Zásady

Běžkařské botyMoje dětská četba (Rychlé šípy, Traja pátrači, Batlička, v pubertě Tolkien) na mně zanechala fatální následky. Byl jsem indoktrinován. Mám zásady, kterých se držím. Většinou. A když ne, tak se pak sám před sebou stydím.

Ale i tak, když si v hlavě přehrávám některá kdyby ze své kariéry, vztahů nebo drobných každodenních rozhodnutí, to na mě tu a tam padne a říkám si, jaký by můj život asi byl, kdybych ty zatracepené zásady neměl.

Pokud to máte podobně, mám pro vás dobrou zprávu: občas se zásady vyplácejí nejen formou čistého svědomí a bezproblémového pohledu do zrcadla, ale i v podobě hard cash. To bylo tak…

Záhada zakletých běžek

Mám rád běžecké lyžování. Nejde mi, ale baví mě. Zhruba před čtrnácti lety jsem řešil nákup nových běžek a můj tehdejší šéf a dodnes dobrý kamarád Honza mi řekl, ať je nekupuju v Praze – že se poradí se svým strejdou, vášnivým sportovcem, a následně mi běžky přiveze z východních Čech, odkud, tuším, pocházela jeho manželka. Jak řekl, tak učinil. S tím, že boty a vázání si samozřejmě musím vybrat sám, aby mi optimálně sedly. Čímž začala běžková odysea.

Každý rok na začátku zimy jsem si říkal, že je čas konečně koupit běžkařské boty a začít běžkovat. Jenže se vždycky nějak přihodilo, že buď byla příliš teplá zima, nebo zrovna nikdo okolo mě neměl chuť běžkařit, nebo když už ji měl, tak jsem se o tom dozvěděl příliš pozdě. Zkrátka a dobře jsem deset let měl doma fungl nové běžky bez bot.

Když jsem se vrátil z Kuvajtu, jedna z věcí, na které jsem se opravdu těšil, byl sníh. A v zimě kamarádka mé tehdejší přítelkyně Evy zorganizovala běžkařský víkend v Peci pod Sněžkou. Bylo to sice o chlup (lyže s namontovaným vázáním a vybranými botami jsem vyzvedával dvě hodiny před odjezdem), ale vyšlo to. Mé běžky po deseti letech garážování konečně přešly do provozu!

Tu zimu jsem byl běžkovat dvakrát. Po Peci ještě u kamarádky Šárky v Krušných horách.

Následujícího léta jsme se s Evou rozešli. Rozestěhování proběhlo v klidu a pohodě. Ztratily mi při něm přesně dvě věci. Ano, uhodli jste: běžkařská bota levá a běžkařská bota pravá.

Několikrát jsem prolezl všechny své věci – nic. Eva prolezla všechny své věci – nic. Náš bývalý domácí prolezl celý byt – nic. Byl jsem zpátky na začátku. Měl jsem běžky bez bot.

Boty na konci tunelu

Po následující dvě zimy jsem fungoval dle předchozího vzoru. Když se mi někdo ozval, že za tři dny jede na běžky, jestli se nechci připojit, s díky jsem odmítl, že nestihnu koupit boty, a naopak nač kupovat nové boty, když zrovna není v dohledu příležitost si zajezdit?

Bylo symbolické, že v průběhu třetí zimy situaci rozsekl kamarád Honza. Pár měsíců předtím jsme s ním a dalším bývalým kolegou byli domluvení na cyklovíkend ve východních Čechách, ale nakonec to neklaplo. Tak jsme si řekli, že to napravíme v zimě na běžkách.

Nakonec jsme se domluvili na posledním lednovém víkendu. S nákupem bot jsem nijak zvlášť nespěchal. Vázání SNS je jen jedním ze dvou existujících druhů, takže jsem očekával, že budu mít na vybranou ze zhruba poloviny veškeré běžkařské obuvi.

Chyba!

Hledám nohama

V pondělí před víkendem V jsem konečně zagooglil a zjistil, že SNS sice stále je jedním ze dvou druhů vázání, ale že upgradovalo z původního typu Profil, kterým se honosily moje běžky, na typ Pilot. Kromě toho nejen někteří další výrobci, ale i Salomon, autor SNS, začal nabízet i konkurenční NNN. A aby toho nebylo málo, prodejci měli takhle ke konci ledna za to, že už je vlastně po sezoně, takže tak akorát doprodávali zásoby.

V úterý před víkendem V jsem prošel přesně 7 obchodů se sportovními potřebami, včetně jedné lyžařské speciálky, a narazil jsem na přesně jedny boty s vázáním SNS Profil v mé velikosti. Ačkoli měly implantovaný teleportační mechanismus kombinovaný se strojem času, nakonec jsem se po dlouhém váhání rozhodl dvě španělské boty vyrobené v Číně nekoupit.

Volím nohama

Ve středu před víkendem V mi svitla naděje. Našel jsem na internetu prodejnu, která měla nejen boty v mé velikosti, ale dokonce od Salomonu. Byl tu jen jeden drobný zádrhel – pracuju v Libni, což je na severovýchodě stověžaté matičky měst, kdežto obchod byl na Barrandově, který, jak už jistě tušíte, je na jejím jihozápadě. Nicméně zavírali v 19:00, takže jsem v 17:25 vystřelil z práce a po trojboji bus – metro – tram s následným poklusem po sídlišti dorazil na místo.

Pohled na hodinky. 18:40. Pohoda. Vcházím. Ukazuje se, že jde současně o půjčovnu, ale není důvod k neklidu. Přede mnou jsou přesně tři zákazníci a v provozovně stejný počet zaměstnanců. Jdu k tomu za pultem a říkám, že bych rád zakoupil běžkařské boty.

„Máme toho moc, přijďte zejtra,“ odpoví mi ten dobrý muž.

Máme prostředek zimy, málo sluníčka, konec dlouhého pracovního dne. Chápu, že na lidi mohou dolehnout nějaké ty chmury.

„Já přesně vím model, takže bych si jen vyzkoušel ty dvě velikosti, co máte na webu, a za pět až deset minut budu pryč,“ říkám.

Dobrý muž byl zřejmě na školení asertivity a trénuje techniku ohrané desky. „Přijďte zejtra. Máme toho moc,“ řekne.

Polknu.

„Nezlobte se, ale jedu k vám hodinu a čtvrt přes celou Prahu.“

„Přijďte zejtra.“

Přesně v tu chvíli to uvnitř mě cvakne, neviditelná pružina vystřelí neviditelný modul s neviditelnou nálepkou „Pochopení“ vyvedenou v pastelových odstínech barev duhy z příslušného neviditelného slotu a taktéž neviditelná ruka do něj zarazí neviditelný moďák s lebkou a zkříženými hnáty s nápisem „Zásady“.

„Uvědomuješ si, že nejspíš budeš muset Honzovi napsat, že se společné běžky ruší, protože nemáš boty? Vyjednávej, pros nebo ztrop scénu!“ říkám sám sobě.

„OVERRIDE! PRINCIPLE #80 IN PROGRESS!“ odpovídá můj mindware.

Zásada číslo 80 ve stručnosti říká, že nedám vydělat lidem, kteří se tváří, že je snahou vnutit jim své peníze nemístně obtěžuju. Dokud budeme na prodejce, kteří se nechovají, jak by měli, jen nadávat, ale nakupovat u nich nepřestaneme, nic se nezmění.

Kdyby mi byl muž za pultem řekl něco jako „Nezlobte se, ale já musím přesně za třicet minut obětovat krev nevinné panny a tady kolegové mají urgentní partii mariáše – nemohl byste, prosím, přijít zítra?“ asi bych si nechal říct. Takhle ale jen lituju toho, že jsem před tím, než jsem se otočil a odešel, neřekl nahlas to, co jsem si v tu chvíli myslel a teď tady píšu: „Bohužel nikoli, vážený pane. Zítra nepřijdu, protože k vám do Ski centra Barrandov (provozujícího rovněž doménu lyzelevne.cz) nepřijdu už nikdy.“

Cestou domů na Žižkov se ještě stavím v obchodním centru Chodov a nedalekém Decathlonu. Bez úspěchu.

Píšu Honzovi, že nemám boty a pokud je neseženu zítra, na běžky nedorazím. Zásady mě nejspíš připraví o sportovní vyžití a pokec s kamarádem po několika měsících, ale prostě si nemůžu pomoct. Proč, kurňa, proč???

„V pohodě, nespěchejte“

Ve čtvrtek před víkendem V mi svitne naděje. O polední pauze v práci vygooglím, že ten samý model bot, pro který si večer nepojedu na Barrandov, by mohli mít v prodejně FineBike ve Skořepce, kde, jak se zdá, na jaře a v létě prodávají kola a na podzim a v zimě lyže. Jinak už nikde jinde v Praze žádný SNS Profil není.

Je tu ale jeden zádrhel – ačkoli je FineBike v samém centru, zavírá už v 18:00. A tak v 17:25, aniž bych si už druhý den po sobě napracoval celou obědovou pauzu, s omluvou šéfové vystřelím z práce. Je špička a autobus, který mě dopravuje na stanici metra, nabere pětiminutové zpoždění. Ujede mi nejen souprava, kterou jsem chtěl jet, ale i ta další.

V 17:52 jsem na Národní třídě. Schody eskalátoru beru po dvou, na ulici si střihnu něco mezi slalomem a parkourem mezi lidmi a cca v 17:56 prakticky bez dechu vpadnu k FajnBikerům.

Rovnou navazuju kontakt se dvěma pány za pultem: „DobrývečerjávímžezachvílizavírátealenawebumátebotySalomonsvázánímSNSProfilvedvouvelikostech–rád bychsijevyzkoušelasjedněmiznichodešel,“ vychrlím.

„Jasně, tak se zatím posaďte, já je přinesu,“ říká jeden z obou pánů s úsměvem.

Shazuju ze zad batoh a sedám si na polstrovaný bobík.

Za chvíli se pán objevuje se dvěma krabicemi. Řeknu si napřed o velikost EU 10,5. Bota mi přijde trochu větší, ale nejsem si jistý, jestli by mi s tlustšími ponožkami nesedla tak akorát. Požádám tedy o EU 10. Tyhle boty mi zase přijdou jen taktak.

„Moc se omlouvám,“ říkám, „ale můžu si ještě jednou zkusit ty větší, a tentokrát obě?“

„V pohodě, nespěchejte,“ na to pán. „Vždyť by vám ty boty měly pár let vydržet.“

Málem se rozbrečím dojetím. Aspoň někde v Čechách máme jedenadvacáté století. Zásada číslo 80 mě zahřeje u srdce – tomuhle obchodu dám vydělat rád.

A teď to přijde.

„Díky moc za trpělivost, vezmu si tyhle,“ říkám.

Společně vrátíme boty do krabice a druhý pán čtečkou sejme čárový kód.

„Tak to máte kliku,“ říká. „Tuhle velikost máme ve výprodeji, takže na ni máte docela slušnou slevu.“ U Mámetohomocpřijďtezejtra bych dnes platil dva tisíce; ve FineBike to mám za patnáct set. A pak že na zásady člověk jen doplácí – ty moje mi ušetřily pětistovku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Zásady

  1. Mummysha napsal:

    Himbajs Jasone, to je ale přímo přenáramný příspěvek. A to tak, že po všech stránkách. Formou mi připomněl mi jiný, notně starší, byla to příhoda z letiště, kdy jsi málem letěl do Soči. No, jak já se raduju!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *