Jako student jsem samozřejmě měl spoustu námitek proti nadnárodním molochům. A pak jsem celkem devět let pracoval v telekomunikacích pro dva nadnárodní operátory.
Není to tak dlouho, co jsem říkal, že to spíš dřív <už nevím co, ale jistě jsem se snažil být duchaplný>, než vezmu na milost elektronické knihy. O rok později už jsem nadšeně četl z Kindlu (o ten veselý příběh se s vámi někdy podělím).
A obzvláště nabroušený býval břit mého sarkasmu, pokud šlo o lidi sdílející své životy a znalosti na internetu, a tak je jen logické, že si teď zakládám vlastní blog.
Jako mladistvý jeliman (oproti ne už tak mladistvému jelimanovi, jímž jsem dnes) jsem bloggery považoval za a) grafomany, kteří nejsou dost dobří na to, aby jim za psaní někdo platil, případně b) bandu internetových pisálků, kteří si navzájem dodávají pocit významnosti. Ne že by to byly úplně špatné definice – z termínů jako blogosféra nebo ještě lépe bloggerská komunita se mi stále v kapse otevírá silo s balistickými raketami. Moje zásadní chyba spočívala v tom, že jsem těch devadesát-pětadevadesát procent odpadu považoval za celek.
Nenapadlo mě, že blogovat budou lidi, na jejichž názory jsem zvědavý, byť s nimi nemusím vždy souhlasit. Že blog může být způsobem, jak připravovat půdu pro byznys. Zaháčkovat potenciálního zákazníka, podělit se na důkaz dobré vůle o informace a nabídnout víc v placené službě. (Funguje to. Z vděčnosti za to, že autor dal určité informace k dispozici zdarma na svém webu, jsem si už koupil už pár e-knih.) Že blog může být nástrojem sdílení znalostí a vzdělávání, vytváření opravdových komunit.
Tahle uvědomění ale přišla mnohem později. Za to, že jsem přestal pohrdat bloggery, vděčím především Michaelu Heinemannovi, autorovi blogu Binary Bonsai. Díky němu vím, že občas přes veškerý důraz na osobní komunikaci a šíři společných zájmů s několika hafy přátel může člověk najít pocit sounáležitosti jen na internetu. Jak by řekli cimrmanologové – to bylo tak…
Jsem fanda science fiction. Nejsem sice členem žádného sci-fi klubu, ale mám pro tenhle žánr vášeň od doby, kdy mi bylo nějakých osm-devět let, přišel jsem za tátou do pracovny se slovy “Tatííí, dej mi něco číííst!” a on vytáhl z knihovny Troskova kapitána Nema.
O necelých dvacet let později přišel do kin Terminátor 3.
Mám rád Camerona. Zbožňuju jeho Vetřelce. Mám rád Zvláštní dny, ke kterým napsal scénář (a které mají atmosféru, která by bývala opravdu slušela Blade Runnerovi, kdyby ji Ridley Scott uměl vytvořit), a samozřejmě mám rád i první dva Terminátory.
Už když jsem zjistil, že trojku bude režírovat Mostow, zostražitěl jsem. Když pak Mirka Spáčilová v recenzi v MF Dnes napsala, že film je nejlepší z celé terminátoří série, protože se nebere smrtelně vážně, začal jsem tušit, že s ním budu mít problém (což není nic proti paní Spáčilové, jejíž názory dost často sdílím – jen nemám pocit, že takzvaně oddechový film by měl nutně být vtipný). Ale přestože jsem se snažil jít do kina bez předsudků a nechat se maximálně příjemně překvapit, když jsem odcházel, daly by se moje pocity velmi snadno vyjádřit jazykem emotikonů, případně zkratek. Asi nejvýstižnější by bývala byla, dámy prominou, WTF. Bolelo to o to víc, že scénář rozhodně nebyl špatný, jen při jeho exekuci někde došlo k pořádnému zádrhelu. Konkrétně na postu režiséra.
Chodil jsem a dštil jsem oheň a síru. Zhroutil se mi – no, ne tak úplně svět, ale jeho kousíček. Skandál! Hanebnost! Katastrofa! Zpackali mi Terminátora!
Dámám v mém okolí to bylo jedno.
Pánové byli buď takoví intelektuálové, že je sci-fi nezajímala, nebo naopak tak easy, že je to netrápilo. Párkrát jsem si vyslechl i komentář, který mě jako “názor” na film dokáže rozběsnit dodnes: “Ale vždyť efekty to mělo docela dobrý.” Recenzenti film buď chválili, nebo aspoň příliš nehaněli, a tak jsem při čtení obratů jako “originální pojetí” a “svěží vítr” staromódně skřípal zuby. Copak jsem jediný fosil, kterému prostě chybí Terminátor v Cameronově pojetí? říkal jsem si. A vypadalo to, že ano. Tehdy jsem pochopil, co to znamená být osamělý uprostřed davu.
A pak jsem najednou narazil na recenzi T3 na Binary Bonsai. Začetl jsem se, a začala mi padat čelist. Nejen že jsem narazil na někoho, kdo byl ze třetího dílu stejně zklamaný jako já. Michael Heinemann mi hlavně otevřel oči. Pojmenoval i věci a problémy, které mě na filmu nebetyčně štvaly, ale nedokázal jsem je dostat do vědomé roviny uvažování a ukázat na ně prstem. Že zatímco u Camerona tady to truck napral do mostu, tady uniká palivo, tamhle o sebe něco křísne a vznikne jiskra, a proto to celé vybouchne, u Mostowa věci vybuchují, protože exploze jsou cool. Stejně tak jako modré světlo, které má znázorňovat superhyperpokročilou technologii budoucnosti, ale hlavně se rejžovi hodí, aby nemusel ztrácet čas s jakoukoli logikou. Když jsem došel k poznámce, že jedna ze zbraní má takový zpětný ráz, že by ji ani terminátor neudržel v jedné ruce, a hlavně má spoušť úplně jinde, než ji Arnold drží, začal jsem se hlasitě smát. Už jsem nebyl se svým smutkem z Terminátora 3 sám.
Přestal jsem se stydět za to, že když jsem šel na film s názvem Terminátor, doufal jsem, že v něm najdu to, co se mi líbilo na těch předchozích. Klidně i včetně toho “Ba-ba-bam-ba-ba KLING!” které za celý film ani jednou nezaznělo. Měl jsem zase pocit, že nejsem úplně mimo. Pocit porozumění a sounáležitosti, a to nikoli díky některému z přátel, ale Dánovi žijícímu v New Yorku, kterého jsem nikdy neviděl a nikdy neuvidím. A celé to bylo o to zábavnější, že nešlo o Život, Vesmír nebo Vůbec, ale o takovou prkotinu, jako je názor na film.
Jedno z pozitiv, která přináší stárnutí, je cit pro proporce a míru. Jak už jsem zmínil, je spousta důvodů, proč blogovat. Jsou některé rozumné důvody, proč blogy číst. Pokud někomu z těch pár desítek vás, co budete moje “blog posty” číst, udělám radost, obohatím vás, něco se ode mě naučíte nebo vám jen dodám pocit sounáležitosti v podivně pokřiveném světě, pak tyhle občasné výkřiky do binární tmy splní svůj účel. A pokud ne, aspoň si na nich pocvičím tvůrčí psaní. Každopádně vítejte v Čarodějově věži.
Wotnau