Olympijské glosy #1 – Zahájení

A je to tady! Začala nám olympiáda a s ní i spousta zajímavých příběhů. U příběhů samozřejmě nemůžu chybět, a tak začínám tenhle seriál krátkých olympijských komentářů. Dnes ke slavnostnímu zahájení, proč má u mě Česká televize trojku a jedno nejmenované jiné médium velké černé mínus, co má společného zapálení olympijského ohně s Hérostratem a co udělalo člověku na zahájení radost.

Čétéčko tak trochu na vraždu

Česká televize zahájila Olympijským studiem hodinu před slavnostním zahájením. Doufal jsem, že půjde o hodinu, která mě na ceremoniál naladí a natěší. Místo toho mě Robert Záruba, jeden z našich nejrenomovanější sportovních komentátorů, dvojnásobně zklamal. Špatnou přípravou, ale hlavně celou náplní olympijského předkrmu.

Pravidla pravopisu mě právě usvědčila z omylu, protože tvar obrat “v tomto městu” je podle nich v pořádku. Nicméně “207 nástupnických týmů” mělo být asi “nastupujících” a obzvlášť výživná byla informace, že v naší výpravě není “ani jeden kolektivní tým”. A o moc lepší to nebylo, ani když při představování spolukomentátorů-expertů došlo na prožívání olympiády. “Pro každého z nás je ten zážitek nesdělitelný. Zkuste ho teď divákům nějak přiblížit.”

To všechno bylo ale spíš úsměvné v porovnání s obsahem té poslední hodiny před startem Her, který mě vážně otrávil. Kromě vzpomínek na dosavadních 55 českých a slovenských olympijských vítězů (hlavně u černobílých fotografií si člověk uvědomil délku tradice novodobých olympiád) totiž s šéfem ČOV Jiřím Kejvalem a šéfem olympijské mise Martinem Doktorem mluvil hlavně o následujícím: Jak je to s olympismem a komercí? Jak moc se vzdálilo olympijské hnutí od původních ideálů? Je dobře, že byli ruští atleti vyloučeni z her kvůli státem organizovanému dopingu? Zvládne Brazílie olympijské hry?

Co si budeme povídat, všechno jsou to žhavá témata, která si zaslouží nejen naťuknutí, ale klidně i pořádnou kritickou analýzu. Ale v žádném případě se jimi nepatřilo otrávit fanouškům poslední okamžiky čtyřletého těšení na největší sportovní svátek!!!

Plus pro MOV

Mezinárodní olympijský výbor potěšil tím, že si konečně uvědomil nejen to, že olympiáda je děsně výdělečná záležitost, ale i to, že by se díky její sledovanosti dalo páchat dobro. Zavedení ceny Olympic Laurel (něco jako Olympijské vavříny, případně Olympijský vavřínový věnec) a její první udělení Kipčogemu Keinovi (pokud o něm víte stejně málo jako do včerejška já, tak si ho vygooglete v anglickém přepisu “Kipchoge Keino”) jsou chvályhodné počiny.

Mínus pro jisté naše internetové médium

Vzhledem ke zdravotnímu stavu Pelého nakonec zapaloval olympijský oheň Vanderlei de Lima, kterého v Aténách ve chvíli, kdy vedl maratonský závod, zastavil jeden irský magor, který se toužil zviditelnit. A zatímco komentátoři ČT v přenosu správně řekli, že de Limu při závodě zastavil “šílenec” a třeba Lidovky hovoří o “pomateném bývalém irském knězi”, jisté naše velmi sledované elektronické médium uvedlo i magorovo jméno, čímž mu dvanáct let po celé události zase jednou přiživilo tu trochu hérostratovské slávy. Přesně tenhle žurnalistický přístup činí z novinářů nástroj teroristů.

Slavnostní zahájení – s o 80 % osekaným rozpočtem, přesto fajn

Když už jsem zmínil zapalování ohně, tak i pár dojmů ze slavnostního zahájení.

• Nápad využít celý stadion jako obří projekční plochu (byť ho možná inspirovaly vynucené škrty v rozpočtu) byl geniální.
• Pokud to, co se děje na ploše, musí dovysvětlovat moderátor (a kecat do původně zamýšlené harmonie hudby a pohybu), ztrácí ceremoniál na působivosti. Příliš mnoho metafor a odkazů k obskurnějším částem místní historie vždy škodí.
• Krásně zvolená byla ilustrace následků globálního oteplování (záplavové zóny ve světových metropolích na několika kontinentech).
• Super nápad byly i “živé šipky” – dobrovolníci na ploše, kteří měli na kostýmech ukazatele směru pro nastupující výpravy a po celé dvě hodiny se kromě toho šipkování i vlnili a jinak pohybovali do rytmu hudby.
• Nevtíravá a hezká byla i myšlenka stromků, které před každou výpravou nesly malé dítě, a semínek, která pak sportovci zasadili do květináčů a z nichž vyroste nový “olympijský les”.
• Jasně, londýnskému zahájení se Rio rovnat nemohlo; obávám se, že knedlík v krku, když si na rok 2012 vzpomenu, budu mít i za dvacet let. Ale i letošní ceremoniál nabídl minimálně jeden nezapomenutelný moment – iluze trojrozměrnosti, když z plochy začaly “růst” domy, byla dokonalá!

Jde to i k lepšímu

A zatímco se nám skeptici, panikáři i cílená propaganda hybridní války snaží namluvit, že to se světem jde do háje, že nikdo neví, kde je vlastně pravda (a kdo vlastně ví, co to ta pravda vůbec je), stačilo se podívat na nastupující výpravy a uvědomili jste si, že to jde i k lepšímu. Na Srí Lance už není občanská válka, v Kambodži už nevládnou Rudí Khmérové a v JAR už není apartheid. Takže milí skeptici, panikáři a dezinformátoři, udavte se vzteky!

A zítra už hurá na dění na sportovištích!