Rozhodně si netroufám tvrdit, že na Středním východě je každá země jako Kuvajt a každý člověk jako můj kolega Zeal a že doma jsou všichni jako někteří obyvatelé jihočeského Lišova a regionální zprávaři iDnes. Přesto coby člověk, který má momentálně se soužitím s muslimy víc zkušeností než valná většina krajanů, cítím potřebu zopakovat notoricky známé pravdy o tom, že svět není černobílý a že je podstatný rozdíl mezi vírou a náboženstvím ve službách mocenské ideologie.
Žlučí mi hnuly dva články na iDnes o učitelce v mateřské školce, která konvertovala k islámu a dovolila si něco tak neslýchaného jako začít nosit hidžáb.
V tom prvním z 25. března jsem našel třeba takovou perlu jako vyjádření lišovského starosty: “Pokud děti ovlivňuje pouze tím, že nosí šátek, pak v tom nevidím problém. Je prý vynikající učitelka. Nejschůdnější by však samozřejmě byl kompromis, že by šátek nenosila.” Byl bych ještě ochotný si myslet, že prohlásit nošení šátku za ovlivnění byl ze strany pana starosty pokus o odlehčení situace, ale nějak jsem se zasekl ve druhé části jeho prohlášení. Ne a ne mi totiž dojít, v čem by spočíval onen kompromis. Ten totiž bývá ústupkem na obou stranách. Takže paní učitelka by sundala šátek – výměnou za co? Že ji neodstřelí jako toulavého psa? Nebo že nedostane padáka? Ona sama dle téhož článku jasně říká: “Nikdy by mě nenapadlo děti ovlivňovat.”
To ale není zdaleka všechno. Jedna z místních maminek se nechala slyšet touto kouzelnou větou: “Myslím, že nošením šátku už zašla docela daleko.”
Vrcholem se pro mě ovšem staly příspěvky idnesího bloggera Lukáše Lhoťana, který na případ poprvé upozornil. Poté, co jsem na odkaz klikl, jsem dlouho přemýšlel, jestli náhodou nejde o ostrý satirický šleh k tématu náboženské tolerance. Po přečtení tohoto xenofobního blábolu pokračování jsem bohužel dospěl k názoru, že nikoli.
26. března, den po prvním článku, pak iDnes publikoval s dotyčnou učitelkou rozhovor, který ale volbou otázek a především jejich formulací připomíná spíš výslech. Naštěstí autor aspoň nahrál paní učitelce na smeč, která dokonale ukazuje absurditu celé kauzy:
iDnes: “Na veřejnosti nosíte muslimský šátek hidžáb. Ptají se děti, co znamená?”
Paní učitelka Špírková: “Ne, klukům je to úplně putna. První den se mě dvě děvčátka ptala, jestli mi je zima. Tak jsem jim řekla, že ne, že je mi dobře. A to je všechno. Jedna holčička, která je taková princezna, mi pořád chce vyndávat špendlíky a dávat je jinam.”
Dál už si jen dovolím připomenout, že svobodu vyznání zaručuje paní Špírkové Listina základních práv a svobod, hlava druhá, oddíl první, článek 15 (mimochodem, LZPS doporučuji k přečtení – je to snad jediná právní norma psaná srozumitelným jazykem a při jejím čtení má člověk pocit, že stát mu přiznává i něco jiného než povinnost držet krok a zobák). A pokud někdo trvá na tom, aby hidžáb sundala, pak naléhavě žádám, aby všichni zaměstnanci ve školství sundali z krků křížky.
Možná se ptáte, proč že mi zrovna tenhle případ tak moc leží v žaludku. Protože mě jako Čecha a člověka, který je tu označovaný za Zápaďana a braný za civilizovaného člověka, zahanbuje. Hodně zahanbuje. Teď vám totiž posloužím jedním vlastním příběhem odsud z Kuvajtu…
Jak už možná víte, když jsem konečně s pomocí kolegyně Hayet našel bydlení a byl podepsat nájemní smlouvu, byli se mnou kolegové Azíz a Zeal – pro případ, že by k celé akci bylo zapotřebí i mluvené či psané arabštiny. Když jsem měl za sebou většinu jednání a papírování a zbývalo jen vlastní podepsání nájemní smlouvy, čekali jsme v předpokoji asistentky, která tentýž úkon zrovna řešila s nějakým dalším šťastlivcem.
“Tohle nemohlo přijít v příhodnější chvíli,” řekl jsem kolegům. “Rezervace v hotelu mi končí za pár dní a už jsem si opravdu dělal starosti, co se mnou bude.”
Zeal se ke mně otočil a řekl: “A vidíš – zbytečně. Pokud máš z něčeho strach, prostě se svěř do Božích rukou, doufej, a ono se to stane… Uvidíš, stane se to!!!”
V tu chvíli mi to vůbec nesecvaklo – byl jsem ještě celý na větvi z toho, že neskončím někde pod mostem. Až za nějaké dva či tři dny se mi jeho slova vynořila z paměti a došlo mi, co mi mělo dojít už tehdy.
Zeal – sám praktikující muslim – totiž nepoužil jen výraz “God”, tedy Bůh, ale “your God”. Ve skutečnosti mi tedy (zcela záměrně, jak jsem si s ním později ověřil, když jsem mu za to děkoval) řekl “Svěř se do rukou svého Boha”!
Tak – už víte, proč se teď stydím, že jsem Čech?
Vítejte v Kuvajtu.
Lidé jsou různí a to všude na světě. Jedno mají společné – bojí se toho, co neznají a čemu nerozumí. Důležité je, aby se člověk nestyděl sám za sebe. Stydět se za někoho, s kým mě nepojí o mnoho více než geografie, mi přijde laciné.
Tak, a teď se mi konečně pořádně zvedne čtenost, protože nic není tak populární jako kontroverze – a já se teď před zraky celého světa, celého Netu, a co víc, celé blogosféry, pustím do křížku s Nejúžasnější ženou na světě, jinak též mou drahou polovičkou. 🙂
Ale teď vážně… V téhle zemi je původ hodně důležitý. Jakožto Evropan to poměrně špatně snáším, ale nic s tím nenadělám. Moje prvotní zařazení tu vždycky proběhne právě podle toho povrchního kritéria, které zmiňuješ – že jsem blond, mám modré oči a pas ČR/EU. O nic z toho nestojím, ale i tak když jsem si šel vyřídit test krevní skupiny kvůli místní občance, byl jsem v čekárně zhruba dvacátý, ale přesto mě vzali jako druhého či třetího v pořadí. Nikdo mě tu neosloví jinak než “Sir”. Atd. Bílí jsou tu prostě o chlup míň než Arabové a o dost víc než Indové, Pákistánci, Bangladéšané atd. A pokud se o mně á priori předpokládá, že jsem z “lepšího” prostředí, tak když v Kuvajtu narozený indický muslim dá morálně na budku naší malé české xenofobii, připadám si provinile.
A taky už mi začínají jít na nervy stereotypy. Lidé z mého okolí, kteří leckdy v životě neviděli živého Araba, mi před odjezdem i po něm dokola opakovali, jak si mám dávat pozor na arabské lži a zákeřnost. Muslim je v Čechách považovaný buď rovnou za teroristu, nebo aspoň za fanatika, který už tím, že není praktikujícím ateistou, ohrožuje svoje okolí.
Aby bylo jasno – tím neříkám, že Arabové v sobě často nemají ještě větší míru přirozené arogance než Češi a že v arabském prostředí se občas nedějí pořádné ošklivosti (o jedné takové chystám příspěvek zhruba za dva týdny, až se mi poskládá v hlavě), ani že islám je jediná pravá víra. Spíš se kloním k názoru, který se mi bohužel nepodařilo dohledat (a pokud se to povede PT čtenářstvu, budu moc rád za odkaz) – tuším, že to byl Vladimír Špidla, který řekl, že národ, který vědomě zanedbává polovinu svého duševního potenciálu (tedy ženy – i když s tou polovinou je to hodně odvážné tvrzení :-P), se sám odsuzuje k zaostávání.
To ale nic nemění na tom, že v drtivé většině případů jsem poznal Araby jako laskavé a velkorysé lidi, že jsem tu ještě nenarazil na jediné křivé slovo o křesťanství či křesťanech, že jeden ze tří lidí, kteří jsou mi tu nejblíž, je věřící muslim, že to tu v hromadné dopravě na rozdíl od Prahy nesmrdí – prostě že ačkoli si ze zdejších poměrů dost často utahuju, je taky spousta důvodů, proč mám Kuvajt a zdejší obyvatele čím dál raději. (A to už vůbec nezmiňuju, že moje první láska a dodnes jedna z nejlepších kamarádek je poloviční Arabka.)
Oki, máš cos chtěl… Když válka, tak válka ;-).
Těší mě, že Ti jdou na nervy stereotypy. Není ale stereotyp také to, že jsou všichni Češi xenofobní? Na jedné straně Ti vadí zobecňování „muslim=terorista“, ale zobecnění „Čech=xenofob“ je v pořádku? Nevím, s kým se stýkáš Ty, ale mezi mými přáteli to překvapivě pravidlem není. Jedna z mých kamarádek k islámu také konvertovala a s nepříznivými reakcemi jsem se nesetkala. Když už, tak se zájmem typu: „Jak vydržíš celý den nepít, když je venku třicet?“.
A svou první lásku jsi opravdu zmiňoval zbytečně, ale chápu, že to asi byl něžný pokus si do mě rýpnout – po pečlivém zvážení jsem se rozhodla Ti tu radost udělat… (a mimochodem, teď si rýpnu také já – jak je to dávno, co jsi mi psal, že slovo „láska“ je vyhrazené jen pro někoho a i v minulém čase Ti zní ve spojení s kýmkoliv jiným divně? :-D).
Nechci tvrdit, že Češi jsou skvělí a Arabové nikoliv. Spíše mohu odpřisáhnout, že podobnou formulaci ode mě nikdo nikdy neslyšel (miluji český trojnásobný zápor ;-)). Jen obecně nemám ráda moralizování. Full stop.
Té tečky je mi líto. Zrovna jsem se začal těšit na další díl česko-arabské telenovely. 😀
Co bychom pro naše čtenářstvo neudělali! Jsem rád, že mladá generace 😛 je tak krásně kosmopolitní, ale moje zkušenost je trochu jiná. Pro mě je českou realitou rádobyvtip “Nemám rád barevný a rasismus!”, výraz “Ťamani” nebo “Šikmovoký” pro Vietnamce a články o tom, že podle výzkumu cizinci berou Čechům práci a že je jich u nás moc. To o tom, jak si mám dávat pozor na zákeřné Araby, jsem si také nevymyslel. A mimochodem, na vysoké jsme s paní doktorkou Kašparovou (ahoj, Evo!) organizovali besedu se zahraničními studenty o tom, jestli u nás mají zkušenost s rasismem. Můžete hádat, jestli měli. Tak, teď dám Nejúžasnější příležitost mít poslední slovo a půjdu psát další článek.
Je to laciné, ale neodolám. V nejtolerantnější zemi na světě začínají požadavky na pozici Travel Agent bodem 1: “Age between 25 – 35 years old (Male – Arab nationality) “. Oki, já vím, že mi tím v podstatě šetří práci, protože se nemusím namáhat s cover letter, ale stejně… O co je horší být ženská než muslim?
Pokud jde o ten pracovní inzerát – ano, zrovna nedávno jsme s ředitelem Sales rozebírali, že i kdyby byl prodejce sebelepší obchodník, pokud není Arab a nemá na sobe tradiční oděv, tak ho ve velké firmě nepustí s nabídkou dál než na vrátnici. Na druhé straně německý ředitel českého T-Mobilu za ta léta, co tu byl, vystřídal několik asistentek – a všechny měly tak metr osmdesát pět a většinou byly blond a měly mohutný hrudník. I když jistě je možné i to, že šlo o shodu okolností a každá z nich byla prostě o něco schopnější než její protikandidátky ve výběrovém řízení. Já si zase rád do týmu vybíral čerstvé absolventy, protože měli talent, chuť se něco naučit a málo špatných návyků z předchozích zaměstnání. Diskriminace v práci je všude – někde je vidět víc, někde míň. Nicméně máš pravdu v tom, že množství té diskriminace se geograficky liší.