Lidi, já mám bankovnííí úúúčééét!!!

Kolegové, kteří jsou jsou ve firmě rok-dva, říkají, že tak po půlroce už je všechno v pohodě, ale první týdny v cizí zemi člověka naučí radovat se z maličkostí. K tomu, abych tady mohl začít normálně existovat, se totiž napřed budu muset naučit, jak v praxi funguje mix vynikajících technologií, které zdejší firmy využívají, a procesů, které zatím nestihly úplně doladit, protože zdejší boom na to ještě netrvá dost dlouho. Tak třeba zrovna ten bankovní účet…

Hned první den mi znalý hoch z HR řekl: “Jo, a založ si účet. Prostě jdi do banky, ukaž jim kopii svého víza a pracovní smlouvu a otevři si účet. Dej mi pak vědět číslo a IBAN.”

“Moment,” říkám, “nepotřebuju k tomu místní doklady, to vaše Civil ID?”

“Teoreticky ano, ale máme vynikající vztahy se všemi bankami, takže to bude v pořádku. Stačí, když si s sebou vezmeš tu pracovní smlouvu.” Že bych se nad tím mohl trochu podivit, mě napadlo až v hotelu, kde jsem si vzpomněl, že s tím samým člověkem jsem smlouvu procházel včetně toho detailu, že je přísně důvěrná a její obsah nesmím nikomu zpřístupnit. Mno nic.

Boubyan poprvé

Pečlivě procházím na internetu nabídky jednotlivých bank. Burgan, u které má účet většina zaměstnanců, má minimální vklad 100 dinárů (zhruba 7000) a vystavuje jen VISA Electron, o které jsem četl, že u ní může být problém navázat ji na PayPalový účet. Burgan tedy zavrhnu a po delším výběru vybírám Boubyan Bank, která nemá minimální vklad a dává k účtu plnohodnotnou Master Card. Plán B bude Ahli United. Boubyan má pobočku nedaleko, a tak místo oběda vyrážím “za roh” (což při rozmáchlosti architektů místních bulvárů, která snad ještě předčí berlínskou, obnáší pár set metrů, možná i kilometřík).

Nejprve banku vůbec nenajdu. To je v pořádku, už jsem zjistil, že Google Maps v Kuvajtu nedávají úplně přesné informace. Jdu přes celý blok – a pořád nic. To už je horší. Nakonec to vzdám a vydávám se zpátky – a koukám přímo na ceduli Boubyan Bank! Banka je na druhé straně ulice, než tvrdila mapa.

Dodám si odvahu a vlezu dovnitř.

“Dobrý den, rád bych si u vás otevřel účet.” –  “Tady?” – “Ano.” –  “Víte, tady… my jsme specializovaná pobočka pro takzavný private banking, k čemuž potřebujete minimální vklad 300 000 dinárů [něco málo přes dvacet milionů korun].”

Ještě že jsem se před pár dny připálil od sluníčka, aspoň nebude tolik vidět, jak moc se v tu chvíli červenám. Nicméně bylo třeba hru dohrát do konce.

“Aha, ale na webu máte, že tu normálně fungujete.” – “Ano, pro ten private banking. Chcete nezbytně mít účet u naší banky?” – “Rád bych, vaše podmínky mi přijdou nejlepší.” – “Víte, ale běžná pobočka je až u Velké mešity, jak je Kuvajtská burza. Ale kdybyste chtěl jinou banku, tak tady za rohem je NBK a Ahli United.”

Rozumím tomu dobře, že mě pán právě posílá ke konkurenci? Buď je velmi vstřícný a chce pomoci, nebo mi dává najevo, že jsem takový póvl, že o mě jejich banka nebude stát ani na běžné pobočce. Co z toho si v tu chvíli myslel, si budu moct tipnout, až Kuvajťany poznám trochu lépe, ale zatím s nimi mám jen tu nejlepší zkušenost, tak se budu snažit vyvarovat podsouvání zlých úmyslů.

Poděkuji za vstřícnost a informace a vypadnu. Do Ahli už dnes nepůjdu, pro ten jeden den už jsem ze sebe debila udělal až dost.

Levá neví, co dělá pravá

Legrace s Boubyan se přihodila ve čtvrtek, následuje víkend (pátek a sobota), další pokus podnikám v neděli. Ahli je také za rohem a od neděle do středy má i odpolední směnu od pěti do sedmi, aby to tam stihli i normální smrtelníci – z čehož by si tedy naše banky mohly vzít příklad!

Vyrážím tedy do Ahli, kterou skutečně nacházím v nákupním centru, ve kterém na webu tvrdí, že je.

“Dobrý den,” zdravím na informacích. “Pracuju tady za rohem ve Wataniye a rád bych si u vás otevřel účet, i když ještě nemám Civil ID.” – “A pas máte?” – “Samozřejmě.”

