Původně jsem si myslel, respektive jsem doufal, že tenhle text napíšu za jedinou noc, podobně jako svého času Logout. Nakonec vznikal tři týdny. Zhruba po čtvrthodinách, protože když pro slzy přestanete vidět na monitor, tak se psát prostě nedá.
Lístek
Bylo to jako splněný sen. Tina Turner nejen že se ještě jednou vrátila ze zaslouženého odpočinku a nahrála novou desku, ale dokonce k ní přidala i turné. A já měl v ruce lístek!
„Těšíš se?“ zeptal se mě kamarád Najavi, kterému jsem ho nadšeně ukazoval.
„Jo, tááákhle moc!!!“ rozpřáhl jsem doširoka ruce. A přestože jsme stáli na ulici, o něco jsem klepl klouby pravé ruky.
O knihovničku. Byl pátek 26. května ráno a moje podvědomí mi právě připravilo jedno z nejhnusnějších probuzení v životě. Byl to sen, ale bohužel nikoli splněný. Sotva jsem otevřel oči, začaly mi z nich ve velkém téct slzy. Nebude žádné album, žádné turné, žádné paměti, rozhovor v médiích, nic. Tina Turner totiž už dva dny vyprodávala stadiony v nebi.
Prototyp silné ženy
Jsou věci, které Tina znamenala pro svět.
V roce 1976 dokázala opustit násilnického, drogově závislého manžela – i za cenu toho, že měla na krku dluhy za zrušené koncerty uskupení Ike & Tina Turner. Nesčetná spousta žen se hlásí k tomu, že jim její příběh dodal sílu a odvahu udělat krok, kterého se bály.
Návrat na hudební výsluní, který byl svého času označovaný za největší comeback v historii hudby. Tak velký, že si vysloužila neoficiální přízvisko královna rock’n’rollu.
Nejvyšší návštěva na koncertě sólové zpěvačky.
První zpěvačka, jejíž nahrávky se dostaly do hitparád v šesti dekádách.
Nejúspěšnější evropské turné, které předčilo dokonce i Rolling Stones, se kterými mimochodem měla výborné vztahy. Stouni jí pomohli znovu vybudovat kariéru, když ji s sebou vzali na turné. Mick Jagger se zase nechal slyšet, že mu Tina hodně pomohla, když byl mladý. A žertem se přetahovali o zpěvačku Lisu Fisher, která zpívala doprovodné vokály jak na koncertech Stones, tak Tiny.
Duety s Ericem Claptonem, Rodem Stewartem, Brianem Adamsem či Erosem Ramazzottim.
Krásný vztah s druhým manželem Erwinem Bachem, který se mimochodem stal dárcem ledviny pro Tinu poté, co jí selhaly ty její.
A pak jsou věci, které Tina Turner znamenala pro mě. Víte, proč mám doma všechna její alba a několik koncertních DVD a proč při vzpomínce na to, že už tu není, už třetí týden brečím jak želva? To bylo tak…
Záblesky na východní obloze – 22. srpna 1996
Byl krásný, jasný večer na sklonku prázdnin. Ségra už byla několik let vdaná, máma byla na chalupě a já měl byt sám pro sebe. Což mohlo znamenat jediné: svého Commodora 64 jsem na těch pár dní přestěhoval do obýváku (kde jsme měli velkou barevnou televizi, kdežto já měl na svém stole jen malého černobílého merkura) a drtivou většinu času trávil u počítače.
Začínalo se stmívat a já koutkem oka zachytil nějaké záblesky na východní obloze. Chvíli jsem si říkal, že se možná blýská na časy, ale při pečlivějším pohledu se blýskání ukázalo být nejen žlutým, ale i modravým, červeným a zeleným. Otevřel jsem okno – a konečně mi to secvaklo, protože k zábleskům se přidal i slabý zvuk rockové kapely. Na stadionu Bohemians ten večer koncertovala Tina Turner.
Od stadionu jsme bydleli cca 1300 metrů vzdušnou čarou, ale skrz hustou městskou zástavbu, a Tina neměla aparaturu, se kterou byl jen o pár týdnů později Michael Jackson velmi dobře slyšet po celé Praze. Zvuk z Bohemky byl zřetelný, jen když okolo zrovna nejela tramvaj nebo auta a nefoukal vítr. Ale to, co slyšet bylo, mě zaujalo.
Což bylo samo o sobě nečekané. Ujížděl jsem v té době na taneční hudbě a rock mi nic neříkal. Od Tiny jsem znal nějaké 3-4 písničky – zvukově vymakanou Whatever You Want z nového alba Wildest Dreams, kterou hrálo i moje tehdy oblíbené, tehdy taneční rádio Bonton, pak samozřejmě The Best a nejspíš i We Don’t Need Another Hero, protože předpokládám, že Šíleného Maxe III už jsem tou dobou znal. A měl jsem nejasný pocit (vlastně to dodnes nevím jistě), že ji měl rád můj táta.
I z toho, co se doneslo z Vršovic na Vinohrady, bylo slyšet, jak brilantní je Tina zpěvačka a jak sehranou má kapelu. Ale ještě víc mě dostala – a teď budu znít trochu jako ezo magor – atmosféra, kterou koncert měl. Nevím, jestli to šlo poznat z těch útržků zvuku nebo nějak jinak, ale prostě jsem to věděl. Na Bohemce se dělo něco výjimečného. A já v tu chvíli zapomněl na rozehranou hru, vynesl jsem si na balkon židli a lovil každý barevný záblesk a každý útržek vokálu, kytarového riffu a nadšení publika po každé písni. A protože se připozdívalo a auta přestávala jezdit a tramvajím se prodlužovaly intervaly, měl jsem z koncertu čím dál tím víc.
Když za nekonečných ovací koncert skončil, zůstal jsem sedět na balkoně, koukal do noci a přemýšlel, čeho jsem to vlastně byl tak trochu účastníkem, když mi ten rock vlastně nic neříká. Odpověď jsem nenašel, ale řekl jsem si, že jestli někdy bude šance a já už budu vydělávat, půjdu tu odpověď hledat.
„Tak tam jeď!“ – 1. srpna 2000
Poslední řadová deska, Twenty Four Seven, vyšla Tině na podzim 1999. To jsem se akorát ženil, takže jsem pilotní single When the Heartache Is Over (který produkčně hodně připomínal „Believe“ od Cher, hlavně proto, že měl stejné producenty) vzal na vědomí, ale měl jsem jiné starosti.
Tina se mi ale připomněla sama. V listopadu oslavila šedesátiny koncertem v Londýně, a protože nové album bylo třeba podpořit, záznam z koncertu (který vyšel i na DVD s názvem „Celebrate!“) byl za zřejmě rozumných podmínek poměrně rychle uvolněný i pro televize. ČT tehdy měla ve zvyku každý pátek před půlnocí vysílat záznam z nějakého velkého koncertu, a tak jsem jednoho únorového večera roku 2000 konečně viděl, jak takový její koncert vypadá.
Vzhledem k tomu, že šlo o oslavu narozenin, byl koncert prokládaný video vzkazy celebrit ze showbiz branže. Jeden z těch úvodních má na svědomí Oprah Winfrey, která hlasem sotva se ovládající fanynky říká: „Když budete mít šanci – kdykoli, kdekoli na světě, vidět koncert Tiny Turner… JDĚTE!!!“
O pár let později jsem v jedné recenzi četl, že se Tina rozdává publiku, a je to asi nejpřesnější vyjádření toho, co se na jejích koncertech dělo. I z malé televizní obrazovky bylo vidět, jak Tina s lidmi komunikuje, jak každý verš zpívá tak, aby lidi měli pocit, že jde o osobní sdělení určené právě jim. Když koncert vyvrcholil, jak jinak než skladbou The Best, tekly mi při pohledu na tu plnou, nadšenou, roztancovanou halu slzy.
Ale informace o tom, že by snad k desce měla být koncertní šňůra, nikde.
Kromě toho, že jsme doma měli jen vytáčené připojení, tehdy ještě nebylo úplně zvykem používat internet jako primární zdroj novinek. Googlu byly tehdy dva roky a rozhodně jste na něm nenašli všechno.
Ať už to bylo jakkoli, informace o tom, že Tina na šňůře je, se ke mně dostala až v červenci, protože média otiskla, že Tina během koncertu v Curychu oznámila, že po skončení turné odejde na odpočinek.
Teď, když už jsem věděl, co hledám, jsem našel – a výsledek nebyl ani trochu pěkný. Žádný koncert v Čechách a nejbližší rozumné místo Vídeň.
„Tak tam jeď!“ řekla prostě moje manželka, když jsem smutně prohlásil, že Tinu Turner bohužel nikdy zpívat neuvidím.
„Ale vždyť nemám lístek.“
„Tak si poslechneš koncert před stadionem. Jeď tam.“
„Ale vždyť nemáme rakouské šilinky.“
„Dám ti s sebou marky. Buď tě nechají zaplatit jimi, nebo si vyměníš.“ Jakožto šachistka světové úrovně si, stejně jako tehdy drtivá většina české špičky, přivydělávala hraním v německé lize.
„Ale,“ napadl mě poslední velký problém, „vždyť v té době bude DMagic meeting!“ Měli za mnou přijet tři kamarádi z Německa a jeden ze Slovenska.
„Já se ti tu o kluky ten den postarám. Jeď.“
A tak jsem jel. Plachý, obrýlený sociofob se poprvé v životě vydal sám do země, jejímž jazykem nemluví, na koncert, na který neměl lístek, za peníze svojí manželky.
A začaly se dít věci.
Na autobus do Vídně jsem tehdy chytil jedno ze dvou posledních volných míst. Když jsem, vybavený tištěnou mapou Vídně (ano, takové věci tehdy existovaly), došel k Ernst-Happel-Stadionu (známějšímu pod původním názvem Praterstadion), už zdálky jsem viděl otevřené pokladny a u nich fronty. Jednu jsem si vybral, frontu si vystál a doufal, že pokladní bude mluvit anglicky.
Mluvila.
Ne, lístky k stání nejsou (lístky k sezení jsou na stadionech spíš horší místa, protože jsou daleko od pódia a zvuk se tam často fackuje o tribuny) už několik týdnů, ale lístky k sezení jsou. Bohužel ne, nemůžu zaplatit markami, ale v centru si určitě můžu směnit.
Zpátky do centra. Jen tak tak chytit otevřenou banku. Zpátky ke stadionu. Stoupám si do té samé fronty, protože „s touhle pokladní už se znám“, takže nebudu mít takový problém se s ní bavit.
„Tak, konečně mám šilinky,“ říkám, a děvčeti bleskne v očích poznání, že mě už vlastně dnes jednou viděla. „A teď bych rád nějaký fakt dobrý lístek, protože mám za sebou dlouhou cestu.“
„A kolik těch lístků potřebujete?“
„Jeden, jen pro sebe.“
„A nechtěl byste lístek ke stání?“
„COŽE??? JASNĚ!!!“
„Jedna paní tady asi před pěti minutami jeden vrátila.“
A tak jsem díky své sociofobii a tomu, že jsem s sebou neměl šilinky, ulovil poslední lístek k stání na Tinu Turner ve vesmíru.
Mise splněna. Mám lístek, tři hodiny do začátku koncertu, spousta času. Jak mám za sebou už tři cesty mezi centrem a stadionem, nechce se mi nikam chodit, a tak si jen koupím tričko s Tinou („Jak velké chcete?“ – „Čím větší, tím lepší!“) a sednu si bez nějaké hlubší myšlenky u brány stadionu… která se za nějakých pět minut otevřel a já jsem mezi prvními návštěvníky, kteří vyrazí na plochu! Usídlím se nějakých dvacet metrů od pódia – ne proto, že bych se blíž nevešel, ale protože blíž jít nechci, abych stíhal vnímat celé panorama.
Už jsem tady cca před rokem a půl psal, že můj mozek bohužel funguje tak, že z opravdu silných zážitků mi zůstávají jen emoce, protože když je podnět příliš silný, mozek ho neuloží do paměti. Ze samotného koncertu si pamatuju předskokana Johna Fogertyho a jeho Creedence Clearwater Revival, nádherné intro ke koncertu, které namluvil James Earl Jones („Work like you don’t need the money. Love like you’ve never been hurt. Dance like nobody’s watching. Ladies and gentlemen: Tina Turner!“), píseň Baby I’m a Star, kterou zpívaly doprovodné vokalistky Lisa Fisher a Stacey Campbell (kdybyste to nevěděli, tak Lisa Fisher má zatracepeně skvělý hlas, akorát nikdy neprorazila v mainstreamu), zatímco Tina měnila garderobu, a závěrečnou Twenty Four Seven. Jaké písně zněly a v jakém aranžmá, tak vím díky následně vydanému DVD Tina Turner One Last Time Live in Concert, které bylo točené jen o dva týdny dřív v Londýně.
Zato ty emoce, ty si pamatuju naprosto přesně.
Nadšení z hudby a zpěvu, překvapení z některých hlasových či nástrojových figur, a hlavně atmosféru sdílené euforie. Nikdo nebyl opilý, nikdo nebyl agresivní, celý stadion si přišel užít ten nádherný zážitek.
Měl jsem to štěstí, že jsem později viděl Tinu Turner naživo ještě dvakrát, s ještě vyzrálejšími aranžemi a vytuněnějším provedením, protože umění živého koncertu se za tu dekádu zase trochu posunulo – ale díky okolnostem právě tenhle koncert zůstane tím, ze kterého mám v životě nejsilnější zážitky.
K nim přispěla i noční procházka po centru Vídně, do kterého bych se ještě někdy chtěl vrátit. A v tom správném věku asi není lepší komplement k život spoludefinujícímu koncertu než číst si ve čtyři ráno na lavičce v parku při čekání na autobus Zrcadlovky, legendární, život spoludefinující antologii cyberpunkových povídek.
Domů jsem se vrátil jako ve snu a žena ani přátelé se nemuseli ptát, jaký koncert byl, protože to na mně bylo vidět. Stejně jsem je ale zásobil delším vyprávěním s větším množstvím detailů, než si kdy přáli znát.
Od těch dob se datuje moje tinománie.
Samozřejmě mám většinu toho, co Tině na sólové dráze vyšlo v audio a video podobě, až na nejobskurnější sběratelské kousky. Ale o to nejde – jde o to, jak se mi její písně provázaly se životem.
V době, kdy jsem hrával šachy, jsem si po vítězných zápasech pouštěl We Don’t Need Another Hero. Když jsem si koupil DVD přehrávač, moje první DVD byl Tinin živák. The Best, později nahrazená živým záznamem The Best, mi vždycky hrála po půlmaratonech a maratonech. Slovy z refrénu té písničky jsem jednou vyznal lásku. Jedna moje přítelkyně, když viděla, co se mnou dělá Tinin zpěv, mi na férovku řekla, že na ni žárlí – a nijak nepomohlo upozornění, že ta paní je o pětatřicet let starší než my dva.
A pak je tu ještě jedna rovina. Zrovna nedávno jsem si říkal, jestli kdybych se tehdy do Vídně nevydal a nedokázal si, že zvládnu odjet do cizí země a bez znalosti místního jazyka dosáhnout toho, kvůli čemu jsem se tam vydal, našel bych o pár let později odvahu přijmout nabídku jít pracovat do Kuvajtu, což je další zkušenost, která spoludefinuje člověka, kterým jsem dnes. A i když si moje manželka vynikající šachistka o pár měsíců později našla vynikajícího šachistu, nikdy jí nepřestanu být vděčný za to, že mě tehdy přesvědčila, že do Vídně můžu a chci jet.
4. 2. 2009 – Hannover
Pozdní podzim roku 2008. Internet už je primárním zdrojem novinek, ale stejně se to dozvídám pozdě. Tina už byla v důchodu osm let, takže by člověk čekal tak maximálně novou desku (a ještě nejspíš bestofku se dvěma-třemi novými věmi) nebo memoáry. Takže jsem různé fanouškovské stránky navštěvoval tak co půl roku. A tak si tak zase jednou jdu na stránky jejího fan klubu a… PANIC ALERT! Tina Turner je na turné k 50. výročí na hudební scéně!!!
Déjà vu. Koncert v Čechách žádný. Jenže je o deset let později a já už jsem životem trochu otřískaný a sociofobii mám v určité míře pod kontrolou, takže jedeme dál.
Vídeň (stick to your guns!)? Vyprodaná.
Berlín (žije tam bratr Jason)? Vyprodaný.
Ha! Hannover!!! Lístky sice už jen k sezení a šíleně drahé, ale byly by tu dvě výhody: v Hannoveru žije ThunderBlade, můj kdysi počítačový idol a dodnes výborný kamarád, takže by bylo kde přespat, a v Německu je aktuálně na stáži moje přítelkyně. Rychle žhavím nikoli dráty, ale maily. Ano, Žába by šla na Tinu. Ano, mohli bychom u ThunderBladea přespat, a šli by s manželkou také. Rovnou kupuje lístky online.
Mám pocit neskutečna. Tohle je jako splněný sen. Ještě jednou v životě uslyším Tinu zpívat naživo!!!
A zatímco z koncertu si toho opět nebudu pamatovat mnoho, i po těch čtrnácti letech mám v hlavě spoustu lehce praštěných detailů, které svědčí o tom, jak moc vnitřně důležitý pro mě ten den byl.
4. února 2009. V nějakou lehce popůlnoční hodinu vyrážím ze Strašnic, kde právě bydlím, a nočními tramvajemi a busy se dopravím na letiště. Je středa, ale ThunderBlade byl tak laskavý, že si kvůli mně vzal dovču, takže když už za denního světla přistáváme v Hannoveru, čeká na mě na letišti, ze kterého se vlakem dostaneme do centra města a následně k němu domů. Asi dvě hodiny hrajeme Duotris – kooperativní tetris pro dva. Hra má velmi volné tempo, takže zaměstná ruce, ale nechává dost kapacity hlavě, pročež hru využijeme hlavně k plkání o životě.
Během hry zvoní telefon. ThunderBlade se vrátí zpátky posmutnělý. Když se ptám, co se stalo, dozvím se, že to byla jeho maminka – umřel Topsi, psík, se kterým ThunderBlade a jeho mladší bratr MacGyver od raného dětství vyrůstali.
Po lehkém obědě je čas jít vyzvednout na nádraží Žábu. Zkontroluju telefon. Píše mi kolegyně z práce: „Nechces se na nejaky Nemecko vykaslat a jit se mnou na Tinu 27. dubna do O2 areny? :)“ Právě byl oznámený koncert v Praze. Na Německo se samozřejmě nevykašlu, ale i když jsem ještě ani neviděl ten hannoverský, jsem si jistý, že pražský koncert si ujít nenechám.
Zhruba hodinku po Žábě doráží i ThunderBladeova manželka Jana a je čas na večeři. Před dávnými časy jsem míval pověst nezastavitelného špagetožrouta, takže jeden půlkilový pytel špaget je vyhrazený mně a druhý zbytku stolu. Ke všeobecnému zklamání jsem to nedal. Inu, nemládli jsme.
K té večeři ještě jedna poznámka: Žába a já Češi, ThunderBlade Němec a Jana Slovenka. Oni dva se spolu bavili německy, já s Žábou česky, Jana se mnou slovensky a my všichni společně anglicky. Tři lidé, čtyři jazyky.
A pak už cesta k hale, uvnitř najít každý své místo (tím, jak jsme kupovali opravdu na poslední chvíli, nesedíme spolu) a jde se na věc.
Obecně platí, že nejvíc v životě jsem si vždycky užil koncerty, na kterých jsem byl sám. Člověk nemusí řešit, že vnímá, že se to drahé polovičce tolik nelíbí nebo že nějaký kamarád uvidí, že vám povedené sólo vehnalo slzy do očí. Na Tinu jdu hned se třemi blízkými lidmi a máme místa k sezení… což paradoxně bude mít ten pozitivní dopad, že si z koncertu aspoň něco zapamatuju.
Těším se, moc se těším, ale červíček přece jen hlodá. V jaké formě bude královna rock’n’rollu, starší než moje maminka, jež je tou dobou už dobře deset let v řádném důchodu? Zůstane jen u čisté intonace, nebo zvládne zpěv modulovat tak jako zamlada? Jaký zvolí repertoár? Bude stát u mikrofonu, nebo si dovolí pohyb po jevišti?
S tímhle červíčkem se tedy rozhodně počítalo! Na úvod Tina suverénně vypálí rockovky Steamy Windows a Typical Male, pak během asi dvaceti sekund poděkuje rozjásanému publiku, řekne, že večer bude rekapitulací její padesátileté kariéry, načež bez jediné vteřiny pauzy následují další těžkotonážky River Deep – Mountain High, What You Get Is What You See a Better Be Good to Me. V jejím závěru zpěv přeberou Lisa a Stacey (Tina se vůbec pro svou poslední šňůru obklopila starými spolehlivými známými a obsazení je prakticky stejné jako před devíti lety – včetně doprovodných tanečnic). Kapela i vokalistky teď makají naplno, aby udrželi diváky ve varu. Daří se.
Následuje instrumentální mezihra s vloženým tanečním / bojově uměleckým číslem o mladém klukovi plném vzdoru a energie, které není samoúčelné, anžto vzápětí se z promítaných plamenů pekelných v prvním patře pódia vynoří Tina v dryáčnicky červené róbě, bere si ze stojanu mikrofon a zatímco schází po schodech dolů, spustí Acid Queen. A pak přijde refrén. Devětašedesátiletá Tina Turner, hlas vichřice podoba, běží na jehlových podpatcích napříč pódiem a zpívá:
„I’m the gypsy, the acid queen
Pay me before I start
I’m the gypsy and I’m guaranteed
To mend his aching heart.“
A celá hala jí to v tu chvíli věří. Poslední čelisti popadaly na zem a sál je kompletně její.
„I’m guaranteed / to tear your soul apart,“ zpívá potom ve druhém refrénu.
Nikoli, Tino, to se mnou provede až tvůj odchod o čtrnáct let později.
Teprve pak přichází zvolnění v podobě baladičtějších a mid-tempo songů. Když před posledním z nich začnou po klecovité konstrukci pódia šplhat akrobati v rozdrbaných oděvech za doprovodu další bojové vložky, začne mě mrazit. Teď to přijde. Jedna ze dvou písní, bez kterých by pro mě tenhle koncert nebyl úplný.
Přišlo. Nejlepší verze We Don’t Need Another Hero všech časů a prostorů. Slyšel jsem ten song milionkrát z nahrávky, jednou ho už zažil naživo a mnohokrát viděl z videí živáků, ale tady dozrál k dokonalosti. A aby toho nebylo málo, tak ve vrcholném bodě písně přichází změna. Místo vypjatého vokálu, téměř výkřiku, na ten jediný verš Tina přejde k mluvenému slovu. „What do we do with our lives?“ zeptá se téměř konverzačním tónem, než naléhavě zazpívá: „We leave only a mark! Will our story shine like a light, or end in the dark?“ a já si připadám, jako by mluvila přímo ke mně. Poslední refrén končí opět v plamenech a scéna mizí za červenou oponou. Následuje jediný ústupek Tininu věku – cca dvacetiminutová přestávka.
Posunčinou se s ostatními přes několik řad domluvíme, že se sejdeme u tamtěch dveří a jdeme frontovat, protože do předsálí jde většina lidí v hale.
„I wasn’t prepared for this,“ je první, co mi řekne ThunderBlade, který jinak Tinu nikdy moc nemusel (částečně kvůli mně, ale to je jiný příběh).
Druhá půlka koncertu začína pomalejšími, komornějšími věcmi, aby show měla kam gradovat. Tina i kapela tu sedí uprostřed pódia. Navěky mi utkví Undercover Agent for the Blues, která mě na deskách nějak minula, a především rozhoupaná, rozjazzovaná I Can’t Stand the Rain, která začne jen s klavírem a skončí s kapelou vařící a publikem vřícím. A to je přesně ten moment, když už je vjemů moc a můj mozek odpojuje paměťové médium. Zbytek už zase znám jen z DVD. Jediné, co si pamatuju, je slabší moment při bondovské GoldenEye, kdy Tina při chůzi ze schodů působí pěvecky nejistě a několik veršů má problémy udýchat, a mechanický (Tininými vlastními slovy) „pařát“, na kterém se vznáší nad publikem při Nutbush City Limits.
Cestou z koncertu máme všichni oči navrch hlavy a řeč se točí jen okolo Tinina výkonu.
Ráno se Žábou přejíždíme do Göttingenu, kde s ní strávím ještě den, než se vrátím domů do Čech.
Při procházce po běžeckém tréninku se dostaneme do akademické rozepře.
Žába si totiž začne spontánně zpívat svou oblíbenou River Deep – Mountain High.
„Ach jo, teď zas pár měsíců nebudu moct poslouchat Tinu z desek,“ říkám.
„Proč?“
„Protože po tom, co bylo včera, to nemá smysl. Bude to znít ploše, nebude to mít vřelost, emoce, šťávu.“
„To ani náhodou! Albová nahrávka je vždycky vyladěná a perfektně aranžovaná. To na koncertě nikdy nedosáhneš!“
Ačkoli právě já jsem ve svém okolí obvykle známý jako perfekcionista a milovník sterilní dokonalosti, s tímhle souhlasit nemůžu. Bavíme se o tom ještě několik minut, bez konsensu.
Žába je nicméně čestná obojživelnice. „A bohuzel teda musim uznat, ze ta River Deep – Mountain High z cedecka neni uplne ono,“ píše mi o pár dnů později.
27. 4. 2009 – Praha
Na koncert v Praze už jdeme každý zvlášť. Koncem února se Žába vrátila ze stáže a druhý den se se mnou rozešla, aby se vrátila ke svému předešlému partnerovi. V hale je i moje maminka, které jsem koupil lístek k sezení, a kolegyně, která mi pražský koncert prolákla a kterou vzal manžel do VIP boxu. Takže vlastně vzhledem k situaci jsem na koncertě na ploše k stání (resp. tanci) v zásadě sám.
Takže si ho užiju na max, bohužoužel se všemi příslušnými důsledky pro moje vzpomínky. Pamatuju si z něj přesně následovné:
GoldenEye se tentokrát povede na jedničku s hvězdičkou. Je to vlastně poprvé, co tuhle věc, kterou jinak považuju spíš za marketingový produkt, docením jako píseň.
Tina vznášející se na pařátu a její věta „I’ll never forget this audience.“
Zhruba první tři takty (nepřeháním) z The Best. I tak – yesss, aspoň jednou v životě mi z téhle písničky zůstane konkrétnější vzpomínka než pocit naprosté euforie!
Při závěrečné Be Tender with Me Baby si říkám, „Teď ji se vší pravděpodobností vidíš naposled, tak si to zapamatuj!“ Na obrazovkách v tu chvíli naskočí závěrečné titulky, já po nich kouknu a okamžik, kdy Tina definitivně odejde z pódia, prošvihnu.
2009 – 2023
A to je skoro všechno. Kromě takových těch samozřejmostí, že přestože vkus se mi s věkem mění a objevuju nové interprety, Tininy písničky nikdy neopouštějí mé hudební přehrávače. Dál si čas od času pouštím We Don’t Need Another Hero, dál se odměňuju The Best (jenže teď živou verzí z té poslední šňůry, protože samozřejmě následovalo CD a DVD) za úspěšné závody, dál si občas pouštím celé koncerty.
25. 5. 2023 a dál – I wasn’t prepared for this
Začíná rok 2023.
Je to pro mě dobrý rok. Před pár měsíci jsem změnil práci a v té nové jsem mega spokojený. K tomu jsme si s nejlepším kamarádem Najavim otevřeli malý e-shop s geekovskými tričky. Celý život mě živí excely a powerpointy, a teď mi poprvé někdo platí za to, že mu dělám radost. K nezaplacení!!! A navrch si počátkem května zaběhnu druhý nejlepší výkon v životě na maratonu.
Akorát zubatá v posledních letech nějak moc kosí v luzích mých hrdinů. Dusty Hill ze ZZ Top. Charlie Watts z Rolling Stones. Jirka Cerha ze Spirituál kvintetu (jen pár dnů po historicky posledním koncertu). Jeff Beck. Všechny jsem viděl živě. Když v lednu ztrácíme Jeffa Becka, jen tak mi bleskne hlavou, co asi Tina, které je přes 83 a má za sebou několik život ohrožujících neduhů.
Ve čtvrtek 25. května ráno rutinně kouknu na Twitter, co se děje v mé bublině, a první, co vidím, je pár hodin starý Tweet od Aki: „RIP @tinaturner“. Ještě si to ověřuju na news serverech, ale tou dobou už pomalu přestávám vidět, protože se mi z očí řinou slzy.
Nezastavitelně. Neustále.
Pustím si z YouTube pár oblíbených věcí.
Špatná volba.
Až zhruba po hodině se dám dohromady natolik, abych na sebe hodil dvacet let staré tričko a s půlhodinovým zpožděním vyrazil do práce. Práci mám sice super, ale náročnou, takže se naštěstí musím zakousnut domů do věcí, které je třeba řešit, a den nějak přežiju.
Přijdu domů a začnu brečet, což mi s drobnými přestávkami vydrží, dokud nejdu spát. Ráno přichází ten hnusný, sprostý podraz mého mozku se snem o novém albu a koncertě. Brečím.
Jdu do práce. Pracuju. Přijdu z práce.
Brečím.
Za normálních okolností by jedna z možností byla vylejt se jak váza a vyresetovat si mozek. Ale tohle nejsou normální okolnosti. Nepřijde mi to správné. Kromě toho mám taky státnice z manažerské psychologie, takže vím, že některé smutky je třeba si odžít. Tak už aby to, kurnik šopa, bylo!!!
Není. A co mě na tom štve, je, že tomu nerozumím.
Litovat Tinu samotnou? Ne. Prožila dlouhý život, byla těžce nemocná a konec pro ni byl vysvobozením.
Její rodina? Přežila oba své syny a jejího manžela mám v hluboké úctě (viz úvod), ale jinak o něm nevím prakticky nic.
Když truchlíme nad něčím odchodem, často litujeme své vlastní ztráty. O tomhle už si nepopovídáme, tomuhle se nezasmějeme, tohle neprožijeme… Tina byla dávno definitivně v důchodu a v rozhovoru s Oprah Winfrey se jasně vyjádřila, že jedním z cílů posledního turné bylo se zabezpečit do konce života, protože už jí docházely síly a nechtěla, aby ji lidé zažili jen jako stín sebe samé. Mám všechna její alba a většinu živáků včetně toho posledního s We Don’t Need… a The Best. S její smrtí jsem o nic konkrétního nepřišel ani potenciálně.
Moje mládí odešlo už se smrtí Václava Havla.
Vlastní smrtelnost jsem si už taky připustil.
Tak proč, proč, PROČ se mi zalejou oči pokaždé, když si na ni vzpomenu?
Na dva týdny prakticky zmizím ze sociálních sítí. Zvládnu v té době nějak osobně komunikovat prakticky jen s Najavim a bratrem Jasonem. S oběma to řeším. Odpověď nemám, ale jak se mi psychika postupně uklidňuje, možná jsem blíž.
Kus příčiny určitě bude podobný jako u spousty lidí odchod královny Alžběty II. Je to ztráta kotvy, pevného bodu, který tu byl po celý váš život. Velké Británii vládne Alžběta II. Královna rock’n’rollu je Tina Turner. Tak to prostě je.
Bratr Jason navrhuje, že Tina je pro mě poslední zástupce jedné generace. S tím úplně nesouhlasím. Vidím to v naší zemi, kde kdykoli přijdeme o některého ze slavných herců, někdo se vyjádří, že byl poslední ze své generace. Jako bychom lidi doceňovali až se stářím, nebo možná s vyzrálostí. Nepochybuju o tom, že dál budeme mít herecké velikány, jejichž odchodu bude důvod želet.
Ale bratr má i kus pravdy. Tina je generačně specifická záležitost. Není náhodou, že ačkoli jsem požehnaný přáteli výrazně staršími i mladšími, že by mě tahle událost mohla nějak zasáhnout, odhadli jen moji vrstevníci, kteří mi kvůli tomu psali.
S Tinou odchází kus světa, který jsem znal a který lze ostatním vysvětlovat, ale nelze jej sdílet, protože oni jej nezažili. Samozřejmě je spousta výjimek, ale obecně: Generaci mých rodičů okradl režim o beatlemanii či stounomanii, protože popkultura byla buržoazní zábava, zatímco socialistický člověk nemá co se bavit, ten má s budovatelskou písní na rtech pracovat na světlých zítřcích! A mladší generace nemá své dinosaury. Sekvenční poslouchání alb je v menšině, patřičně rozmanitou hudbu dnes vybírá algoritmus. Nic proti, člověk díky tomu objeví spoustu nových, zajímavých interpretů, ale zase díky tomu tak snadno k někomu nepřiroste. Jak mi pomohl rozklíčovat Najavi, my jsme neměli bezednou zásobu hudby na dosah ruky na YouTube nebo Spotify a dalo nám víc práce si najít to, co nám sedělo. A o to víc jsme se toho drželi.
A ještě jedna věc. Shodli jsme se s bratrem Jasonem, že máme oba odjakživa pocit, že jsme se měli narodit o deset let dřív (a já teda i v jiné zemi) a vyrůstat a formovat se v sedmdesátkách a raných osmdesátkách. Hudebníky, malíře, herce, které obdivujeme, jsme zažili spíš na sklonku jejich kariér než v dobách jejich největší slávy. Vždycky žertujeme, že být o deset let starší, byli jsme dnes autory nejslavnějších her pro Commodore 64. Jak jsem mu psal před pár dny, inu, to jsou ta dvojčata Wouldabin a Couldabin [= „would have been“ a „could have been“] a jejich bratranec Yff Oan Lee [= „if only“]. Odpověděl mi, co všechno by nám v tom mohlo zabránit, a dodal, „Ale to jsou detaily. Jasně, upřeli nám naše skutečné životy!“
Takže možná pláču, protože ten sedmdesátkový život, který nikdy neprožiju, pro mě s Tinou asi fakt odešel definitivně. Co si o mně teď myslíte, je váš problém, OK?
Když se mě bratr před týdnem ptal, jak se mi vede, odpověděl jsem mu: „Když si vzpomenu na Tinu, tak už teď brečím ne pokaždé, ale jen docela často. Tomu říkám pokrok!“
Ale jo, ono to půjde. Bude muset. Ale na jednu věc se fakt těším. Až vyměním slzy smutku za slzy radosti. Až mi zas někdy při tréninku naskočí v playlistu The Best a já podvědomě zrychlím do tempa rytmické sekce a budu lapat po dechu, protože si budu současně prozpěvovat s sebou a snažit se dýchat i přes nos zacpaný ze slzných kanálků, protože ten záznam je naprosto neúnosně geniální. O to mě tedy, mé milé podvědomí, nepřipravíš. Můžeš si zkoušet různé špinavé triky, ale nemáš šanci.
Protože Tina byla, je a už navždycky zůstane The Best.