Moje první třída

Když už nám začala ta škola, tak bych vám měl asi povyprávět o své první třídě – a také o pěkném suvenýru, který jsem si přivezl z Colomba. To bylo tak…

Wotnau sedící, bdící

Odlétal jsem ze Srí Lanky nějakých osm hodin po zbytku bandy. Oni v půl deváté večer, já ve čtvrt na pět ráno.

Poté, co jsem se rozžehnal s Nejúžasnější a jejími (a teď už možná malinko i mými) přáteli, jsem trávil čas, jak se jen v hale colombského letišťátka dalo. Vzhledem k tomu, že jsme toho dne vstávali v Galle někdy po páté hodině, abychom stihli vlak do hlavního města, mým hlavním úkolem bylo udržet oči otevřené nebo se pohybovat ve stádiu dostatečně lehké dřímoty na to, abych aspoň co půlhodinu mrkl na hodinky.

Pustil jsem si oblíbené album. Obešel jsem všechny (rozuměj všech asi šest či sedm) obchůdky. Oholil jsem se. Pustil jsem si jiné oblíbené album a poslouchaje ho jsem znovu obešel všechny obchůdky. (Výsledek experimentu: 1) Sortiment obchodů je nezávislý na hudbě, kterou při jejich návštěvě posloucháte. 2) Letištní ceny zůstávají letištními cenami a ať při koukání na ně posloucháte cokoli, nakupovat za ně budete jen v sebeobraně.) Pustil jsem si další album. Dočetl jsem knihu o japonském morálním kodexu Bušidó. Dřímal jsem při poslouchání výběru elektronické hudby. Přemýšlel jsem o rozečtení další knihy. Zamítl jsem rozečtení další knihy. Najednou bylo o půl hodiny později, takže jsem asi hloubal vážně z hluboka. Atd.

Wotnau stojící, čekající

Když chronometr ukázal čas, kdy se dalo doufat v brzký začátek check-in procesu, šel jsem si stoupnout do fronty u rentgenu. Království za změnu prostředí! Kromě toho jsem taky doufal, že v bezcelní zóně by mohli mít jedno- či dvoupanákové dárkové balení Jacka Daniela, čímž bych si býval mohl zpříjemnit čekání na návrat do suchých krajin. Ze všech lidí na zeměkouli si totiž Nejúžasnější musela vybrat za kamarády prakticky abstinenty, takže jsem za celé dva týdny dovolené z prohibičního Kuvajtu měl možná čtyři, možná pět piv.

Taktika zafungovala – zatímco jsem se posouval k bezpečnostní prohlídce, otevřeli přepážku pro můj let. Poté, co se personál letiště ujistil, že s sebou nemám ani Magnum devítku, ani kapesní atomovku, jsem se tedy jen přesunul z fronty do fronty. Bylo nějakých 1:45 (dvě a půl hodiny před odletem – můj nejčasnější check-in všeech dob!), takže jsem mohl čekat pobrouzdání bezcelními obchody, případně nákup The Economistu, něco malého k jídlu či k pití (!) a klidný odlet. Nikde žádná indikace zpoždění, takže ta zdánlivě vražedná hodina na přestup v Šardžá bude v pohodě.

“System down, system down…”

Když se jsem se ve frontě u přepážky dostal z cca dvacátého na desáté místo, odbavování se nějak zaseklo. Tři minuty. Pět. Deset. Patnáct. A ve vedlejší frontě taky. A o pár přepážek dál na úplně jiný let taky. Úředníci po sobě koukali a vrtěli hlavami. Někteří telefonovali a pak vrtěli hlavami směrem k těm, kteří netelefonovali. Nakonec okolo mě prošel letištní nosič s něčími zavazadly a tlumeně si jen tak pro sebe prozpěvoval: “System down, system down…”

Ještě další zhruba tři čtvrti hodiny personál doufal, že se podaří systém znovu nahodit, nakonec se ale předák pracovníků přidělených k našemu letu odhodlal k činu, opustil pracoviště a za chvíli se vrátil s vozíkem, ze kterého na přepážkách rozdával vytištěné seznamy cestujících a blankety palubních vstupenek. Rychlá porada s kolegy, s čím se obtěžovat a s čím ne, načež se fronta začala hýbat.

Kontrola seznamu cestujících. Vypsání palubní vstupenky ručně. Vypsání zavazadlového lístku ručně. Pokud nebylo co řešit, tři minuty na člověka. Po pohledu za sebe a malém cvičení v násobilce jsem dospěl k závěru, že včas nejspíš neodletíme, a to i kdyby po nástupu posledního cestujícího letadlo okamžitě vystartovalo kolmo jako vrtulník. Navíc občas bylo co řešit. Například tři Arabky přede mnou, které měly jen holé letenky a neměly zaplacenou bagáž. Pracovnice za přepážkou měla pár minut božskou trpělivost, ale nakonec konverzaci ukončila slovy “Rozměnit si můžete u přepážky banky u bezpečnostních prohlídek, ale měly byste se rozhodnout rychle – za vámi čeká poměrně hodně lidí.” Dámy odešly rozměňovat a fronta se zase hnula.

