Čarodějova věž

Jako každá velká firma věříme, že nejlepší kandidáti na zaměstnání jsou ti interní. Také věříme, že talent je třeba rozvíjet a že lidé jsou kapitál, do kterého je třeba investovat. Proto jsou také všechny nové pozice vypisovány interně.

Kromě toho ale naši manažeři samozřejmě také věří, že není dobré si to rozházet s jinými manažery. A tak až do nedávna inzerát na novou pozici požadoval u interních kandidátů, aby neměli víc než tři promaroděné týdny v roce (budiž), žádné škraloupy v záznamech (dává smysl), aby poslední hodnocení bylo minimálně “vyhovuje požadavkům” (také dává smysl), doba zaměstnání ve firmě aspoň jeden rok (mno…) a – souhlas přímého nadřízeného.

Předposlední a poslední položka mi vždycky přišly zábavné.

Chápu, že firma nechce nabírat fluktuanty, ale pokud jsem v ní méně než rok a opravdu bych se v nově vypsané pozici viděl, bylo by snad pro mě lepší dát výpověď a přihlásit se zvenčí, kde podobné podmínky nemusím řešit?

Ale teď už k souhlasu přímého nadřízeného. Řekněme, že se přihlásí pět interních uchazečů, všichni si na svém nadřízeném vydyndají souhlas k přestupu a čtyři z nich se pak vrátí s tím, že je nevzali. Kolik šéfů je rádo, že jim v týmu zůstane schopný člověk, a kolik mu to dá sežrat s tím, že “přece chtěl pryč”, “stávající tým mu není dost dobrý” apod.?

Jak už jsem tu mnohokrát psal, transformujeme se v úplně novou a mnohem lepší společnost. Před pár týdny jsme tu dokonce měli interní kampaň na téma “Pokud máte pocit, že byste svůj talent lépe uplatnili v jiném týmu, přihlašte se o přestup!” V souvislosti s tím se požadavek na souhlas změnil v “Informujte, prosím, svého šéfa,” což jsem považoval za korektní. Navíc se dalo tak nějak tiše počítat s tím, že stačí, když šéfa eventuálně informuje jen vítěz výběrového řízení. Říkal jsem si, že se konečně dostáváme do stádia, kdy hlásit se v rámci firmy začíná dávat aspoň trochu smysl.

A pak jsem se s naší novou a lepší HR politikou setkal v praxi.

Jeden z prvních lidí, se kterými jsem se ve firmě seznámil, byl sympatický Saúd jménem Mutlaq, který pracoval v oddělení péče o zákazníky. Má doma prosperující firmičku, ale řekl si, že pozná také svět velkých korporací, a vydal se do Kuvajtu.  Už před rokem mi říkal, že po roce a půl pečování o zákazníka by rád zkusil i práci v jiné části firmy. Já s ním v práci prakticky nepřijdu do styku, ale od kolegů vím, patří mezi lidi, kteří tu mají slušnou reputaci a opravdu se snaží přispět k tomu, aby se náš operátor vrátil zpátky na výsluní.

Minulý týden jsme se zase jednou po dlouhé době potkali před budovou.

“Tak jak to jde?” oslovil jsem ho. “Pořád přemýšlíš o nějakém interním přestupu?”

Předvedl něco mezi smutným úsměvem a šklebem.

“Před měsícem jsem se přihlásil do oddělení marketingové komunikace. Výběrové řízení jsem vyhrál.”

“No tak to gra-!”

“Ale přestup zablokoval můj šéf.”

“Cože?” vyjevil jsem se. “Nemá to náhodou být tak, že nadřízeného stačí informovat?”

“No znáš mě, já mám pro strach uděláno – tak jsem se vydal ze Peterem.” (Peter je náš COO, Chief Commercial Officer, tedy druhý člověk ve firemní hierarchii hned po generálním řediteli.) “A co bys řekl, že on na to? Že prý můj přestup vlastně schválil, ale že to byl tak trochu omyl, protože nakonec se rozhodlo, že marketingová komunikace by měla zvládat svou práci i se stávajícími zdroji.”

Jinými slovy Peter tančil vymlouváka.

“Jenže znám někoho, kdo zná někoho na HR, a tak jsem se oklikou dozvěděl, že přestup zablokoval můj šéf. Každopádně si dovedeš představit, že tím, že se firma zachovala jinak než podle oficiální politiky, mě přivedla do ošklivé situace v mém vlastním týmu.”

A pak Mutlaq použil ustálené anglické rčení, které se těžko překládá: “Practice what you preach!” Volně bych to přeložil jako “Nepij víno, když kážeš vodu.”

“A jak to budeš řešit?” zeptal jsem se nakonec.

“Jak asi? Odejdu.”

Tak to máme zas o jednoho schopného člověka míň.

Poslední dny mi trochu připomněly dobu mého nástupu do firmy.

Tak například mám nového nadřízeného, ale nikdo se mi o tom neobtěžoval říct, dokud jsem zmatený tím, kdo že mě to nezačal úkolovat, nezašel za marketingovým ředitelem s otázkou “Hele, kdo mi teď vlastně šéfuje?” Člověk by býval tak nějak čekal, že si jeho tým zavolají do zasedačky a řeknou: “Pánové, od nynějška pracujete tady pro Tapana.” Nicméně vypadá to, že kuvajtská wataniyóza už nakazila i našeho dánského CMO.

Skousnu, že nový šéf se potřebuje uvést, takže kvůli němu budu mít pracovní víkend, a nejspíš zdaleka ne jeden. To patří k pravidlům hry. Asi mě bude permanentně štvát, že je mikromanažer, což Michael nebyl a není, ale co nadělám. Nového šéfa zvládnu – a jestli ne, tak půjdu o dům dál prostě o něco dřív, protože jsem stejně Nejúžasnější slíbil, že do konce roku kuvajtskou misi ukončím.

Co mi ale opravdu hnulo žlučí, byl nedělní e-mail z oddělení lidských zdrojů. Stálo v něm, že při kontrole mé složky zjistili, že jim na mě chybějí externí reference. A že mě žádají, abych je doplnil do 1. 4. 2014 (že by apríl?), jinak budou nuceni problém eskalovat. A pokud bych případně hodlal žádat o prodloužení lhůty na dodání téhož, že to mám udělat do 27. 3.

Tak za prvé – reference jsem samozřejmě dodal, a to od dvou předchozích přímých nadřízených. Že to hoši zabordelili, je jejich problém.

Za druhé – reference slouží k proklepnutí kandidáta předtím, než je mu případně nabídnuta pracovní smlouva. Takže vzhledem k tomu, že mě nakonec najali, předpokládám, že i ty moje te(h)dy prověřili. A pokud někdo chce referenci na mě teď, může se zeptat například mého marketingového ředitele, jehož přímým podřízeným jsem byl od minulého léta až do minulého týdne. Nejčerstvější reference lze totiž překvapivě získat z firmy, kde už čtrnáctým měsícem pracuji. Jestli jste si nevšimli, je to ta vaše, halamové! Dodání těch starých je papírování pro papírování.

Za třetí – jestliže si firma v oblasti lidských zdrojů vytkla za cíl stát se nejžádanějším zaměstnavatelem nikoli v zemi, ale na celém Středním východě, pak by neměla začít tím, že bude kvůli vlastním chybám vyhrožovat zaměstnancům.

A víte co? Já ty e-maily od bývalých šéfů mám samozřejmě schované. Kdyby býval někdo přišel se slovy “Hele, asi je to nedopatření, ale nemáme ve tvojí složce externí reference – mohl bys je doplnit?”, tak bych jen řekl, že už je od mě dostali v prosinci 2012, ale že není problém. Takhle ode mě ale neuvidí nic. Pokud si někdo nepořádek ve vlastním papírování řeší tím, že mi vyhrožuje, tak ať si ho vyřeší sám. A pokud by z toho měl být skutečný problém, tak ve firmě, kde kontrolují doporučení rok a čtvrt po vašem nástupu, možná jen mrhám svými schopnostmi. Expat Džen tímto přestává být hodný hoch.

P. S. pro zasvěcené: Nebojte, příspěvek o Foreveru bude hned příště.

Zatímco Bilbo se před Vánocemi pod Jacksonovým vedením dostal teprve Tam, já to v době svátků stihl i zpátky. Celkem čtyři lety, nějakých 26 hodin letů a transferů, nejrušnější letiště, jaké jsem zatím navštívil, a necelých jedenáct tisíc nalétaných kilometrů – to všechno obnášela moje první návštěva doma po téměř roce.

Kuvajt-Praha a zpět přes Abú Žabí

Nejlevnější pro mě bylo tam i zpátky letět přes Spojené arabské emiráty. To je nejlepším důkazem toho, že existuje spousta prostoru pro ekonomické i ekologické zefektivnění letecké dopravy. Nejprve hodinku a půl a 850 km z Kuvajtu do Abú Žabí, pak nějaké čtyři hodiny transfer a hurá s Českými aeroliniemi domů. Přičemž po hodince a půl a nějakých 850 km letu jsem si z okénka zamával dolů do Kuvajtu. Cestou zpátky to pak fungovalo obráceně, takže jsem nakonec oproti vzdálenosti Praha – Kuvajt nalétal nějakých tři a půl tisíce kilometrů navíc. Pěkně to ilustruje přiložený obrázek.

Nejlevnější cesta z Kuvajtu na severozápad do Prahy? Začnete tím, že letíte 850 km na jihovýchod do Abú Žabí. Oproti přímému spojení je to 40% vzdálenosti navíc. (Ilustrace za použití Google Maps.)

Celý příspěvek →