Pro klid duše PT čtenářstva: Níže uvedený příspěvek jsem sepsal při plném zdraví a s veselou myslí.

Od dob, kdy jsem se prozatím rozloučil s expatem Dženem, to může podle mých stránek vypadat, že si chodím odsedět svých osm hodin do práce, občas si jen tak z dlouhé chvíle zaletím na Srí Lanku a Krétu a pak celý vysmátý sedím doma a sypu o tom z rukávu rádobyvtipné články.

Možná se budete divit, ale realita se od tohohle zdání v drobných detailech liší.

Není všechno ropa…

Občas musím čelit kulturně podmíněným trablům.

Především, ať tu žiju jakkoli dlouho, Kuvajt je pořád muslimská země, mluví se tu arabsky a člověk si musí dávat zatracepeného bacha, aby nespáchal nějaké kulturní faux pas, které by taky mohlo být podle místního práva přečinem či zločinem. A to, že vnitrofiremní politika je tu občas tancem nikoli mezi vejci, ale přímo na nich, už jsem snad v minulosti popsal dostatečně.

Zhruba tak třikrát do týdne mě přepadne pocit, že snažit se tu dělat kvalitní cenařinu je stejně smysluplné jako šlechtění ananasů v Himálaji.

Také jsem si zvykl se v případě drobných domácích problémů a havárií rekvalifikovat na instalatéra, protože domovník umí jen arabsky a pro mě je jednodušší provést opravu samodomo než obtěžovat kolegy s překladem přes angličtinu (ve které oni ani já ty správné instalatérské výrazy stejně neumíme).

Když to ne a ne a nejde

A občas mám prostě a jednoduše splín.

Někdy přemýšlím, jestli vztah s Nejúžasnější přežije období, kdy se vidíme tak čtyři týdny do roka. Nebo mě napadne, že přes veškerou mou snahu zůstat aspoň trochu v kontaktu na mě zapomenou přátelé a až se vrátím, zůstanu úplně sám.

K tomu, aby mi ubývalo milých lidí, ostatně nemusím ani Kuvajt opouštět. Litevský kolega Gedas minulý měsíc skončil. Hned ze dvou důvodů. Jednak se tu jeho ženě nelíbilo natolik, že se obával, že se mu rozpadne manželství, a jednak se ukázalo, že Kuvajt je natolik drahý, že tu sice zvládne pokrývat svoje výdaje, ale nespoří, čímž kariéra v poušti ztratila smysl. Andy byl taky na odchodu, ale toho se firma rozhodla udržet. Aspoň že na Tudorovce, jak Tudora a Carmen překřtila Nejúžasnější, je stále spoleh.

No a když ve volném čase sedím nad rukopisem Osmibitového života a už hodinu vymýšlím, jak zařídit, aby odstavec, který považuju za důležitý, byl také trochu ke čtení, mám pocit, že tu zatracepenou knížku nikdy nedopíšu.

Prostě toho tu a tam mám tak akorát.

(D)Ženšen

Když je tolik práce, že spím čtyři a půl hodiny denně, když potom o víkendu prospím půl dne, když to vypadá, že už se mi rozsypaly všechny rutiny, které mě v cizím prostředí drží pohromadě, jedna zůstává. Web. Vyberu, co zajímavého se mi v poslední době přihodilo, pokusím se ořezat vše, co přečuhuje, aniž bych zážitek zbavil emocí, třikrát to po sobě přečtu (a stejně mi pak Nejúžasnější posílá upozornění na překlepy) a kliknu na tlačítko Publikovat.

Čarodějova věž je tu pro mě něco mezi oázou a kotvou. Díky ní mě samum života v Kuvajtu ani nezasype pískem, ani neodnese někam doprostřed smutného a opuštěného nikde.

Můj dům, má věž – to si Čaroděj Wotnau říká už celá léta. Nejlepší na tom je, že tu mou věž mi nikdy nikdo nevezme, protože si ji nosím v sobě, ať jdu kamkoli. Svůj web jsem po ní pojmenoval až dodatečně. Tenhle obrázek, který je té mé věži asi nejblíž, je ze hry Times of Lore (také má srdeční záležitost).

