On snad ten internet vážně funguje!

V minulém příspěvku jsem děkoval vám všem, kterým stojí za to mi občas dát zpětnou vazbu – která ještě navíc nějakým záhadným řízením božstev chodí přesně v ten pravý čas.

Jeden případ se ale z rámce těch ostatních vymykal natolik, že jsem si ho nechal zvlášť.

Málem ztracený komentář

Stalo se to už přede dvěma měsíci, krátce po mém návratu ze Srí Lanky.

Když jsem konečně srovnal krok s prací, vypral všechno prádlo a tak všelijak podobně, zkontroloval jsem stav webu. Přidávání komentářů ke článkům mám nastavené tak, že každý, kdo na Čarodějově věži něco komentuje poprvé, mi napřed spadne do administrace ke schválení. Poté, co odkliknu, že příspěvek od daného človíčka je tu vítaný, už jsou všechny ostatní publikovány rovnou. Smyslem tohohle opatření není cenzura, ale ochrana před automaty, které zahlcují jakýkoli webový formulář, na který narazí, reklamami na repliky hodinek, kabelek či bot známých značek, prostředky pro zlepšení erekce bez předpisu nebo obyčejnou pornografii. Je to webový ekvivalent nevyžádané pošty – a kdybych neměl administraci diskusí zapnutou, tak by pod články na jeden komentář vás čtenářů připadalo tak deset kusů tohohle digitálního odpadu.

Po Srí Lance jsem měl k (ne)schválení nějakých třicet “komentářů”, a tak jsem ten jediný člověčí málem odmáznul s nimi. Vlastně – já ho skutečně zamítl spolu se všemi ostatními, ale ve chvíli, kdy jsem zmáčkl tlačítko likvidace, jsem koutkem oka zachytil českou diakritiku, a tak text putoval z koše hodně rychle zase zpátky.

Stálo v něm:

“Ahoj Jasone,

(Promiň, že ti nevykám, ale snad jsem to odhladl dobře a neurazíš se.)
jsem medik z Brna a v Kuvajtu jsem byl tento měsíc na stáži. Mám před sebou poslední dny (odlítám v pátek brzo ráno). Před odletem jsem četl tvoje stránky. Mnohdy mě pobavily, jindy jsem se z nich něco naučil. Například jsem ovládl taje místní hromadné dopravy právě díky tvému blogu. Sumasumárum rád bych lépe poznal autora.
[…]
Díky za tvoje stránky, opravdu mně hodně pomohly, když jsem hledal informace o zemi, o které jsem nevěděl, co mám čekat.

Marek”

Wotnau zírá

Chvíli jsem jenom nevěřícně zíral skrz monitor. Wotnau.cz jsem totiž od samého začátku pojímal i tak trochu jako experiment. Nikde web nepropaguji (až na výjimečné výkřiky na Twitteru, ze kterého jsem se ale v poslední době také spíš stáhl), nesnažím se záměrně vytvářet kontroverze – prostě nedělám nic z toho, čím webovky obvykle bojují o vyšší čtenost. Když jsem odjížděl do Kuvajtu, řekl jsem o Čarodějově věži přátelům, se kterými jsem chtěl zůstat v kontaktu, a čekal jsem, co se stane.

Vím, že okruh čtenářů se mi od té doby rozšířil. Ti, kdo měli informace ode mě, dali o stránkách vědět společným přátelům a známým. Vím, že mě občas čtou i rodiče Nejúžasnější ženy na světě (což je zvláštní pocit, protože toho o mně tím pádem už docela dost vědí, ačkoli jsme se nikdy nesetkali), a nepochybuji o tom, že tu a tam na něj omylem natrefí někdo další. Tohle ale byl první případ, kdy se objevil někdo, kdo se mnou nebyl nijak spjatý, a cítil se textem být natolik oslovený, že se mi ozval. Můj web vážně začal žít vlastním životem!

Mé nevěřícné zírání mělo ještě jeden důvod. Pokud zrovna něco nerecenzuju, jsou tyhle stránky vlastně takové otevřené dopisy domů, abych měl aspoň trochu pocit, že neztrácím kontakt s lidmi, které mám rád. Že by mohly někomu posloužit jako průvodce či příručka přežití v Kuvajtu, by mě ani ve snu nenapadlo.

