A pak že nerostou!

Čtyřsrdíčkolístek

Sice by bylo epesně poťouchlé a frikulínsky nezávislózní vyhlásit na wotnau.cz Pozitivní prosinec a pak demonstrativně něco publikovat až prvního ledna, ale byl by to taky podraz na čtenářích. Pročež po epesně cool víkendu stráveném mezi kamarády osmibitisty vykopávám #VanoceNaPohodu. A aby to bylo stylové a typicky wotnauovsky lehce patetické, nemůže být řeč o ničem jiném než o lásce.

Budou to tak dva týdny, co jsem se bavil s jednou kamarádkou o tom, jak moc doba přeje či nepřeje stálosti vztahů a něze a vzájemné úctě v nich. Viděla to ze svého pohledu, takže se diskuse stočila k tomu, jestli muži jsou ochotni o vztah pečovat a rozvíjet ho a jestli si dokáží vážit partnerek.

„Samozřejmě že takoví muži jsou!“ rozohnil jsem se. „Sám jich několik znám a za jednoho z nich drze považuju i sebe.“

„Jenže je vás málo!“ řekla kamarádka (připsal jsem jí v duchu bod za to „vás“).

Udělal jsem v duchu inventuru svého okolí a přijal taktické rozhodnutí v diskusi nepokračovat. Vydoloval jsem z paměti jednoho kamaráda, který celá léta setrvale říká, že se se svou manželkou má lépe, než si zaslouží, a druhého, který s oblibou i ve větší skupině lidí řekne: „Já jsem se tak dobře oženil!“ (Předpokládám, že existují i partnerky, které chválí své partnery, a že to dělají především v ženských kruzích, tak jako já tohle slýchám v těch mužských.) Jinak jsou ale okolo mě spíš krize nebo se to lepí kvůli děckám – nebo se to už ani nelepí.

Nechtělo se mi ale věřit, že je svět vztahově úplně v háji, a tak jsem se začal rozhlížet kolem sebe.

Náš titul

Necelý týden poté se Nico Rosberg stal mistrem světa F1. O celkovém vítězi se rozhodovalo až v posledním, nesmírně dramatickém závodě v Abú Zabí. Nico ustál tlak způsobený tím, že měl na dosah splnění životního snu, předvedl několik důležitých předjetí a zajel výsledek, který potřeboval na celkové vítězství.

Titul jsem mu přál. A když jsem viděl, co následovalo, přál jsem mu ho o to víc.

Jakmile mu to pozávodní program dovolil, běžel se obejmout se svou ženou. (Mimochodem – ačkoli je jedním z těch opravdu bohatých lidí, nevzal si modelku ani dceru jiných bohatých lidí, ale svou dětskou lásku.) A od té chvíle se od ní prakticky nenechal odtrhnout. Jediné místo, kam s ním nemohla, byly stupně vítězů, ale jinak se s ní prostě držel za ruku a vedl ji všude s sebou, zvyklosti nezvyklosti, protokol neprotokol.

„Tohle je člověk, který si váží toho, co má, a dělí se o nejšťastnější moment svého života s tím, koho má nejradši,“ řekl jsem si.

Za dalších pět dní hodil Nico Rosberg do sportovního světa malou bombu – ačkoli ještě rozhodně není ve sportovně důchodovém věku, v den, kdy mu byl titul mistra světa oficiálně udělen, ohlásil, že z F1 odchází.

Z jeho vyjádření a následných interview vyjímám: „Za těch 25 let, co závodím, jsem měl jediný sen – stát se šampionem F1. […] Letošní ročník byl zatraceně náročný. Po zklamáních z předchozích dvou let [kdy ho vždy porazil stájový kolega Hamilton] jsem byl namotivovaný jako nikdy předtím a ve všech oblastech jsem do toho šel po hlavě. […] A to má samozřejmě dopad na vaše nejbližší. Byl to rok obětí pro celou rodinu – všechno směřovalo k jednomu cíli. Nenalézám slova, kterými bych dostatečně poděkoval své ženě Vivian; byla úžasná. Chápala, že tohle je ten rok, naše šance to dokázat, a vytvořila mi zázemí pro regeneraci mezi závody, každou noc se starala o naši dceru a [i ona] stavěla náš titul na první místo. […] Příští krok v mé kariéře je být nějakou dobu táta a manžel na plný úvazek a moc se na to těším.“

Jestli tohle není důkaz lásky a vděčnosti partnerce, tak nevím, co už by jím mělo být.

Všechny ty roky

Jak s oblibou říkám, cynici naštěstí na wotnau.cz nechodí, ale hypotetický cynický čtenář by si teď mohl pomyslet něco o komedii pro média, odchodu na vrcholu, protože Rosberg ví, že Hamiltona by už nikdy neporazil, blablabla, blebleble, kecykecykecy. Pro hypotetického cynického čtenáře tu mám příběh, který se odehrál jen o pár dní později mimo jakákoli přenosová a záznamová zařízení. Přesto ho můžu velmi přesně reprodukovat, anžto jsem byl u toho.

Kamarád slavil kulatiny. Protože strávil hodně let závodním tancem, pozval si na oslavu kubánskou kapelu. A tak si mohl zhruba v půlce večera půjčit jeden z mikrofonů a pronést krátký proslov.

Řekl, že se toho dne ráno vzbudil se strachem, že večer bude v restauraci prázdno, a že je o to radši, že se sešlo tolik lidí z tolika různých etap jeho života (málem všem asi čtyřiceti poděkoval jmenovitě).

Následně samozřejmě zmínil svoji manželku, které poděkoval „za všechny ty roky, co už jsme spolu strávili“.

„No, kolik?“ rýpla si do něj zpěvačka kapely obstojnou češtinou.

„No, hm, jo, asi šest, ale o tom jsem mluvit nechtěl.“ Načež následovalo možná nejkrásnější gesto mezi mužem a ženou, jehož jsem byl kdy svědkem. „Co jsem chtěl říct, je, že se strašně moc těším na všechny ty roky, co nás ještě čekají.“

V tu chvíli mi spadla čelist a vyhrkly slzy do očí. V tom krátkém souvětí bylo vyznání lásky, závazek, vděčnost – a neznělo to nijak zvlášť připraveně ani vypočítaně na efekt. Navíc to bylo řečeno před zhruba dvěma až třemi hafy svědků a ve chvíli, kdy by se čekalo, že bude oslavenec myslet hlavně na sebe.

Z toho plyne poučení…

A závěr? Když člověk v průměru jednou týdně naráží na důkazy lásky takovéhohle kalibru v médiích i běžně okolo sebe, nemusí to s těmi vztahy být tak úplně na levačku, co říkáte?

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: A pak že nerostou!

  1. Mummysha napsal:

    Především drakuluji k tomu, že statečně vyslovuješ slovo láska. Je doba, která adoruje ošklivost a s radostí karikuje kladné city a pocity. Proti tomu je dobré se občas ozvat. A to, že je mezi lidmi spousta lásky, je pravda, jen se trochu rozhlédnout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *