Když odcházejí legendy

Rozmazaná momentka z koncertuAčkoli si jich dlouhá léta vážím, nemůžu o sobě vyloženě říct, že jsem fanouškem Spirituál kvintetu. Nemám ani jedno jejich album, byl jsem na dvou jejich sólových koncertech (včetně toho, o kterém vám budu vyprávět) a dvakrát jsem je viděl v rámci nějakého festivalu. Takže těžko najdete někoho překvapenějšího následujícími řádky, než jsem já sám.

Když vám něco přecvakne v kebuli

Viděli jste filmovou verzi Hobita? Příšerný, že jo? Souhlasím. Ale víte, jak je v prvním dílu ta scéna, ve které se Bilbo probudí po neočekávaném dýchánku, zaraduje se, že ten nečitelný čaroděj i trpaslíci se svými šílenými dobrodružstvími, na nichž hrozí zmrzačení či smrt, jsou pryč – a najednou mu něco přecvakne v kebuli a rozběhne se za nimi? Tak přesně to se stalo mně ve chvíli, kdy jsem dočetl článek na iDnes o tom, že skupina dokončuje pandemií přerušenou sérii koncertů na rozloučenou. Aniž bych chápal proč, najednou mi v hlavě svítilo: „Musím je ještě jednou vidět!“

Měl jsem kliku. Na několik málo ze třinácti vystoupení ještě tu a tam zbýval lístek, většinou někde úplně vzadu v rohu. Jen na 11. září to bylo pár desítek. Nevím, jestli si v tomhle případě nechal vrátit peníze celý autobus, ale každopádně jsem ulovil lupínek někam na začátek druhé třetiny sálu, hned u zvukařů (podle mě nejlepší místa na libovolném koncertě!), a mohl zahájit těšing.

Proč že si Spirituál kvintetu vážím?

Ač založením progresivní metalista, rocker a spacesynth nerd, mám tři důvody, proč navzdory své nemírné averzi k folku nedám na Spirituál kvintet dopustit:

  1. Tahle skupina je pro mě vzorem naprosto profesionálního vystupování. Produkci, v níž dominuje živý zpěv – velmi často a capella –, neokecáte.
  2. Jsou laskaví ke svému publiku. Když před šesti lety na Vyšehraní selhala technika, prostě zahájili koncert bez ní. Vystoupení ale zprovozňováním techniky nabralo skluz. Když pak pořadatelé řekli, že kvůli právě minuvší 22. hodině nemůže kapela přidat, Kvinteti se po sobě podívali, na techniku se vykašlali a přídavek publiku dopřáli, opět unplugged, aby měla dušička pořadatelů i hygienici pokoj (v obšírnější podobě jsem o tom psal tady).
  3. Třetí důvod, proč mám k partě okolo pana Tichoty hlubokou úctu, je její morální integrita. Před revolucí nikdy nedělali ústupky a nevyvažovali biblicky inspirované texty nějakými budovatelskými bláboly. A po ní se vždycky hlásili k hodnotám a lidem, které mají v úctě, aniž by cítili potřebu někoho urážet. Nesmrtelný je pro mě třeba způsob, kterým skupina uvádí píseň o odchodu Židů z Egypta – jak ze začátku byl Mojžíš za kabrňáka, ale pak lidi začali reptat, že bloudí v poušti, a že když byli v otroctví, měli plné mísy jídla. Jiří Tichota i Dušan Vančura to vždycky dokázali podat tak, že se publikum začalo chápavě smát.

Ale teď už o tom koncertu…

Šest dekád

Že skupina uzavírá své působení, připomnělo úvodní někalikaminutové video složené z úryvků z písní, v nichž hráli prim bývalí členové, včetně již nežijících Karla Zicha, Oldřicha Ortínského, Františka Nedvěda a Dušana Vančury.

Od chvíle, kdy Kvinteti nastoupili za ohlušujícího aplausu na pódium, ale o nějaké nostalgii nemohla být řeč. Ve veškerém průvodním slově maximálně dbali na civilnost. Když Jiří Tichota připomněl, že ještě loni jich na pódiu bylo o jednoho víc, dodal, že tak to prostě chodí a že určitě nejsou jediní v sále, kdo za poslední rok a půl někoho ztratil.

Že kapela působila šedesát let, připomněly spíš příběhy, které některé písně uváděly. Třeba zmínka o tom, že píseň Chci sluncem být (Až se k nám právo vrátí) zpívali v roce 1989 pro několik set tisíc demonstrujících. Nebo že Laredo zpívali v Divadle Na zábradlí jako reakci na zprávu o zavraždění J. F. Kennedyho.

Z mikropříběhů, které koncert provázely, postavím i větší část zbývajícího textu. Jednak proto, že právě ty mi zůstanou v paměti nejdéle, jednak i proto, že z důvodů, o kterých ještě bude řeč, si z koncertu pamatuju méně, než bych rád. A taky vám výsledná mozaika možná složí lepší obrázek než nadšené popisy sólových výkonů v jednotlivých písních, které můžete znát líp než já nebo taky vůbec.

Reportáž složená z mikropříběhů

Tak třeba ještě jednou Laredo. Píseň má na začátku part, který Jiří Cerha hrál na klávesovou harmoniku (takový ten nástroj, co vypadá, jako že se piano spustilo s flétnou). Celý může mít tak pět, maximálně deset vteřin. Píseň začíná, Cerha začíná hrát, načež se ozve falešný tón. Kapela přeruší a Jiří Tichota konverzačním tónem pronese: „To je F dur, Jirko.“ Jirka řekne „Pardon!“ a začíná se znovu. Tentokrát udělá Jiří Cerha, jinak učitel zpěvu a komponování na pražské konzervatoři, chybu zhruba o vteřinu později. „Já to snad nezačnu!“ zaláteří. Při třetím pokusu se konečně trefí (Zdenka Tichotová uznale pokyne jeho směrem), jen proto, aby part zkazil v refrénu, kde má opět jen pár vteřin. Teď už skupina píseň nepřerušuje. Na jejím konci se Jiří Cerha uklání hlouběji než ostatní (aplaus zesílí) a nástroj „vítězně“ pozvedne. Opakované selhání s ním pro zbytek koncertu nijak nezamává, spíš ho namotivuje. V písni Krumpáč jeho hlas ve verši končícím „… než bys řek’ švec!“ práskne slovo „švec“ tak, že se s tím nemůže rovnat ani původní nahrávka na albu, ani žádný z dohledatelných záznamů na YouTube.

Záskok

Píseň Za všechno může lhaní uvádí Jiří Tichota s tím, že je původně napsaná jako mužský kvartet, takže ji po smrti Dušana Vančury plánovali z koncertu vypustit, až nakonec zasáhla Veronika Součková se slovy: „Tak já se ten mužskej part naučím.“ A opravdu – takhle hluboko jste ji nikdy zpívat neslyšeli a už neuslyšíte!

Tančící pár

Každý máme své srdeční písně. Jedna z nich se zjevně během koncertu objevila pro pár v publiku, který při ní odešel do postranní uličky a místo poslechu ji protančil. Pak se vrátili zpátky na svá místa.

Co znamená stát za svou pravdou?

Tu písničku jsem slyšel od kapely vždy, když jsem na nich byl, plus několikrát z televize a nesčetněkrát i u táboráku a při zpívání s přáteli, ale ať už to bylo atmosférou okamžiku nebo tím, že některé věci vám dojdou až s věkem, tentokrát se mnou text písně Za svou pravdou stát pořádně zacloumal. Od první sloky (Máš všechny trumfy mládí, ruce čistý máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš. Musíš za svou pravdou stát.) přes čtvrtou (Teď přichází tvá chvíle, teď nahrává ti čas, tvůj sok poslušně neuhnul – a ty mu zlámeš vaz! Neměl za svou pravdou stát.) až po tu poslední (Tvůj potomek ctí tátu, ty vštěpuješ mu rád to heslo, které dobře znáš z dob, kdy jsi býval mlád. Musíš za svou pravdou stát.). Tahle dvouapůlminutovka je možná nejsilnější text o konfrontaci ideálů s tím, jak nás otesává život (i o tom, jak rodiče doufají, že to, co sami nestihli nebo zpackali, dokážou jejich děti), jaký znám.

Nečekané emoce

Mezi mé srdeční záležitosti nikdy nepatřil a nikdy patřit nebude Širý proud. Ta písnička je na mě odjakživa příliš ucajdaná, rhom-han-thic-khá a vůbec moc prvoplánově slzotvorná. Takže když na ni dojde, říkám si, že si můžu dát senzorický i emoční oraz. Jenže… error lávky! Ve chvíli, kdy má dojít na poslední refrén, sólově a a capella zpívající Veronika Součková zmlkne. A v tu chvíli se v sále ozve možná dvacet, možná padesát hlasů – jen ženských a jen ty, které zpívat opravdu umějí, a tlumeně – piánko, pianissimo! – song dozpívají. Husokožotvorný moment na celý život a určitě by mě to i dojalo, kdyby… Ale o tom později. Teď jen dodám, že při následném potlesku nejspíš vibrovalo i dláždění Václavského náměstí.

Jaká kapela, takové publikum

Slovo „tlumeně“ použité v předchozím odstavci je klíčové. V první polovině koncertu zněly převážně hudebně i pěvecky náročnější písně. Těsně před zhruba dvacetiminutovou přestávkou ale kapelník poznamenal: „Pokud tuhle písničku nebo některou z těch následujících znáte, neostýchejte se k nám přidat.“ Načež následovala Žízeň. Na chvilku jsem měl obavy, aby se ze zbytku vystoupení nestalo táborákové halekání. Ukázalo se, že moje lávka má víc konstrukčních chyb než ta stará trojská. Ačkoli se v Žízni a později třeba v Kocábce, Mlýnech nebo Starém příběhu publikum roztleskalo a rozezpívalo, jako by všichni brali ohled na to, že ostatní diváci také přišli na Spirituál kvintet, nikoli na souseda v řadě. Až na jediného ichtyla na balkoně vpravo, který si po celý koncert potřeboval dokazovat, že umí luskat prsty na celý sál, nikdo nikoho nepřeřvával, diváci zpěv skupiny jen podbarvovali.

Ano, taková kapela

Že s chováním Kvintetu k publiku s úctou a vděčností mám zkušenost, jsem psal už na začátku. Že na konci několika písní se na obrazovce za účinkujícími objevil nápis „Jen díky vám ta píseň byla tak dlouhá. Děkujeme!“, se na rozlučkovém koncertě dá pochopit. Ale slova Jiřího Tichoty po jedné z těch hromadnějších písní „Jestli zase půjdete takhle někam zpívat, dejte nám vědět – my si na vás rádi koupíme vstupenky“ byla opravdu milá. A „Vy nás snad rozpláčete!“ po několikaminutovém potlesku vestoje v samém závěru znělo upřímně.

O moc víc si toho nepamatuju

Vážně. Moje tělo má bohužel jednu zvláštní vlastnost – ve chvíli, kdy emoce dosáhnou určité intenzity, přestane můj mozek být schopný ukládat událost do paměti. Když byla řeč o srdečních písních, tak jedna z těch mých je The Best v podání Tiny Turner. Třikrát v životě jsem ji slyšel na koncertě naživo. Jediné, co si z těch tří případů pamatuju, jsou úvodní zhruba čtyři sekundy z pražského koncertu v roce 2009, kdy jsem si říkal, o kolik je to koncertní podání rychlejší než původní nahrávka. A pak zase nic, jen nejasná vzpomínka na všeobjímající euforii s lehkým podtónem smutku, že se blíží konec koncertu a že pak už zpěvačku nejspíš nikdy živě neuslyším.

Na Kvintetech už jsem dřív byl, takže jsem věděl, jak dobří jsou. Že během koncertu dřív nebo později přijde okamžik, kdy mi vyhrknou slzy, mi bylo jasné předem. Že se tak stane už u druhé písně, jsem ale nečekal. Ještě víc mě překvapilo, že mi následně slzy tekly nepřetržitě až do přestávky. A když už jsem si myslel, že mě nic dalšího překvapit nemůže, tak se slzotrysk spustil znovu jen tím, že se skupina po přestávce vrátila na pódium. A jak postupně přicházely silnější a silnější písně, paměť se zase jednou odpojila. Nebýt zmiňovaného momentu u Za svou pravdou stát, kdy se mi zapnulo logické uvažování, pamatoval bych si z poslední čtvrtiny koncertu až závěrečný aplaus. Z reportážního hlediska je to průšvih, tak to tu aspoň dávám k lepšímu jako důkaz, že to stálo za to.

Nikdy – aneb Když odcházejí legendy

Takhle od začátku do konce jsem předtím v životě prořval jen dva koncerty – Tinu Turner a Paula McCartneyho. V tom druhém případě nikoli proto, že bych byl tak velkým fandou sira Paula, ale protože jsem se octl uprostřed třiceti tisíc lidí, z nichž pro většinu byl jeho koncert splněným životním snem – a jejich emoce mě zavalily tak, že se staly mými vlastními.

Když jsem si lámal hlavu nad tím, co se mnou vlastně tak strašně zamávalo v Lucerně, jednoznačnou odpověď jsem nenašel, ale dílčích hned několik.

Začnu třeba tím, že mě jímá posvátná hrůza už jen z toho, že tu tahle kapela byla o hodně déle, než jsem na světě. 60 let. ŠEDESÁT LET!!! Šedesát let rozdávání radosti, z toho první půlka prošpikovaná neustálými drobnými srážkami s  režimem, druhá ve stínu toho, jestli v nové době lze zůstat se stejnými hodnotami relevantní. Pro kolik lidí by bylo vrcholem už jen to, že poslední zakládající člen Jiří Tichota ve čtyřiaosmdesáti letech odehraje téměř dvouapůlhodinový koncert (pokud odečtu přestávku, naměřil jsem dvě hodiny a dvacet minut a něco mezi 30 a 35 písněmi) vstoje!

Svou roli mohlo sehrát i to, že šlo o mou první živou kulturu po dvou letech.

Možná ani není třeba hledat jiné důvody. Oni jsou prostě setsakramentsky dobří. Jedni z nejlepších. Nádherné hlasy. Sezpívaní. Vycizelované aranže. A za extra zmínku stojí něco, o čem se v souvislosti se skupinou tolik nemluví – texty. U většiny básníků a písňových textařů dřív či později narazíte na vatu v podobě slov, která ve verši jsou jen proto, aby seděl počet slabik. U textů Spirituál kvintetu se mi to nestalo nikdy.

A čím dál víc mám pocit, že klíčem je konec předchozího odstavce. Nikdy. Vědomí, že Spirituál kvintet už nikdy neuvidíte a neuslyšíte naživo. Slovo „nikdy“ je jedno z těch, jejichž význam na vás dolehne až s věkem. U dítěte znamená („Už nikdy s tebou nebudu mluvit! Nikdy!!!“) asi tak hodinu, maximálně den, u teenagera je to „možná“, případně „nejspíš“. Co znamená doopravdy, pochopíte, až když v dospělém věku ztratíte někoho hodně blízkého. A fakt mě mrzí, že vím, co znamená, že až do konce svých dnů už Spirituál kvintet neuvidím a neuslyším živě. Nikdy.

To poslední, co vám chci říct, jsem si uvědomil při posledním potlesku, kdy Kvintet v šesti lidech bez hnutí stál, pak se naposledy uklonil a odešel. Nešlo o obyčejný koncert, ať už normální, nebo loučící se kapely. Tohle bylo setkání s národní institucí. Spirituál kvintet byl po šest dekád symbolem řemeslné i lidské poctivosti a morální integrity, majákem, na který se dalo spolehnout za jakéhokoli režimu. Spoustě z nás bude chybět. A nezbývá než doufat, že nebude chybět naší zemi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hudba, Život se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Když odcházejí legendy

  1. Václav napsal:

    Díky! Jdeme v pátek na přidaný koncert, včera ještě byly vstupenky do přízemí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.