Proč nekopu do islámu

Tu a tam se mě někdo z kamarádů zeptá, jestli se náhodou nechystám konvertovat k islámu, když se na wotnau.cz muslimů často tak vehementně zastávám. Ne, nechystám. Jako spoluzakladatel a spoluvelekněz Cokeovy církve a vyznavač slovníkového Abandina už bych si připadal trochu nábožensky přetížený.

Ale teď vážně. Když jsem tuhle otázku dostal naposled, trochu jsem si ji přeformuloval. Proč mi vlastně stojí za to hádat se s přáteli, Nejúžasnější a maminkou o víru, která mi není vlastní a vůči níž mám výrazné výhrady? Proč chodit do konfliktu o něco, co mi vlastně může být jedno, s lidmi, kteří mi jedno nejsou?

Došlo mi to docela rychle. Těch důvodů není moc, ale všechny jsou pro mě důležité.

Islám jako politický fackovací panák

Spousta sportovních fanoušků má tendence držet palce outsiderům. Wotnau je sportovní fanoušek, a tak si nemůže pomoct. Jsem totiž přesvědčený, že islám u nás slouží jako zástupný politický problém. Nevím, jestli jsem natolik paranoidní, abych tvrdil, že je uměle vytvořený, ale nikdo mi nevymluví minimálně to, že se většině politiků zatracepeně hodí tenhle ohýnek udržovat.

V Čechách islám problémem není a ještě hodně let nebude. (Při posledním sčítání lidu se k němu přihlásilo něco okolo tří tisíc lidí a zákonné podmínky pro uznání islámu jako náboženství s příslušnými privilegii od státu splní nejdříve v roce 2021.) Takže je ideálním tématem pro politické diskuse – politici tu mohou cílit na voliče a vymezovat se vůči něčemu, z čeho neplynou žádné faktické důsledky, ať už je to dopad na právní prostředí nebo státní rozpočet.

Nevěřím, že je náhoda, že se objevilo tolik sporů okolo hidžábů či petice “Islám u nás nechceme” právě před senátními a komunálními volbami. Jinak by totiž politici místo virtuálních problémů museli mluvit o těch, které mohou mít zatracepeně reálné důsledky – jako třeba jestli se chceme postavit k Ukrajině stejně jako kdysi Západ k Československu jen proto, že nám to ovlivní zahraniční obchod. O Tibetu ani nemluvě.

(Než mě zas někdo obviní z nezdravé kuvajtofilie – stejně tak politicky nejdiskutovanější otázky v Kuvajtu se týkají toho, zda a jak znevýhodňovat cizince oproti místním. Ze stejného důvodu. Na běžného kuvajtského voliče to v zemi s kumulovaným rozpočtovým přebytkem v řádu bilionů dolarů nebude mít žádný dopad.)

Islám je živé náboženství

Svým způsobem mě baví lidé, kteří horlí o tom, jak západní civilizace stojí na křesťanství a že islám v ní nemá co dělat. Většinou jsou to ateisté nebo křesťané, kteří se vydají o Vánocích na půlnoční a jsou na sebe hrdí, že ještě dají dohromady Otčenáš a Zdrávas Maria. Do jisté míry to ale chápu. Jestli můžeme my Zápaďané, jak nám na Středním východě říkají, mít z něčeho obavy, tak jen sami ze sebe. Euroamerické křesťanství je unavené a může jen děkovat za jihoamerického papeže Františka, který ho propleskl a snaží se církev i všeobecné prožívání víry vyvést z letargie.

Nevím, jak je to v ostatních arabských zemích, ale co mě v Kuvajtu praštilo do očí, jsou plné mešity. V pátek v době bohoslužeb vzniká krátkodobá dopravní špička, ačkoli jinak jsou víkendové dny jediné, kdy se ve městě netvoří nekonečné kolony. Kuvajtský islám je živý a když místní řeknou “Při Alláhovi”, “Dá-li Alláh” nebo “Díky Alláhovi”, v drtivé většině případů myslí opravdu Boha s velkým B, nikoli české “Zaplaťpámbu”, “zaboha” nebo “Přisámbu”, z nichž už se nám Nejvyšší významově dávno vytratil. V obavách z islámu je pro mě trocha závisti a hodně strachu z nás samých. Ze stáří západní civilizace, z její únavy, z rezignace. Z toho, že Arabové nás neporazí, ale že je necháme vyhrát, protože víra už je pro nás někde na úrovni národního folklóru.

Osobně se mě to (do)týká

Obé výše uvedené by byla skvělá témata k filozofickým debatám u piva nebo k posezení u vodní dýmky. Těžko říct, jestli bych se o nich byl ochoten do krve přít i po zaplacení účtu. S posledním důvodem ale nehnu, i kdybych chtěl.

Introverti mívají menší množství přátel, ale přátelství to bývají pevná a hluboká. A já se v Kuvajtu spřátelil s několika muslimy. Jsou to lidé, které jsem si zamiloval, pro které kdykoli udělám, co bude třeba, a na které se mohu spolehnout. Lidé, u kterých doufám, že zůstaneme v kontaktu po zbytek života a tu a tam se nám poštěstí setkat se i fyzicky.

A tak stejně jako nemám rád laciné vtipkování na téma homosexuality, protože pár skvělých lidí s touhle sexuální orientací znám, tak kdykoli někdo začne o “arabácích”, “muslimácích” nebo “ručníkářích”, vztáhnu to na své přátele – vzdělané, přející, obětavé lidi – a naštvu se. Prostě si nemůžu pomoct.

Jen málokterá víra je špatná sama o sobě. Takovou ji dělají až lidé, kteří si ji vezmou jako rukojmí moci, a ideologie, které si ze svatých knih vezmou jen to, co se jim hodí.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.