Od dob, kdy jsem se prozatím rozloučil s expatem Dženem, to může podle mých stránek vypadat, že si chodím odsedět svých osm hodin do práce, občas si jen tak z dlouhé chvíle zaletím na Srí Lanku a Krétu a pak celý vysmátý sedím doma a sypu o tom z rukávu rádobyvtipné články.
Možná se budete divit, ale realita se od tohohle zdání v drobných detailech liší. Celý příspěvek
Od té doby, co mám vlastní web, se ze mě nejspíš začíná stávat trpaslík.
Jeden z mých nejstarších příspěvků je recenze praštěné německé komedie 7 trpaslíků, a v Kuvajtu jsem navíc začal pít pomerančový džus. Tomu, jak známo, trpaslíci holdují, alespoň v pohádce Z. K. Slabého Bukukururuna (po roce 1989 znovu vydáno jako O jedné čarodějnici, králi trpaslíků a Plaváčkovi), ve které podle něj dokonce pojmenovali své sídlo – zámek Pomo. Celý příspěvek
Mé poslední příspěvky se točily okolo srpnového pobytu na Srí Lance a brzy se se svými laskavými čtenáři chystám podělit o zajímavé příběhy z Kréty. Je tak jen logické, že i dnešní povídání úzce souvisí s dovolenými. Celý příspěvek
Seděl jsem s potěrem na trávníku nedaleko rušné křižovatky uprostřed Colomba a rozhodoval se, jestli se mám trhnout a vyrazit hledat Barnes Place. Měli jsme za sebou dva týdny trajdání po Srí Lance, drobnou virózku, vstávání ve vražednou hodinu a nějaké dvě a půl hodiny na stojáka v narvaném vlaku. Stejně jako všichni ostatní jsem byl utahaný a duchem už částečně i na letišti a na cestě zpátky “domů”, tedy v mém případě do Kuvajtu. Zbývaly nějaké čtyři hodiny času a já přemýšlel, jestli je strávit osamocenou honbou za dost možná už neexistujícím místem napříč sinhálštinou bzučící metropolí.
Plni energie. Poslední den cesty po Srí Lance svačíme na trávníku uprostřed Colomba. Nálada ve výpravě byla výborná, jen jsme všichni vnitřně doháněli spánek. Zleva Lucka, Marie, Silnar, Wotnau, Šálí, Marťas. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)
Hlavně myšlenka na to, že bych měl bloudit a snažit se doptat na cestu někoho, kdo na tom nebude dobře s angličtinou, mě jako lehce sociofobního introverta zas tak úplně nenaplňovala nadšením. A pak jsem si vzpomněl na Den, kdy zemřel Richard Stark. V tu chvíli padlo rozhodnutí.
Musím. Celý příspěvek
Milí čtenáři, některé weby se odvolávají na údržbu serveru, mně nezbývá než se odvolat na údržbu sebe. Přes veškerou snahu jsem nestihl dorazit a publikovat závěr clarkovského seriálu, a tak vás musím poprosit o dvoutýdenní strpení, protože nejpozději za hodinu musím vyrazit směr letiště, abych o tři lety a čtyřiadvacet hodin později dorazil na svou oblíbenou Krétu. Mějte se krásně a budu rád, pokud mi zachováte přízeň.
Wotnau
Země, kterou jsem pojmenoval Taprobane, sice tak úplně neexistuje, ale je z devadesáti procent totožná s ostrovem Cejlon (nyní Srí Lanka).
Těmito slovy začíná předmluva A. C. Clarka k jeho možná nejlepšímu, a možná jen mému nejoblíbenějšímu románu Rajské fontány.
Když se ukázalo, že polovinu letošního srpna budu trávit poznávacím trajdáním na Srí Lance, jako zarytý odpůrce adventure dovolených jsem z toho tak úplně neskákal radostí. Přesně do chvíle, než jsem si vzpomněl, že na Srí Lance právě Clarke, jedna z mých literárních ikon, strávil posledních dvaapadesát let svého života. Pak se mé držkování omezilo spíš už jen na občasné zahudrání přes Skype při hovorech s drahou polovičkou.
Je třeba poznamenat, že jsem byl opakovaně ujištěn, že Srí Lanku nemám povinně. Existují ovšem různé interpretace toho, co znamená, když vaše milovaná bytost řekne “nechám to na tobě” nebo “rozhodni se podle sebe”. Já si v takových případech obvykle vzpomenu na Pratchettův Ankh-Morpork, kde mají občané zcela demokraticky na výběr mezi vůlí patricije Havelocka Vetinariho a jámou plnou škorpionů. Zcela demokraticky jsem si tedy vybral drahou polovičku a jejích pět kamarádů. A Clarka. Na jednu stranu jsem pak měl na talíři, že na Lanku nakonec stejně jedu určitě jen kvůli Clarkovi (to v žádném případě nééé – hlavní důvod byla samozřejmě Nejúžasnější, nicméně Mistr v tom také hrál svou roli; ale teď už radši přestanu vtipkovat, abych nakonec nezjistil, že technologie pokročily už natolik, že můžu dostat po kebuli válečkem na nudle i přes internet), ale na stranu druhou se v našem itineráři čirou náhodou objevily dvě stěžejní lokace celého románu a celý den na prohlídku Colomba, kde Clarke bydlel. A tak jsem v půlce srpna vyrazil s potěrem (věkový průměr zbytku výpravy byl okolo 26 let) za dobrodružstvím.
Když se děcka dostatečně vydováděla, …
Vytrvale jsem tvrdil, že mě sloni nezajímají, a tak jsem se dost dobře nemohl zúčastnit vyjížďky na chobotnatci. Místo toho jsem ji dokumentoval. Na slonu zleva doprava potěr – Šálí (podobnost s bohyní Kálí je čistě náhodná – její třetí paže je ve skutečnosti zády k ní sedící Silnar), Lucka, Marťas (za ním neviditelná Marie), Nejúžasnější pirátka na světě.
… přišel konečně čas vydat se do Taprobane. Celý příspěvek
Odysea malého čtenáře
Měsíc vám tedy neřeknu, ale bylo to v roce 1988. Nové knihy tehdy vycházely vždy ve čtvrtek a o pár dní dřív se dal v kulturních rubrikách novin najít seznam nových titulů. A v jednom takovém seznamu jsem našel úžasný název – 2001: Vesmírná odysea. Sice jsem o té knize nikdy neslyšel, ale okamžitě jsem věděl, že ji musím mít. Dodnes si nedovedu představit název, který by dvanáctiletého kluka lákal víc – byla v něm budoucnost, vesmír a dobrodružství. Celý příspěvek
Když už nám začala ta škola, tak bych vám měl asi povyprávět o své první třídě – a také o pěkném suvenýru, který jsem si přivezl z Colomba. To bylo tak… Celý příspěvek
Úvod
Máme druhého září, v Čechách začíná škola a já se před pár dny vrátil z prázdnin na Srí Lance. Tady je tedy pár slov o tom, jaké byly a co jsem během nich dělal.
Stať
Byly prima, což mě těší hnedle ze dvou důvodů. Jednak Nejúžasnější je stále mojí drahou polovičkou a já stále jejím drahým polovičákem, což je úspěch. Člověk si může dávat i méně ambiciozní cíle než absolvovat první společnou dovolenou po půlroce bez kontaktu tak, že odjede s bandou dalších pěti lidí na jiný světadíl a tam se honí za slony a pamětihodnostmi. A nejen že jsme to přežili, dokonce se nám to i líbilo. A to je ten druhý důvod – oběma. Wotnau je totiž v zásadě tvor nestěhovavý a dovolené typu adventure odjakživa odmítá. Takže nezbývá než poděkovat Nejúžasnější za trpělivost a Cokeovi a Abandinovi za přízeň.
Jako správný student jsem o prázdninách nezanedbával učení. Naučil jsem se třeba, že lidé jsou různé všude na světě. Rovněž různé techniky smlouvání (kdyby mi nebylo tak strašně proti srsti, třeba bych se do Asie chtěl i vrátit). Nebo třeba to, že Štěpán Kopřiva měl v povídce Den, kdy zemřel Richard Stark bohužel pravdu.
Při návštěvě pevnosti na Sigirijské skále jsem přemýšlel o smyslu turistiky. Naopak sám jsem si turistiku naplno užíval při nočním výstupu na Adam’s Peak.
Díky Nejúžasnější ženě na světě, která mi jakožto hlavní organizátorka celé taškařice přihrála do programu příslušný prostor, jsem měl šanci aspoň malinko mrknout po stopách A. C. Clarka v Colombu. A protože bylo světlo mého života tak laskavé, že pátrání i fotograficky zdokumentovalo, tak až se se mnou podělí o fotky, podělím se já s vámi o celý příběh.
No a nakonec v Colombu na letišti lehl počítačový systém, díky čemuž mi následně uletěl spoj z Emirátů, ale zas tak úplně to nevadilo, protože mi odysseu zpříjemnila jedna milá letuška (tak, a je oheň na střeše, protože tenhle příběh ještě nezná ani Nejúžasnější).
Závěr
A jaký že je smysl tohohle příspěvku? Těm, které to zajímá, dát vědět, že jsem zpátky v Kuvajtu bez újmy na zdraví či citech. A všechny laskavé čtenáře trochu navnadit, protože o výše nakousnutých tématech samozřejmě chystám příslušně plnotučná slohová cvičení. Do té doby nezlobte pány učitele a paní učitelky a mějte se hezky.
Prastaré národní moudro praví, že úspěch se neodpouští.
Vzpomínám si, jak jsem svého času četl vášnivý příspěvek nějakého bloggera o tom, jak Láska nebeská je příšerný film a jak se tam postavy chovají jako naprostí imbecilové a tak všelijak podobně. Člověk si říká, co všechno by mohlo vzniknout, kdybychom my Češi tohle zaujetí pro kritiku přetavili do něčeho pozitivního.
To se mi to kecá. Dost dlouho jsem film odmítal vidět i já, jenže pak na něj jednou přišla řeč v bývalé práci. Přiznal jsem, že o něm nic nevím, ale že je tak profláklý, až se mi ho vidět ani nechce. Petra s Tomášem, kteří mě, hadi, poměrně dobře znali, na sebe mrkli a druhý den jsem dostal do ruky DVD se slovy: “Tohle chceš vidět. Přines mi to po víkendu zpátky zkouknutý.” Po víkendu jsem měl nejen nakoukáno, ale i koupenou vlastní kopii. A taky jsem se naučil, že ne všechno, co se líbí spoustě lidí, je špatně. Občas se to vážně nemusí vylučovat s kvalitou, aspoň podle toho, jak ji vnímá Wotnau. Celý příspěvek
