Osmibitový život – (ne tak úplně) update 11 aneb Proč mi to tak dlouho trvá?

Nedávno jsem se sešel s Bob!kem, který měl jako jeden z předem připravených bodů programu, aby do mě nezapomněl trochu šťouchnout kvůli knížce. Moje maminka, která se tady tu a tam objeví v diskusích k příspěvkům, použila obrat „Jestli se toho ovšem dožiju!“ Prostě všeobecné nastavení vůči Osmibitovému životu v mém okolí je „Co ti na tom tak dlouho trvá?“

Především všem stěžovatelům díky, protože jejich stížnosti vyjadřují zájem. Pro ty, kteří to nemyslí jen řečnicky, tu mám vysvětlení a malý nákuk za autorskou oponu. Vám to pomůže pochopit, případně si z toho něco vzít pro vlastní projekty dělané doma na koleně, a já si aspoň vyleju srdce, čímž se mi uleví. Tak šup, kliknout a dočíst!

Faktorů odpovědných za protažení tvůrčího procesu je několik. Některé jsou pro Osmibitový život specifické, u jiných se mi vyplatí dát si na ně pozor do budoucna.

Živelnost vzniku

Za to si můžu sám. Osmibitový život jsem si začal psát před pár lety jen tak pro radost s pracovním titulem „Mašinky plné zázraků“ (ze kterého nakonec bude podtitul).

Nevěděl jsem, co vlastně píšu, a chtěl jsem materiálu dát šanci, aby si vykrystalizoval sám. Že se chci soustředit na příběhy, nikoli na stovky minirecenzí či encyklopedická hesla, jsem si bohužel ujasnil až v době, kdy jsem měl něco okolo sto padesáti normostran textu.

Stál jsem před volbou existující materiál zahodit nebo upravit. Z programování mám zkušenost, že často začínám věci znovu od nuly pod dojmem, že nový pokus bude čistší a výsledek lepší, a také vím, že to obvykle moc nepomůže. Rozhodl jsem se tedy neopakovat staré chyby a upravovat stávající text.

Při pohledu zpět to byla horší varianta. Kdybych si býval vypsal osnovu z věcí, které chci určitě zmínit, a vše podle ní napsal znovu, zabralo by mi to méně času. Na druhou stranu právě s těmito kapitolami jsem momentálně nejspokojenější, takže to aspoň k něčemu bylo.

Celkově způsobu vzniku nelituju, ale příště nezačnu psát, dokud nebudu mít jasno o struktuře.

Cizí jazyk

Už jsem tady zmiňoval, kolik času mi zabralo studium amerického pravopisu a že kontrola a úpravy gramatiky si vyžádají jedno samostatné čtení navíc.

Také jsem od počátku říkal, že česká verze bude od anglické odlišná, ale myslel jsem, že rozdíl bude spočívat v tom, že v češtině budu moct použít popkulturní a historickopolitické odkazy, které se mi při psaní draly na prsty, případně připíšu jednu-dvě kapitoly o specifikách plynoucích z našeho prostředí jako třeba obtížné orientaci v osmibitovém prostředí v době, kdy nikdo neuměl anglicky, nebo českém pojetí prodeje osmibitového softwaru.

Věděl jsem, že výzvou bude množství anglicismů. Co překládat a co ne? Například pro „level“ máme v češtině ekvivalent „úroveň“, ale anglický výraz v češtině už dávno zdomácněl. Naopak se chystám důsledně používat slova „skupina“ či „parta“, protože na scéně běžně používané „grupa“ (z původního „group“) zní člověku, který se na ní nepohybuje, podivně.

To všechno jsou zjevné obtíže, se kterými se dalo počítat. Co mi ale předem nesecvaklo, byly problémy, na které jsem si zadělal pro zpětný překlad do češtiny.

Kapitolu o boji s neférovou rádoby protipirátskou ochranou jedné hry jsem nazval v originále „Yo-ho-ho, and a bottle of RAM“ – a tady se díky českému překladu Pokladu na ostrově dá „Yo-ho-ho, ať teče RAM“ použít bez ztráty kytičky. Ale co s vtípky jako „-quel Malheur“ (o tom, jak různé prequely a sequely, tedy před- a pokračování, bývají často pěkný průšvih)? Zatím nejlepší mi přijde „Nadělení dalších dílů“, ale spokojený s tím nejsem. A co s „The 5th Command(o)ment“, což je narážka na páté přikázání („Nezabiješ!“), tedy oblíbené téma násilí ve hrách, a hru Commando, přičemž v kapitole je řeč o tom, že hru lze dohrát bez jediného výstřelu?

Kupodivu mě neláká myšlenka, že by Osmibitový život měl být v cizozemštině čtivější než česky.

Hrdina vlastní knihy

Tímhle jsem si tedy zavařil vůbec nejvíc. Knihu veselých příběhů z jakéhokoli natáčení si už do budoucna nejspíš odpustím.

Psát v ich-formě beletrii je jedna věc. Tam není problém s výkřiky „A pak tý čubce tupým zubatým ostřím otevřu břicho a vytrhám střeva z těla!“ ani „Je krásná a elegantní jako květ vysoko v koruně sakury! Kéž by jednou závan jarní brízy pohnul tou větví a ona pohlédla dolů! Snad by uzřela čistotu mých úmyslů a vřelost mého citu!“ Vy i čtenář víte, že to „já“ je tady literární postava, ne vy.

Když se ale učiníte hrdinou vlastního vyprávění ze života, neustále si kladete otázku, co je zajímavé jen pro vás, protože k tomu máte citovou vazbu, a co bude zajímat i čtenáře.

