Nic není jako dřív

Ani ta entropie už není, co bývalaŽijeme v bláznivé době, všechno je jinak a jednadvacáté století je úplně na houby. Alespoň to okolo sebe často slýchám a spěchám vám sdělit, že s tím naprosto souhlasím. Dnes už se nemůžete spolehnout ani na to (všichni Tři veteráni laskavě prominou), komu se hrozí a komu se mává.

Veřejný nepřítel numero uno

V osmdesátých a na počátku devadesátých let i ve světě počítačů platilo, že nejúrodnější půdou pro nepřátelství je co nejširší společná základna. A tak jsme my commodoristi v těch blahých časech nechovali v největší nelásce ani šestnáctibitisty (sice jsme na ty krámy nadávali, ale spousta z nás o nich tajně snila), ani rodiče (kteří nás od počítačů tahali v obavách, aby se z nás nestali závisláci a sociopati), ale ataristy. Osmibitová Atárka i C=64 totiž poháněl ten samý procesor.

Vedly se plamenné diskuse o tom, kdo má lepší počítač. Atari mělo širší paletu barev. Commodore jich zas uměl dostat víc do menšího prostoru, takže grafika vypadala barevněji. Atari mělo víc kanálů u hudebního čipu. Commodore měl víc hardwarových sprajtů, díky čemuž se toho ve hrách mohlo víc hýbat na obrazovce. A tak dále a podobně.

Digitálním smíchem ke konci studené války

Jenže pak se staré jistoty začaly hroutit.

Někdy ve třeťáku na gymplu nás na konci nějaké hodiny zastihla dobrá zpráva: onemocněla jedna z neoblíbených pedagožek a čekal nás supl, nebo hodina dokonce úplně odpadla. Moje pocity nešlo vyjádřit jinak než osmibitově. „Ua-cha-cha-cha-cha-cha-cha-cha-chá!“ zasmál jsem se digitálním hlasem do hrsti.

„Jé, tobě taky křičej?“ ozval se Honza Šípek, se kterým jsem seděl v lavici. Čímž se ukázalo, že zatímco on ví, že já mám Commodora, já nevím, že on má Atari. A tak jsme se sice občas trochu z povinnosti a trochu z legrace špičkovali ohledně nekvalit stroje toho druhého, ale taky jsme si občas něco spolu zahráli.

Chudinci malincí

Další zlom přišel, když jsem se okolo přelomu tisíciletí začal věnovat organizaci osmibitových akcí. Bavilo mě připravovat různé zábavné kvízy, jenže mi do toho pořád někdo házel vidle. Konkrétně ataristi. „No jó, ale tohle my na Atari nemáme,“ ozval se vždycky frustrovaně někdo z té jejich bandy a případně dodal, že moje soutěže jsou nespravedlivé, protože ataristi v nich nemají šanci.

Chvíli trvalo, než jsem zjistil, jak to vlastně je. Osmibitové Atari je jednak na hry opravdu méně vhodné železo než C=64 – a jednak možná i s tímhle vědomím firma Atari dřív učinila rozhodnutí uložit osmibitovou řadu k ledu a soustředit se na podporu šestnáctibitových počítačů. A tak spousta her, které se na osmibitové Atari nikdy nedostaly, je v o to lepším provedení k vidění na Atari 520 a 1040.

Jó, kdybych já byl tohle býval věděl tenkrát ve školních letech, to bych byl dal všem ataristům ve svém okolí pořádně sežrat, že na osmibitové hry potřebují šestnáctibitové železo! Takhle jsem byl akorát naštvaný, že kvůli omezeným možnostem ataristického šrotu musím u každé soutěže napřed zkontrolovat, jestli se hru, která kromě Commodora samozřejmě byla i na Spectru, někdo obtěžoval převést i na Atari. Ale kromě toho mi té generace osmibitových ataristů začalo být taky trochu líto, protože vyprosit si na rodičích počítač a nemoct si zahrát Turricana, Bard’s Tale nebo Hot Rod mi přišlo unfair.

O to hrdější jsou ataristi na těch pár legendárních her (mimo jiné třeba Boulder Dash, Seven Cities of Gold nebo kultovní M.U.L.E.), které původně vznikly pro jejich platformu a pak se rozšířily na ostatní počítače, a většinou vám doporučí, abyste si původní hru zahráli v emulátoru a posoudili, o kolik je vyladěnější než pozdější převody na ostatní počítače.

Z barbarů bratranci

Příští ránu mému počítačovému šovinismu zasadili čeští ataristé o pár let později, když za mnou ke konci tuším jedenáctého ročníku For8ver party jeden z nich přišel se slovy: „Tak jsme si říkali – nechceš nás za tři týdny přijet zkontrolovat na Atariádu?“

A tak jsem jako commodorista vyrazil na ataristickou akci. Dokonce i se svým počítačem. A jak já, tak můj stroj jsme to přežili! Navíc co čert nechtěl – padli jsme si s ataristy do oka. Dokonce tak moc, že jsem jim za nějaký čas začal říkat „moje adoptivní osmibitová rodina“, protože když přijde na to pokecat na nějaké počítačové akci s někým o životě nebo prostě jen vyrazit na pivo, přirozeně mě to táhne právě k nim.

Commodoristi a ataristi v přátelských vztazích – no to jsme to teda dopracovali!

Století s cenou jedné papuče

Korunu těmhle divným časům ale nasadil až letošní VZAK – Výjezdní zasedání Atari klubu.

Máme s Krupkajem, který má kromě osmibitového Atari i šestnáctibitové, tradici, že si vždycky vybereme pár her, které na osmibitovém Atárku nejsou, a porovnáváme je na C=64 a Atari 1040. A tak přišla řeč i na výbornou hru Moonfall, která mi pro změnu připomněla jednu z nejslavnějších vektorovek – Mercenary. Mercenary je jedním z korunovačních klenotů ataristických her. Jednak patří do zmíněné skupiny her, které původně vznikly pro osmibitové Atari, a navíc má dvě pokračování (Damocles a The Dione Crisis), která pro změnu vznikla primárně pro Atari šestnáctibitové.

Patřím mezi lidi, kteří chtějí jednou načatý příběh znát až do konce, takže jsem se logicky Krupkaje zeptal: „Kolik práce mi jako laikovi dá rozchodit ve Windows emulátor Atari 1040, abych si mohl zahrát druhý a třetí díl?“

„Skoro žádnou, je to fakt jednoduchý,“ začal Krupkaj. Potom se ale najednou zarazil – a vzápětí se stalo něco nemyslitelného.

„Nebo víš co?“ řekl ten dobrý muž. „Na písíčku existuje kompletní a věrná nadšenecká předělávka jménem MDDClone. Jsou tam všechny tři hry a zážitek je to prakticky stejný. Tak si stáhni tu, to bude pro tebe nejjednodušší.“

Když vám jako commodoristovi atarista řekne, abyste si herní perlu z Atari nezahráli na (byť emulovaném) příslušném stroji, ale na platformě, která je pro vás přístupnější, tak je to definitivní důkaz, že ani ta nevraživost mezi Commodorem a Atari už není, co bývala.

Respektive prostě není.

No řekněte – nestojí to jednadvacáté století za bačkoru?

Příspěvek byl publikován v rubrice Osmibitové počítače, Osmibitový život, Život se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Nic není jako dřív

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *