(Ne tak zcela) Pohádky sta a jedné noci – příběh třetí

Vyhozením mé turecké šéfové skončil minulý příběh, ale pro mě to byl spíš začátek. Několika vzájemně souvisejících trablů.

Předně tu byla moje vlastní existence ve firmě. Právě vyhodili člověka, který si mě do firmy vybral, a já byl stále ještě ve zkušební době. Jakýkoli jiný šéf mohl mít jiné představy o tom, kdo a jak by měl cenařinu ve firmě provozovat. Šéfová mi sice oficiálně zkušebku ukončila, ale byla otázka, jestli to probublalo i přes oddělení lidských zdrojů. A navíc –

Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní

Moje nadřízená byla rezignována ve čtvrtek. Následující středu jsme měli mít schůzku o marketingové strategii pro přenositelnost mobilních čísel, jež začíná tento měsíc. Strategii měl zaštiťovat kolega Ahmad. Když udeřila hodina schůzky a Ahmad stále seděl se svým týmem, zašel jsem za ním se slovy: “Kdybys to náááhodou nevěděl, začíná nám schůzka o MNP – a ty ji vedeš.”

“Myslím, že u toho nebudu potřeba,” řekl mi Ahmad. “Před chvílí jsem se dozvěděl, že ke dnešnímu dni ve firmě končím. Zítra už tu nebudu.”

“Cože??? To si děláš legraci?”

Nedělal. Takže sekera dopadla i na úrovni vedoucích jednotlivých týmů. Na mojí úrovni. To byla současně špatná i dobrá zpráva. Pozitivní část se skrývala v tom, že pokud už sekera dopadla a mně zatím nikdo nic neřekl, tak jsem nejspíš v tomhle kole přežil. Ahmad se provinil tím, že se osobně znal s odejitým Nejvyšším (a firma udělala pěknou botu, že ho za tenhle hřích popravila, protože Ahmad je zatracepeně chytrý chlap, který by tu býval mohl odvést hodně kvalitní práce). A dobře vycházel se šéfkou, což platilo i pro mě. Co bylo zvlášť nepříjemné – to, že za uplynulé období měl vynikající hodnocení, prý nic neznamenalo. Odpověď byla, že protože šéfka už ve firmě nepracuje, cokoli o Ahmadovi řekla či napsala, není relevantní. Takže moje zkušebka běžela dál…

“Prosím tě, buď v klidu!” sepsul mě Zeal, když jsem se v tomhle směru vyjádřil. “S kým kromě ní jsi měl pohovor?”

“S Johnem Paulem.” – “A pak?” – “S Juliet.” – “Kde pracují JP a Juliet?” – “V katarské centrále.” – “Takže jak říkám, koukej být v klidu. Ty nejsi šéfčin muž, ale člověk centrály.”

Ne že by mě to úplně uklidnilo, ale trochu se mi přece jen ulevilo. Na Zealových slovech něco bylo.

Druhá nepříjemná záležitost byla osobní. Podle pracovní smlouvy si smím začít vybírat dovolenou až po půlroce, ale měl jsem s teď už bývalou nadřízenou gentlemanskou dohodu, že mě na začátku června pustí na týden do Istanbulu, kde jsem se měl potkat s drahou polovičkou. Takže mě čekalo oznámit Nejúžasnější ženě na světě, která už tak naše odloučení nesla dost špatně, že na Istanbul můžeme zapomenout a že pokud by mě chtěla vidět dřív než v srpnu, bude muset doufat, že mě taky vyhodí. Nejúžasnější to ale naštěstí vzala hrdinně, takže škody byly minimalizovány.

A třetí otrava samozřejmě spočívala v tom, že mě čekal nový šéf, kterému bude třeba se představit, vysvětlit mu, co dělám, dokazovat, že něco umím a získávat jeho důvěru.

Vůbec nikdo vůbec nic vůbec nikdy vůbec nemá vůbec míti za definitivní

Naším dočasným šéfem byl jmenován šéf Business Intelligence, nějaký Hazem, se kterým jsem se už předtím několikrát setkal a se kterým, jak se zdálo, se dalo rozumně mluvit. Navíc se poměrně dobře znal se Zealem, který mu někdy na počátku tisíciletí pomáhal vybudovat ve firmě datový sklad. A díky Zealovu kreditu to vypadalo dobře i s tím mým.

Zhruba po týdnu se Hazem přestal chovat jako šéf dočasný a vypadalo to, že hodlá proniknout opravdu do detailu. Absolvoval s každým týmem několik několikahodinových schůzek a začal chod produktového marketingu skutečně řídit. Neměl sice takový drajv jako bývalá šéfová, ale zato měl systémový přístup a pod tlakem nepropadal panice. Vypadalo to, že začneme společně tvořit něco nového. Hurá!

Trvalo to přesně dva týdny. Na konci toho druhého si mě vzal Zeal stranou a s tááákovýhlema očima mi řekl: “Není to potvrzené, ale vypadá to, že Hazem rezignoval.”

“Cože???” použil jsem zase jednou svoji nejfrekventovanější duchaplnou repliku.

“Jak říkám, není to jasné, ale…” Vypadalo to, že před časem někoho napadlo, že jednou z variant reorganizace firmy by mohlo být zrušit oddělení Business Intelligence a jeho jednotlivé složky rozstrkat k ostatním útvarům. Takže Hazem nelenil a začal si hledat jinou práci. Bohužel ji našel v tu nejméně vhodnou dobu.

Druhý den se mi Hazem zdvořile omluvil ze dvou schůzek a další den poslal rozlučkový e-mail.

Do konce mé zkušební doby chyběl týden.

Stý den, stá první noc

Poté, co byl Hazemův odchod oficiálně oznámen, jsem se začal smát.

“Co je?” koukal na mě Zeal, jako že mi právě konečně hráblo.

“Inu, zkušebka mi končí příští pondělí a kdokoli, koho se firma rozhodne teď jmenovat, bude mít do té doby milion úplně jiných starostí, takže bych řekl, že teď už můžu vážně být v klidu.”

Nebo jsem se tak aspoň tvářil.

Na počátku dalšího týdne (jen připomínám, že to je tady v Kuvajtu neděle) dorazili Juliet a JP. Juliet, oficiálně šéfka nadnárodního cenového oddělení, dostala za úkol pomoci firmu provést obdobím, kdy nemáme šéfa produktového marketingu ani marketingového ředitele. DžejPí je její pravá ruka.

K nějakému pokecu jsme se dostali až v poslední den mé zkušebky.

“Mimochodem, dneska mi oficiálně končí zkušební doba, takže ještě pořád můžeš zajít na HR a říct: ‘Hele, vážení, tenhle Jason je vážně mimoň, řekněte mu, ať už zítra nechodí.'”

“Oni ti ji ještě neukončili?” pochopil JP moji narážku. “Zmíním se Juliet a uvidíme, co se dá dělat.”

Okolo třetí odpoledne mám telefon. Volala marketingová HR ambasadorka: “Máš chvíli?” – “Mám.” – “Mohl by ses stavit u mě v kanceláři?” – “Fajn. Za chvíli jsem tam.”

Možnosti jsou jen dvě, říkám si, zatímco šlapu z osmého do dvanáctého patra. Pokud mě potvrdí, tak už mi od zítřka budou muset dát výpovědní lhůtu, čímž překročím půl roku za hranicemi a nebudu muset příjem danit, čímž se mi kuvajtská mise definitivně vyplatí. Pokud mě vyhodí, tak tím udělám radost jedné úžasné hnědovlásce někde tam daleko ve střední Evropě. Paráda, nejde prohrát.

HR manažerka si situaci vychutnává. Posadí mě, zeptá se mě, jak se mám, mám se samozřejmě dobře, jak se má ona, samozřejmě také dobře.

“Congratulations,” je její první slovo poté, co si vyměníme tyhle nesmyslné zdvořilosti, a já mám jasno. Pro tu úžasnou středoevropskou hnědovlásku dnes nebudu mít úžasné zprávy, ale jinak mi bude fajn. Dostávám papír o tom, že se oficiálně stávám zaměstnancem.

“Neměl jsi, doufám, nějaké obavy, když jsem ti zavolala?” ptá se hrambasadorka.

“Ne,” lehce lžu, “vzhledem k tomu, že jsem nebyl nahrazen poté, co šéfka byla…”

“… poté, co se rozhodla odejít,” opraví mě, pak dodá, že doufá, že mě moje potvrzení bude motivovat k další kvalitní práci, a propustí mě. Tedy naštěstí jen z kanceláře.

Až teprve na schodišti mi dochází absurdita toho dialogu. Sulaf se mě přece měla zeptat, jak to myslím! Takhle mi jen potvrdila, že na to, že šéfka odešla sama, si tu jen hrajeme, protože všichni vědí, jak to bylo doopravdy. Zvlášť když společně s její rezignací byl tentýž den (v rozpětí asi tří minut) oznámen i odchod dalších dvou vysoce postavených manažerů.

Asi čtvrt hodiny poté, co se kolegům chlubím svou “jmenovací listinou” a sklízím gratulace, se u mojí židle objevuje Juliet.

“Byla jsem okolo druhé hodiny na HR zeptat se, jak to s tebou vypadá,” říká mi, “a byla jsem ujištěna, že si nemám dělat starosti, že to vyřídili už ráno.”

Začnu se smát. “Tedy nevím, co vyřídili a jestli jen čekali, až se jim uvolní chvilka v kalendáři, ale já to, že zůstávám, vím asi čtvrt hodiny. Každopádně díky za intervenci.”

“No ať je to jak chce, hlavně že máš jasno, ne?” usměje se na mě Juliet a jde si po svých.

Já si o hodinu později jdu také po svých. A za dalších pár hodin spím nejklidnějším spánkem za posledních několik měsíců.

Zajímavé časy

Aby ti život plynul zajímavě! zní prý jedna čínská kletba. Toho si tedy v práci užívám do sytosti. Nastupoval jsem desátého února. Po turecké šéfové a libanonském šéfovi přišlo týdenní bezvládí (během kterého jsem se teoreticky zodpovídal generálnímu řediteli), pak neoficiální nadřízená Juliet. A devátého června nastoupil Michael, nový ředitel marketingu, který si mě bude od Juliet postupně přebírat. Pokud to vezmu do důsledků, tak budu za čtyři měsíce mít celkem pět šéfů. A když to vezmu do extrémů, tak je to vlastně pět šéfů za sedm týdnů. Nemluvě o tom, že by časem měl být jmenován nový šéf produktového marketingu. Pokud tedy situace nevezme ještě nějaký další zajímavý obrat.

Závěr pohádky

“Paráda!” řekla Šeredáza, když jí expat Džen dovyprávěl svůj příběh. “To zas budu mít pěknej salám na sultána, až mi zase bude chtít useknout kebuli. Na pár nocí to určitě vydá. Jo, a kdyby tahle story měla náhodou pokračování, nezapomeň se podělit!”

“No já tedy doufám, že ne, ale mám pocit, že se ještě uvidíme. A pokud budeš zvědavá i na jiné příběhy než ty o korporátním životě a smrti, můžeš mrknout na moje webovky,” řekl jí expat Džen a šel aspoň na chvíli normálně žít.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.