Vládne světu populismus?

S litevským kolegou Gedasem, který dokáže přemýšlet mimo krabici, mám leccos společného. Oba jsme Evropani. Sedíme u jednoho openspacového čtyřstolu (dle JirkaSovy připomínky v diskusi se tomu v češtině říká hnízdo – škoda že nám do něj šéfové nenosí jídlo, nýbrž práci). Jsme jediní dva blonďáci na marketingu. Asi jsme si i trochu podobní – když jsme nedávno šli na meeting s indickými kolegy pečujícími o naši mobilní síť, padla otázka, jestli nejsme příbuzní. A – oba máme pro místní obtížně vyslovitelné jméno.

To jsem se takhle jednou s Gedasem bavil o tom, že i kdybych se kolegům z HR osmdesátkrát představil jako Jan, stejně mě budou vyslovovat [Džen] (čemuž nahrává i to, že na “Jan” se tu obvykle zkracuje i “January”, jež se vyslovuje … hádejte, jak!)…

“Chápu,” na to Gedas. “Ještě než jsi nastoupil, tak tu pár lidí říkalo, že nastoupí nějaký [Džen]. Tak jsem se ptal, odkud je, a když jsem se dozvěděl, že z Čech, říkal jsem, že skoro určitě bude [Jan]. Ale nic si z toho nedělej, mně tu taky půlka lidí říká [Džedas].”

Pustil jsem to z hlavy. Já určitě také Arabům strašně mrším jména svojí výslovností. Celé se mi to ale vrátilo tento týden, kdy jsem seděl na schůzce s kolegy z reportingu a jeden z nich zmínil [Džedase]. Naše společná šéfová dotyčnému odpověděla a poté, co skončila s fakty, dodala: “A mimochodem, je to [Gedas].”

Na tom nebylo nic neobvyklého. Člověk by tak nějak čekal, že aspoň váš šéf bude vědět, jak se jmenujete. Jenže mně v tu chvíli došlo, že není jediná. Zatímco pro lidi z HR už budu zřejmě navěky [Džen], ředitelka projektových manažerů mě sice píše v mailech “Yan”, ale vyslovuje mě víceméně správně [Jaen]. Ředitelka oddělení péče o zákazníky mi říká [‘Ijaen], což je ještě poměrně blízko. A náš CEO mě od chvíle, kdy jsem se mu představil, vyslovoval zcela bezchybně [Jan], a to i přesto, že jsem jinak měl pocit, že nejsem ani trochu jeho krevní skupina (takže mě nijak zvlášť nezarmoutilo, že minulý týden rezignoval).

Předpokládám, že už jsme všichni natolik dospělí, abychom věděli, že jen málo lidí je ve vysokých funkcích čistě proto, že jsou na slovo vzatými odborníky a vynikajícími manažery. Určitá míra obého tam samozřejmě být musí, ale další role hrají přirozená agresivita, oblíbený drajv, hlad po moci, vazby na mocenské skupiny a tak podobně. A mám dojem, že tenhle týden jsem objevil jednu vlastnost, která jim cestu nahoru usnadní, ať už se ji naučí na nějakém školení, nebo se s ní ti parchanti narodí – sociální IQ a cit pro drobnosti, které ale do značné míry ovlivní, jak vůči nim bude při komunikaci nastavené jejich okolí ještě dřív, než přednesou svůj požadavek.

Prostě vědí, jak lidé fungují, či jak trochu poetičtěji říká původní obrat: They know what makes people tick.