Radosti #3 – Bez ohledu na zrní

Často se říká, že úspěšní a slavní lidé, když už se vám povede dostat se za ochranné valy ochranek či P. R. zastoupení, bývají v osobní komunikaci velmi milí a vstřícní.

Můžeme si leccos myslet o tom, jestli i v těchto případech prostě jen nezůstávají v roli. Pokud si s vámi mile nepopovídají a vám se to nějakou náhodou povede někde rozmáznout, poškodí jim to image.

Občas se ale stane, že prostě víte, že někdo v takovou chvíli jedná podle své přirozenosti. O pár takových zážitků bych se s vámi rád dnes podělil.

Tak především – to o těch milých a vstřícných slavných neplatí vždycky. V roce 2012 na memoriálu Josefa Odložila procházela po tribuně Helena Fibingerová a tak dvanáctiletý špunt ji velmi zdvořile poprosil o podpis.

„Ne!“ odsekla naše druhá nejkorpulentnější celebrita, opravdu zlým tónem, a šla dál.

Zažil jsem autogramiádu, na které Adolf Born vyloženě nebyl v náladě a lidem, kteří si mu vylévali srdíčka, jak rádi mají jeho ilustrace a jak jim vždycky dodávají optimismus, v lepším případě odpověděl, že je rád, a v horším se jen beze slova podepsal. Já ho sice svým obdivem nezatěžoval, ale říkal jsem si, že aspoň na pozdrav mi tedy odpovědět mohl.

Jenže na každý takový případ jsem naštěstí zažil aspoň jeden, kdy se pravidlo potvrdilo.

Na tom samém memoriálu Josefa Odložila tehdy nějaký pán poprosil o podpis Tomáše Dvořáka, tehdy už bafuňáře v pozadí, nikoli aktivního sportovce. Žadatel z uličky k panu Dvořákovi nedosáhl a neměl ani vlastní propisku. Šéftrenér české atletiky kvůli němu seskočil z tribuny, vyhrabal z batůžku vlastní písátko a autogram dal.

A na téže autogramiádě, kde mi přišlo, že na pan Born buď není takový, jak působí v mediálních rozhovorech, nebo prostě nemá den, byl nesmírně milý Z. K. Slabý. Přitom zrovna ten by býval měl důvod nebýt v náladě. Přestože šlo o autogramiádu jeho knihy Tři banány, pořadatelé Světa knihy ji avizovali výhradně jako Bornovu. Autora textu si spousta lidí v autogramiádové frontě ani nevšimla.

Já naopak přišel v naději, že i když Z. K. Slabý v programu uvedený není, přece jen by ho tam Mladá fronta mohla přivést (a doufám, že i přivézt, vzhledem k tomu, že je ročník 1930).

Měl jsem k tomu zatracepeně dobrý důvod. Slabého jsem jako děcko miloval, protože mi od nějakých sedmi let přišlo, že všechny české pohádky jsou na jedno brdo: buď princ – princezna – drak, nebo princ – princezna – čaroděj(nice), nebo eventuálně Honza, který přelstí draka, čarodějnici nebo (pozor, změna!) čerta. Kdežto dnes bohužel prakticky zapomenutý Slabý už v šedesátých letech napsal Bukukururunu, ve které čarodějnice Bukukururuna Bradlafousová létala ve fialovém embéčku, měla vlastní televizní stanici a trpaslíci tu byli zlá a proradná rasa. Nebo pohádku O Ládíčkovi Ladičkovi a pěti princeznách, kde se vyskytují postavy jako princ Buldozer z Bruntálu a Axel Pauzen z Hokejova. Nebo Pohádkového detektiva Břetislava Hostivíta, který vyšel i s mapkou městečka Čapí Nůsek, aby děti mohly sledovat pohyb všech postav a pátrat spolu s hlavním hrdinou. Tedy pohádky moderní, které měly šmrnc a vtip. Dobrých pětadvacet let předtím, než jsme jinou než folklorní literaturu pro děti objevili i u nás! Ostatně ani kocour Vavřinec, kterého stvořil s manželkou Věrou Faltovou a který je z jeho tvorby asi nejprofláklejší, neměl zápletky ani děj úplně dětsky tuctové.

Pan Slabý se mě zeptal, jaké chci do knihy věnování, a zatímco mi ho tam vepisoval, svěřil jsem se mu, že jsem Tři banány přečetl celkem čtrnáctkrát.

„Vážně? A víte, že máte konkurentku? Jedna paní mi tu říkala, že je četla jedenadvacetkrát,“ usmál se.

„No hlavně jsem rád, že konečně vyšly znovu. Vždyť tu dlouho takový typ pohádek vůbec nebyl!“

„Je fakt, že mezitím je podruhé vydali v Německu i v Rusku.“

„No a není čas, aby konečně potřetí vyšla Bukukururuna?“ zeptal jsem se ještě. Ono to druhé paperbackové vydání z počátku devadesátých let, pod podivným názvem O jedné čarodějnici, králi trpaslíků a Plaváčkovi, se tak úplně nedá počítat.

Na to se pan Slabý vyloženě rozzářil. Nevím, jestli tím, že potkal čtenáře, který toho dost věděl o jeho tvorbě, nebo odpovědí, kterou mu mohl dát.

„Vyjde! Na podzim!“

„Jé, tak to jsem rád! Kdo bude ilustrovat?“ zeptal jsem se ještě.

„To se zatím neví, ale samozřejmě bych byl rád, kdyby to dopadlo podobně jako tady,“ ukázal na knížku, kterou mi právě podepsal a na které Adolf Born odvedl svůj kvalitní standard (byť rejpal jako já si všimne, že ne vždy ilustrace odpovídají tomu, jak postavy vypadají dle autorova popisu – což je o to zábavnější, že právě Born se svého času nechal slyšet, že si v téhle oblasti dává pozor, protože zejména dítě tohle neodpouští).

Popřál jsem Z. K. Slabému hodně štěstí a odcházel nadšený, že autor mých nejoblíbenějších dětských dobrodružství je ochotný prohodit se svým čtenářem pár milých nezautomatizovaných vět.

Dalo by se pokračovat.

Třeba tím, jak Pavel Skála, producent a kytarista bratří Ebenů, tudíž pro mě neoddělitelná součást kapely a jejích úspěchů, ochotně počkal pár minut, než se mi povedlo splašit píšící propisku.

Nebo tím, jak před pár lety v klubu Matrix na koncertě dnes už neexistující skupiny Elvis Gott Superstar publikum v sále celý večer ubývalo, až nás v hledišti zbylo stejně jako muzikantů na pódiu, tedy tři. Což by minimálně mě na místě kapely pořádně frustrovalo. Takže když Pavel Budek v samém závěru koncertu, během kterého osmadevadesát procent publika dalo kapele najevo nezájem, řekl „No je nám jasný, že vy, co jste tu zbyli, se nemůžete naklonovat, ale jsme rádi, že jste s náma tady vydrželi aspoň vy – takže si řekněte, co chcete, a my vám to zahrajem,“ přišlo mi to jako moc hezké gesto.

Nebo bych tu mohl vyprávět o svém kontaktu s Markusem Sieboldem, autorem hudby k mým milovaným hrám Turrican II a Enforcer, ale neudělám to, protože o tom bude celá kapitola v Osmibitovém životě.

Místo toho vám povím o svém zatím posledním podobně krásném zážitku, z letošního festivalu Vyšehraní.

Když na pódium nastoupilo všech sedm členů současné sestavy Spirituál kvintetu a začalo se zvučit, ukázalo se, že ze sedmi mikrofonů funguje jeden nebo dva. Areálem Letní scény začali pobíhat technici jak mravenečci, zkoušelo se všechno možné i nemožné, ale situace se nelepšila. Pět minut. Deset.

Patnáct.

V nečekaných situacích se nejlépe pozná charakter účinkujících.

Jsou kapely, které odmítnou vystoupit, dokud se situace nevyřeší.

Jsou primadony.

Na Sázavafestu 2009 takhle jeden z headlinerů Jimmy Somerville odešel po nějakých čtyřiceti minutách do zákulisí. Publikum odmítlo přijmout, že by jeho set měl být takhle krátký a že by tudíž mělo začít žadonit o přídavky. Pak na pódium přišel moderátor, který ohlásil, že se Jimmy určitě vrátí, ale že mu musíme dát najevo, že ho chceme zpátky. Čímž si publikum potvrdilo, že to Jimmy s tou délkou myslí vážně, a řeklo si, že je to spíš špatný vtip. Velké Vytleskávání se nekonalo a pan Somerville už v zákulisí zůstal.

A jsou naopak interpreti, kteří se v takovou chvíli zaskví. Na jednom koncertě Janka Ledeckého, kterého jinak moc nemusím, jeho bubeníkovi praskla blána na nějakém hodně důležitém bubnu. Celý náhradní nástroj sebou neměl a výměna blány byla na nějakých dvacet-třicet minut. Janek tehdy ani nemrkl, vzal do ruky akustickou kytaru a začal hrát a zpívat písničky od Beatles. Ačkoli je mi jeho tvorba dál dost cizí, jako muzikanta a člověka si ho od té doby hodně vážím.

Tím spíš jsem byl zvědavý, jak se k problému postaví Spirituál kvintet, jehož tvorbu mám moc rád.

Po těch zhruba patnácti minutách, kdy drtivá většina mikrofonů zůstávala mrtvých, kapelník Jiří Tichota vyšel na samý kraj pódia, před celou tu baterii stojanů, odposlechů a reproduktorů, a zeptal se: „Je mě tady vepředu trochu slyšet?“

První řady odpověděly, že ano.

„A tááámhle uprostřed?“

Odpověděli jsme, že ano.

„Tak to by snad šlo. Vypadá to, že došlo k něčemu, k čemu naštěstí dochází poměrně málokdy, totiž že selhala technika. Tak kdyby se lidi ze zadních řad mohli posunout trošku dopředu, tak bychom zatím zkusili jednu písničku zazpívat postaru.“

Lidi zezadu přišli dopředu, ti, co seděli vepředu, se trochu zmáčkli. Nikdo se nevztekal. A pak na ten kraj pódia vyšel celý Spirituál kvintet a zazpíval první písničku unplugged. Slunko zrovna mizelo za hradbami Vyšehradu, občas do toho bylo slyšet ševelení listí na stromech okolo Letní scény a bzučení čmeláků a celé to mělo nádherně bezprostřední atmosféru.

Po hromovém aplausu, který následoval, se pan Tichota zeptal, jak to vypadá. Od zvukařů přišel palec dolů, a tak skupina opět bez techniky vysmahla mou oblíbenou Babylonskou věž. V takovémhle provedení ji už nikdy neuslyším. Ještě teď mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech.

Pak se zvukařům bohužel povedlo zprovoznit aspoň pět mikrofonů. Spirituál sedmice se tak u mikrofonů střídala nebo zpívala po dvojicích. Když se ještě rozběhl i mikrofon číslo šest, vypadalo to už jako téměř nemístný luxus a naprosto standardní koncert.

Až doteď by si cynický čtenář mohl říkat, že na tom není nic tak zvláštního. Kapela přece určitě měla zájem vystoupení v nějaké podobě odehrát, protože kdo ví, jak by to bývalo bylo s honorářem a vůbec. Sice tak trochu doufám, že na wotnau.cz cyničtí čtenáři nechodí, ale ti hypotetičtí mi právě nahráli na smeč.

Někdy ve 22:02 koncert Spirituál kvintetu za ovací nadšeného publika skončil. Jiří Tichota se zeptal organizátorů, jestli může skupina přidat. Organizátoři buď mají špatnou zkušenost s hygieniky, nebo měli jen hodně stažené půlky; každopádně řekli, že ne, že je po desáté. V tu chvíli mohl Spirituál kvintet říct „No jo, tak co naděláme!“ a jít domů. Místo toho kapelník řekl: „A víte co? Tak my ten dnešní koncert zakončíme stejně, jako jsme ho začali.“

A potom těch sedm ještě jednou napochodovalo na pomyslnou forbínu a rozloučilo se s námi, opět bez jakýchkoli technických pomůcek, písní Mlýny. Nemuseli, ale chtěli.

A já držím palce, ať jim – stejně jako dalším milým úspěšným zmíněným v tomhle příspěvku – ty mlýny namelou kvalitní mouku na jejich chléb vezdejší nejen jistě, ale i rychle. Protože si to zaslouží.