Předobřený zaklínač (knižní retro-mega-povzdech-recenze)

Bylo, nebylo. Před dávnými a dávnými časy, kdy jsem byl ještě na gymnáziu, vlétla na evropskou fantasy scénu kometa jménem Andrzej Sapkowski s povídkami o zaklínači jménem Geralt z Rivie. Sapkowského od běžné angloamerické produkce odlišovaly prostředí, styl i postavy. Ačkoli tu stejně jako v západní fantasy vystupovali elfové, půlčíci a podobní národové, zápletky byly často inspirované evropskými pohádkami a různé potvory a strašidla pocházely ze středoevropského folkloru. Geralt nebyl tajemnou postavu v šedém plášti obklopenou aurou dávné tragédie, ale nájemný zabiják nestvůr, který se hlavně snažil vydělat si na živobytí, aniž by ztratil sebeúctu. Stejně tak autor na čtenáře neútočil Vznešeností všemožných Poslání, Nezměrnými Tíhami Údělů a Osudy Království, ale míchal výborně vyvážený koktejl romantiky a cynismu s důrazem na postavách. Zaklínač spíš než to, jestli někomu či něčemu useknout hlavu nebo rozpárat břicho, řeší, na kterou stranu často velmi komplikovaných vztahů se postavit. Že by stál mimo (což vždy vehementně deklaruje), bývá jen jeho nepříliš zbožným přáním.

Po několika knihách veleúspěšných povídek přišlo nevyhnutelné. Tak jako Geralt zabíjí potvory pro obživu, i profesionálního spisovatele musí jeho dílo uživit. A co živí autory fantasy? Správně, románové cykly! Když začala Sága o zaklínači u nás ve druhé polovině devadesátých let vycházet, minula mě. Kyvadlo osobního vkusu jsem měl zrovna jinde a fantasy jsem vůbec nečetl. Od té doby se zaklínač dočkal i (prý slabého) televizního zpracování a dvou veleúspěšných počítačových her, jež knihám přinesly i nová, výpravnější vydání. Když jsem nedávno první hru zakoupil ve svém oblíbeném obchodě Gog.com, rozhodl jsem se dohnat resty, vypůjčil si kompletní zaklínačskou biblografii od kamaráda Dana a pustil se do čtení, zvědav, jak moc materiál za těch 10-15 roků zestárl.

Povídky nemají chybu

U povídek spíš vyzrál. Číst je po těch letech podruhé byla čirá radost. Mají jasně definované zápletky a postavy s věrohodnou motivaci jednat tak, jak jednají. Sapkowski navíc dokáže pracovat se čtenářovými city. Smějete se narážkám na pohádky (mořská víla se hádá s princem, zda se ona má vzdát ocasu a žít s ním na souši, nebo on vyměnit spodek těla za ploutev; rozporuplnou postavu jménem Renfri chtěla otrávit macecha jablkem a ona pak našla azyl u sedmi gnómů) i Geraltovým cynickým poznámkám a současně vám je úzko z voleb, které hrdina musí dělat. V Sapkowského světě většinou neexistují snadná východiska a na konci někdo musí zaplatit – z toho velmi často chudák Geralt, který, ačkoli je na povrchu cynik, uvnitř je, stejně jako autor, pořádný moralista. (A nezbývá mi než smeknout před Sapkowským za to, že mu stálo za to kazatelskou pózu zaujímat i s vědomím, že vyvolá sarkastické poznámky a demonstrativní obracení očí v sloup.)

Předpoklady by tu byly…

Nadšený z povídek jsem se tedy vrhl na hlavní chod. Už v době, kdy Sapkowski začínal Ságu o zaklínači psát, se nechal slyšet, že by chtěl epos napsat po svém a dospěleji a vyhnout se nejprovařenějším klišé západní fantasy. Super! Máme tu tedy autora, který dokázaže tvořit do posledního detailu vycizelované povídky (což bývá náročnější než románová tvorba), má v malíčku řemeslo i schopnost vymyslet originální zápletku a chce napsat víc než jen čistou únikovku. Copak se vůbec může něco pokazit?

Bohužel může, ale docházet to čtenáři začne až časem. První díl je totiž v pořádku.