Když se daří, tak se daří

Tou dobou už mi slečny za přepážkou bylo vyloženě líto. Tohle tedy určitě nečekala, když v 1:45 ráno check-in začínala.

“Těžký den?” ptám se, když na mě konečně přijde řada.

“Vidíte sám – máme technické potíže,” usmála se na mě. Nechal jsem ji v klidu hledat v seznamu, vypsat mi boarding pass, odbavit zavazadlo. Pak jsem se zeptal na přestup v Šardžá, protože cestou na Srí Lanku mi vzhledem ke krátkému času mezi oběma lety dali už v Kuvajtu palubní vstupenku na oba.

Vlevo palubní vstupenka na let z Šardžá do Colomba. Vpravo palubní vstupenka na let opačným směrem o dva týdny později. Kolik najdete rozdílů?

“Bohužel, budete muset přímo na místě na transferovou přepážku.” Žůžobomba.

Poděkuji, popřeji hodně štěstí pro zbytek směny a vyrážím volným krokem směr nástupní gate. Cestou mrknu do duty-free shopů. Litrovka Jacka Daniela, sedmička Jacka Daniela, půllitrovka Jacka Daniela – menší balení nikde. Asi desetinu vteřiny se zabývám myšlenkou, že bych koupil větší lahev a buď ji na místě zlikvidoval, nebo jen upil a zbytek někomu věnoval – a pak s povzdechem jdu dál. (A aby mi to fakt bylo líto, tak mi Nejúžasnější později řekne, že tam dárková balení viděla. Musel jsem je prostě přehlédnout. Chjo chjo.) Ale ten ručně psaný boarding pass si tedy rozhodně schovám! No řekněte – kolik z vás takový unikát má?

Dopad na dno

Poslední bezpečnostní prohlídkou se prochází naboso. Když sekuriťáci trvají na tom, abych se po dvaadvaceti hodinách vyzul z uzavřené obuvi, ve které není ani stopa kovu, je to jejich problém. Konečně jsem v prostoru svého “gejtu” a lehce nešťastně se skládám na sesli.

Tak si to shrňme:
1. Připadám si, jako by mi někdo utrhl půlku srdce, anžto po dvou týdnech, kdy jsme se od sebe prakticky nehnuli, už moje drahá polovina touhle dobou čeká na přestup v Dubaji.

2. Budeme mít zpoždění. Velmi pravděpodobně takové, že nestihnu spoj v Šardžá. Do práce se sice vracím až za dva dny, ale kdo ví, na jak dlouho se v Emirátech zaseknu.

3. V Šardžá budu v lepším případě muset na transferovou přepážku, což pro mě bude poprvé. V horším případě budu muset nějak řešit, že mi uletěl spoj. Nevím, s kým a jak. Komunikace s neznámými lidmi o problému, kterému nerozumím. Moje nejoblíbenější činnost.

4. A aby toho nebylo málo, tak na Jacka, o kterém sním od doby, co mi ho přátelé počátkem února věnovali sedmičku na rozloučenou (prý se Nejúžasnější tak jako že po troškách odpařuje z ledničky), zase nedojde. To je život!

Od té chvíle už se věci budou jenom zlepšovat.

“A ty si odkiaľ?”

Nejdřív se ukáže, že letiště je na podobné situace přece jen trochu připraveno. Obsluha si zvlášť posadí pasažéry odbavené ještě elektronicky a zvlášť ty s palubní vstupenkou vypsanou ručně, a dál nás rozdrobí na menší skupinky podle řad, aby nástup do letadla, až na něj dojde, byl co nejplynulejší.

Za čtvrt hodiny přiroluje letadlo a o dalších deset minut později na nastupování skutečně dojde. Nejdřív protekční elektroničtí šťastlivci a pak my manuální ztroskotanci. Fronta v chobotu. Dvířka letadla. Úsměv a anglický pozdrav s letuškou. V ruce pas a pass, pohledem přejíždím řady sedadel a počítám, abych včas zapadl do té své a nezdržoval provoz. Míjím další letušku.

“A ty si odkiaľ?”

Moje hlava přepnutá do angličtiny to vyhodnotí jako přeslechnutí či halucinaci.

“Sorry?” odpovídám duchaplně. Tím zase matu stevardku, která mi anglicky vysvětlí, že podle barvy mého pasu usoudila, že jsem Středoevropan. Pak mi konečně docvakne, že to předtím vážně byla slovenština a se smíchem odpovím, že ano, že jsem z Čech.

Chvíli po mém nástupu dojde zásoba dosud odbavených lidí a čeká se na ty, kteří byli při check-inu za námi. Nějakých padesát-sto lidí, dvě přepážky, na každé jeden člověk za tři minuty – chvilku času ještě mít budeme. Při téhle frekvenci nastupujících pasažérů je čas si tu a tam poklábosit.

Co dělá Čech sám na lince ze Srí Lanky do Emirátů? Vrací se do Kuvajtu, kde pracuje v telekomunikacích. Co dělá Slovenka u Air Arabia? Prý to není tak neobvyklé, protože firma prý svého času dělala na Slovensku poměrně masivní nábor.

Jak dlouho nás to ještě bude bavit? Tak zhruba rok, rok a půl. Já mám dohodu s drahou polovičkou, že do konce příštího roku bychom chtěli někde bydlet společně, a vzhledem k tomu, jak moc se Nejúžasnější chce do Kuvajtu, bych si bohužel spíš vsadil na Evropu.

“Jasné, vráť sa domov a ožeň sa! – Jaj, pardon, mala by som vám vykať.” Tím přeskočíme dilema, zda by to měl navrhnout starší muž nebo mladší žena, a spontánně si potykáme.

Natália kroutí u Arabie třetí rok a přestává ji to bavit, protože lety pendlují tam a zpátky, takže v ostatních zemích nepřespává a nemá šanci je ani malinko poznat. Ptá se, kolik jsme toho na Srí Lance zcestovali, jestli se nám líbila a jaká místa bych doporučil navštívit. Říkám si o e-mail a slibuji doporučení dát písemně (v době, kdy tenhle článek jde online, už je odeslané – hurá, nejsem za slibotechnu!).

Pak příliv cestujících zase trochu zesílí, čímž konverzace pro tu chvíli končí. Vytahuji přehrávač a na klín si pokládám čtečku. Mrknu a najednou je o několik skladeb a zhruba čtyřicet minut později a vypadá to, že už se vážně chystáme k odletu. Letuškám začíná obvyklá rutina – zavírání zavazadlových prostorů, kontrola zapnutých pásů, vysvětlování pasažérům u nouzových východů, že při vzletu a přistání jako jediní nesmějí mít u nohou žádná zavazadla.

“Konečne letíme,” říká Natália, když jde okolo mě. “Ešte sa u teba zastavím.”

Moje první třída

Zastaví. Poté, co vzlétneme, opíšeme široký klobouk a čumákem zamíříme směrem k Emirátům, přichází s úsměvem a dotazem: “Tak čo, spravím ti čajík? Mám tu dva špeciálne zo Slovenska.” A tak ještě předtím, než nízkonákladovka začne nabízet své placené občerstvení, třímám v ruce pohárek s čajem a škodolibě si užívám občasné udivené pohledy okolosedících Arabů, kteří se diví, co je to tu za protekčního blonďatého VIPa. Prostě mám na letu, který je kompletně “economy”, svou soukromou první třídu.

O nějakou chvíli později dostanu nabídku na druhé kolo, kterou opět s radostí přijmu, už pro tu legraci. Navíc počet příležitostí, při kterých jsem v životě odmítl šálek čaje, bych spočítal na prstech maximálně obou nohou.

Pokaždé prohodíme pár vět. Když s díky vracím druhý pohárek, ještě se ptám, s čím mám počítat po příletu.

“Zajdi na prepážku transferov. Ak na teba tvoj let nepočká, posadia ťa na ten ďalší, hm, tuším okolo štvrtej.”

Říkám, že pokud jde o zdržení pár hodin, nebudu s tím mít problém. Je čtvrtek ráno a do práce jdu až v neděli.

“Pohoda, posadíš sa, dáš si kávičku, niečo pod zub a o chvíľu poletíš,” uklidňuje mě Natália.

A tak jsem o několik dalších konverzačních vložek později na konci letu vysmátý, patřičně připravený na všechny eventuality a v hlavě mám přecvaknuto z problémové situace na v podstatě zábavné dobrodružství. Při výstupu z letadla děkuji za prima let a slibuji se ozvat mailem se svou vlastní verzí turistického průvodce, načež se vrhám do víru maloletiště honit přestup.

Ten nakonec nestihnu, ale díky instrukcím od skorokrajanky bez problémů proplouvám přebookováním na jiný let (přestup směr Kuvajt jsme měli z celého letu jen čtyři a já se navíc přihlásil jako první), následnou snídaní jako pozorností aerolinek (dostanu i kupon na oběd, ale místo něj už si dojdu na kuřecí specialitku do fastfoodu) a nakonec brouzdáním po duty-free prostoru. Šardžá je na tom velikostně podobně jako Colombo, ale jsem rozhodnutý, že mi to ubehne rýchlo, a tak ačkoli mám za sebou něco přes třicet hodin bez pořádného spánku, dočkám se s úsměvem a v pohodě letu do Kuwait City. A to všechno díky holčině ze Slovenska, která byla ráda, že vidí někoho, kdo je z podobných končin a mluví skoro stejným jazykem.

Díky!!!

Takže Natália, ak toto čítaš, ešte raz ti veľmi ďakujem za spríjemnenie letu, čajíky, pokec a informácie. (A doufám, že jsem v citacích nenasekal moc hrubek – přece jen už jsem knížku ve slovenštině nedržel pár let v ruce.)

A vám ostatním přeju krásný den a spoustu podobných nečekaných, ale o to příjemnějších setkání.