25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka

Seděl jsem s potěrem na trávníku nedaleko rušné křižovatky uprostřed Colomba a rozhodoval se, jestli se mám trhnout a vyrazit hledat Barnes Place. Měli jsme za sebou dva týdny trajdání po Srí Lance, drobnou virózku, vstávání ve vražednou hodinu a nějaké dvě a půl hodiny na stojáka v narvaném vlaku. Stejně jako všichni ostatní jsem byl utahaný a duchem už částečně i na letišti a na cestě zpátky “domů”, tedy v mém případě do Kuvajtu. Zbývaly nějaké čtyři hodiny času a já přemýšlel, jestli je strávit osamocenou honbou za dost možná už neexistujícím místem napříč sinhálštinou bzučící metropolí.

Plni energie. Poslední den cesty po Srí Lance svačíme na trávníku uprostřed Colomba. Nálada ve výpravě byla výborná, jen jsme všichni vnitřně doháněli spánek. Zleva Lucka, Marie, Silnar, Wotnau, Šálí, Marťas. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Hlavně myšlenka na to, že bych měl bloudit a snažit se doptat na cestu někoho, kdo na tom nebude dobře s angličtinou, mě jako lehce sociofobního introverta zas tak úplně nenaplňovala nadšením. A pak jsem si vzpomněl na Den, kdy zemřel Richard Stark. V tu chvíli padlo rozhodnutí.

Musím.

Začínám si připadat starej

Dost možná to začalo 10. března 2008, když zemřel Radovan Lukavský. “Začínám si připadat starej,” svěřil jsem se tehdy kolegovi Tomášovi. “Z herců a spisovatelů, kterých si opravdu vážím, mi už prakticky nikdo nezbyl.”

Namátkou jsem jich pár vyjmenoval – Kingsley Amis, Michael Ende, Gerald Durrell – ti všichni už pár let dobývali žebříček bestsellerů Heaven Times. Pak jsem se zamyslel nad tím, kdo ještě ze staré autorské školy zůstal. Donald Westlake, Jack Vance, Ray Bradbury, Arthur C. Clarke. Jasně – byli tu ještě Stephen King nebo Cliver Barker, ale ti jsou o generaci mladší a píší už trochu jinak.

Tom sice science fiction nečetl (to jsme pak časem s kolegyní Petrou, která na něj měla obzvláště špatný vliv, změnili), ale minimálně jména Bradbury a Clarke znal. Měl vystudované ČVUT a vážil si Clarka jako vědce a popularizátora.

“Ach jo, kde má člověk brát nějakou autoritu?” řekl jsem ještě neurčitě do prostoru a pak jsme se zase věnovali maximalizaci zisku našeho zaměstnavatele.

O devět dní později, ve středu 19. března 2008, jsem přišel do práce, pustil počítač, mrsknul bundu na parapet, odložil brašnu. Tomík mě nechal usadit na židli před stále ještě bootující počítač, pak se ke mně otočil a řekl: “Umřel A. C. Clarke.”

“Ale do háje!” vypadlo ze mě.

Nechal mě to chvíli vstřebávat a pak dodal: “Sorry, že ti takhle začínám den, ale nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl z novin.”

Poděkoval jsem mu. Věděl, jak mě dokáže naštvat povrchní nekrolog s gramatickými chybami (je vůbec ještě v Čechách někdo, kdo se živí novinařinou a zároveň umí jazyk, kterým novinaří?) případně doplněný nějakou obzvláště duchaplnou diskusí pod článkem.

Sebralo mě to víc, než bych býval čekal. Párkrát jsem se během dne přistihl, že zírám zamlženýma očima skrz monitor. Neviděl jsem před sebou excelové tabulky a e-mailové hašteření & pletichaření mezi marketingem, salesem a financemi, ale stísněné prostory kosmických lodí, bizarní krajiny plné ostrých hran a jasných předělů mezi světlem a stínem a v nich jednotlivce či malé skupinky zápasící s nepřízní osudu či důsledky nešťastných rozhodnutí. Hlavou se mi honily věty jako “Bože, je to plné hvězd!”, “Houstone, máme problém”, “… udělal nenuceně krok vzad z útesu do volného prostoru”, “Po celém nebi v tichosti vyhasínaly hvězdy” nebo “Rámané všechno dělají trojmo!”

Nebylo vlastně tak úplně proč smutnit. Clarke naplnil svůj život po okraj a dokázal toho víc než několik milionů nás běžných konzoušů dohromady. Dožil se devadesáti let a ve videu natočeném pro své fanoušky jen pár měsíců před smrtí řekl, že už nemá žádné osobní ambice. Byl v té době upoután na invalidní vozík a spal šestnáct hodin denně, ale v době bdění byl pořád zatracepeně bystrý. A nejspíš vzal umírání jako další zajímavou zkušenost, kterou do poslední chvíle reflektoval a analyzoval. Jenže mně to bylo naprosto sobecky jedno. Já měl zase o jednu autoritu míň.

Den, kdy zemřel Richard Stark

O tři a půl roku později jsem si pořídil Kindle. Přemýšlel jsem, jakou e-knihu si symbolicky koupit jako první. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě mě napadl vizonář, který předvídal malá zařízení, z nichž budou celosvětové knihovny na dosah ruky, nebo přenosný telefon, se kterým se kdykoli spojíte s kýmkoli na světě. Mým prvním e-bookem se staly Clarkovy sebrané povídky a to, že jsem je měl během pár vteřin ve čtečce, dalo starému pánovi za pravdu.

Jak jsem se knihou zvolna prokousával, začal jsem si uvědomovat, že svět, nebo aspoň ten náš český, je nějaký odclarkizovaný. Dřív třeba takový Baronet ročně vydával jednu až dvě jeho knihy, někdy novější, někdy starší, někdy přejmenované, takže pak pár tisíc lidí našlo pod stromečkem s nejlepším úmyslem pořízenou knihu, kterou už jednou měli v knihovně. Těsně po Clarkově smrti Baronet samozřejmě ještě vychrlil několik jeho titulů v rychlém sledu, ale pak jako by mrtvý autor přestal být zajímavý.

Člověk by aspoň čekal, že vyjde nový životopis, když ten původní byl skoro dvacet let starý a Clarke od jeho vydání ještě leccos vytvořil, byť už mu bylo dávno přes sedmdesát.

Tou dobou už jsem měl rok a půl pauzu od práce, se kterou jsem seknul, když už mi ani přátelství s lidmi z týmu nedokázalo vynahradit nedostatek smyslu v tom, čím a v jakém korporátním prostředí jsem se živil. Měl jsem čas přemýšlet a převalovat tuhle myšlenku v hlavě, až jsem získal dojem, že kromě extra vzácných výjimek (spojených zejména ne úplně přirozenou smrtí) platí obecně.

Podělil jsem se o tuhle úvahu s pár známými, kteří mi většinou řekli, že si ničeho podobného nevšimli.

A pak se mi dostal do ruky Holomráz, sbírka tří novel Štěpána Kopřivy. Příběhy to byly nadprůměrné (i když kvalit famózního Asfaltu nedosahovaly) a užil jsem si je, ale hlavní petarda mě čekala až na samém konci, v podobě jedné ze tří krátkých povídek přidaných ke knize jako bonus.

Povídka se jmenovala Den, kdy zemřel Richard Stark a pořádně se mnou zamávala, a to hned z několika důvodů. Jednak Richard Stark byl pseudonym Donalda Westlaka, který zemřel jen pár měsíců po Clarkovi a o němž jsem měl pocit, že jsem možná jediným jeho fanouškem v Čechách. Druhak byl v povídce zmíněný i sám Clarke. A třeťak se odehrávala ve světě, ze kterého se smrtí umělce mizí i vše, co vytvořil. Pokud se dobře pamatuju (obvyklý důvod k pochybám – já v Kuvajtu, kniha na Žižkově), dle datace ji Kopřiva napsal ještě v den Westlakovy smrti. Číst v beletrizované podobě názor, se kterým jsem si připadal osamělý, pro mě bylo úžasné povzbuzení.

Nezbylo nic

V době, kdy jsem přelouskal Holomráz, jsem současně pořád ještě četl Clarkovy povídky. V tištěné podobě mají okolo tisíce stránek, a to si ještě čtenáři stěžovali, že má kniha příliš malý font. Když už jsem tedy surfoval na clarkovské vlně, zapátral jsem, jak je to s jeho odkazem mimo české luhy a háje. Existuje třeba nějaké muzeum A. C. Clarka?

Ve Velké Británii jsem nic nenašel, ale pak mě napadlo, že největší šance bude na Srí Lance, kterou popularizoval knihami o potápění i filmy, jež pomáhal produkovat příteli Miku Wilsonovi. Ostatně na nenápadně maskované Srí Lance se odehrávaly i Rajské fontány.

Po velkém googlení s nulovými výsledky jsem se nakonec dobral jediné otázky na serveru tripadvisor.in: “Je někde na Srí Lance, kde žil, nějaké muzeum A. C. Clarka, které bych mohla navštívit?” A odpověď: “Dům, ve kterém bydlel, je na adrese 25 Barnes Place, Colombo 7, Srí Lanka, ale jestli ho můžete navštívit, to opravdu nevím.”

Což bylo vzhledem k ostatním výsledkům vyhledávání totéž jako záporná odpověď. Jinak by Google býval ve spojení s touhle adresou aspoň jednou vyplivnul jméno nějaké muzejní instituce.

Bylo to tak – jakmile zemřete, pokud a dokud vás znovu neobjeví Hollywood, jako třeba Tolkiena, přestáváte ve světě kultury existovat.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou o rok a kus později, když mi jako povodeň do života vtrhla Nejúžasnější žena na světě a s ní i dovolená na Srí Lance. A tak se zrodila moje návštěva Yakkagaly, původních Rajských fontán i Srí Kandy. Po návratu z literárního světa zbýval ještě jeden bod v tom našem – 25 Barnes Place.

Za Autorem

I výlet na Srí Lanku potvrzoval, že by na mé teorii mohlo něco být. Moje nejdražší jméno Clarke nikdy neslyšela, pánové ve výpravě četli spíš fantasy než sci-fi, ale aspoň někdy zaslechli titul Vesmírná odysea. Vlastně jediný z mého momentálního okolí, kdo na jméno Arthur C. Clarke nereagoval prázdným pohledem, byl můj novozélandský kolega Andy, který ho měl poměrně slušně načteného. Jinak po jednom z největších mozků dvacátého století pět let po jeho smrti prakticky neštěkl pes.

Vzhledem k tomu, že jsem se k potěru připojil poměrně pozdě, nechtěl jsem plán výpravy nějak extra ovlivňovat, takže jsem si ani nevzal Clarkovu adresu s sebou. Teprve když mi Nejúžasnější řekla, že na Colombo máme skoro celý den, protože mi chtěla dát dost času na honbu za fantomy, znovu jsem místo, kde Clarke strávil poslední tři a půl dekády života, vyhledal v jedné internetové kavárně v Mátaře.

A tak jsem ve středu 28. srpna 2013 seděl v Colombu na trávníku a přemýšlel, jestli jít nebo nejít, až jsem zjistil, že musím.

Dosvačili jsme a já se zrovna chystal zeptat, kde a v kolik si dáme sraz, a vyrazit do nějakého knihkupectví pro mapu města, když Nejúžasnější řekla: “Tak my asi půjdem. Sraz ve tři čtvrtě na tři na nádraží?”

A bylo. Sice jsem do té chvíle netušil, že na výpravu nevyrážím sám, ale rozhodně mě to potěšilo. Plynulo z toho několik výhod. Za prvé Nejúžasnější jako taková, za druhé její průvodce (odpadla nutnost jít shánět mapu) a za třetí podobně jako spousta jiných turistů v jiných zemích jsem už stihl udělat zkušenost, že výrazně větší vstřícnost panuje vůči krásným mladým ženám než tuctovým chlapům, takže jsem měl tiskovou mluvčí pro případ krize.

Domluvili jsme se, že času je dost, takže jsme nelovili tuk-tuk, alebrž rozhodli se jít pěšky a obhlédnout cestou pár buddhistických chrámů.

Chytáme se za nos

Srí Lanka má velkou zásobu dvou druhů lidí – srdečných Srílančanů, kteří vám rádi pomohou nebo jen prohodí pár slov, a agresivních prodejců, kteří se vám budou snažit něco vnutit. Problém je v tom, že obojí se k vám budou chovat prakticky stejně, tedy aspoň ze začátku.

Vyrazili jsme s Nejúžasnější na nábřeží, po pravé ruce Indický oceán, po levé město, a pomalu jsme se sunuli k jihu. Odmítli jsme tuk-tukáře, který se nám za každou cenu snažil vnutit hodinovou vyjížďku po pamětihodnostech a nechtěl si nechat vysvětlit, že nás to pěšky těší víc.

O tři minuty později nás oslovil nějaký pán a ptal se, odkud že jsme a jak se nám na Srí Lance líbí a jak dlouhý čas jsme tu strávili. V duchu jsme si říkal, kdy se nám konečně pokusí něco prodat – a místo toho jsme nakonec strávili pět minut v příjemném rozhovoru, dostali jsme radu, jak to vzít kolem obzvláště pamětihodného chrámu (byť cesta k němu byla nakonec zavřená) a nakonec jsme si popřáli hodně štěstí.

“Připadám si jako tupoun,” řekl jsem potom drahé polovičce. “Pořád jsem čekal, co nám bude chtít vnucovat, a teď se stydím, že jsem mu křivdil – takový milý pán, a uměl fakt moc pěkně anglicky.”

“Čteš mi myšlenky,” na to Nejúžasnější. “Jenže kdo má ty normální poznat od těch obchodníků, když se ze začátku obojí chovají stejně?”

Cestou jsme ještě rozměnili sto dolarů (což byla nejmenší směňovací transakce, kterou jsme za dva týdny podnikli, ale zato trvala třikrát déle než všechny ostatní) a pak jsme špatně odbočili, což nakonec bylo dobře. Prakticky jsme tím rozhodli jen o tom, že jsme k Barnes Place měli místo od severu dorazit od jihu. Ale pokud šlo o pokoukání, místo okolo radnice vypadající jako zmenšená kopie Bílého domu jsme nakonec měli po pravé ruce Archeologický ústav, Národní muzeum, Národní galerii a jedno velmi moderně vypadající divadlo a po ruce levé park Viharamahadevi (ať už to znamená cokoli).

Pak už ale úctyhodné instituce i park došly a přiblížili jsme se k rušnému kruhovému objezdu.

“Teď doleva, pak nějak přejít ulici, aniž by nás něco přejelo, a pak by to měla být první doprava,” řekl jsem. I když jsem držel v ruce průvodce založeného ukazováčkem na mapě téhle části města, plán cesty jsem měl poslední půlhodinu už dávno vypálený v mozku. Byl jsem čím dál napnutější a říkal jsem si, že Nejúžasnější ze mě musí mít docela legraci.

Odbočili jsme doleva, nějak přešli tu dopravní tepnu. A první doprava potom byla…

Barnes Place

Dodnes nevím, co přesně jsem vlastně v Barnes Place hledal a jestli jsem to tam našel. V určitém ohledu se tahle výprava vlastně v ničem nelišila od náboženské pouti. Pořádná ironie vzhledem k tomu, že se Clarke celý život posouval od původního agnosticismu až ke konečnému vyhraněnému ateismu, byť mezi jeho přáteli a spolupracovníky byli hluboce věřící lidé včetně několika duchovních.

V téhle ulici Clarke bydlel od roku 1973 až do své smrti. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Podobné úvahy mě ale čekaly až po návratu do Kuvajtu, teď bylo třeba dokončit cestu a zjistit, jestli po Clarkovi v tomhle světě s neuvěřitelně krátkou pamětí zbylo aspoň něco.

Nemám to ověřené, ale nechce se mi věřit, že Vesmírná avenue nějakých sto metrů od Clarkova domu je náhoda. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

První stopu po slavném rezidentovi, přestože se mi dodnes nepodařilo ověřit reálnou souvislost, jsme našli po nějakých sto padesáti metrech. Z Barnes Place doprava odbočovala ulička s názvem Cosmos Avenue. Jde o další drobnou ironii, kterou si Clarke musel patřičně užívat. Ulice pojmenovaná po stále se rozpínajícím vesmíru je slepá a má nějakých 80 metrů na délku, což je v Colombu jedna z těch nejkratších.

Uličku jsme zdokumentovali a už jsme téměř vyrazili dál, když se najednou Nejúžasnější zašklebila a vyrazila fotit detail. Když jsem zaregistroval, co má nejdražší vlastně fotoaparátem zachycuje, začal jsem se šklebit taky.

Co jsem jako klasický nevšímavý chlap přehlídnul, oku mé znejmilejší neuniklo – a já si to opravdu pořádně užil až z její fotky.

Nová modrá cedule tu totiž nebyla odjakživa. Ještě před ní tu byla jiná, která teprve dávala futuristu Clarka i Vesmírnou avenue do opravdu zábavného kontextu – obyčejná plechová tabulka, přibitá dvěma hřeby k trochu vyšší plaňce stabilizované ve svislé poloze dvěma kusy drátu.

Původní cedule, na předchozí fotce zastíněná novou svítivě modrou. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Následně jsme se vrátili zpět na Barnes Place, kde po naší levé ruce postupně narůstala lichá čísla.

15.

17.

19.

Podívali jsme se dál ulicí.

“Je to někde v tomhle bloku,” poznamenala konverzačním tónem Nejúžasnější.

21.

23.

Narazili jsme na další stopu. Nápis “Underwater Safaris Ltd.” na posprejované zdi (v téhle oblasti už Srí Lanka Západ zřejmě beze zbytku dohnala), která tu oddělovala vily od ulice.

“Tohle určitě taky není náhoda – Clarke byl nadšený potápěč a jednu dobu dokonce prakticky nepsal beletrii a věnoval se téměř výhradně psaní a natáčení filmů o potápění!” osvítil jsem Nejúžasnější v blahé nevědomosti o tom, jakého mamlase ze sebe právě dělám. Tuhle část domácích úkolů jsem si totiž udělal až dodatečně, takže dnes už vím, že Clarke firmu vlastnil spolu se svým dlouholetým přítelem Hectorem Ekanayakem, který ji provozuje dodnes.

“Clarke byl nadšený potápěč, takže jistě není náhodou, že sídlil poblíž firmy s názvem Podvodní safari,” říkal jsem si. – Ne, nebylo to náhodou, spoluvlastnil ji. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Zeď je náhle přerušená vysokými, zavřenými plechovými vraty. Vedle nich cedulka a na ní číslo 25. Zavřená vrata a okolo nich zeď. Konec.

Ve chvíli, kdy jsme tuhle cedulku našli, to vypadalo, že tohle číslo je jediné, co ze slavného domu na Barnes Place uvidíme. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

V tu chvíli jsem byl zralý to zabalit. Hnal jsem sebe i Nejúžasnější přes půl Colomba, jen abychom viděli posvátné číslo 25 vyražené na kusu plechu. Žůžobomba.

Ještě jednou jsme se rozhlédli. Po dalších pár metrech blok končil a od dalšího ho oddělovala vedlejší ulička.

“Pojďme to ještě obejít,” navrhla Nejúžasnější, než jsem s tím jako stéblem, kterého jsem se hodlal ještě chytit, stihl přijít já. A tak jsme ještě ušli těch pár metrů a zahnuli za roh.

Což o to – vám se to čtenáří, když tušíte, že vám to takhle sáhodlouze nevyprávím jen proto, abych vám sdělil, že jsem tam byl a nic jsem tam neviděl. Naštěstí už jsem nemusel čekat dlouho. Ulička měla po nějakých dvaceti metrech po levé straně také vrata. A domovní cedulka u nich hlásala…

Konečně důkaz! Clarke v Colombu opravdu žil a rodina Ekanayake na něj ještě nezapomněla. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

V ten okamžik probleskla Wotnauovi myslí zvláštní vize. Jako by realita byla jednou velkou Rubikovou, nebo snad LeMarchandovou, kostkou, jednou z jejíchž vrstev někdo před pár lety nepatrně pootočil. Wotnau by byl přísahal, že uslyšel zřetelné cvak, jak všechny díly zapadly zpět do sebe.

“Takže přece jen žil! Clarke není jen sugesce, kterou sdílím s jedním málo známým českým spisovatelem,” pomyslel si. “Ani v den, kdy zemřel, nezmizelo ze světa všechno, co kdy vytvořil. Jen na něj a Donalda Westlaka svět tak trochu pozapomněl, ale dokud budou existovat lidé ochotní číst něco staršího než aktuální žebříček bestsellerů, všechno bude v pořádku. — Všechno. — Bude. — V pořádku.”

Nejúžasnější to už tou dobou dávno věděla, protože ji nefascinovalo to jediné jméno pod tabulkou s číslem 25. Já to měl zjistit až teď. Vedle tabulky byla opět vysoká, zamčená vrata. Ale mřížovaná. Dům byl soukromý a Clarke ho nejspíš odkázal Hectorovi a Valerii Ekanayake, své “adoptované rodině”, jak je sám označoval. (Jméno Leslie’s House domu dal po Hectorově nejmladším bratrovi, který pro něj byl synem, jehož nikdy neměl, a který se v necelých třiceti letech zabil na motocyklu.) Mohli jsme alespoň nakouknout skrz mříže. A také jsme to udělali.

Dalo by se napsat, že když jsem dům uviděl, zaplavila mě jeho aura. Zrovna tak to ale mohly být informace, které se mi řinuly do vědomí z paměti.

Tady Clarke psal. Tvořil tu mimo jiné Rajské fontány, Druhou, Třetí a Poslední odyseu, tady s Gentrym Lee vymýšlel zápletky nové rámanské trilogie, vyměňoval si e-maily se Stephenem Baxterem, se kterým ještě po osmdesátce dával dohromady kritikou oceňovanou trilogii Oko času, Sluneční bouře a Prvorození. Tady psal Astounding Days a Ducha z Grand Banks, Impérium či románovou verzi Zpěvů vzdálené země, které považoval za svůj nejlepší román. Tady.

Tenhle dům měl na terase vůbec první soukromý satelitní přijímač na světě. V tamté garáži nejspíš parkoval Clarkův slavný červený mercedes a někde za domem nejspíš bydlelo vznášedlo – další jeho proslulá hračka. Tady Clarke dal také neskutečné množství interview – jezdily sem za ním mimo jiné štáby ze Spojených států, Velké Británie, Francie či Japonska.

25C Barnes Place. Tady se na kratší či delší dobu zastavili mnozí z nejinteligentnějších a nejtalentovanějších lidí na zeměkouli – a všichni pěli ódy na Clarkovu přátelskou povahu a pohostinnost. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Tady Clarke přijímal návštěvy. Tímhle domem prošel větší duševní potenciál než nejspíš všemi parlamenty světa. Tolik slavných spisovatelů, že jmenovat některé by bylo neuctivé vůči ostatním. Akademici. Politici. Technologičtí vizionáři. Lidé z NASA. Astronauti. Clarke se osobně znal se spoustou astronautů programu Apollo – mimo jiné s celou posádkou Apolla 11, přičemž s Buzzem Aldrinem ho pojilo úzké přátelství. Zrovna tak se ale dlouhá léta přátelil s Alexejem Leonovem, prvním člověkem, který vystoupil do volného vesmíru. Jezdili sem filmoví producenti, režiséři, herci. Na krátkou návštěvu se tu mimo jiné zastavili třeba Steven Spielberg s Harrisonem Fordem, když na Srí Lance dotočili Indianu Jonese a Chrám zkázy. V roce 2000 tu Clarka navštívil Jean-Michel Jarre, kterého s Clarkem pojil vzájemný obdiv (což překvapí zejména u Clarka, který byl jinak zapřísáhlým posluchačem vážné hudby), a odvezl si odsud předtočený Clarkův úvod k okinawskému koncertu Rendezvous in Space na oslavu nového tisíciletí na Nový rok 2001. Jarre pak Clarkově památce věnoval turné v druhoodyseovském roce 2010. Tady.

Jen jsem stál, pozoroval ten dům a svět se mi lehce vlnil před očima. Nebo jsem se možná vlnil já – těžko říct. Celé to trvalo jen pár vteřin, ale dost dobře na to nejde zapomenout. Nikdy.

Když Nejúžasnější zjistila, že už zase vnímám, usmála se na mě, prostrčila foťák mezi mřížemi a udělala několik fotek.

A pak jsme prostě odešli. Viděli jsme, co tu bylo k vidění, a já necítil žádnou potřebu narušovat Ekanayakeovým soukromí. Vlastně mi vážně stačilo ke štěstí vidět Clarkovo jméno na domě, kde bydlel. Den, kdy zemřel Richard Stark, ještě nenastal.

Zapomněl svět?

A dál? Dál už jsme se jen sešli se zbytkem výpravy, odjeli na letiště a odletěli do svých trvalých či přechodných domovů. Jen já ještě surfoval na clarkovské vlně (nebo spíš clarkovsky šnorchloval těsně pod jejím hřebenem). A postupně jsem si lehce opravoval mínění o tom, jak moc na Clarka lidé zapomněli.

Popkultura z větší části ano. Možná je to tak v pořádku, protože pomíjivost je jedním z jejích hlavních znaků. Ale pokud se časem science fiction dopracuje ke statutu literatury vyučované ve školách (Mozart byl ve své době také podřadný popíkář, co měl v hudbě příliš mnoho not, no ne?), Clarke bude jedním ze studenty nejnenáviděnějších autorů, protože stěžejních děl žánru napsal opravdu hodně.

To, co Clarke sám označoval za “inteligentní menšinu”, na něj ale nezapomnělo. Kromě Clarkovy orbity, asteroidu nebo dinosaura, o kterých už jsem psal, jsou po Clarkovi pojmenována i dvě ocenění – jedno se uděluje za úspěchy v oblasti telekomunikací, druhé se postupně vyvinulo v nejprestižnější britskou scifistickou cenu udělovanou nejlepšímu sci-fi románu za uplynulý rok.

V letošním roce americká větev Nadace Arthura C. Clarka založila Centrum Arthura C. Clarka pro lidskou imaginaci a našel jsem i několik článků připomínajících páté výročí jeho úmrtí.

Co mi ale udělalo snad největší radost – konečně vyšla i úplná Clarkova biografie. Clarkův původní životopisec Neil McAleer pokryl i zbylá léta spisovatelova života a kniha vyšla v pevné vazbě, jako paperback a o rok později (letošní duben) i elektronicky.

A abych byl k té méně inteligentní většině spravedlivý – Clarke si za to všechno také trochu může sám. Přestože jeho proslulému egu (Ego byla jeho dlouholetá přezdívka, své pracovně říkal Ego Chamber – něco jako Síň Ega – a přátelům každý rok posílal Egogramy) dělaly lichotky dobře, nijak zvlášť nestál o muzea, pomníky a pamětní desky. Když se ho jeden novinář zeptal, co po sobě plánuje zanechat, jak se hodlá zvěčnit, odpověděl: “Zajděte si do nějaké dobře zásobené knihovny a trochu se tam rozhlédněte.”

Ještě na chvilku zpátky na Srí Lanku – v duchu

A tak mě ve světle mého trajdání po Clarkových stopách na Srí Lance trochu mrzí už jen jedna věc. Na rozdíl od srpna dnes už přesně vím, kde je Arthur C. Clarke, jeden z největších mozků dvacátého století, velmistr a ikona science fiction, filozof, potápěč a popularizátor vědy, pohřbený. Vím i to, že jeho hrob je velmi dobře udržovaný a často na něm najdete čerstvé květiny.

Kdybych to věděl před dvěma měsíci, zašli bychom se tam podívat. Dal bych tam starému pánovi nějakou malou kosmickou loď. Nebo satelit. A nebo aspoň kvítek. Třeba takový, jaký jsme s Nejúžasnější cestou od jeho domu viděli u meditačního centra Sima Malaka, nádherné vzdušné stavby umístěné těsně nad hladinou jednoho z četných colombských jezer a jezírek. Ale to už je jiný příběh.

Foto: Nejúžasnější žena na světě

Post Scriptum

Možná si ještě vzpomenete na začátek příspěvku a můj smutek nad jednou odcházející generací spisovatelů. Dnes už je příběh u konce. Vlastně není čeho litovat – prožili krásné, dlouhé, naplněné životy. Ale i tak je mi po nich strašně smutno.

Arthur Charles Clarke: 16. 12. 1917 – 19. 3. 2008 (90 let)

Donald Edwin Westlake: 12. 7. 1933 – 31. 12. 2008 (75 let)

Ray Bradbury: 22. 8. 1920 – 5. 6. 2012 (92 let)

Jack Vance: 28. 8. 1916 – 26. 5. 2013 (97 let)