Cesta do Kuvajtu – málem končím v Rusku

Kompletně zrušit jen nedávno přestěhovanou domácnost a zabalit na mnohaměsíční pobyt v Asii mi trvá déle, než byl můj nejpesimističtější odhad, ale nakonec s velkou pomocí nejúžasnější ženy na světě a dvou taxíků jsem přece jen sbalený, dozvídám se, že odhlásit se od zdravotního pojištění můžu i písemně, krátce se loučím i s mámou, na letišti s Evou a na last call beze spěchu přicházím na gate pro let do Istanbulu.

Jsem nervózní

Jsem nervózní. Samozřejmě jsem nervózní. V cizině jsem ještě nepracoval, natož v zemi s úplně jinou kulturou, a ministerstvo zahraničí varuje, že při příjezdu můžete očekávat i osobní prohlídku. Ne že bych s sebou měl něco závadného, ale myšlenka na to, že vás může imigrační úředník vrátit, protože se mu prostě nelíbíte, a mnohaměsíční snažení je v čudu, není nijak zvlášť příjemná.

Co jsem to? Jo, že jsem na Ruzyni a jsem nervózní. Na přepážce mě nechají vybalit batoh, protože chtějí separé vidět ty hard disky, co se jim ukazují na rentgenu, a vůbec všechnu elektroniku. Chvějícíma se rukama vykládám oba HD a obě čtečky a přihazuju je k už vybalenému notebooku. A prý si mám sundat bundu a čepici. Proč, to vážně netuším. Pak už projdu kontrolou a ruce se mi klepou tak, že mi jeden HD vypadává z ruky, naštěstí jen na stolek. Ještě že mi nedávno při nákupu disku klučina z CZC řekl, že HD se zaparkovanou hlavou by měl vydržet pád z poměrně velké výšky.

Na poslední přepážce jsem upozorněn, že jdu fakt pozdě a že boarding byl od nějakých 18:00. Slečna ale působí dost rezignovaně. Oba víme, že odlet je plánovaný až za dvacet minut, a navíc jsem nepřišel na osamělou přepážku, ale na konec fronty.

Let do Istanbulu je slušně zaplněný, ale nějakým řízením osudu mám celou řadu tří sedadel jen pro sebe. Odmítám jídlo, což stevarda konsternuje natolik, že mi pak nedá ani tu colu, co jsem si objednal. Postupně se ale dostávám do klidu a vytahuji Kindle a čtu si na palubě Tureckých aerolinií nad Českou republikou Nitobeho Bušidó: Duše Japonska v angličtině a poslouchám k tomu z palubního rádia arabský pop.

Jsem zmatený

Ke konci letu mě trochu mate hlášení o tom, že pasažéři do zemí, které nemají na výstupu celní kontrolu, si musí vyzvednout zavazadla a projít s nimi celní kontrolou, než je opět předají aerolinkám. Seznam příslušných zemí je prý v magazínu aerolinek v kapse sedadla. Magazín prolistuji poctivě (cca 50% reklam), ale seznam nenalézám. Inu, zeptám se na letišti.

Pohled na noční Istanbul je nádherný. Město se rozkládá na všechny strany, protkané čarami osvětlených ulic a silnic, které tvoří základní vzor mozaiky, v níž se střídají pravidelná světla obytných čtvrtí se shluky světel v historické části a u památek. Moře je plné osvětlených lodí – těžko říct, jestli tak velkých, nebo už jsme tak nízko, ale každopádně i shora a potmě vypadají jednoznačně jako lodi. Přistání je nejhladší, jaké jsem kdy zažil. Letadlo ani neposkočí, jen dosedne na dráhu a hned začne brzdit. Tradičně se nikam nehrnu (ostatně mám na letišti dvě a tři čtvrti hodiny do dalšího letu), počkám, až se ulička uvolní a v klidu vstupuji na tureckou půdu.

Ataturkovo letiště v Istanbulu patří mezi ta opravdu frekventovaná. Jak se placatím šipkami směrem, který ukazují pro transferáře, chodba se plní dalšími a dalšími cestujícími. Letištní rozhlas hlásí přistání nějakého letadla odhadem tak každé dvě minuty, možná častěji. Bleskově projdu pasovou kontrolou, pak znovu málem rozsypu všechnu elektroniku, ale přece jen se dostávám do prostor pro cestující po odbavení. Na informacích se ptám, jestli si mám nechat proclít zavazadla, když dál pokračuju do Kuvajtu, dotyčný mě požádá o doklad k zavazadlu, mrkne na něj a řekne, že není třeba. Podle čeho to poznal, mi neprozradí, ale tak či tak mám teď před sebou dvě hodiny klidu.

Automatický bandita

Projdu si celý prostor, na toaletách očistím boty od zaschlé pražské břečky, mrknu na jednotlivé obchody a kavárny, ještě jednou si přečtu instrukce od zaměstnavatele, jak se zachovat při příletu do Kuvajtu. Pak měním deset eur na turecké liry a jdu si do automatu koupit lahev vody. Chyba lávky! Automat zblajzne peníze a vodu nevydá. Rušící tlačítko také nemá efekt. Právě jsem přišel cca o dvacku a příště budu muset riskovat tureckou bankovku, která má cenu cca dvou set. Raději se vydávám k některému ze stánků, byť je tam pití třikrát dražší. U prvního prodává kluk, kterému neustále teče z nosu. V ruce má ubrousek, kterým si nos tak každých dvacet sekund osuší, a na ubrousku jsou jasně patrné krvavé šmouhy. Děkuji, ale tady se obsloužit nedám. Jdu ke kavárně, kterou jsem předtím viděl a která nabízela horkou čokoládu. Ta ale mezitím zavřela (přistál jsem ve 22:20 místního času, odlétat budu v 1:05). Sice mám žízeň, ale už mě nebaví lítat po letišti jak hadr na holi, a tak se vydávám na gate 206, kde prý bude můj let odbaven.

Šipky mě navedou do oblasti gatů 206 a 207, na úplném konci jednoho z “chapadel” letiště. Odbavení ještě neprobíhá, obchůdek nikde žádný, a tak se tu dá jen sedět, nebo risknout jeden ze dvou automatů – na pití a jídlo. Automat přijímá bankovky, a tak riskuji tu svou jedinou a zkouším si dát colu. Automat zachrochtá, drapák drapne plechovku, vloží ji do výdejního prostoru, ten se pootočí a já odeberu plechovku. Drobné v prostoru pro drobné žádné. Že bych si právě koupil tři deci coly za dvě stovky? – Naštěstí ne – vzápětí se ozve rachot a do prostoru pro drobné se nasype halda mincí. Postupně lovím sedmnáct jednolirovek, z nichž jedna mi upadne neznámo kam. Už jsem zase nervózní.

Problémy s ostatními automaty na letišti mělo zřejmě víc lidí než jen já, protože když vidí, že tenhle mi skutečně něco vydal, zvedají se asi tři lidi a jdou také nakupovat. Já si vysosám svou Coke a znovu otevřu Kindle.

Letíte do Soči?

O nějakou čtvrthodinu později nad přepážkou, na kterou mám výhled, zabliká 206 – TK 770 – Kuveyt. Jdu na přepážku, zkontrolují mi pas, následně mě požádají o vízum. Ukazuji vízum a jsem vpuštěn. Přede mnou banda vysmátých dvacetiletých Amíků – a pak prý že získat vízum do Kuvajtu není jednoduché. Vstupuji na palubu, zkontrolují mi palubní vstupenku, jdu ke svému místu. Slyším kromě angličtiny i ruštinu. A nečekal bych, že letadlo do země s tak přísnou vízovou politikou bude při nočním letu plné. Navíc to vypadá, že na mém místě někdo sedí, ale v té samé řadě je ještě jedno volné místo, tak možná chtělo děvče jen sedět u okénka. Už se chystám zeptat letušky, jestli jsem ve správné řadě, když přijde další kandidát na totéž sedadlo.

Obracím se tedy na letušku. Kontroluje palubní lístek poprvé, podruhé, potřetí, snaží se vyhodit holku, která sedí na mém místě – ale ta má palubní lístek s tím samým číslem sedadla, akorát na letence jí stojí, že letí do Soči.

“Letíte do Soči?” ptá se mě letuška.

“Ne, do Kuvajtu.”

Letuška odchvátá.

Vrací se zpátky. Skutečně jsem v nesprávném letadle. Ptám se, jak to, že jsem byl odbaven včetně kontroly víza do Kuvajtu, a vpuštěn na palubu. Bez odpovědi. Jsem odveden do prostoru pro letušky, mezitím probíhá boarding lidí, kteří chtějí skutečně do Soči.

O chvíli později se vrací nejmladší a nejsympatičtější letuška.

“Jste v pořádku?” ptá se.

“Ano, jen bych rád věděl, co bude dál.”

“Čekáme, až přijdou pracovníci letiště. Málem jste s námi letěl do Soči,” usměje se a zase odspěchá.

O nějakých pět minut později už jsou na palubě všichni a přichází pracovník gatu, který mě odbavoval. Vrací se s útržkem mé palubní vstupenky a doprovodí mě zpátky. Když projdeme dveřmi, vidím, že je nad nimi číslo 207. 206 je o dva metry vedle. Proč právě nad touhle přepážkou stálo na monitoru 206 – TK 770 – Kuveyt, už se nikdy nedozvím.

“Ah, Džen… You gave us so much trouble,” říká kluk na gatu 206 s trochu škodolibým úsměvem. Fakt nemám rád, když mi lidi říkají Džen. A fakt si myslím, že i když jsem vůl a prošel jsem nesprávnými dveřmi, nemělo být na monitoru nesprávné číslo, neměli mě odbavit včetně kontroly víza a neměli mě vpustit na palubu letadla. No nic.

TK 770 – Kuveyt

Rychle jdu chobotem k letadlu. Jsem s úsměvem vpuštěn na palubu. V letadle většinou Arabové, zahalené ženy, muži v oblecích, několik v tradičním oděvu. Jsem ve své řadě sám, stejně jako většina ostatních.

Každé sedadlo má vlastní dotykový displej a v nabídce zhruba čtyřicet filmů a podobný počet hudebních alb. Filmy mě ale buď nezaujmou, nebo už je mám a nabídka rockové hudby je chudá. Nakonec znovu vytahuju Kindle.

Po startu opět obdivuji krásu nočního Istanbulu shora a pak si dál čtu. To mi vydrží tak patnáct minut, pak se mi začnou klížit oči. Když v letadle zhasnou, zhasínám i lampičku nad svým sedadlem a tak půl hodiny koukám z okénka. Když takhle jednou mrknu, otevřu oči o dvacet minut později. Spousta spolucestujících se zatím odpoutala a natáhla se přes dvě-tři sedadla. Nechce se mi se zouvat, a tak nechávám nohy na zemi a jen se složím bokem přes vedlejší sedačku.

Budím se chvíli před tím, než začínáme klesat na přistání. Pár lehkých turbulencí, dlooouhá smyčka nad zálivem a hladce (byť ne zdaleka tak jako v Istanbulu) přistáváme v Kuwait City. Je čas začít být opravdu nervózní.

Jsem příšerně nervózní

Po výstupu do prostor letiště si na záchodě zkontroluju vizáž, vyndám složku s vízem a všemi doklady, na jejichž základě mi bylo vydáno, a jdu k přepážce “Other nationalities” (tj. mimo zemí GCC). Jsem příšerně nervózní.

Imigrační úředník je žena. Pozdravím, řeknu, že přijíždím na pracovní vízum, podám jí pas a příslušnou listinu. Dáma na ni mrkne, orazítkuje, orazítkuje mi pas, oboje mi vrátí a usměje se na mě. A to má být jako všechno?

Projdu dál a pořád čekám tu bandu vojáků se samopaly, kteří mi budou prohlížet kufr, párat mi plyšového papoucha a svlékat mě. Odmítnu vozík, či spíše vozíkáře na bagáž, najdu své zavazadlo (ta žlutá šňůrka do zipu byl geniální nápad, svítí vážně na dálku) a jdu k rentgenu. Nikdo po mně nechce vyndavat ani počítač, ani jinou elektroniku, jen všechno dají na pás a já s pasem v ruce procházím rentgenem na lidi. Žádné pípání, žádné otevírání zavazadel. Beru si vše zpátky a procházím další branou. Teprve v tu chvíli mi dochází, že už jsem vážně asi ve veřejných prostorách a oficiálně na kuvajtské půdě. Potvrdí se to o patnáct vteřin později, kdy vyluštím ceduli jednoho z čekajících človíčků: “Mr. Jan Mazak – Holiday Inn”.

Něco končí – něco začíná

Usmějeme se na sebe, pozdravíme se, poprosím o chvíli strpení, že bych si rád rozměnil. Není problém, dotyčný mi ukáže směnárnu a počká na mě. Pak mě doprovodí k autu a naloží mě. Nejdřív mi povypráví o výhodách Holiday Inn Hotelu a pak se mě zeptá, jestli bych rád něco věděl. Tak se ptám, jaké je žít a pracovat v Kuvajtu, protože jsem tu pracovně. Chvíli si povídáme o místní populaci, cenách energií, ropě, počasí, dopravě. Pak se zeptám, jak vnímá místní telco trh. Ze tří operátorů si na Wataniyu jako jedinou málem nevzpomene. Paráda. Ptám se, jestli se dá v hotelu koupit mapa města. Prý samozřejmě. Ukazuje mi místní pamětihodnosti, které míjíme. Ptá se mě, jestli jsem Angličan. Tím mě tedy extra potěšil, jsem vždycky rád, když mi někdo pochválí angličtinu. Sám je z Egypta. Přijíždíme k hotelu, zastavujeme. Ptám se ho, jestli by za svou laskavost přijal pět dinárů. Jsem ujištěn, že moje vyzvednutí na letišti bylo free of charge. Ano, já vím. Ještě jednou mě pro jistotu ujišťuje, že to bylo free of charge. Říkám, že jsem mu velmi dobře rozuměl, ale že cesta byla velmi příjemná a že mu za ni děkuji, a podám mu těch pět dinárů. Vím, že je to docela dost, ale nikdy není od věci mít někde spojence.

Vstupuji do hotelu, zapisuji se, další zaměstnanec mi bere zavazadla a vezme mě na pokoj. Dávám mu dinár a děkuji. Chvíli se rozhlížím a odolávám touze padnout do postele. Je půl šesté ráno. Měl bych spíš zůstat vzhůru a večer jít brzo spát. A tak začnu vybalovat. O deset minut později lehké zaklepání na dveře. Můj egyptský řidič. Má v ruce mapku města a s úsměvem mi ji dává se slovy, že je lepší než ta, kterou bych dostal na recepci. Děkuji mu, popřejeme si pěkný den. A já jdu dál vybalovat. Ten Istanbul jsem tedy pěkně zpackal, ale teď jsem v Kuvajtu a snad jsem nezačal úplně špatně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Cesta do Kuvajtu – málem končím v Rusku

  1. Pepax napsal:

    Wotnau, já zírám! Tohle je opravdu mazácký blogpost. 😉 Doufám, že budeš v psaní pokračovat, abych si nemusel z nouze číst odporný denní tisk. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.