Setkání s Davidem Johnem Pleasancem

Budou to tak tři měsíce, co mi zavolal Fery, hlavní organizátor ByteFestu, kterému jsem už předtím slíbil připravit pro akci nějakou soutěž.

„Ahoj Wotnau, jaké jsou tvoje plány ohledně ByteFestu?“ zeptal se.

„Na ByteFestu kromě prezentování svých kvízů plánuju spíš nebýt,“ řekl jsem.

„Aha, tak tím to padá. Chtěl jsem tě původně požádat ještě o jednu velkou laskavost.“

„A to?“

„Možná dorazí jeden zvláštní host, a protože máš tu dobrou angličtinu, tak jsem se chtěl zeptat, jestli by ses byl ochotný o něj starat.“

„No a kdo to je?“

„Když ono to zatím není jistý… Neřekneš to nikomu?“

„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí a moje čestné slovo k tomu.“

„Zatím to fakt není jistý. Ale byl by to David John Pleasance, poslední CEO Commodore UK.“

„Beru! Kolik za to privilegium chceš?“

No dobře, tu poslední větu jsem teda neřekl, ale rozhodně jsem se tak cítil. Ještě privilegovaněji jsem se cítil o dva měsíce později, kdy David z ByteFestu odjížděl. Jako jeho společník (pro chvíle, kdy se na něj zrovna nestály fronty) a občasný tlumočník jsem se s ním za ty tři dny stihl trochu poznat a o některé z dojmů se s vámi chci dnes podělit.

Fajn chlápek

Netušili jsme s Ferym, do čeho jdeme, a pro jistotu jsme se připravovali na všechno. Zbytečně.

Své podmínky David shrnul „Nic za to nechci, ale nechci za to ani nic platit.“ V praxi to znamenalo, že mu ByteFest uhradil cestu (sám si vybral nízkonákladové aerolinky) a ubytování (cenově hodně dostupný penzion) a jeho vystoupení na akci nebylo honorované. Plus v posledních letech vydal o Commodoru dvě knihy a třetí má na cestě, takže se rozumělo beze slov, že mu dáme prostor je v rámci návštěvy propagovat.

Zase jednou se ukázalo, že ti opravdu úspěšní nemívají hvězdné manýry, protože si nemají co dokazovat. David byl neuvěřitelné skromný, vstřícný, laskavý a tolerantní. Navrch je bezednou studnicí fascinujících příběhů z nikoli jedné, ale několika branží.

Muž mnoha talentů

Několika branží? To bylo tak… Jako dítě se zamiloval do cestování, takže se už jako sedmnáctiletý odstěhoval do Austrálie. Začal jako nekvalifikovaná pracovní síla. Časem se uchytil jako salesman a pomáhal rozjet platební karty. Pak ale jednou večer v nějakém baru poprvé slyšel živé flamenco. O rok později už se živil jako flamencový kytarista. Koncerty, televizní vystoupení a tak. Když ho pak při plánování návratu do Británie manželka už jako otce od rodiny požádala, aby si našel „opravdovou práci“, spojil užitečné s tím, co měl rád, cestoval necelé dva měsíce po světě a hledal „the next big thing“ – odvětví, které čeká co největší a přitom současně brzká budoucnost. A řekl si, že to odvětví je výpočetní technika. No a dnes, kdy už mu artritida nedovoluje hrát a počítačovému průmyslu dal vale, o tom všem píše knihy.

Šťastný, pragmatický architekt vlastní budoucnosti

David o sobě říká, že je neuvěřitelný šťastlivec. Nevěřte mu. Je fakt, že třeba příběh o tom, jak šel do personální agentury na pohovor a odmítli mu dát pozici, o kterou se ucházel, protože se daleko lépe hodil na tu, jejiž obsazení si u agentury jen několik minut předtím objednal Commodore UK, má grády. Ale když si s ním povídáte déle, jen tak mimochodem z něj vypadne, že přišel o spoustu peněz, když v Austrálii implodoval trh s nemovitostmi, podvedl ho společník, který mu měl pomoci rozjet business ve Spojených státech… David měl v životě stejně smůly jako kdokoli z nás, jen to nemá za jakousi nepřízeň osudu, na kterou se může vymluvit a zdůvodnit si tím, proč se přestat snažit. To, že se považuje za dítě štěstěny, je pro něj motivace, že by byl hřích takové štěstí nevyužít.

Další věc, kterou jsem Davida během těch tří dnů slyšel několikrát opakovat, bylo, že celý život všechno, co dělá, dělá nejlépe, jak umí. Tak tohle mu pro změnu věřte. Z každého jeho slova je patrné, že si vždycky práci bral osobně, a jeden z pro mě nejsilnějších dojmů ze setkání s ním je, s jakou vášní mluví o událostech pětadvacet či třicet let starých.

Win–win–win

Jako obchodník je pragmatik, který ctí zásadu „něco za něco“. Když nám o své obchodnické praxi vyprávěl, nikdy nezapomněl zdůraznit zásadu „win–win–win“ (na jejíž nerespektování dlouhodobě dojel Commodore ve Spojených státech, protože Jack Tramiel uměl sice leccos, ale budování dlouhodobých vztahů opravdu ne). To třetí „win“ mě překvapilo, ale když jsem ho slyšel, řekl jsem si, že by nebylo od věci, kdyby se tím řídili všichni. Právě na to třetí „win“ se hodně zapomíná – a věřím, že v dlouhodobém horizontu na to hodně firem dojede. Tak ať vás už nenapínám, Davidovo trojité „win“ je „Mělo by to být dobré pro mě, mělo by to být dobré pro tebe – a mělo by to být dobré pro zákazníka.“

Že jen nekáže, ale opravdu se podle svých slov chová, si dovolím doložit dvěma příklady.

V rámci programu, který jsme s jeho souhlasem domluvili, měl dát interview během večeře v dobré restauraci. V té době za sebou už měl jeden dvouhodinový rozhovor, tak jsem se zeptal: „Chceš, abych dělal zlého poldu a po nějakém čase to s odkazem na tvůj další program utnul?“

„Platí tu večeři on?“ zeptal se David.

„Čekal bych, že ano,“ já na to.

„V tom případě je to jeho čas,“ řekl, přestože už musel být vážně dost utahaný.

Druhý příklad na mě udělal ještě větší dojem. Prakticky každého (Feryho a mě nevyjímaje), s kým přišel do styku jinak než jen na několikaminutový pokec nebo podpis svých knih, se David ke konci zeptal: „Jsi spokojený? Máš z toho, cos chtěl?“

Hobby a zábava jsou tvrdý byznys

Pro běžného retropočítačového fandu byl oči otevírající už jen Davidův úhel pohledu. Pracoval pro Commodore (či spíš Commodory, protože Commodore byl rozsáhlý a komplikovaný holding nejrůznějších firem, z nichž názvy mnoha začínaly slovem Commodore) od roku 1983 až do úplného konce v roce 1995, vždy buď v sales, nebo jako šéf některé z poboček. Na osmibitový a šestnáctibitový svět se tak dívá očima, které fanoušci neznají, ale které v předinternetové době rozhodovaly o rozšíření, a tudíž i úspěchu té které platformy: cena, propagace, vhodná volba prodejních kanálů. Dobře to ilustruje fakt, že David podle svých slov osobně prodal zhruba 22 milionů počítačů – aniž by kdy kterýkoli z nich zapnul. Na ByteFestu dal mimo jiné k lepšímu historky o tom, jak se mu povedlo ve Velké Británii převálcovat Atari a znemožnit Segu – a ani jedna neměla nic společného s kvalitami produktu. V jednom případě šlo o péči o dealerskou síť a ve druhém o marketingovou komunikaci.

Řekl bych, že to může být pro všechny retropočítačisty povzbuzení. Takhle ataristi, spectristi, sharpisti a amstradisti můžou snít o tom, že o úspěchu či neúspěchu jejich platformy rozhodlo něco jiného než její kvalita. I když my commodoristi víme svoje.

Závěrem

David mi vyprávěl, jak když se poprvé setkal s retro komunitou u příležitosti 30. výročí Amigy, nevěřil svým očím, protože se k němu lidi chovali, jako by byl rocková hvězda. Rocková tedy ne, ale manažerská ano. Minimálně za sebe můžu říct, že jsem se toho od něj za těch pár dnů strašně moc naučil i pro svou manažerskou praxi.

A když jsme u té hvězdnosti, trochu mi připomněl Seana Conneryho, který v jednom rozhovoru po ukončení herecké kariéry řekl něco jako „Chci být už jen starým pánem s dobrou pověstí.“ David má dva syny (oba muzikanty – a je na ně náležitě pyšný) a nějaká ta vnoučata a v jednom z interview, které během ByteFestu dal, řekl, že jeho aktuální ambice jsou, aby tu po něm zůstalo něco, na co jeho potomci budou moct být hrdí.

Pro mě byla role Davidova doprovodu zrádná. Za těch pětadvacet let, co se různých počítačových akcí účastním, a jednadvacet, co je především v moderátorské roli spoluorganizuju, už jsem zažil ledacos. „Jsi nervózní?“ zeptal se mě Fery, když jsme na našeho VIP hosta čekali na letišti. Po pravdě jsem mu řekl, že ne. O dva dny později jsem Davida uváděl při besedě s účastníky ByteFestu. Za ty dva dny jsem k němu získal tolik respektu, že jsem poprvé za posledních možná patnáct let slyšel ve vlastním hlase trému.

Kromě všech výše uvedených pozitiv má David ještě jedno: klasický britský smysl pro humor, který si s ním už navždycky budu spojovat. Když jsem se během toho večeřového rozhovoru zeptal ostatních lidí kolem stolu, jestli jim bude vadit, když budu pizzu jíst rukama, mrknul po mně a řekl: „Já bych to zkusil pusou.“

Poděkování: Děkuji Ferymu, který měl pocit, že budu pro roli Davidova doprovodu ten pravý. Doufám, že dostal, co chtěl. 🙂 Úvodní fotografii má na svědomí Krupkaj, kterému děkuji za svolení ji v příspěvku použít.