Update: Pokud jste příspěvek četli v průběhu 15. května dopoledne, chyba ve WordPressu (systém, který používám k tvorbě webu) vás odkázala na nesprávnou stránku. Pokud vám tedy přišlo, že jste se z příspěvku nedozvěděli nic nového, zkuste na něj kliknout teď.
Dnes pro vás mám slibovanou zprávu o stavu Osmibitového života. Knížka už dostává konkrétní obrysy, a tak toho dnes odtajním docela dost, třeba i pro lidi, kteří o ní ještě neslyšeli. Dozvíte se, o čem bude, jak bude vypadat a hlavně kdy vyjde.
Co je Osmibitový život?
Osmibitový život aneb Mašinky plné zázraků je kniha příběhů. Příběhů, ve kterých hrají hlavní roli osmibitové počítače. Příběhů, které prožíval svého času možná každý druhý kluk, jen jména konkrétních lidí, her a počítačů byla jiná. Jak člověk k počítači vlastně přišel. Jaké to bylo hrát hry bez manuálu a s chatrnou znalostí jazyka – zjistit, o co vlastně jde, bylo často součástí dobrodružství. Hry, u kterých jste strávili noc. Hry, ke kterým jste sedli a nevstali od nich, dokud jste je nedohráli. Po hrách byli na řadě lidi. Spolužáci se stejnými počítači (nebo naopak těmi, vůči kterým jste řevnili), lidi, se kterými jste si psali, až výměna softwaru přerostla ve skutečné přátelství. Až k momentu, kdy se počítač a hry staly z cíle cestou k jiným lidem a pojítkem s těmi, které jste si chtěli udržet. Konkrétní jména počítačů, her a lidí se budou lišit, ale příběhy budou podobné.
Inspirací mi byla návštěva internetového knihkupectví Amazon. Brouzdal jsem osmibitovou literaturou a narazil jsem na titul “Growing Up 8-Bit” (něco jako Osmibitové dětství, nebo Vyrůstání s osmibitem). Titul mě zaujal, a tak jsem mrknul na čtenářské recenze. Jedna z nich říkala něco jako: “Tak jsem se těšil na osobní vyprávění, něco o tom, jaké to bylo vyrůstat s osmibitem, ale místo toho je to zase jen další kniha o hrách.”
Jako by to souvětí bylo adresované přímo mně. Pro mě totiž osmibity neznamenají jen hračku, kterou jsem měl, když jsem byl malý kluk. To, že Commodore 64 mám už čtvrt století a pořád mě baví si s ním hrát a psát pro něj programy ve strojovém kódu, je vlastně vedlejší. Důležité je to, že mi opravdu změnil život.
Přinesl mi velkou část těch opravdu dobrých přátel. Naučil jsem se díky němu slušně anglicky; hry a dopisování s lidmi z celého světa totiž na rozdíl od školních známek představovaly opravdovou motivaci (plody teď sklízím v Kuvajtu). Osmibity byly příčinou mého prvního samostatného výletu do zahraničí i mé první návštěvy z ciziny. Udělaly ze mě organizátora, moderátora – a teď i autora knihy. Ježkovy oči, vždyť já kdysi na osmibitu dokonce i sepsal a doručil milostnou poezii!
Kniha by tedy ve čtenářích měla vyvolat dva druhy reakcí:
1) “Jééé, to mi připomíná, jak jsem…!”
2) “Cože? Tohle se taky dalo dělat/zažít s osmibity?”
Ať už vás ale přinutí s láskou zavzpomínat, nebo vyvalit oči, hlavně doufám, že se budete dobře bavit.
Co Osmibitový život není
Osmibitový život tedy není kniha recenzí, a už vůbec ne autoritativní seznam typu 1000 osmibitových her, které si musíte zahrát, než začnete zabíjet čas s PC či PlayStation (možná příště). Přesto v něm zmiňuji desítky her a dem, které hrály hlavní roli v nějakém zábavném či zajímavém příběhu.
Stejně tak to není kniha o historii osmibitové scény, i když zmiňuje věčná témata jako přežívání osmibitistů v PC světě či rozdíly a vzájemné vztahy mezi demoscénou, crackerskou scénou a hráči. I ty se tu ale objevují jako pozadí či dokreslení konkrétních situací.
Byli jste varováni.
Budou dva
Osmibitové životy budou dva – český a anglický.
Česká verze je takový můj trucpodnik.
Od lidí osmibity nezasažených pravidelně slýchám: “A kolik si myslíš, že česky prodáš kusů?”
Jo, já vím. Ale svůj osmibitový život žiju převážně v Čechách. Jen čeští a slovenští čtenáři pochopí některé radosti a strasti osmibitování v postkomunistických zemích (které se v anglické verzi vůbec neobjeví). K tomu angličtina není můj rodný jazyk, a tak v češtině nejspíš budu s výsledným tvarem o trochu spokojenější. Česká verze naopak bude chudší o některé jazykové legrace, které jsem si s osmbity užil díky komunikaci v angličtině. Číst v elektronické knize poznámky pod čarou o překladatelských oříšcích není ani trochu zábava. A také jsou tu čtenáři, kteří by knížku v angličtině nepřelouskali. Pro ně je česká verze určená primárně.
O experimentu mluvím proto, že přestože anglické knihy půjde na odbyt nejspíš řádově víc, marketing té české budu mít daleko víc pod kontrolou. Podobně jako před časem třeba Patrick Zandl si tedy hodlám vyzkoušet, kolik se na českém trhu dá prodat e-knih, když se člověk trochu posnaží.
A teď abych trochu navnadil ty z vás, kteří jsou znalí angličtiny… Anglická verze má ještě jeden cíl – posloužit jako referenční materiál. Mám totiž jeden vysněný knižní projekt související s osmibity, se kterým bych se rád pokusil o crowdfunding. Víc zatím neřeknu. Tomu nápadu hodně věřím a nerad bych o něj přišel tím, že ho předčasně vyžbleptnu a někdo kapitálově lépe situovaný ho hnedle realizuje.
Jak jsem daleko a jak to bude dál?
Anglická verze je v natolik pokročilém stadiu, že už jsem si troufl odhadnout termín dokončení. Kapitoly mám rozdělené na chybějící (jedna za týden), vyžadující výrazné přepracování (dvě za týden) a ty, které stačí jen přečíst a trochu vyleštit (tři za týden). Čtvrtá kategorie jsou ty zcela hotové – a je jich zhruba půlka. Když to všechno posčítám, měla by “beta verze” textu být hotová zhruba ve třetím týdnu v srpnu. Dobrá zpráva je, že podle toho jízdního řádu jedu od poloviny února a v tuhle chvíli jsem oproti němu zhruba o týden napřed. Je tedy realistický.
Pak nechávám nějaké tři až čtyři týdny na obálku (jejíž autor žijící v Nitře už by pomalu mohl začít přemýšlet o tom, jak bude vypadat – ještěže u něj mám schovaných pár hodin práce vybarterovaných za nějakou pomoc s angličtinou), obrazový doprovod a vyjednávání s autory fotek, které bych rád použil (teď koukám hlavně někam na Olomoucko).
Suma sumárum, někdy v polovině září předložím výsledný anglický tvar pokusným čtenářům, z toho minimálně jednomu či dvěma rodilým mluvčím.
V tu chvíli nastává prudký zvrat – během následujících zhruba šesti až osmi týdnů se z téměř ničeho materializuje česká verze, která tím rázem předhání verzi anglickou. Překládat sebe sama z angličtiny nebude zase tak obtížné a části, které v angličtině chybí, už mám poměrně dobře rozmyšlené. Tím jsme na konci října.
Listopad je i s trochou rezervy vyhrazený pro zpětnou vazbu pokusných čtenářů, takže pevně věřím, že českou variantu nadělím českým a slovenským čtenářům pod stromeček. Anglickou budu křtít nejpozději na příštím Foreveru.
Co budu dělat pro ty, kdo chtějí vývoj Osmibitového života dál sledovat?
Kdo chce, může mi nakukovat pod pokličku. Odteď budu každý druhý týden zveřejňovat informace o aktuálním stavu na stránce http://www.wotnau.cz/osmibitovy-zivot/. Příští novinky tam najdete v sobotu 24. května (2014, slibuju).
Co můžete vy udělat pro Osmibitový život?
Jestliže už teď víte, že vás minimálně samotné téma zajímá, pošlete e-mail s předmětem “8” na adresu 8@wotnau.cz (pokud jste to neudělali už dřív). Tělo zprávy můžete nechat prázdné. K ničemu se tím nezavazujete. Zavazujete tím mě dát vám vědět, až bude kniha dostupná.
Pokud jde o podporu propagace, blogování, lajkování, retweetování a podobné sociální legrace, poprosím vás o ně, až spustím lepší nástroje propagace než směs hromadných dopisů z ciziny, cestopisu, drobných postřehů a občasných recenzí, tj. tenhle web.
Formáty
Osmibitový život bude k dispozici ve formátech .epub (standard pro elektronické knihy s výjimkou Kindlu), .mobi (Kindle), případně .pdf. Pokud byste jej rádi četli v jiné podobě, dejte mi o tom vědět v diskusi k tomuhle příspěvku nebo opět e-mailem na 8@wotnau.cz.
S úvahami o papírové podobě zatím koketuji pouze pro anglickou verzi. U české by vzhledem k očekávanému nákladu a stavu českého tiskařského průmyslu byla výsledná cena tak vysoká, že by mě potenciální čtenář nejspíš proklel a knihu stejně nekoupil.