Po horách s lidmi a počítači
aneb Textové výkřiky do digitální tmy
čili Co jsem dělal o prázdninách

Šumavská žánrovka

Někdy počátkem května jsem zašel na čaj s hvězdným generálem, měsíčním prezidentem etc. etc. TDM, který jen tak mezi řečí prohodil: „Kdybys měl chuť udělat si dovolenou na horách, přijeď na ZX Šumavu. Program je takový, že si každý dělá, co chce, a občas mají všichni chuť dělat chvíli něco společně. Přijeď, na jak dlouho chceš, rád tě uvidím.“ Existují psí lidé a kočičí lidé. Jako kočičí člověk jsem k takovému popisu akce zahořel okamžitou láskou a vyšrafoval si v diáři celou dobu jejího trvání.

Na wotnau.cz sdílím skutečné zážitky a Všehomíro se ve frekvenci, kterou mi nahazuje patřičně exotické životní situace, kupodivu řídí podle jiného klíče, než je moje potřeba námětů pro blogové příspěvky. O to větší je pak má frustrace, když mi nadělí zkušenost, o kterou se fakt až nutkavě potřebuju podělit, a ona se literárnímu zpracování úporně brání. Takže, tudíž a čiže tentokrát rezignuji na tradiční literární formy a struktury a dojmy a vybrané útržky ze své nejlepší dovolené za poslední léta servíruji v podobě koláže. Máte mé oficiální svolení mi krvavě závidět.

Tak trochu jiná osmibitová dovolená

Podle názvu ZX Šumava se nabízí, že jde o tradiční „osmibitovou party“. Unikem ZXŠ ale je, že nejde o osmibitovou dovolenou, ale společnou dovolenou osmibitistů. Počítače se sice objeví, ale nejsou cílem, ba ani cestou, spíš ekvivalentem basy piv nebo demižonu vína, které si lidi berou na vodu. Společné hobby je jen trychtýřem, který slije dohromady lidi blízké založením. Nebo jinak: Ačkoli se nás v jedné chalupě sešlo od šesti do patnácti (někdo pobyl den, někdo dva týdny), osobně mě nepotkal ani den ponorky.

Ten den děláme to a ten zas tohle

Program byl přesně takový, jak pan měsíční prezident avizoval. A rozmanitý. Ve dnech, kdy jsme měli chuť dělat něco hromadněji, osciloval od jednorázových intelektuálně gurmetských výpadů do sušické kavárny Madame Čokoláda (banana split!!!) přes sportovní zhruba třicetikilometrový pěší výlet na Javorník a zpět až po typicky letní sekvenci oběd – koupačka – grilovačka – chlastačka.

Klub (ne)náročného diváka a posluchače

Pravá a nefalšovaná funkční disko koulePlus minus obden došel využití dovezený projektor a audio vybavení. Program snesl srovnání s žánrovým rozpětím pražského kina Aero. Artistní The Man from Earth. Commando se svým béčkovým kouzlem. Kung Fury, praštěná pocta osmdesátkám. Videoklipy od Ricka Astleyho po Kraftwerk. A k tomu disko koule! Opravdová!!! Kdo nezažil projekci osmdesátkových klipů usazen v kožené sedačce pod otáčející se disko koulí, nepochopí. A komu program neseděl, mohl přejít na alternativní scénu (do kuchyně), kde se většinou na něčím notebooku sjížděl Červený trpaslík, nebo se zašít na patře s knihou či na terase s šumavským vzduchem a komáry.

Jde to i bez grantů

Během ZXŠ se zdaleka jen nekonzumovalo. Natočili jsme krátký film, který sice docení tak asi třicet lidí na zeměkouli, kteří zachytí všechny praštěné narážky, špílce a osmibitově popkulturní odkazy, ale zato si ho tahle cílovka užije. Byla to úžasná zkušenost. I při tvorbě takového amatérského videa si uvědomíte, kolik různých umů a profesí je třeba skloubit, „aby to k něčemu bylo“. Nikdy nekončící ladění scénáře, casting, skautování lokací, hudební doprovod, osvětlení, výprava, režie, aplikovaná psychologie při komunikaci štábu s herci, kamera, střih – k tomu všemu jsem měl čest tu přičichnout, tam opravdu spolutvořit, a vždy si to patřičně užít.

Noční prohlídka Kašperku

Nočních prohlídek nedalekého hradu je za celé léto jen pár a informace o nich prošla médii, takže naší prvotní reakcí na zjištění, že jedna z nich se koná za tři dny, bylo, že ani nemá smysl pokoušet se o rezervaci. A pak nás napadlo: „A co když si právě tohle říkají všichni?“ Zavolali jsme … a ukořistili posledních deset lupenů. Povedená taškařice. Organizátoři si uvědomovali, že z každé prohlídky si člověk stejně odnese jen dvě až tři informace, a tak jich podávali raději méně, ale o to originálněji. Výklad doprovázela tu stínohra na hradbách, tam scénka hostiny, na níž se domlouvaly úplatky, onde zase duch zesnulé manželky, která umírajícího (anti)hrdinu převedla na druhý břeh. A navíc jsem si při simultánním tlumočení pro Gasmana vzpomněl na anglický výraz pro brk, heč!

N3rd faktor mimo stupnici

Je strašně fajn někam patřit. Třeba mezi lidi, kterým přišlo normální, že Sweet si přivezl horské kolo, na kterém jako jediný cyklista na akci pravidelně konal padesáti či stokilometrové vyjížďky. Nebo že já co dva až tři dny vyrážel běhat po okolních kopcích. Naběhal jsem za ty dva týdny okolo sto dvaceti kilometrů a místo ťukání na čelo jsem po doběhnutí obvykle sklidil věcnou otázku, jaký byl trénink. A když se mi jeden výběh nad očekávání protáhl, bylo mi po návratu řečeno: „Schovali jsme ti do trouby jednu porci oběda. Měla by být ještě teplá.“ Takové chvíle sounáležitosti zahřejí nejen v žaludku.

Hrad Kašperk za dne

Hrad Kašperk za dne, focený během tréninku z ještě o chlup výše položeného Pustého hrádku.

Neočekávaný dýchánek

Poke (jinak Ph.D. působící na Vysokém učení technickém v Brně) přivezl čajový servis a nějakých šest či sedm čajů a jednoho slunného odpoledne jsme si udělali něco mezi čajovým obřadem, degustací a piknikem. Sice nevím, jakými slovy to popsat, ale zato vím, že to stálo za to. Poke si vůbec umí vychutnávat život. Nechal si z nějakého e‑shopu až na místo dovézt houpací síť, kterou, pokud se zrovna nehoupal sám, ochotně půjčoval ostatním šumným zetiksákům.

Žádní černí pasažéři

Na většině akcí se najdou lidi, kteří se jen vezou. Na ZXŠ ne! Lidi se dobrovolně hlásili k tomu, že budou další den vařit. Ostatní spontánně přikládali ruce k dílu. Když jsem v jeden z těch obsazenějších dní krájel zeleninu na oběd pro třináct lidí, najednou jsem zjistil, že vedle mě sedí Akio Tenshi s druhým nožem a polovinou připravených surovin před sebou. A kdo nevařil, umyl nádobí nebo dojel či došel pro nákup.

„Dáš mi recept?“

Že začíná bejt starej, pozná chlap podle toho, že zjistí, že někdo vaří některá jídla líp než maminka, případně že si na něco bere recept (jako třeba já na Pokeho epesní sekanou, a kdybych měl odvahu blbnout s troubou, zkusil bych některý z Tritolových ovocných koláčů). Eventuálně že si někdo bere recept od něj (na čínu Wotnau style).

Skandální odhalení – Klub českých sadistů!

Tajné bratrstvo, jehož existenci jsme na Šumavě objevili. Jeho členové měli na základní škole rádi geometrii a zjevně pronikli do Klubu českých turistů. Minimálně té jeho části, která se postarala o turistické značení na Šumavě. Typický zástupce KČS se pozná podle toho, že při vytyčování turistické trasy použije legendární trojúhelník ze zeleného plastu, který jsme na základce měli jako povinnou součást pomůcek, přiloží rysku k vrstevnici na úpatí strmého kopce a narýsuje vzornou kolmici. A to jen proto, aby vás nahoře (aniž by tam byla jakákoli vyhlídka či jiná pozoruhodnost) otočil o devadesát stupňů a poslal po obdobné kolmici zase dolů zpátky na cyklostezku, ze které vás předtím odbočil. Těžko říct, kam ještě nás pátrání po stopách působení KČS zavede, ale o výsledcích vás neopomenu informovat.

Trocha nesdělitelného

S ohledem na mou středovýchodní zkušenost se rozumělo samo sebou, že jsem při závěrečném povyšování do poddůstojnických a důstojnických hodností aliance UNAPA (smrt Patyzonu!) sehrál roli arabského trhovce. „Próóójevýýý! Pááántoflééé! Důůůchovnóóó! Móóódlitby a obřady na mírůůů!!!“ Co se samo sebou nerozumělo, bylo, že jsem byl panem prezidentem zcela nečekaně povýšen do funkce měděného lamera. Ne, nemůžete tomu rozumět. Ale snad je patrné, že to bylo neopakovatelné, praštěné a prostě vůbec žůžobombózní.

Bebí u srdíčka

Přemýšlím, kdy mě nějaká dovolená naposledy takhle nabila. Marně. O to větší překvápko bylo, když na mě po návratu z ní padl regulérní splín. Rozplynul se až v okamžiku, kdy mi došlo, co za ním vězí. Když jsem do Ostružna dorazil, sestávalo se pro mě osazenstvo z lidí, které jsem znal od vidění (případně je nikdy předtím nepotkal), a dvou až tří dobrých přátel. Když jsme se o dva týdny později loučili, byl jejich počet dvojnásobný (přičemž na pivo či čaj bych byl ochotný jít prakticky s každým, kdo se na ZXŠ objevil). Kdy jste naposledy během dvou týdnů získali tři nové opravdové přátele? A loučení s přáteli, mrcha, bolí. Ovšem jen do chvíle, než si uvědomíte kouzlo větičky „Tak nejpozději za rok!“

TDM, Sweete (tedy hlavní organizátoři) i vy všichni ostatní, díky, díky, díky!!!

 

P.S.: K názvu tohohle příspěvku se váže zábavná historka. Běžně mívám na webu tak deset unikátních návštěvníků za den, akorát v září 2013 se mi návštěvnost zhruba na týden zdesetinásobila. Začal jsem pátrat po příčině a zjistil, že nebývalou čtenost má příspěvek, který byl vlastně jen upoutávkou na několik dalších, které teprve měly následovat. Jmenoval se „Co jsem dělal o prázdninách“ a čtenáři na něj většinou dorazili ze seznam.cz, kde tuto frázi zadali do vyhledávače. Pročež svou letošní slohovku na dané téma publikuji raději o něco později, abych děckám ušetřil zklamání z toho, že z mých stránek to CTRL-C, CTRL-V do domácího úkolu neklapne.

Příspěvek byl publikován v rubrice Osmibitové počítače, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Po horách s lidmi a počítači
aneb Textové výkřiky do digitální tmy
čili Co jsem dělal o prázdninách

  1. Mummysha napsal:

    Když jsem si tenhle příspěvek přečetla, tak jsem po delší době zase zalitovala, že jsem letos oslavila 75. narozky a nikoli 35. Ale nicméně mládí s pěkným přátelstvím na mě dýchlo a osvěžilo mě. A za to díky všem. Mummysha.

Napsat komentář: Jason Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *