Člověk člověku…

Wotnauova pravačka v sádřeČasto se mluví o tom, že žijeme v době absolutního sobectví. Že soucit a empatie se dnes nenosí, každý se stará jen o sebe a když se vám něco stane, nikdo a nic vám nepomůže. Tady jsou moje zkušenosti z prvních pár hodin poté, co jsem si po pádu z kola zlomil ruku.

Šipka na asfalt

Ležím na asfaltu před nádražím v Sušici a na mně leží moje kolo. Do cesty mi nevběhlo žádné dítě, ani nikdo neignoroval, že mám přednost v jízdě. Prostě jsem už byl duchem ve vlaku na cestě ze ZX Šumavy domů do Prahy, nesoustředil jsem se na to, jak prudce a v jakém poměru mačkám páčky brzd, a přeletěl jsem přes řídítka.

Do poslední chvíle jsem věřil, že to ustojím a kolo ještě vybalancuju, takže jsem se na náraz nijak nepřipravil. Asfalt jsem trefil nejdřív bradou a pak prsty pravé ruky, ve kterých jsem stále držel řídítka. Současně mi přes hlavu přeletěl batůžek. Slyším suché křupnutí. „Hrome, to byl telefon,“ říkám si. Dodatečně se ukáže, že silikonové pouzdro odvedlo svou práci na jedničku a telefénu se nic nestalo. Zato si nejsem jistý, jestli to křupnutí nebyla záprstní kůstka na pravém malíčku, kterou jsem si v tu chvíli zlomil (což ovšem zjistil až rentgen o dva dny později, kdy už jsem byl nucený si přiznat, že ta ruka je nateklá tolik, že možná nejde jen o pohmožděninu).

„Ach jo, poslední metr posledního dne dovolené a já si rozbiju tlamu,“ pomyslím si tupě.

Nějak se mi nechce vůbec nic dělat. Ne že by se mi leželo pohodlně, ale nějak nevidím důvod vstávat. Navíc tak nějak tuším, že by to mohlo bolet. Hm, ale ležím na silnici. Asi bych s tím měl přece jen něco dělat, ať neomezuju provoz. Že by mě mohlo něco přejet, mě vůbec nenapadne.

Zvedám hlavu, abych se rozhlédl. Ve chvíli, kdy brada opustí asfalt, uslyším pravidelné kap kap kap. Kouknu dolů. Tvoří se pode mnou menší loužička krve. Tak jo, co tam máme dál? Bolí obě ramena, levé koleno, na pravém předloktí je pár dlouhých odřenin, do pravé dlaně zadřený štěrk a bolí mě zápěstí. Musel jsem si ho pořádně narazit. Inventura hotová. Vypadá to, že až na tu rozraženou bradu se nic hrozného nestalo. Asi bych měl vážně vstát. Jenže myšlenka se pořád nějak ne a ne přetavit v čin.

Od téhle chvíle přestávám být (pochybným) hrdinou příběhu já a postupně se v roli hlavních aktérů vystřídají lidé, které jsem až na jednu výjimku nikdy předtím neviděl a už nikdy neuvidím.

Sesbírán

U protějšího chodníku brzdí kolo. Abych viděl víc, musel bych otočit hlavu, a to se mi také nechce. Pak ke mně zamíří dvě nohy v teniskách.

„Jste v pořádku?“ ozve se nade mnou mladý mužský hlas a vzápětí ze mě někdo sundá kolo. Nezbývá než začít mluvit a hýbat se.

„Jo, asi jo,“ říkám, kleknu si a postupně se zvedám. Po mé pravé ruce už asi pětadvacetiletý kluk opírá moje kolo o zídku na pravém chodníku a vrací se ke mně.

„Jak jste na tom?“ ptá se.

„Asi mám ránu na bradě, jinak by to měla být jen kůže.“

Klučina mi kouká na bradu a říká: „To bude dobrý, už to i přestává krvácet.“

Má pravdu. Jakkoli se mi normálně echt špatně zavírají rány a ty odřeniny budou mokvat ještě za tři dny, brada už se rekvalifikovala z krvovodního kohoutku zpátky na spodní část hlavy.

„Jinak dobrý?“ ptá se ještě.

„Jo, díky. Navíc za chvíli dorazí kamarádi s bagáží.“

Kluk ještě přejde k mému kolu a zkontroluje řetěz a řídítka.

„Tak jo. Dobře dojeďte,“ říká.

„Díky, vy taky,“ odpovídám a sleduju, jak odjíždí.

Ošetřen

Sedím na zídce, koukám dolů na chodník a pořád mi to moc nemyslí. Okolo jde paní s kočárkem.

„Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoc?“ ptá se.

Copak vypadám, jako bych potřeboval pomoc? Aha, možná jo. Mám krev na obou rukou a levé noze a nejspíš i na té bradě.

„Ne, to je dobrý, díky,“ říkám. „Už bych měl bejt v pohodě.“

„Víte co? Já bydlím tady za rohem, tak vám přinesu aspoň nějaký obvaz.“

„To vážně není třeba, děkuju. Navíc mi za chvíli jede vlak.“

„No tak to v nejhorším nestihnu,“ usměje se paní a odkočárkuje za ten roh, za nímž bydlí.

O tři minuty později se vrací s lékárničkou a nápadem. „Tamhle je stánek – já tam skočím, jestli by mi pro vás nedali nějakou vodu na omytí. Já doma vůbec nemyslela, jen jsem popadla lékárničku a šla.“ Fajn. Ještě se mi bude omlouvat.

I na stánku jsou zřejmě milí a vstřícní, protože za chvíli se paní vrací s pivním kelímkem plným čisté vody. Postupně oplachuju rány a paní stříhá jeden kus náplasti za druhým. Když skončíme, jsem opláchnutý a zalepený.

„Moc vám děkuju za pomoc,“ říkám.

„To by udělal každej.“

„Já myslím, že ne.“

„Hlavně dobře dojeďte.“ A mizí za tím rohem podruhé, tentokrát nadobro.

Usazen

O chvíli později přijíždí Noby, který veze moji bagáž a kerol, která se mnou má společnou větší část cesty. Náplasti mají natolik blízko k pleťové barvě, že si ze začátku nikdo nevšimne, že nejsem ve stejném stavu jako před pětačtyřiceti minutami, kdy jsme se viděli naposled. Zato já si při snaze vzít do pravé ruky svou patnáctikilovou cestovní tašku všimnu, že je něco špatně. Ruka ji odmítá udržet. Natéká tak, že na ní přestávají být vidět klouby za jednotlivými prsty. A při snaze vyměnit lehký batůžek za ten s notebookem zjistím, že ani hybnost pravého ramene není ideální. Noby, který jen taxikařil, se tak vrací zpátky do chaty s příběhem o tom, že Wotnau na posledním metru posledního dne dovolené skočil šipku na asfalt, a já a kerol, která trvá na tom, že mi vezme kolo, nastupujeme do vlaku.

Vlak je docela zaplněný, v našem vagonu hlavně partou vesele švitořících cizinců s haldou bagáže. Balancuju kolo u stěny a snažím se být co nejvíc rozkročený, aby mnou případně nehodila nějaká zatáčka nebo brždění.

Přichází průvodčí. Rozhlédne se a říká: „Tak jo, uděláme to jinak. Tady má být místo pro kolo. Takže vy,“ ukazuje názorně cizozemcům, „se přesunete tady po schůdkách nahoru – míst je tam dost – a vy“, obrací se na mě a kerol, „si sednete.“

Když vlakem prochází o dvě zastávky později, obrátí se na kerol: „Tak co, už to trochu rozdejchal?“

„Jo, bude to dobrý, díky.“

To je hrozný, tady se se mnou nikdo nebaví! „Copak vypadám, že mi něco je? Já jsem v pohodě,“ ozvu se dotčeně.

„No, to si možná myslíte, protože jste v šoku. Ale když jste nastoupil, tak jste se celej takhle klepal.“

Zmanagován

Domů do Prahy je to se dvěma přestupy. Nejdřív Horažďovice předm. a pak Plzeň. Ještě že kerol má domů do severních Čech cestu přes Prahu. Zřejmě nevypadám s to se o sebe postarat, takže péči o mě přebírá ona.

Jednak vyplundruje své vlastní farmaceutické zásoby a postupně mi mění náplasti, kterými prosakuje krev.

A druhak celou cestu koordinuje.

„Hele, tu tvou tašku se svou krosnou neunesu, ale až budeme vystupovat, vezmu ti ten menší batůžek a podáš mi kolo a já ti ho povedu. A při nástupu mi ho zase podáš nahoru.“ Něco namítám, ale nehodlá se mnou vůbec diskutovat. Asi plácám blbosti. Díky jejímu dohledu nikde nic nezapomenu a stihneme oba přestupy.

Vzpěračsky asistován

V expresu z Plzně do Prahy má moje kolo vlastní místenku, konkrétně hák ve výšce asi metr devadesát. Normálně bych kolo zvládl zavěsit i levačkou, ale levé rameno mám taky pohmožděné. Obrátím se na prvního kluka, který nastupuje po mně, a říkám: „Můžu vás poprosit o pomoc? Boural jsem a tak úplně mi nefungujou ruce. Mohl byste mi pomoct s tím kolem?“

„Jasně, pučte to sem.“

Já si teda původně myslel, že mi to dotyčný jen pomůže zvedat, ale on mi kolo prostě vezme a zavěsí.

„Děkuju!“

„V pohodě. A dejte se brzo dohromady.“

Sundavačsky asistován

Neměli jsme zrovna štěstí na kupé. Seděli s námi tři docela hluční a relativně jednoduší kluci. „No jo, pustili je z kravína na výlet, tak bučej,“ procedila kerol polohlasně, když už jsme půl hodiny byli nuceni poslouchat věci, o kterých jsme fakt nechtěli nic vědět, slovníkem, který sice známe, ale aktivně ho nepoužíváme.

S přibližující se Prahou se začal vynořovat problém sundání mého zavazadla. Na rošt nad sedadlem jsme ho spojenými silami dostali, ale dolů to vypadalo bledě, protože pro kerol to bylo na stání na špičkách, což jde, když se něco snažíte co nejvýš vysunout, ale není to dobrá poloha pro balancování břemene na cestu dolů.

Při příjezdu na pražské hlavní nádraží jsme vstali, že se do toho pustíme, načež se zvedl jeden z bejků, řekl „Ukažte, já vám s tím pomůžu!“ a tašku mi sundal.

Vystoupen

Sundat kolo z háku jsem zvládl sám, ale ještě bylo třeba vystoupit z vlaku. S taškou ve zdravé ruce a tou nateklou posouvaje kolo jsem se dosunul ke dveřím, kerol za mnou připravená mi pomoct, ale nebylo třeba.

„Počkejte, vy vypadáte, že už jste dneska jednou spadnul, tak ať neletíte podruhý,“ řekl mi kluk, který stál vedle mě, vzal mi kolo a vynesl ho z vlaku.

„Není zač, mějte se,“ odpověděl pak na moje díky a zmizel.

Člověk člověku hodným člověkem

Takže abychom si to shrnuli: ačkoli jsem nevykazoval žádné větší známky zdravotních potíží – prostě jsem měl po těle pár náplastí a modřin a opatrně jsem držel pravou ruku –,  od chvíle karambolu do konce cesty v Praze mi pomohlo celkem sedm lidí, z nichž pouze kerol jsem znal a jen o pomoc s vysazením kola na hák jsem si musel říct. V ostatních případech si lidi sami všimli, že mám problém, a pomohli mi.

Řeknu vám, jestli jsem si měl zlomit ruku, aby se mi vrátila víra v lidi, tak víte co? Já to asi beru.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Člověk člověku…

  1. Mesnic napsal:

    Gravitace někdy bolí – obzvlášť přes řídítka. Štěstí, že jsi nešel poté bradě rovnou na hlavu…. Teď přemýšlím: jak jsi psal “všemi deseti”? Není to tím, že větší počet dobrých lidí se zřejmě během Tvé cesty zpět do Prahy stále ještě nacházel v Jihočeském kraji? V Praze si lidé většinou nemají čas někoho všimnout, protože používají “smart phone” prakticky non-stop a někdo mi řekl, že dnes se chodí s telefonem i na záchod. Potkávám spíše lidi, kteří již dávno ztratili svou identitu. Každopádně: díky za další výtečné počteníčko! 🙂

  2. Zilogat0r napsal:

    Ja si zlomil V MTC (malikovou zaprstni kustku) 24. 5. 2018… DP HLMP napnul retez 15cm nad zemi v miste, kudy lide chodili pres ostruvek na metro. A ja to v noci nevidel. Zlomenina sama v pohode, sadra trochu opruz, ale prsty rozcvicuju doted, to bude jeste boj. Tak preju co nejrychlejsi uzdraveni a rozhybani.

  3. ŠÁRKA napsal:

    koukám, že mé plány ti už asi stokrát zavolat byly na místě…novinek spousta, i když ne všechny zrovna z těch příjemných, dneska to napravím…doufám, že už jsi fit:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *