Roky, sny a empatie

Nemládneme. Po třicítce sport bolí, kocoviny dosahují intenzity, při které si rozmyslíte, jestlí vám stojí za to chlastat, a s nealkem to taky není žádná sláva, protože když místo do hospody vyrazíte do čajovny či kavárny, máte pro změnu problémy s usínáním (něco o tom vím; příspěvek začínám psát ve 2:53 ráno). Ale před pár dny jsem si uvědomil, že tohle stárnutí má i něco do sebe.

O čem nemluvím, když nemluvím o běhání

Je pár témat, kterým se ve Věži vyhýbám, případně se jich dotýkám jen okrajově. Jedním z nich je běhání. Jde totiž o zkušenosti a zážitky, které je takřka nemožné sdílet s lidmi, kteří touhle aktivitou nejsou také postiženi. Svého času to zkusil Haruki Murakami a výsledek byl na jeho poměry natolik chabý, že jsem si řekl, že já se o to nebudu ani snažit, byť běh se svými třinácti lety je jedním z mých nejdéle sloužících hobby.

S tou službou a její délkou je to nicméně sporné. Běhat jsem začal až v dospělosti. Mé drahé klouby a šlachy si tak na tenhle pohyb nezvykly v dobách, kdy byly výrazně pružnější, v důsledku čehož mě pravidelně navštěvují různá bebí. Z těch třinácti let jsem celkem tak tři a půl vynechal kvůli zraněním. Čímž trpěly zejména vrcholy mého snažení – maratony. V roce 2010 jsem si vytvořil osobní rekord 3:26:06 a těšil se, že jednoho krásného dne zaútočím třeba na čas okolo tří a čtvrt hodiny. Jenže – od té doby nic.

Vůbec. Nejen výsledky, ani starty!

Vždycky se něco pomrvilo. Párkrát jsem si za to mohl sám, protože jsem si přivodil zranění z přetrénování. Párkrát tělo selhalo, aniž bych tušil proč. Dva roky jsem prostál s bolavým kolenem a myslel, že mám doběháno, dokud mi kamarád mé tehdejší přítelkyně neřekl, že jde možná o syndrom běžeckého kolene, od kterého by mi mohla pomoct změna techniky. Pak jsem zas místo přípravy na maraton léčil rozchod s touž přítelkyní čokoládou a přibral osm kilo. Prostě kdykoli jsem si myslel, že v nejbližším roce na těch dvaačtyřicet kiláků konečně zase dojde, pan Murphy mi obratem vystavil stopku.

Amsterdamská finta

Možná si z mých kuvajtských dob vzpomenete na jména Tudor a Carmen. Jde o mého tehdejšího rumunského kolegu a jeho manželku, oba rovněž běžce. Vzhledem k tomu, že se přestěhovali výrazně blíž, konkrétně do Amsterdamu, a že jsem je víc než tři roky neviděl, rozhodl jsem se letos spojit příjemné s příjemným a Murphyho zkusit obelstít. Tedy vyrazit do Amsterdamu tudorovce navštívit – a když už tam budu, tak si jen tak jako mimochodem hrozně nenápadně zaběhnout amsterdamský maraton. Třeba si toho Murphy nevšimne!

Inu… lest nevyšla. Měsíc a půl před závodem mi začala stávkovat šlacha v nártu, takže jsem od začátku září zkusil jít běhat celkem třikrát a všechny tři tréninky jsem pro bolest ukončil. Místo zhruba tří set padesáti kilometrů, které jsem za tu dobu potřeboval natrénovat, jsem jich uběhl přesně patnáct.

Tehdy jsem se zaseknul. Těšil jsem se na přátele, na závod jsem byl přihlášený, letenky měl koupené. A tak jsem si řekl, že nebudu měnit plány, do závodu minimálně odstartuju – a potom nechť se stane, co se stát má.

Což je konec expozice a konečně se dostávám k tomu, o čem tenhle příspěvek vlastně je.

Nuda, nuda, šeď, šeď

V době, kdy jsem s dlouhými běhy začínal, když jsem se o nich zmínil mezi přáteli neběžci, následoval skelný pohled, případně regulérní přiznání (kterého jsem si pro jeho upřímnost vážil): „Nudnější než běhání mi snad přijde jen koukání na přenosy z běhání. Fakt nechápu, jak někdo něco takovýho může dělat.“

O třináct let později bylo všechno jinak. Úplně. Během víkendu V a dne D mi do Amsterdamu dorazilo, pokud dobře počítám, přání štěstí a následná gratulace k přežití od deseti lidí. A jedenáctá kamarádka na mobilní komunikaci nehraje, ale zato si našla ve výsledkovce můj čas a poslala mi blahopřání mailem.

Tihle člověci – každý zvlášť a všichni dohromady – mi pomohli jak můj první maraton po sedmi letech dokončit, tak zvládnout hodně bolavou pozávodní regeneraci. O Tudorovi s Carmen, kteří na mě čekali u stadionu s pytlem ledu, lahví bublinek a pohárky, takže jsme pak ještě hodinu stáli u trati a za stálého plkání fandili dalším dobíhajícím, ani nemluvě.

Díky každému z těch přání úspěchu jsem do závodu nejen odstartoval, ale o necelé tři a tři čtvrti hodiny a šest ibalginů (tohle, děti, doma opravdu nezkoušejte) později i zatočil doprava, uviděl stadion a uvědomil si, že to opravdu dopadne. Brána „500 meters“, tunel na stadion, náběh na atletický ovál, bouřící obecenstvo, cedulky s nápisy „125 m“, „100 m“, „75 m“, „50 m“, „25 m“ a pak, poprvé po sedmi letech, brána s nápisem „FINISH“.

… že je máme

Před pár lety Česká televize doprovázela upoutávky na seriál Hraběnky sloganem „Člověk nemusí rozumět snům svých blízkých, ale musí chápat, že je mají.“ Ze seriálu jsem neviděl ani minutu, protože česká seriálová tvorba mě míjí, ale ten slogan jim musel vymyslet někdo nejen duchaplný, ale i moudrý.

Když nám bylo –náct, případně dvacet a trochu, sdíleli jsme zájmy. Ty byly důvodem, proč se sejít nebo si psát. Teď, když už máme něco odžito, sdílíme sebe. Koníčky se z cíle staly záminkou. Z těch jedenácti přátel, které jsem zmínil, vážněji běhají tři. U ostatních šlo o krystalicky čistou empatii.

Tahle empatie, to vám je tak nádherná věc! Díky ní nezůstalo u těch možná pěti, možná deseti minut, na které už nikdy v životě nezapomenu, kdy jsem ležel za cílem na trávě Olympijského stadionu, koukal do modrého nebe a brečel radostí. Každý, kdo si na mě po závodě vzpomněl, mi připomněl, že jsem to dokázal. Něco, o čem jsem si v nejčernějších chvílích myslel, že už mi zůstane navěky odepřené. Díky každému blahopřání jsem si ty okamžiky absolutního štěstí prožil znovu. Takže výsledkem nebylo absolutní štěstí, ale absolutní štěstí krát … moment, to máme originál plus dotočná s tudorovci plus jedenáct gratulací … krát třináct!!!

A to díky lidem, kteří teď, kdy nám už není –náct nebo dvacet a trochu, sice možná nerozumějí mým snům, ale chápou, že je mám.

A tak, milí a milé, vám moc a moc děkuju za to, že stárnete. Budu se snažit s vámi držet krok.