Čarodějova věž

Před nedávnými a nedávnými časy přibyl do jednoho emirátu expat jménem Džen. Podnikl dalekou cestu, aby pracoval pro jednoho z největších místních obchodníků, který prodával lidem kouzlo mluvení na dálku. Obchodník neměl k Dženovi důvěru, a tak mu řekl: “Džene, zatím pro mě budeš pracovat jen na zkoušku. Jestliže však s tebou budu po stu dní spokojen, můžeš pro mě pracovat natrvalo – tedy aspoň dokud to jednoho z nás nepřestane bavit.”

“Budiž, obchodníče,” řekl Džen a šel se na to vyspat. Po první noci přišel první den a po něm druhý, třetí… Některé byly snazší, jiné náročné, někdy Džen pracoval dlouho do noci. Zdálo se ale, že s ním je obchodník spokojen. A Džen se těšil, až po stém dni přijde stá a první noc a bude mít jistotu výpovědní doby či odstupného, bude-li se s ním obchodník chtít rozžehnat.

A tak dny ubíhaly a obchodník a Džen se spolu naučili vycházet. Jednoho dne se však sultán ze sousední země, jemuž celý obchod patřil, rozhodl, že obchodníkův zisk není dostatečný. A tak se obchodník dozvěděl, že se z ryze osobních důvodů rozhodl opustit svůj úřad. A teprve tehdy se Džen začal dozvídat, že ne vše v obchodě s kouzly je tak, jak se na první pohled zdá… Celý příspěvek →

Firmě se v minulém roce tak úplně nedařilo a začátek letošního není o mnoho lepší, přestože loni to odnesl prakticky celý top management a další změny následovaly před několika málo měsíci. Je proto třeba zkusit něco změnit. A Nejvyšší (tedy lokální Nejvyšší) pojal zajímavý nápad, že pokud pokusem o změnu pověří ty samé lidi co obvykle, přijdou s tím samým typem řešení, který v posledních měsících prokazatelně nefungoval. Abych to zkrátil – náhle jsem zjistil, že jsem společně s rumunským kolegou Tudorem součástí skupiny, která má zkusit vymyslet, jak firmě zase nahodit řemen. Celý příspěvek →

Dá se říct, že moji čtenáři se v zásadě dělí na tři skupiny – jedni obracejí oči v sloup se slovy “Aby ses z toho Kuvajtu ne…” (vás, přátelé, prosím za prominutí, ale ony se všechny ty příběhy, o kterých tu píšu, skutečně dějí, a ještě ke všemu mně, takže vážně nejsou nijak zkreslené), druzí jsou zvědaví, do jakého průšvihu či zábavné situace se zase dostanu, a ti třetí se prostě občas zastaví, aby se přesvědčili, že jsem ještě naživu. Dnes udělám radost především těm prvním. Celý příspěvek →

V mém možná úplně nejoblíbenějším filmu The Straight Story (česky jako Příběh Alvina Straighta) hlavní hrdina v jednom okamžiku říká člověku, jehož rodina mu pomohla přežít těžké chvíle: “I wanna thank you for your kindness to a stranger.” (Jestli si dobře pamatuju české titulky, tak v nich stálo: “Děkuju vám, že jste byli na cizího tak hodný.”)

Nevím, jestli je to tím, že občas nejspíš opravdu mám výraz čerstvě vyoraného expata, nebo jestli stačí moje modré oči a blond kebule, ale výše uvedená scéna se mi v posledních týdnech vybavuje až nezdravě často. Hlavně proto, že správný okamžik na podobnou reakci mnohdy prošvihnu. Celý příspěvek →

V poslední době se mi články na webu nějak nafukují, takže dnes po dlouhé době jeden stručný a výstižný.

Znáte Werichovu pohádku o královně Koloběžce? Té, co byla oblečená-neoblečená?

Ti z vás, kteří pracují v korporacích, nejspíš vědí, jak to chodí. První, co vás čeká po nástupu do velké firmy, je legendární BOZP, tedy povinné školení o bezpečnosti práce. Na něm jste ujištěni, že v případě libovolné nehody či pracovního úrazu je nakonec vždy identifikováno porušení některého bezpečnostního předpisu (tj. ve většině případů si za to můžete sami a můžete být rádi, že vás za to nezastřelí). Ono není divu. Pokud to náhodou nevíte, tak podle těchto předpisů například když za vámi někdo přijde na pracoviště, musíte dotyčného nejdřív informovat o bezpečnosti a ukázat mu nouzové východy a teprve potom ho smíte vzít dál.

Když jsem nastoupil do práce ve Wataniye, první povídání jsem měl s HR a bylo spíš na téma “Vítejte v Kuvajtu”. Následnému školení na téma “Úvod do telekomunikací” jsem se vyhnul s poukazem na to, že v téhle branži dělám už deset let, a druhé půlce s názvem “Wataniya se představuje” zase s tím, že už jsem ve firmě přes měsíc a že jsem ji za tu dobu už trochu poznat stihl. Jinými slovy zatím jsem neabsolvoval ani jedno nesmyslné školení a nikdo mě za to ještě nezačal popotahovat.

Už jsem si skoro začínal myslet, že jsou Kuvajťané až nezdravě rozumní, ale minulý týden jsem zjistil, že i tady se občas najde pěkná Al-Potyemkhaniho oáza. Konečně jsem totiž přišel na to, proč se všude hovoří o tom, že v Kuvajtu v létě teplota stoupá až k padesátce.

“V Kuvajtu se každý teploměr zastaví na devětačtyřiceti  stupních,” řekl mi Gedas, když jsme se bavili o tom, jaké teploty nás v létě čekají.

“Cože?” já na to duchaplně.

“To je jednoduché. Zákon tu zakazuje práci venku při teplotách padesát a více stupňů. Stát ani soukromníci ale nechtějí snižovat výkon národní ekonomiky, respektive svůj zisk, a tak prostě teplota na těch padesát nikdy nevystoupí.”

Až na vás někdy na Netu vykoukne, že je v Kuvajtu 49 stupňů, vzpomeňte si na mě. Možná se zrovna budu někde mátožit v teplotě, ve které si jinak běžně louhuju zelený čaj.

Když hledáte informace o Kuvajtu na různých expatských fórech, všude se dozvíte, že v Kuvajtu neexistuje společenský život. Připisuje se to prohibici a pouštnímu charakteru země. Pravda, závislákům na tanečních drogách a pařanům tady pšenka tak úplně nekvete, ale nudní patroni jako já mohou udělat úplně jinou zkušenost. Je fascinující sledovat, jak se tu společenské vztahy rodí, protože ve své zemi je míváte od nepaměti a jejich genezi si nepamatujete, kdežto jako cizinec v cizí zemi začínáte od nuly. Celý příspěvek →

Rozhodně si netroufám tvrdit, že na Středním východě je každá země jako Kuvajt a každý člověk jako můj kolega Zeal a že doma jsou všichni jako někteří obyvatelé jihočeského Lišova a regionální zprávaři iDnes. Přesto coby člověk, který má momentálně se soužitím s muslimy víc zkušeností než valná většina krajanů, cítím potřebu zopakovat notoricky známé pravdy o tom, že svět není černobílý a že je podstatný rozdíl mezi vírou a náboženstvím ve službách mocenské ideologie.

Žlučí mi hnuly dva články na iDnes o učitelce v mateřské školce, která konvertovala k islámu a dovolila si něco tak neslýchaného jako začít nosit hidžáb. Celý příspěvek →

O tom, že Kuvajt City má městskou autobusovou dopravu, jsem věděl, ještě než jsem nastoupil, a i kdyby mě tahle informace bývala minula, dozvěděl bych se ji hned při nástupu, když mi pracovník HR, který mě zasvěcoval, sděloval, že bych si měl pořídit auto. Celý příspěvek →

Budovat domácnost od absolutní nuly je zábava, ale občas taky docela boj. Ze začátku je problém i vyměnit si prasklou žárovku. Nemáte totiž židli, na kterou byste mohli za tím účelem vylézt. Přičtěte obvyklé radosti spojené s novým bytem – protékající kohoutek tady, netěsnící dřez tamhle, přívody a odpady ve zdi s jinými rozměry než si žádá pračka – a máte slušný obrázek toho, co dělám, když zrovna nejsem v práci. A teď si představte, že trajdáte přes půl státu města, abyste sehnali tu správnou redukci na vodovodní kohoutek, a v tu chvíli začne pršet.

Že nevíte, proč by jarní deštík měl být nějaká tragédie a proč to vůbec zmiňuju, když jsem vždycky říkal, že miluju běžecký trénink v dešti? Tak já vám to tedy vysvětlím. Celý příspěvek →

Je to tak, konečně mám vyřešený problém, který mě od příjezdu do země trápil vůbec nejvíc. Už třetí den bydlím, a jako obvykle především díky úžasným kolegům. Vlastně si v posledních dnech často říkám, jestli jedním ze smyslů mého kuvajtského dobrodružství není naučit se přijímat pomoc a laskavosti. Celý příspěvek →