Tím spíš, že cílem je připomenout čtenáři to, k čemu míval citovou vazbu on, takže bez nějakých těch emocí se neobejdete.

Neustálé váhání, zda nějaká část knížky je sebereflexepustý egofest (jako třeba tenhle příspěvek, ale na blogu si to můžu dovolit) nebo poutavé vyprávění plné emocí, mě při psaní stojí nejvíc nervů i hodně času.

Což úzce souvisí s dalším bodem.

Sám sobě redaktorem

Externí pohled na text a svým způsobem vedení vám normálně dodá nakladatelský redaktor. Ten není jen jedním z vašich prvních čtenářů, který vám řekne líbí-nelíbí. Je to také profesionál, který vidí za oponu tvorby, takže vám je schopen navrhnout odpovídající řešení. Problém může být v tempu gradace, zvolených výrazových prostředcích, poměrů popisu a dialogů a v milionu dalších věcí. Čtenář nemá v popisu práce vědět, proč se mu něco nelíbí, redaktor ano.

Já se vědomě rozhodl si knížku udělat sám, a to ze dvou důvodů.

Minimálně v Čechách pro Osmibitový život nevidím papírový trh a nakladatelství, které by jelo výhradně v e-knihách, u nás zatím není (myslím tím skutečného nakladatele s redakcí, ne lidi, co se rozhodli něco vydělat na e-vydávání autorů, na něž jsou volná práva).

A i kdyby byl, je tu ještě jeden problém – podle mě momentálně není v Čechách redaktor, který by byl schopný dobře zredigovat knihu o osmibitech. Jde o téma již dvacet let vyšlé z módy a kombinace jazykového a literárního vzdělání s vhledem do informačních technologií patří mezi ty nejvzácnější.

V oblasti zpětné vazby tedy zbývají jen zkušební čtenáři. Ti mají oproti redaktorům tu nevýhodu, že za přečtení vašeho výtvoru ve stádiu rukopisu nejsou placení. Takže se stane, že vám přečtení slíbí osm lidí a nakonec se obtěžuje dva a půl. Respektive tři a půl, protože k Václavovi, Evě a Natomovi se teď přidal Honza (díky!).

Jednání se všemi probíhalo zhruba ve stejném duchu. Mně šlo o co nejbezprostřednější feedback, jim o to, aby mi knihu nějak nezhoršili. Máme tedy dvě jednoduchá pravidla – oni mi otevřeně řeknou, co se jim na textu líbí a nelíbí, a já si vyhrazuji právo se tím neřídit, čímž je zbavuji odpovědnosti za výslednou podobu.

Na tu má zásadní vliv ještě jeden faktor, kterým je…

Počet verzí a odleženost rukopisu

Se všemi předchozími body by se teoreticky dalo něco udělat, ale s tímhle hnout nejde. Každý autor potřebuje určitý počet průchodů rukopisem, než se text dostane do podoby, ve které ho lze vypustit do světa.

Ti šťastnější zvládnou rukopis vybrousit už ve druhé verzi, tzv. draftu. Já často slýchám (a moc mě to těší), že jsou mé texty psané krásně lehkou rukou, ale je to jen zdání – u delšího textu se málokdy dostanu pod čtyři drafty. Někteří talentování parchanti to prostě zvládnou na druhou dobrou, my ostatní si to musíme vysedět.

Navíc finální verzi textu je třeba dělat v době, kdy se rukopis takzvaně odleží, tj. ve chvíli, kdy přestává být vaším milovaným dítkem a dokážete se na něj podívat očima čtenáře. Do té doby jste schopni se s „testery“ hádat, že ta pasáž, která se žádnému z nich nelíbí, tam přece musí zůstat, že tamhleta kapitola není příliš dlouhá a tak podobně.

Mně se každá další verze rukopisu o tolik lišila od té předchozí, že mi začal znovu běžet čas, po který by rukopis měl být někde zakopaný, než se dostatečně odleží. Ten zatracepený odstup se pořád ne a ne dostavit, a ještě ke všemu i v době, kdy materiál ještě máte rádi, se mi pořád některé kapitoly kroutily pod rukama a ne a ne přijmout rozumný tvar!

Dobrá zpráva na závěr

Někteří laskaví čtenáři si teď možná říkají, jaký má asi smysl, že tady vyprávím o tom, proč to ještě není, namísto abych se přičinil, aby to už konečně bylo. U nich bych si dovolil zapochybovat, zda mě znají dostatečně dlouho a dobře, protože Wotnau se na svět dívá vždycky pozitivně a pokud z něčeho nějaké pozitivum nemůže vytřískat, tak o tom nepíše.

Celé tohle povídání je totiž součást hlubokého nádechu před skokem střemhlav do laguny.

Potenciální autor obálky k Osmibitovému životu si totiž řekl o ukázky textu v češtině, protože v anglickém jazyce není dostatečně doma. A tak, přestože posledních pár týdnů jsem byl duchem jinde (nebo spíš nikde, ale o tom třeba někdy jindy), jsem sedl a pár průřezových kapitol nahrubo přeložil.

Během překladu jsem se najednou s ohromením přistihl u toho, že si do anglického originálu dělám poznámky typu „Tohle ostřeji vypointovat nebo vyhodit“, „Tyhle tři odstavce zredukovat na tři věty“, případně „Tohle je tu zbytečné“ – a v českém překladu vše rovnou zohledňuji.

Odstup! Odstup je tu!!!

Takže tímto vám slavnostně sděluji, že ačkoli nehodlám nic vyprávět o datu vydání, příští verze rukopisu, kterou si v optimistické variantě plánuju dokončit do poloviny listopadu, bude poslední.