K opravdovému blues je tudíž nakročeno jen v těch zřídkavých okamžicích, kdy už nemám chuť se dokopat ani k práci na webu. Jenže tehdy se se železnou pravidelností děje zázrak. Vždycky.

Onehdy na mě zrovna přišla jedna taková větší krize. Pamatuju se, že jsem seděl u počítače, zíral do monitoru, občas s pocitem marnosti ťuknul do klávesnice a měl pocit, že ta slavná opice, co při nekonečném množství času sepíše Shakespearovy sebrané spisy, by toho večera zvládla lepší příspěvek na můj web jak nic.

Nakonec jsem si řekl, že nemá smysl se trápit, a jal jsem se kontrolovat poštu. První, co na mě vybaflo, byl krátký e-mail od jednoho z bývalých kolegů: “Tvůj blog má jednu příšernou vadu – snižuje mi produktivitu práce. Museli tu na mě dokonce cosi hodit, abych začal vnímat. :)”

Ty dva řádky textu stačily k tomu, aby se mi svět zase rozjasnil. Vědomí, že někdo nad mými výplody tráví čas, a dokonce je považuje za poutavé, zahnalo chmury zpátky do pouště.

To ale ještě nebylo všechno. Téhož večera jsem na Skypu narazil na dalšího kamaráda. Napsali jsme si po chatu pár vět, poptali se vzájemně, jak jde život, práce a rodinné vztahy, když na mě dotyčný najednou bez varování vypálil: “Musím se ti přiznat, že se vždy těším, když vidím další příspěvek na blogu. I moje žena je moc ráda čte. Něco laskavého a vtipného pro vylepšení dne.”

Když jsem šel toho dne spát, měl jsem motivaci minimálně na další měsíc psaní.

O pár týdnů později jsem konečně poprvé v Kuvajtu otevřel rukopis Osmibitového života a začal přemýšlet, jak dál. Kromě toho, že jsem byl stále zaseklý v otázce, jak pojmout jednu z klíčových kapitol, tu byl také problém času. Práce, web, knížka – a člověk by k tomu měl také ještě číst, občas napsat nějaký osobní e-mail lidem, kterým Čarodějova věž nestačí, trochu se hýbat… Nějak jsem nevěděl, co s tím.

Když jsem se pak chystal na Krétu, ještě jiný kamarád mi poslal fotky ze své dovolené tamtéž. Okomentoval jsem mu je a na otázku, jak se daří, jsem si trochu postěžoval, že bojuju s tím, abych dostal do svého denního programu i knížku. Zvlášť když se bojím, že to nebude moc ke čtení, takže vítám každou záminku dělat něco jiného.

“Jestli se dostaneš k pokračování na Osmibitovém životě, tak to bude fajn. Těšil jsem se na něj a jak jsi odjel pracovat do zahraničí, bylo mi jasné, že se odkládá. Tak držím palec, aby ses k němu aspoň po chvilkách mohl vrátit a dokončit. Každopádně rád čtu i tvůj blog,” stálo v odpovědi. A zase to bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřeboval! Vědomí, že na výsledek je pořád ještě někdo zvědavý, aniž by se ode mě očekávaly zázraky. Od té doby jsou Čarodějova věž a Osmibitový život v křehké rovnováze, aniž by na sebe příliš řevnily. Knížka je moje srdeční záležitost a web mi zase slouží jako jeden z prostředků, jak neztratit kontakt s domovem.

Poslali jste mi takových povzbudivých poznámek, mailů a komentářů celkem dost, ale kdybych jich citoval víc, vypadalo by to, že se chvástám, jak jste z mého psaní všichni nadšení. Smysl dnešního příspěvku je přitom právě opačný.

Pokud jste s ohledem na název doufali, že vám odhalím nějaké nové univerzální léčivo na úrovni toho původního čínského, musím vás zklamat. Wotnauův ženšen funguje jen na Wotnaua.

Nevím, lidičky, jak to děláte, ale vždycky mě povzbudíte přesně v době, kdy to nejvíc potřebuju. Ten můj úžasný všelék jste totiž vy.

DÍKY!