Pán mi stiskne příslušné tlačítko a vydá pořadový lísteček. Hurrrááá, půjde to!

Po deseti minutách se dočkám svého čísla a jdu na přepážku.

“Dobrý den, pracuju tady za rohem a rád bych si u vás otevřel účet, i když ještě nemám Civil ID.” – “Tak to bohužel. Bez Civil ID vám účet nemůžeme otevřít. Až ho budete mít, přijďte znovu a rádi vám ho zřídíme.”

Bomba. Takže jeden zaměstnanec by mi účet na základě pasu otevřel, druhý ne. Zítra uvidíme, co smrtelnická pobočka Boubyan u burzy. A pokud i ta selže, půjdu do Burgan, i kdybych měl vytáhnout těch sto dinárů z bankomatu na ulici a nechat si za to od Spořitelny naúčtovat dvojí měnovou konverzi a milion dalších poplatků.

Boubyan podruhé

Ráno vstanu, mrknu do mapy a vyrážím dva kilometry k Velké mešitě. Cestou píšu kolegovi, že kdyby se po mně někdo sháněl, dorazím tak v 9:15. Dostávám odpověď, že na devátou je naplánovaný meeting, ale že by to měli zvládnout beze mě. Píšu šéfové, jestli to přežije beze mě, nedostávám odpověď, a tak pokračuji v cestě.

Konečně přicházím do Boubyan.

“Dobrý den, pracuju tady o pár bloků dál ve Wataniye a rád bych si u vás otevřel účet.” – “Máte Civil ID?” – “Ještě ne, ale bylo mi řečeno, že by to neměl být problém.” – “Ale on je. Je mi líto, ale bez Civil ID vám žádná banka v Kuvajtu nemůže účet otevřít. Až ho budete mít, rádi vám ho zřídíme.”

To jsou ty vynikající vztahy.

Balím to. Vzdávám to. Jdu do Burgan, která je o sto metrů vedle.

Burgan poprvé

“Dobrý den, pracuju tady pár bloků po ulici dál pro Wataniyu a rád bych si u vás zřídil účet. Můj problém je, že ještě nemám Civil ID.” – “A pas máte?” – “Samozřejmě.”

Tak to už tu bylo. Co bude dál?

“Tak fajn.”

Kluk se mnou projde spoustu lejster, zoufale se snaží zorientovat v mém pasu, asi pětkrát se na něco zeptá zkušenější kolegyně, ale nakonec podepíšu smlouvu a dozvím se, že během tří dnů budu mít připravenou platební kartu a účet funkční. Ještě se ptám kromě čísla účtu na IBAN, abych jej mohl předat zaměstnavateli. Což klučinovi orosí čelo a z očí mu čiší hrůza, nicméně po nějakých třech minutách požadované vyloví ze systému a rozloučíme se.

Sice to celé trvalo asi pětadvacet minut, ale – hurááá, budu mít účet! A navíc po mně nikdo nechtěl těch 100 dinárů.

Sprintuju dva kiláky do práce. Když si zchvácený otírám ve výtahu pot z čela, najdu na telefonu SMS od kolegy a šéfové, ať nespěchám, že schůzku přeložili.

Celý nadšený píšu na HR své bankovní spojení. Obratem mi přichází odpověď: “Ještě od tebe budu potřebovat ten papír z banky, musím ho dát do tvé složky. A jméno pobočky, kde sis účet otevřel.” Papír? Jaký papír? Banka mi nedala žádný papír, ať už proto, že to klučina nezvládl, nebo proto, že jsem nevěděl, že si o nějaký mám říct. A jak mám pro všechno na světě vědět jméno pobočky? Kurník, to jste mi to nemohli říct předem? Odpovídám, že to pozjišťuji, až si půjdu vyzvednout kartu, ale že bych vážně ocenil, kdyby mi pak firma poukázala moji relocation allowance v rekordním čase. Jsme jedna z mála zemí EU, které nepoužívají Euro, a tak mi moje banka účtuje dvojí poplatek, protože s kuvajtskými dináry u nás nikdo neobchoduje a tady zase neslyší na českou korunu.

Burgan podruhé

O tři dny později přicházím úderem otevírací hodiny do Burgan.

“Dobrý den, mám si tu vyzvednout kartu a PIN ke svému účtu.” – “Mohu si půjčit vaše Civil ID?” – “Nemám Civil ID, ale můžu vám půjčit pas, na základě kterého jste mi účet otevřeli.”

Slečna si půjčí pas, otevře jeden šuplík a následně v něm pět minut hledá obálku s mojí kartou. Podepíšu převzetí.

“Teď si ještě zajdete na přepážku 14, kde vám ke kartě vydají PIN.”

Je to sice trochu opruz a vyžaduje to dvojí čekání, ale banka má zřejmě přísné interní bezpečnostní předpisy, tak to beru.

Počkám si u druhé přepážky, obdržím PIN, podepíšu převzetí.

“Ještě maličkost,” říkám. “Zaměstnavatel po mně chce papír k účtu, ale minule jste mi žádný nedali.” – “Jaký papír?” – “Doufal jsem, že to budete vědět vy. Potřebují nějaké lejstro od vás, aby mi mohli na účet posílat výplatu.” – “Jo aha, to bude Salary certificate, zajděte si na přepážku 15, tam vám ho vystaví.” Ach jo.

Počkám si potřetí a vysvětlím svůj problém.

“Jistě. A chcete ho v arabštině, nebo v angličtině?” – Jak to mám, pro všechno na světě vědět? “Netuším, to mi nikdo nesdělil.” – “Nicméně vyberete si?” – Začínám se bavit. Konec konců, co horšího se může stát, než že po víkendu přijdu ještě jednou? Firma je plná expatů, takže… “Angličtinu.” – “Angličtinu?” – Prima, takže slečna má názor, ale poradit mi nechce, protože co kdyby to bylo špatně, že? “Angličtinu.”

Brouzdání systémem, dva tři dotazy na zkušenější kolegyni, tisk certifikátu, podpis certifikátu, kopírování certifikátu, podpis kopie certifikátu, aby banka měla důkaz, že vím, že si certifikát zkopírovala. “Vyzvednutí karty a PIN” mi nakonec trvá nějakých 30 minut, ale mám, MÁM, MÁÁÁM!

“A jestli tam budeš mít ještě nulu…”

Jdu do práce a tam rovnou na HR a vrážím lejstro do ruky své kontaktní osobě. Teď už nezbývá než čekat. Pokud firma potřebuje Salary certificate v arabštině nebo pokud má problém poslat mi prachy na účet obratem, čeká mě po víkendu další kolo. A po víkendu rovná se o pět dní později, protože v Kuvajtu se bude slavit National Day a Liberation Day.

Dělím se s kolegy o radost, že možná mám konečně účet, a vrhám se do práce. Večer, když balíme, se ke mně jeden z nich přitočí.

“Dole u budovy má Burgan bankomat. Teď tam zajdeme, ty vyzkoušíš svoji kartu a podíváš se na zůstatek na účtu. A jestli tam budeš mít ještě nulu, tak si něco vyberu já a půjčím ti,” říká hlasem, který nepřipouští námitky. Už jsem to psal jednou – úřední šiml si může řehtat, jak chce, ale lidi jsou tu úžasní.

Jdeme dolů. Dávám kartu do bankomatu, ťukám PIN. Kontroluji zůstatek. Jsou tam! Sice nikoli celá relocation allowance a dělám si v duchu poznámku, že musím zkontrolovat, jestli ta srážka je za ubytování, a následně ohlídat, aby mi to znovu nesrazili z běžné výplaty, ale konečně můžu fungovat v místní měně! (Později večer v hotelu na internetu aktivuju online bankovnictví a následně svoji novou Visu Electron zkouším navázat na PayPal. Marně. Ach jo.) Stačilo mi k tomu pouhých osm dní a pět návštěv ve třech různých bankách.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Mám bankovní účet!

  1. F6 napsal:

    Strašný. Nechápu tě, žes tam šel, ale aspoň jedna informace. Mám Visu Electron a PayPal mi s ní normálně funguje už několik let.

    • Jason napsal:

      Ahoj Factore, dík za návštěvu webu. 🙂 Ona chyba je spíš na straně mého zaměstnavatele. Někdo na něco zapomněl a administrativnímu týmu propadlo oprávnění jednat s příslušnými ministerstvy, takže se firmě vrátilo patnáct žádostí o pracovní povolení a vše se o dva týdny zdrželo.

      Ouřadové jsou všude stejní – byl jsem třeba u toho, jak baba na registru řidičů řekla velmi slušnému cizinci, který si chtěl vyřídit český řidičák, “Úřední jazyk je čeština, tak na mě mluvte česky.”

      Jinak jsem zatím z téhle země nadšený. Tím, jak je tu 70% cizinců, tak se s každým domluvím anglicky, a dva ze tří lidí se na tebe usmějí, kdežto u nás je většina lidí tak nějak defaultně otrávená. Proto jsem to ostatně i svého času zabalil v O2 – na můj vkus už až příliš moc lidí v branži bylo rezignovaných a cynických a já cítil, že začínám být také takový. Tady jsou lidi, které jejich práce ještě pořád baví.

      Pokud jde o kartu, prý je to u Electronek banka od banky. Až budu mít to zatracepený Civil ID, zajdu tam a zeptám se, ale vygooglil jsem už poměrně dost lidí, kterým Visa Electron s PayPalem nechodí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.