Tam a zase zpátky

Zatímco Bilbo se před Vánocemi pod Jacksonovým vedením dostal teprve Tam, já to v době svátků stihl i zpátky. Celkem čtyři lety, nějakých 26 hodin letů a transferů, nejrušnější letiště, jaké jsem zatím navštívil, a necelých jedenáct tisíc nalétaných kilometrů – to všechno obnášela moje první návštěva doma po téměř roce.

Kuvajt-Praha a zpět přes Abú Žabí

Nejlevnější pro mě bylo tam i zpátky letět přes Spojené arabské emiráty. To je nejlepším důkazem toho, že existuje spousta prostoru pro ekonomické i ekologické zefektivnění letecké dopravy. Nejprve hodinku a půl a 850 km z Kuvajtu do Abú Žabí, pak nějaké čtyři hodiny transfer a hurá s Českými aeroliniemi domů. Přičemž po hodince a půl a nějakých 850 km letu jsem si z okénka zamával dolů do Kuvajtu. Cestou zpátky to pak fungovalo obráceně, takže jsem nakonec oproti vzdálenosti Praha – Kuvajt nalétal nějakých tři a půl tisíce kilometrů navíc. Pěkně to ilustruje přiložený obrázek.

Nejlevnější cesta z Kuvajtu na severozápad do Prahy? Začnete tím, že letíte 850 km na jihovýchod do Abú Žabí. Oproti přímému spojení je to 40% vzdálenosti navíc. (Ilustrace za použití Google Maps.)

Mraveniště v Abú Žabí

Letiště v Abú Žabí má tři vzájemně propojené terminály a na rozdíl od Ruzyně s jejími jasnými pravidly (ze dvojky se létá do EU, z jedničky do zbytku světa, trojka je soukromá) tady takový jednoduchý klíč buď nemají, nebo ho nejsou schopni cestovatelům pomocí nějaké cedule sdělit.

Podfinancováním letiště rozhodně netrpí. Je plné moderních technologií a letištní haly jsou spíš nákupním centrem. O to víc je s podivem, že se tam nenajde víc obrazovek s přílety a odlety. Nahrazuje se to tradičně po arabsku – levnou pracovní silou. Na nejfrekventovanějších chodbách stojí človíček, který do zblbnutí z hlavy odpovídá, ze kterého terminálu se létá do které země. Pokud se okolo něj tvoří špunt v provozu, požádá vás, abyste pokračovali dál a zeptali se jeho kolegy o pár metrů dál. Abú Žabí je nejrušnější letiště, jaké jsem zatím navštívil (a to už jsem měl tu čest i s İstanbul Atatürk Havalimanı), a tímhle si podle mě zbytečně komplikuje situaci. Na libovolném frekventovaném místě máloco provoz zbrzdí tak jako lidi, kteří nevědí, kam vlastně jdou, a marně hledají nějaký zdroj informací.

Poté, co jsem se dopátral toho, odkud poletím do Prahy, měl jsem nějaké tři či čtyři hodiny na to, abych se rozhlédl okolo. Chodby mezi terminály vedly po vnějším okraji komplexu, díky čemuž jsem zjistil, že letiště se podobá mraveništi nejen proto, že tu lidé ve špičce lezou málem jeden po druhém, ale také horečnou stavební aktivitou. O pár set metrů dál se přistavuje další letištní budova – a tady se naplno projevuje výhoda petrodolarů. Nevěděl jsem, jak moc se v prostoru letiště zakazuje fotit, a tak vám místo vlastní fotky musím posloužit odkazem. Snímek ze stavby najdete tady. Pokud se pečlivě podíváte, uvědomíte si, že i každá taková ta naoranžovělá svislá čárka mimo ohnisko snímku a na pozadí představuje jeden stavební jeřáb. Bude jich tam tak mezi padesátkou a stovkou.

Když jsem se dostatečně vynadivil a vynadíval, povedlo se mi ulovit volnou židličku v jedné z chodeb. Strávil jsem několik příjemných hodin se čtečkou a hudbou Chrise Hülsbecka – a pak hurá s Aerolinkami domů!

Brbly, brbly, mrmly, mrmly (ach, ženy!)

Většina přátel reagovala na informaci, že přes Vánoce budu v Praze, velmi podobně: “To budeš mít asi hodně nabitý program, viď? Řekni si, jak by se ti to hodilo, a já se ti pokusím přizpůsobit.” Udělali jste mi tím radost a také jste mi moc pomohli s mými diářovými škatulaty. Díky!

Zato mamince, které jsem jako správný milující synek jsem volal hned z příletové haly, že se mnou žádné z letadel nespadlo a že jsem v Čechách, jsem se znelíbil tím, že na návštěvu hodlám jít až na Štědrý den, jak jsme byli domluveni. Sice jsem si pak ještě hodinu nadával do debilů, že se vůbec snažím, ale nakonec jsem matinku ještě do diáře vmáčknul na dvaadvacátého.

Nejúžasnější pro změnu prokládala dialogy se mnou brbláním jako “jestli si tedy na mě uděláš čas”, “pokud se ti vejdu do diáře” a podobně, přestože z patnácti dnů v Čechách jsem měl na vycházky vyhrazené jen čtyři – a to jsem s ní data předem domlouval a některá i přesouval poté, co se kvůli turbulencím v práci diametrálně změnil diář jí. Že nám má drahá polovička naplánovala Silvestra a Nový rok se svými přáteli, se samozřejmě nepočítalo.

Jojo, nejtěžší je zavděčit se těm, kteří nás (snad) mají nejraději.

Já snííím o Vááánocííích zrušenýýých

Nemám rád Vánoce. Ani trochu. Kvůli tomu, aby tři dny v roce mohli lidé předstírat, jak je všechno krásné a jak nesmírně se mají rádi, na nás tři měsíce útočí reklamy, které nám připomínají, že už jen X týdnů a že pokud neuděláme svým blízkým tááákovouhle radost, měli bychom se jít zahrabat. Stres s nakupováním dárků, pro spoustu lidí stres v práci (protože jejich firma vyrábí něco, co se nakupuje jako dárky – a pokud se nepovede vánoční sezona, je firma ve finančním průšvihu), stres s úklidem, stres s pečením cukroví (kolik lidí ve vašem okolí peče cukroví opravdu s radostí a kolik pravidelně bručí, že od příštího roku už ale vážně bude péct méně druhů nebo cukroví prostě nakoupí?), stres s předvánočními večírky (rodina by vás ráda měla doma, ale copak se můžete neukázat na firemním mecheche?)… Vzduch v pražských ulicích jako by v prosinci vibroval napětím. Lidi jsou nervózní, daleko častěji používají klaksony a víc než kdy jindy slýcháte nejrůznější hašteření.

Trochu to celé připomíná o trochu zmenšený stres před svatbou, kdy nevěsty chtějí prožít ten jeden příslovečný dokonalý den. Pokud cokoli nevyjde podle plánu, je to katastrofa. Zatímco svatba nás čeká tak jednou či dvakrát za život (pokud nejsme Liz Taylorová – což jsem já při poslední kontrole občanky naštěstí nebyl), Vánoce běží v repríze každý rok.

V naší rodině jsme svého času vyhlásili vánočnímu stresu válku a zrušili vzájemné dárkování s tím, že se můžeme vzájemně obdarovávat podle chuti celý rok, nikoli z musu čtyřiadvacátého prosince. Od té doby Vánoce snáším výrazně líp.

Trochu jsem se bál, jak na mě tyhle svátky stresu a předstírané lásky a dobré vůle dopadnou, když do nich zahučím čtyři dny před dnem D. Kuvajtu coby muslimské zemi jsou Vánoce ukradené a tak jediné, co je připomínalo, byly “výtahové” verze některých klasických vánoční dojáků, které pouštěly do repráků supermarkety, do nichž chodí nakupovat expati.

Nakonec byly Vánoce 2013 jedny z nejpohodovějších za poslední léta. Stresu a nabručeným lidem jsem díky Kuvajtu ušel, v Praze bylo okolo deseti stupňů a většinou sucho, takže se ani neřešilo, jestli “na sněhu”, nebo “na blátě”, a většina lidí, se kterými jsem se setkal, je podobně jako já odhodlaná nenechat si Vánocemi zkazit náladu.

Ve dvou a v mnoha

Na otázku, jak jsem vlastně trávil svátky, by se nejlépe dalo odpovědět “Ve dvou a v mnoha.”

Nějak se mi nechtělo organizovat mecheche pro třicet kamarádů, kde bych s každým prohodil, že se mám dobře a že jsem rád, že se dotyčný či dotyčná mají dobře, a tak jsem se snažil si na přátele udělat čas na každého zvlášť. A tak byly dny, ve kterých jsem měl vycházky, rozdělené na dvou- až čtyřhodinové úseky a šel jsem z čajovny do čajovny a z hospody do hospody. Tuším, že dlabacím rekordem nakonec byly dva obědy a tři večeře.

Bylo to hektické, ale stálo to za to. Většina lidí okolo mě se za ten rok nějak posunula – přibylo dětí či těhotenství, měnilo se zaměstnání, názory, zkušenosti. Co naštěstí zůstalo, bylo spojení mezi námi. Stále je všechny mám rád a ani oni na mě ještě nezapomněli. Moje největší obava, že jsem vyměnil přátele za práci, se naštěstí nesplnila. Žůžobomba!

Akce, které jsem neorganizoval já, ale moje extrovertní okolí, byly naopak hromadné. U maminky se na Štědrý den vystřídalo na návštěvě hnedle deset lidí, Nejúžasnější měla na vánoční besídce ve třicetimetrovém bytě kromě mě dalších šestnáct člověků a silvestrovská veselice se konala ve stejném počtu (byť v lehce obměněném složení).

Speciální status pro mě měla oficiální přátelská návštěva na sv. Štěpána, kdy jsem byl poprvé představen rodině Nejúžasnější ženy na světě. Celkově se počet lidí včetně nás zastavil na tuctu a byl to nečekaně příjemný zážitek. Nekonaly se žádné testovací otázky ani hluboké sondy do mých morálních hodnot, prostě jsem byl usazený ke stolu a účastnil se všeobecného plkání. Bylo to prima a těžko si představit příjemnější začátek vzájemných vztahů.

V Kuvajtu dobře…

A jaké dojmy jsem celkově z návštěvy domova měl?

To, že často říkám, že bychom se od obyvatel Kuvajtu mohli lecčemu přiučit, ještě neznamená, že nejsem vlastenec. Právě naopak – protože jsem hrdý Čech, tím víc mě štve, když vidím, že šejkové něco dělají líp. Co mě naopak nechává chladným, je vlastenectví teritoriální. Voda hůůůčííící po lučííínááách a bory šůůůmííící po skalííínááách mě nechávají chladnými. Tím spíš mě překvapilo, že když jsme dosedli na letiště Václava Havla a prošel jsem důvěrně známou letištní halou, přepadl mě pocit, že podívat se jednou za rok domů není špatné.

Staromák i mezi svátky lákal spoustu turistů. Naštěstí jsem si zatím nepřipadal jako jeden z nich.

Podobně tomu bylo i v následujících dnech. Když jsme s Nejúžasnější nebyli zrovna u rodičů nebo na nějaké hromadné akci, užili jsme si večerní a noční procházky po Vyšehradě či Staromáku. Ty možná byly nakonec v celém tom svátečním bzukotu chvilkami největšího klidu, protože ruch lidí okolo jako by se nás ani netýkal. Po Štědrém dnu navíc napětí ve vzduchu hmatatelně opadlo a lidi byli zase normální. A tak jsme se nechali v centru obtékat obyčejně zvědavými turisty a na Vyšehradě míjeli tlumeně si povídající páry. Bylo to klidné, bylo to intimní, bylo to fajn.

Celkově mi přišlo, že jsou lidi míň napružení na politiku než před rokem. Možná je teď i trochu spojuje společný nepřítel na Hradě. Na zdražování se tedy podle mě nadává právem – minimálně když jsem viděl velké balení piškotů Opavia v prodejně Tesco Expres na Pavláku, ptal jsem se sám sebe, jestli moje oči nepotřebují další operaci. Každopádně doufám, že ceny už dál neporostou, ale klima ve společnosti se bude dál zlepšovat. Uvidíme zase za rok.

… s Nejúžasnější nejlíp

Ještě jedna večerní fotka, aneb Najděte deset rozdílů. Kuvajtské výškové budovy hrají v noci všemi barvami. Mimochodem – z té zastávky po levé straně jezdím každý den z práce domů.

Nakonec to s Nejúžasnější bylo klidné, intimní a fajn možná až moc. Poté, co jsem se na Tři krále po pěti a půl hodinách s Aerolinkami, sedmihodinovém transferu v Abú Žabí (let do Kuvajtu nabral dvě hodiny zpoždění) a následném devadesátiminutovém přeletu přes Záliv vrátil do Jabriyi, prvních pár dní jsem byl jak tělo bez duše. Což se tedy dalo čekat, ale připadal jsem si výrazně tělobezdušejší než po letní Šrí Lance i podzimní Krétě.

Nakonec mi to došlo. Jižní Asie i jižní Evropa byly dovča, ale ty dva týdny v Praze jsme s Nejúžasnější dělali něco až podezřele podobného vedení společné domácnosti – a dělalo nám to až podezřele dobře.

Nakonec jsem se uchýlil pod ochranu rituálů. Ranní čtení v autobuse, před spaním brouzdání recenzí počítačových her, práce na Osmibitovém životě – to všechno mi pomáhá zapadnout do obvyklých kolejí a vrátit se do pouště nejen tělem, ale i duchem. A především moje drahá Věž; takže nezbylo než sepsat tenhle příspěvek.

Díky všem, kdo jste si na mě o Vánocích udělali čas, hluboká omluva těm, se kterými jsem se sejít nestihl – a všem čtenářům Čarodějovy věže přeji krásný rok 2014, ať už ho budete trávit jakkoli, kdekoli a s kýmkoli!