(Tady se sluší poznamenat, že jsem moc vděčný vám všem, co si sice občas postesknete, že bych se vám mohl ozvat osobním mailem i častěji, ale k tomu dodáte, že chápete, že vzhledem k tomu, že odpadá osobní kontakt s lidmi, které bych jinak vídal pravidelně a vyměňoval si s nimi drby u čaje či piva, nedělal bych tu nic jiného než psal e-maily. Já se fakt snažím. Vážně! Ale taky potřebuju trochu žít a můj život se shodou okolností zrovna odehrává – aspoň podle Google Maps – necelých 3637 kilometrů od místa, kde mám hlášený trvalý pobyt.)

Potlach na pobřeží

Poslal jsem Markovi esemesku na telefon, který uvedl, a pro jistotu i e-mail. On mi druhý den odpověděl a dohodli jsme se, že nebudem setkání dál odkládat a až já dopracuju a on donavštíví muzeum, sejdeme se a poklábosíme.

Jak řekli, tak udělali. Když mi pak večer Marek volal, ukázalo se, že muzeum, ze kterého právě vylezl, je ve čtvrti Jabriya, ve které také bydlím. O čtvrt hodiny později už jsem si třásl rukou s ním i jeho maďarskou kolegyní Miriam.

Kuwait Towers

Kuwait Towers, jeden ze symbolů Kuvajtu. Jedno z míst, které se tu večer dají vidět, ale osobně dávám přednost mrakodrapům. (Foto: Telefon Nejúžasnějšího Wotnaua na světě)

Drobným problémem bylo, kde pokec uskutečnit. Vzhledem k tomu, že v Kuvajtu nefunguje společenské posezení u piva, jsme se nakonec rozhodli vydat se na pobřeží a potrajdat okolo kuvajtských Věží a sharqského tržiště s tím, že pokud zbude čas, můžeme si třeba dát vodní dýmku. A tak jsme se odebrali na autobus, který kupodivu přijel hned a byl natolik prázdný, že jsme nemuseli řešit oddělené sezení mužů a žen.

Večer nakonec měl dvě jasně ohraničené poloviny – anglickou a českou. Během té první jsme s Miriam a Markem probírali klasiku ohledně života v Kuvajtu. Byl jsem zvědavý na jejich pohled, protože jsem čekal, že stážisté a maličko i turisté budou znát úplně jiný Kuvajt než já. A taky že jo. Oni stihli za měsíc to, co já nezvládl za sedm měsíců – projít si pár muzeí či vyrazit na výlet do pouště. Bylo zajímavé poslechnout si jejich názor na směs špičkových technologií a zaostávajících procesů, se kterou se v Kuvajtu setkáváte na každém kroku, i odlišnosti ve fungování medicíny oproti Čechám. A potvrdili mi to, co říká kolega Andy: že Kuvajt je příšerně nezajímavé místo z hlediska turistiky. On tedy ještě dodává “… ale poměrně v pohodě pro život.”

Tedy jak pro koho. Miriam musela být ve 22:00 zpátky na internátu, a to ještě měla výjimku, že může dorazit tak hrozně pozdě. Marek jako chlap samozřejmě žádné omezení neměl. Díky tomu nakonec nedošlo na tu šíšu. Nijak jsme nespěchali, takže jsme se akorát prošli okolo britské ambasády a Věží, dali si ve Starbucks kávu a horkou čokoládu (pokud máte rádi horkou čokoládu, tak si ji ve Starbucks nikdy nedávejte!) a pak vyrazili směr Souq Sharq shánět taxíka. Tak nějak beze slov jsme se s Markem shodli, že nenecháme samotné děvče napospas arabským drožkářům, a solidárně vyrazili ve třech s tím, že zbytku večera necháme volný průběh. Ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Potlach ve vnitrozemí

Když jsme se rozloučili s Miriam, vyrazili jsme za nosy, které nám nakonec zamířily směrem k Pizza Hut, zatímco zobáky nám zamířily k rodné češtině. Na což jsem se celý večer těšil, protože pokecat si v mateřštině se mi v Kuvajtu hned tak nepoštěstí.

A tak jsme povídali o všem možném. O Kuvajtu, o tom, co člověka vede k cestě za prací do zahraničí v telekomunikacích i v medicíně – a co to obnáší. O studiu. O tom, jak Marek natrefil na můj web. O víře a politice. O postavení žen. O našich ženách.

Čím déle jsme povídali, tím víc se mi vracel na mysl příběh, který jsem popsal hned ve svém prvním příspěvku na tomhle webu – jak jsem díky internetu narazil na spřízněnou duši, kterou bych fyzicky nikdy nepotkal. Tentokrát se stalo oboje. Vlastně si nepamatuju, že bych si někdy s někým (natož človíčkem, kterého jsem poprvé viděl o tři hodiny dřív) otevřeně povídal o tom, jak jsme rádi za ty naše baby a jak oba doufáme, že něco nezpackáme, protože vzhledem k tomu, jak je máme rádi, by nám to přišlo fakt líto.

Mezitím jsme dojedli těstoviny a Pizzová chýše se chystala zavírat, takže jsme se přesunuli o pár dveří vedle k Donaldům.

A plkali jsme dál. O knížkách, o hudbě, o divadle.

Dochroustali jsme hranolky (či co jsme si to vlastně dali) a pořád nám přišlo, že si máme co říct, a tak jsme se rozhodli jít se ještě trochu projít, což trvalo další zhruba půlhodinu. Nakonec jsme se rozcházeli zhruba okolo půl druhé ráno s tím, že už ale fakt musíme, a měl jsem při tom pocit, že se loučím s někým, koho znám celá léta. S někým, o kom doufám, že se s ním budoucnu ještě setkám, protože je to ten typ člověka, které chci mít ve svém okolí – přátelský, otevřený, s tak trochu starosvětskými hodnotami.

Že by ten pokrok přece jen k něčemu byl?

Neměl jsem ani tu nejmenší chuť kazit si atmosféru okamžiku sháněním taxíku a smlouváním o cenu, a tak jsem se vydal domů pěšky a znovu si promítal celé setkání zapřičiněné tím, že Markovi vypadl můj web z Googlu při hledání informací o vízech či něčem podobném.

Kamarád Dan o mně s oblibou tvrdí, že jsem technofob. Nemám rád cloudové služby (pro ten pocit, že moje data má “v rukou” někdo jiný), nemám rád Google a jeho operační systém Android, protože nás připravují o soukromí (což ve světle Snowdenovy aféry získává ještě temnější nádech), nejsem na Facebooku, nemám rád 3D ve hrách ani ve filmech. Kdybych se fakt chtěl hádat, tak řeknu, že mám rád věci, které fungují, jak mají, což se třeba o Google Docs či nových verzích jakéhokoli softwaru říct vážně nedá.

Když jsem tak šlapal těch necelých deset kilometrů zpátky do Jabriyi, uvědomil jsem si, že tentokrát se ale moderní komunikační technologie vytáhly. Že v tomhle konkrétním případě neservírovaly ještě teplé mrtvoly, kouř nad místem výbuchu, špeky či vystouplá žebra nějaké celebrity nebo soudničku. Že tentokrát udělaly to, co všichni jejich poskytovatelé inzerují, byť se to málokdy opravdu děje – sbližovaly lidi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: On snad ten internet vážně funguje!

  1. Martin Zákostelský napsal:

    Hezký příběh. Víc takových zkušeností. ;o)

    A třeba někdy přestaneš být tím technofobem (stejně to podle mě jenom hraješ :o))).

    • Jason napsal:

      Ďýýýk!

      Pokud jde o moderní technologie, shodou okolností jsem dnes ráno cestou do práce potkal ve Sterlingově knize The Hacker Crackdown zajímavou myšlenku – že v době permanentní počítačové revoluce cokoli, co opravdu funguje, už je zastaralé. Což s ohledem na to, co jsem psal (že mám rád věci, které fungují, jak mají), vysvětluje, proč jsem se softwarem i komunikací zhruba o generaci zpátky.

  2. Pepax napsal:

    Wotnau, to si budu pamatovat, žes mi sem po medikovi neposlal ani krabici džusu. 😀 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.