Konečně se dočkáme náznaku, kde se vzal zaklínačův svět, který je nejspíš Evropa, ale tak nějak post-apokalyptická – technicky na úrovni středověku, ale zato s fungující magií. Sapkowski se drží osvědčeného pravidla moc nevysvětlovat, a tak se jen dozvíme něco o “konjunkci sfér”. Časem se navíc ukáže, že nejde jen o pozadí, ale i důležitý bod zápletky.

Co ještě autor vhodil na začátku do hrnce? Ambice. Víc království než v Pánovi prstenů, v každém zájmové skupiny s individuálními motivacemi; pak jsou tu čarodějové, kteří řeší, zda jít ruku v ruce s králi (a kterými), nebo raději budovat vlastní mocenské struktury a vše je okořeněné vypjatými rasovými vztahy (lidé, elfové, půlčíci, trpaslíci – obvyklá havěť). V potenciálním epicentru výbuchu se nacházejí hlavní hrdinové – Geralt, čarodějka Yennefer, která už od povídkových časů nedokáže žít ani s Geraltem, ani bez něj, a hlavně Geraltova schovanka Ciri. O Osudu Světa totiž nemá Rozhodnout nějaký tradiční Magický Artefakt, ale člověk. Ciri se narodila s jistou schopností a podle prastaré sudby se má stát jazýčkem na vahách světa a příčinou smrti milionů. Ale jak už to v podobných cyklech bývá, Ciri je na začátku sotva víc než malá holčička a o svém údělu (stejně jako její nejbližší okolí) nemá ani šajna. První díl končí klasickým cliffhangerem. Ciri je možná mrtvá, možná neznámo kde, Yennefer asi zradila a Geralt na celé čáře projede souboj s černokněžníkem Vilgefortzem. Ten mu poláme kosti v těle i ve všech končetinách, ale nechá ho žít (a vy si říkáte proč). Do toho začne globální válka, ve které nilfgaardský císař Emhyr hodlá dobýt ostatní království. Sapkowski má tedy čtyři knihy na to, aby rozmotal to, co v té první zašmodrchal.

Silný autor, slabý nakladatel

Právě od chvíle, kdy šmodrchizaci vystřídá dešmodrchizace, se začne ukazovat, že to asi nedopadne. Sága je ukázkovým příkladem toho, že nakladatel není zbytečná pijavice na těle autora. Těžko říct, jestli Sapkowski silou své osobnosti smáznul redaktora, který ho měl na starosti, nebo už měl v rodném Polsku takový status, že si mohl dělat, co chtěl. Zaklínačský epos každopádně zabíjejí dvě věci, kterým mohl dobrý redaktor zabránit – příliš velké ambice a nedostatek sebekázně. Autor se totiž rozhodl odškodnit za léta vynucené střídmosti v povídkách a naservírovat čtenáři vše, co má na srdci.

Vidět, jak se stavba Ságy rozpadá na kusy, téměř fyzicky bolí. Snad každá jedna scéna zvlášť je v pořádku. Je to pořád ten samý Sapkowski, který vás dokáže napnout (nejen v souboji, ale i dialogu, který mu předchází), přinutit přemýšlet, rozesmát i dojmout. Jenže vztahy mezi těmi scénami přestávají fungovat.

Zaklínač byl vždycky (téměř) čistá fantasy – žádný steampunk, žádná science fantasy, jen M&M&M (meče, magie a moralita). Když se ukáže, že Ciri je výsledkem genetického experimentu čarodějů (ti celá léta dohlíželi na to, aby se ti správní lidé křížili mezi sebou), ještě to skousnete, přestože termíny jako dominantní gen znějí ve fantasy lehce nepatřičně. Když dojde na sociální satiru, ptáte se, jestli to má autor zapotřebí, ale pak si odpovíte, že je to Sapkowski, takže asi má, a že pořád umí zatracepeně dobře psát, takže mu to i odpustíte. Ale když dojde na telepatické jednorožce, časové smyčky, paralelní vesmíry a jako třešničku na dortu artušovské legendy, je už jasné, že se tu ve snaze napsat ultimátní SF&F peče dort Pejska a Kočičky. A s tím mobilem (byť mu říká xenofon) si to u mě autor podělal už úplně.

Příliš mnoho not

Aby aspoň částečně ozvláštnil klasické schéma putování -> dialog -> boj -> získání informace -> další putování, používá Sapkowski co nejvíc různých vypravěčských postupů. A tak děj vidíme očima kladných i záporných postav, ale i nezúčastněných diváků (např. jedna šermovačka je podána jako pohled náhodného svědka zpod stolu na nohy bojujících), je nám vyprávěn jako bajka několik generací poté, co příběh skončí, je rekonstruován čarodějkami se schopností jasnozřivého snění (opět několik set let ex post), z ptačí i žabí perspektivy, čteme ho formou úryvků z pamětí barda Marigolda. Ale méně by bývalo bylo více. Tahle z principu milá zpestření časem bohužel začnou působit mechanicky a jen dál přispívají k tříštění už tak se hroutící struktury a čtenářovy orientace.

Cyklus je narvaný detaily, ale nedostanete do ruky ani rámcovou mapu Geraltova světa či nějaké postavové Who Is Who. Sapkowski si sice v již zmíněném rozhovoru utahoval ze zvyku dávat k fantasy mapy a dodatky, ale jejich nepřítomnost v Sáze jen dokládá, že dělat něco jinak neznamená dělat to lépe. Čtenář totiž nemá k dispozici autorovy poznámky ke stavbě cyklu. Když jsem poprvé narazil na postavu, u níž jsem měl pocit, že bych si ji měl z předchozího děje pamatovat, začal jsem zuřivě listovat a dohledávat. Když se mi to stalo asi podesáté, vzdal jsem to. Občas se totiž někdo objeví po dvou stech stran, pronese přesně jednu repliku a na dalších dvě stě stran zase zmizí. (A to si nechci ani představovat, že bych celou Ságu nečetl najednou, ale s několikaměsíčními pauzami mezi vydáním jednotlivých dílů!)

Přece jen klišé

U třetího dílu jsem se přistihl u osudné otázky “No to jsem zvědav, jak tohle rozpleteš”, která u mě neklamně signalizuje odstup od děje i hrdinů. Sice mě pořád bavilo o postavách číst, ale nějak mi začínalo být jedno, jak to s nimi nakonec dopadne. Přetrpěl jsem čtvrtý díl a do pátého, nejtlustšího svazku jsem šel s tím, že mě Sapkowski odmění za vytrvalost epickým závěrem a nezbytnými vysvětleními. Jenže…

Jako by i samotnému autorovi nakonec došlo, že výsledek bude průšvih, a přestalo ho to bavit. Začne být čitelný. Když máte pocit, že věnuje prostor nějaké postavě, aby vás zasáhlo, až ji zabije, máte pravdu. Když máte pocit, že někde připravuje nečekaný zvrat, máte pravdu. Tipnete si ten “nečekaný” zvrat – a máte pravdu. A co hůř, navzdory všem proklamovaným ambicím se (snad kromě řešení sexuální orientace hlavní hrdinky) nemůžete zbavit dojmu, že všechno už tady bylo.

Zaklínačská sága měla v plánu být protipólem “krmné fantasy” (tahle přezdívka z devadesátých let je sice krutá, ale o to trefnější – byť dnes by ji měly nést především ságy o upírech a dospívajících dívkách). Její finále je místo toho jen přehlídkou dobře napsaných klišé.

Aby přežití hrdinů nebylo “zadarmo”, konají se obvyklá jatka vedlejších a “méně hlavních” postav nějakých sto padesát stran před koncem. Už Frodo Pytlík to na konci hlavně chtěl mít za sebou – a tak odevzdání, se kterým jdou Geralt a Ciri na porážku, může být dojemné, ale rozhodně není originální. To bych spíš než tradiční Bezvýchodné Situaci zatleskal závěrečnému souboji, ve kterém by to hrdinové záporákům nandali ála Steven Seagal. A šokující odhalení totožnosti nilfgaardského císaře a pointu jeho dynamického vztahu k Ciri už svého času použil George Lucas v Hvězdných válkách.

Hřebíky do rakve

Některé věci chtějí svůj čas a přípravu. Když čtete Kingovo To, aby vám u Billova “Tlačí pěstmi na ty sloupy” vyhrkly slzy, musíte napřed přečíst skoro tisíc stránek, protože jen ty mu dají smysl a jen díky nim pochopíte, co znamená. U Ságy se nemohu zbavit dojmu, že je vlastně jedno, co všechno se stalo mezi prvním a posledním dílem, ale že by jí výrazně prospělo, kdyby se to stalo na prostoru tak o pět set stran menším a ve výrazně sevřenějším tvaru.

Když totiž většinu jedné knihy zabírá Cirillino vyprávění o událostech několika málo dní, načež přeskočíme několik měsíců, leží tíha putování jen na bedrech postav a čtenář ji necítí. Na konci jsem si dokonce musel zrekapitulovat, že toho Geralt nacestoval opravdu hodně, protože vyprávění samotné tak na mě nepůsobilo.

Vše korunují u Sapkowského dříve nevídané logické lapsy. Nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč zloduch Vilgefortz nechal Geralta na začátku Ságy naživu, i když jinak na potkání zabíjel každého, kdo mu chtěl křížit plány. Místo uspokojení z vysvětlení přišlo jen WTF (to je anglická zkratka znamenající něco jako „Eh?“). Obzvlášť do očí bije, že schopnost, kvůli které všechny strany konfliktu chtějí získat Ciri, o několik generací později ovládá minimálně jedna další čarodějka, která překvapivě mluví o nevratném dopadu některých Cirilliných kroků na svět, byť by je nejspíš mohla sama neutralizovat. A možná jsem už přečetl příliš mnoho sarkastických šlehů Františka Fuky ke koherenci filmových zápletek, ale nemůžu si pomoct. Jaká je pravděpodobnost, že dvě postavy zcela spontánně unisono vykřiknou “Šťastnou cestu, zaklínačko! Ať se ti daří na stezce!”? Možná to má být epické, ale určitě je to příšerně nevěrohodné.

“Dospělost” závěru se tak omezuje na to, že nás autor nechá v částečné nejistotě, jak moc živý je na konci Geralt (což je v přímém rozporu s povídkou Něco končí, něco začíná), a na to, že Ciri nechtěně způsobí morovou epidemii (takže zemřou ty slíbené miliony). Jenže člověk má pocit, že tenhle bod zápletky tu je jen proto, aby nám autor sdělil, že život je občas pěkná svině a cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Což, obávám se, spousta z nás už zjistila i bez něj. Podobné je to i s celkovým dojmem, že Geralt a Ciri jsou vlastně spíš statisti, kterým se něco děje, než aby dění sami dávali směr. Jasně, v životě to tak často bývá, ale tím spíš o tom člověk nepotřebuje číst fantasy ságu.

Silný překladatel, slabý nakladatel

Závěrem ještě pár slov o českém překladu. Platí pro něj vlastně totéž, co pro originál. Stanislav Komárek odvedl výbornou práci. Skvěle si poradil se Sapkowského “obecnou” řečí, ve které se s běžným slovanským jazykem mísí anglicismy a germanismy, spoustou architektonických, botanických, historických i military termínů, a trpasličí nářečí v českém podání také nemá chybu. Zaspal ale opět redaktor. Ten neměl nechat nepovšimnuté překladatelovy prohřešky proti gramatice. Drtivá většina přechodníků je použita špatně (což u historizující prózy vadí dvojnásob), stejně tak jenž/jež/již. Hodně chyb se najde i v interpunkci a ušetřeny nezůstaly ani předložky s a z. Přiznám se, že když jsem Ságu začínal číst, byl jsem rozhodnutý se po dočtení podívat, jestli nakladatel chyby v novém vydání (měl jsem půjčené původní) opravil, ale po přečtení celku už je mi to víceméně jedno.

Závěrem

Povídky o zaklínači jsou povinná četba pro každého milovníka fantasy, už jen jako odhalení, že tenhle žánr lze psát i jinak.

Jestli se vám Geralt zalíbí a máte rádi počítačové hry, zapařte si Zaklínače 1 a 2.

A romány? Snad nejhorší na nich je, že vidíte, jak si talentovaný autor dává protéct mezi prsty šanci něco změnit. Nechybělo moc, aby šlo o tak přelomové dílo, jak si Sapkowski předsevzal. Býval by stačil důslednější redaktor nebo více sebekázně. Ale zbylo jen memento toho, že snaha vyhnout se stereotypům je sice chvályhodná, ale také zatraceně nebezpečná. Jestli nejste literární vědci nebo aspirující autoři se spoustou volného času, Sáze se obloukem vyhněte.

Hodnocení:

Zaklínač – povídky (Stříbrný meč, Věčný oheň, Meč osudu, Tandaradei!): 90%

Sága o zaklínači: 45% (určitě ovlivněno vysokými očekáváními, ale co nadělám)

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy, Knižní recenze se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.