Zvláštně zubatý Klíč

Když jsem se v květnu chystal na Folkový kvítek, všiml jsem si v programu nějakého Dua Klíč. Napadlo mě, jestli náhodou nemá něco společného se skupinou Klíč, kterou svého času měla ráda moje ségra. (Já ji ovšem okázale ignoroval – věnovat pozornost tomu samému, co starší sourozenec, a ještě k tomu holka, by bývalo bylo pod moji úroveň.)

Ukázalo se, že ano. Manželé Pavla a Jarda Marianovi byli ústřední dvojicí původního Klíče, který se před deseti lety rozešel. Protože se ale přiblížilo 30. výročí vzniku skupiny, vyšlo Klíči vzpomínkové dvojalbum a Marianovi během koncertu ohlásili, že při té příležitosti chystají na oslavu i deset koncertů v původním složení, a dokonce i novou desku. Vystoupení dua bylo jedním z vrcholů fesťáku, a tak ačkoli Klíč nemám spojený s nostalgickými vzpomínkami na dětství a dospívání, vyrazil jse 21. října do divadla ABC na jeden z té desítky koncertů. Těžko říct, jestli to byl dobrý nápad.

Nástup na scénu se skupině opravdu vydařil. Natěšené publikum v “Ábíčku” ji přijalo aplausem a úvodní Dál plyne čas nadchla. Historické nástroje jsou v takovém kontrastu k běžnému soundtracku našich životů, že svým zvukem automaticky zaujmou, a skupina zjevně zkoušela, takže z hromových vícehlasů člověka hromsky mrazilo. Vůbec písně samotné byly v pořádku, ale z lecčeho ostatního jsem v průběhu koncertu byl čím dál rozpačitější.

Pamětník si rád zavzpomíná a fanoušek (kterým jsem se za těch pár měsíců stačil stát) si rád poslechne leccos ze zákulisí. Na výročním koncertě pak něco takového přímo čeká. Zvlášť když má příležitost zatleskat zatleskat třeba třem textařům, kteří jsou v publiku a kterým by jinak za krásné songy neměl jak poděkovat. Klíč se ale bohužel zdaleka neomezil jen na to a na veselé historky o tom, jak hned dva členové současné sestavy přišli do kapely původně jen na záskok. Prakticky každé druhé tříminutové písni předcházel dvou- až tříminutový úvod a koncertu začal padat řemen.

Můj skorobratr Václav s oblibou dává k dobru historku, jak onehdy byl na Pavlicově koncertu a interpret byl v dobré náladě, dělal bezprostřední vtípky a vůbec si zjevně vystoupení užíval. O pár měsíců se na něj vypravil znova a pan Pavlica byl v dobré náladě, vystoupení si zjevně užíval a dělal ty samé spontánní vtípky. Bohužel, když dva dělají totéž, není to vždy tak úplně totéž. I Klíč se na pódiu různě pošťuchoval, narážel na svůj věk, bývalé i současné manželské svazky uvnitř skupiny a tak podobně – jenže to všechno znělo, jako by všichni jen čekali na svou narážku, aby oddeklamovali pečlivě naučený text. A také tomu tak bylo. Když na konci přestávky došlo na dotazy z publika, odpověď na otázku “Proč jste vlastně před deseti lety přestali hrát?” byla “O tom ještě budeme mluvit.” Mluvili. Asi pět písní po přestávce jsme se dozvěděli: “Jo, kdybyste věděli, jak tehdy fungovaly určité věci v zákulisí hudebního průmyslu, nedivili byste se nám.” Ať dělám, co dělám, pořád mě nenapadá, co byla ta nadlidská míra improvizace, kterou by jinak v dramaturgii koncertu vyžadovalo, kdyby tahle odpověď zazněla, když byla otázka položena.

S postupujícím časem se mi čím dál víc vkrádala do hlavy jiná otázka – proč Klíč po těch deseti letech vůbec zase hraje. Ač muzikant většinou hraje pro obživu, jediná odpověď, kterou fanoušek nechce slyšet, je “Abychom z toho ještě vyždímali pár chechtáků.” Klíč bohužel dělal přesně tenhle dojem, jen to neřekl nahlas. Hlavně flétnistky/vokalistky Katka a Jitka vypadaly, že by nejraději trávily večer úplně jinak. Pavel hned tři (!) písně musel začínat znovu, protože zapomněl zapojit kytaru. Zato zhruba čtyřikrát zaznělo upozornění na novou desku, která má ale bohužel zpoždění a vyjde až na jaře. Na otázku, jestli Klíč neplánuje znovu vystupovat, byla odpověď, že určitě ne… ale že možná přidají pár koncertů, až album vyjde.

Bylo to všechno o to smutnější, že oproti jiným podobným comebackům publikum vstřícně přijalo i nový materiál. Minimálně mně už jen samotná píseň Réva bude stát za to, abych nové cédéčko koupil. Tím spíš fungovaly staré pecky – v sadě evergreenů jako Prachsakra, Běda poraženým, Kopyta a hříva, Promoklas, Gobelín, Nářek, Třináctka, Omnia vincit amor či Kalich a pohár si každý z posluchačů našel ty svoje. Kapela ale bohužel koncert nenechala gradovat a dál ho brzdila plkacími pauzami. Když Pavel podruhé představil kapelu a poděkoval postupně nejdřív jí, pořadatelům koncertu, nahrávací společnosti (nezapomeňte, bude nové album), zvukaři (který, jak se zdálo, neslyšel přemodulované výšky ani kovové echo u Jirkova mikrofonu) a divákům, obracel jsem oči v sloup už nejen v duchu.

Když po třetím přídavku obecenstvo vstalo, zůstal jsem sedět. Interpretačně byl koncert fajn a u několika písní mě při sborech regulérně mrazilo, ale co by to bylo za vystoupení, kdyby nemělo vydařená místa? Bezbřeze nadšený jsem rozhodně nebyl. Viděl jsem to ale asi jinak než zbytek sálu. Když jsem potom houštinou stojících těl zahlédl, že kapelu aplaus vyprovokoval, aby se přišla uklonit až na samý kraj pódia, vzal jsem ji na milost a vstal také. Jsem za to rád, protože mi aspoň neunikl pěkný moment – dámy, včetně těch, které vypadaly, že se jich koncert vlastně netýká, nakonec publikum přece jen přemohlo a v očích se jim zaleskly slzy. To ale byla nejspíš jediný spontánní bod programu, protože poslední přídavek byl v souladu s klíčovskou tradicí akustický – bez mikrofonů a á capella. Takže i ten výlet na kraj pódia byl přece jen naplánovaný předem.

Krvavě jsem v tu chvíli záviděl skalním fanouškům, kteří po deseti letech už ani nedoufali, že Klíč ještě někdy uvidí, a tak jim sám pohled na kapelu na pódiu musel vhánět slzy do očí. (Ale přál jsem ji to. V roce 2010 jsem prakticky probrečel Tinu Turner v Hannoveru a pak ještě jednou o dva měsíce podzěji v Praze, a ty zatracepené kohoutky v očích prostě nešly vypnout.) Já z koncertu ke 30. výročí založení Klíče odcházel s tím, že ačkoli jsem právě viděl jednu z mála českých kapel, která mistrně zvládá živý zpěv, přesto si ji už vždycky raději poslechnu z desky, protože živý zpěv ještě není totéž co živé vystupování.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hudba se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.