První rok v Kuvajtu

Hotel Holiday Inn - tady jsem trávil první dva měsíce pobytu v Kuvajtu

Ta vysoká budova je Holiday Inn – moje první útočiště v Kuvajtu. Foceno z osmého patra Wataniya Tower, kde pracuji.

Dnes je to přesně rok, co jsem brzo ráno, nevyspalý a pořád ještě trochu vyklepaný z toho, že jsem málem skončil v ruském Soči (tahle vzpomínka je dnes, den po zahájení olympiády, o to zábavnější), dorazil na Kuvajtské mezinárodní letiště, vyměnil většinu eur za dináry a byl odvezen do Holiday Innu, odkud jsem pak začal objevovat tuhle divnou, krásnou i praštěnou zemi.

Rok, během kterého se pro mě Kuvajt stal z vyprahlé, uzavřené, přísně muslimské země (jak ho prezentují stránky našeho ministerstva zahraničí), místem pro život a svým způsobem domovem. Rok, během kterého jsem nasbíral tolik zkušeností jako za zhruba pět až sedm let života v Čechách. Rok u moře, rok v poušti, rok mezi muslimy, rok objevování i stálého boje s nejistotou a vlastními obavami.

Rád bych se teď s vámi podělil o své souhrnné dojmy z těch prvních dvaapadesáti týdnů.

Město

Znám tři různé Kuvajty. První je ten zimní, z prosince a ledna. To je takové trochu evropské velkoměsto, ve kterém je méně zeleně a víc prašných ploch.

Zimní pohled na město v mlze

Pohled na město v jednom z vlhkých zimních dnů od Souq Sharq (Sharqská tržnice, jinak též nákupní centrum – na fotografii není vidět, protože ho mám za zády – dál za ním už je jen moře, tedy Kuvajtská zátoka Perského zálivu).

Druhý je Kuvajt letní (zhruba od dubna do listopadu). To se ukazuje, že prašné plochy jsou spíš předsunuté hlídky pouště, která se rozkládá všude okolo, a jedinou starostí Evropana studeného odchovu je přežít. Což se vám při troše štěstí a spoustě cílené snahy podaří.

Třetí Kuvajt se z pouště vynořuje se západem slunce. Všechny výškové budovy začnou zářit jasnými barvami a město se mění v barevný kaleidoskop. Už delší dobu jsem v pokušení pořídit si nějaký trojnoh a místo mobilu aspoň kompaktní foťák a něco vám sem nafotit. V noci kuvajtské panorama dost možná předčí i … ehm … řekněme některé evropské metropole, ať to zas neschytám od vlastenců.

Soumrak v Kuvajtu

Slunce zapadající za Kuvajtskou zátokou. Čarokrásný pohled (a taky důkaz, že mobily fotí křivě – viz vertikála na levé a paskvil na pravé straně fotky). Žlutá světla jsou Souq Sharq. Foceno opět z osmého patra Wataniya Tower.

Přesto v porovnání třeba s katarským Dauhá, kam jsem se pracovně vydal před pár týdny (nebojte, brzy se podělím), působí Kuvajt trochu ospale, možná až letargicky. Jako by se tahle země teprve probouzela a začínala žít. A zatím vypadá, že se jí do toho aktivního života zas tak úplně nechce.

Počasí

Kuwait City je nejteplejší hlavní město na světě. Loňské léto s jen několika málo dny přes padesát stupňů prý bylo nebývale mírné. Meteostanice, kterou mám na balkoně, má rekordní naměřenou teplotu 69 stupňů na slunci. Já vím, že je to na slunci, ale víte – v Kuvajtu je tahle meteorologicky nepřesná teplota přesně ta, ve které se reálně pohybujete.

Letošní zima je nebývale studená. V prosinci i lednu bylo v každém měsíci možná i sedm deštivých dnů, noční teploty lehce přes pět stupňů a denní do patnácti. Stejně je i teď ve druhém únorovém týdnu. Když jsem loni přiletěl, bylo v noci tak 15, ve dne 20-25. Vzhledem k tomu, že po studené zimě často následuje horké léto, začínám se trochu bát.

Lidi

Po roce tady jsem byl nucen výraz předsudky ve vztahu k národnostem nahradit slovem stereotypy, které v sobě zahrnuje nějakou předchozí zkušenost.

S cizinci jsem se dosud v práci setkával spíš zřídka, a tak jsem do mezinárodního prostředí přicházel bez očekávání. Po roce práce ve firmě, kde se setkávám s kolegy pětadvaceti až třiceti různých národností (jednou jsme to s Tudorem počítali – a když jsme došli k číslu dvacet pět, řekli jsme si, že tu třicítku bychom asi ještě dohromady dali, ale stálo by nás to už příliš moc času) můžu potvrdit, že stereotypy o národních povahách asi vážně fungují. Tak třeba Indové jsou neuvěřitelně pracovití (podle kolegy Salila na jedno elitní studijní či pracovní místo je cca 300 uchazečů), ale často svou energii investují do pečlivého hledání odpovědi na špatně položenou otázku. Tudor jako Rumun působí ohnivě (svého času jsem poznamenal něco o pitbulí nátuře – a on to od té doby s chutí používá), přestože mě často ujišťuje, že to fakt nemyslí agresivně, že se prostě takhle vyjadřuje. Filipínci jsou nesmírně milí lidé, ale pro produktový marketing se tak úplně nehodí. Egypťani jsou vykutálení ptáčci (do nedávna jsem říkal, že jsem ještě nepotkal poctivého Egypťana; o tom, že to už není pravda, ale až jindy), Východní Arabové (místní, Jordánci, Saúdové, Ománci apod.) jsou nesmírně sebevědomí, lehce či tížeji arogantní, ale také velkorysí a pohostinní. My Středoevropané nejsme tak průbojní, ale umíme lépe improvizovat a máme lepší smysl pro proporce. A asi není úplně náhodou, že Litevec Gedas, tedy náturou teoreticky podobně studený čumák jako já Čech, mi od té doby, co dezertoval do Kataru, zatracepeně chybí.

Na expertní práci v cizině asi také musíte mít povahu. Co mě těší oproti kolektivům v Čechách, je nepřítomnost ostentativního nezájmu. Doma se tenhle nezajímá o sport, tamten o politiku, onen o kulturu. V osmém patře Wataniya Tower lidé osmoticky vstřebávají informace o čemkoli. Všichni. Microsoft má nového šéfa. Nový Zéland to nandal Indii v kriketu (!). Jde o budoucnost Ukrajiny. Když v Praze loni v létě bouchl plyn, přišlo se mě hned několik lidí zeptat, jestli je potvrzené, že to byla nehoda a ne terorismus, a jestli jsou moji blízcí v pořádku.

A není tu prostor na nějakou národní malost. Právě dnes jsem si prožil malý soukromý výbuch radosti, protože Jarda Soukup hned první den soutěží vybojoval bronz v biatlonovém sprintu – a pak mě otrávil náš nejčtenější internetový deník, který je z toho nadšený a neopomněl zmínit ani výborné umístění jedenácté Vrabcové ve skiatlonu – ale zato na jeho stránkách prakticky nenajdete ani zmínku o tom, že závod, ve kterém Soukup získal medaili, vyhrál čtyřicetiletý Ole Einar Björndalen. Ole je legenda světového biatlonu. Pod pěti kruhy poprvé startoval už v Lillehammeru v roce 1994, v Naganu 1998 poprvé vyhrál, nikdy od té doby nevyšel medailově naprázdno a i s tím dnešním vítězstvím má celkem sedm zlatých, čtyři stříbrné a jednu bronzovou olympijskou medaili. K tomu je devatenáctinásobný mistr světa s dalšími jedenácti stříbrnými a devíti bronzovými plackami. BBC má dnes Oleho na titulní straně, křišťálová lupa po něm prakticky neštěkne. A já jsem ochotný si vsadit na to, že zítra v práci bude o Olem řeč, přestože nejzimnější národnosti na patře jsme asi moje maličkost a dánský marketingový ředitel.

Ole Einar Björndalen vyhrává ve čtyřiceti olympiádu - BBC ho má na titulní straně, u nás se píše jen o Soukupově bronzu

Ole Einar Björndalen vyhrává ve čtyřiceti olympiádu – BBC ho má na titulní straně, u nás se píše jen o Soukupově bronzu.

Vztahy

Předpokládám, že to v případě života v cizině platí do jisté míry všude, ale pokud vyměníte západní kulturu za arabskou, mění se jistá míra ve značnou. Život expata není pro hrdopychy (což naštěstí nejsem) a zakřiknuté (což se učím nebýt). Bez pomoci se prostě neobejdete. Kuvajt je ovšem zlatý tím, že jak tu dvě třetiny obyvatelstva tvoří právě cizinci, vždycky se vás ujme někdo, kdo tuší, co vás v danou chvíli pálí a jak vám pomoci. A tak mi tuniská kolegyně Hayet našla bydlení, Novozélanďan Andy mě vzal na obhlídku prodejen nábytku, když jsem potřeboval byt zařídit, Gedas mi doporučil trik, jak se zbavit “studené” vody o minimální teplotě 40 stupňů a Zeal se stal něčím mezi mým adoptivním otcem a starším bratrem.

Z toho, že je tu většina lidí tak trochu vykořeněná a má určitý pocit sounáležitosti, také vyplývá výhoda, že vztahy mezi lidmi tu vznikají poměrně rychle. Kolegialita tu je víceméně závazkem. Na druhou stranu jsou tu přátelství poměrně povrchní – po konci pracovní doby si jde každý za svým a pokud něco nezorganizujete sami, druzí se toho ujmou jen málokdy.

To je lidská strana mince. Profesní je stejná jako všude jinde. I tady v době krize, kdy by měla celá firma táhnout za jeden provaz (meziroční propad tzv. recurring revenue o 20% fakt není legrace – že jsem loni během šesti týdnů měl pět šéfů, rozhodně nebyla náhoda), spousta lidí bojuje své drobné potyčky, dává vám termíny za dva týdny jen proto, abyste neměli pocit, že je jejich pomoc samozřejmá a práce triviální, a s některými lidmi si prostě nesednete od přírody – jako třeba já s většinou Jordánců, kteří ve Wataniye pracují.

Komunikace s domovem

Svět je čím dál menší – a s ním i výzvy. Šestnáctiletý britský klučina dobyl jižní pól, na Everestu už byl osmdesátiletý Japonec a třiasedmdesátiletá Japonka. Jasně, oproti minulým staletím jsme vyšší, silnější, profesionálnější, ale to je jen (troufám si odhadnout, že ta menší) část vysvětlení. Za mnohé vděčíme moderním technologiím. Dokud fungují baterky, s GPS se neztratíme. Máme oblečení, o kterém by si Hillary či Amundsen mohli nechat zdát. O koncentrovaných potravinách a poznatcích o výživě ani nemluvě.

Já sice nedobývám vrcholy ani póly, ale můj příběh je v něčem podobný – zvládám to tu o poznání lépe jen díky moderním technologiím.

Dřív vyrazit za prací na střední Východ znamenalo téměř naprosté odříznutí od blízkých. Pošta chodila v lepším případě něco přes týden (což znamenalo reakční čas v komunikaci minimálně čtrnáct dní), případně jste mohli jednou za čas za nemuslimské peníze zatelefonovat domů a doufat, že spojení vydrží. A dnes? E-mail vám přijde v horším případě za pár minut, Nejúžasnější mám na Skypu minimálně jednou týdně (pokud tedy zrovna netrajdá po Argentině – její blog o tom najdete tady). A v případě krize mohu být v Praze během jednoho až dvou dnů.

A dalo by se říct, že díky těmhle webovkám jsem paradoxně s některými z vás v čilejším kontaktu, než kdybych se do Kuvajtu nikdy nevydal (zdravím mj. do Olomouce, Brna či Varů – a na Silliconovo upozornění i Plzně, xaxa).

Pořád jsem to já

Když jsem do Kuvajtu přibyl, kolega Andy mi říkal, že opravdu žít tady začnu tak po půlroce. Měl pravdu. Vyřídit základní papírování a trochu se zabydlet mi trvalo nějakých pět měsíců.

Zhruba od poloviny podzimu jsem si pak všiml toho, že už se mě tu lidé neptají, jestli tu pracuju. Otázka teď už zní “Jak dlouho už jste v Kuvajtu?”

Nějakou dobu jsem si lámal hlavu s tím, jestli je to dobře nebo špatně. Možná to je tím, že už nevypadám jako čerstvě vyoraný bezradný expat. Ale trochu jsem se bál, jestli jsem třeba nepochytil nějaké kuvajtské móresy, jako přezíravost k východním Asiatům a podobně. Jediné, co o sobě s určitostí můžu prohlásit – že na rozdíl od místních pořád házím odpadky do odpadkových košů, a ne na zem či podlahu tam, kde zrovna jsem, s tím, že to určitě někdo uklidí.

A snad to se mnou není tak špatné. Možná nejlepší zpráva, kterou jsem dostal během svého kratinkého pobytu v Praze, byla od kamarádky, která mi v jedné vysmáté chvíli nad kuskusem a maté v Dobré čajovně na Václaváku najednou řekla: “Pořád jsi to ty. To je fajn.”

Hodně jsem nad tím od té doby přemýšlel, a k vlastní radosti musím dotyčné dát za pravdu.

Na jednu stranu získávám nenahraditelnou zkušenost s pohledem nejen na Čechy a češství, ale vlastně celou západní civilizaci zvenčí, a v některých ohledech můj svět už nikdy nebude jako dřív. Stejně jako po jedenáctém září, které se mě dotklo o to víc, že jedna moje dobrá kamarádka měla ve Dvojčatech kluka, nebo po smrti Václava Havla, se kterým odešlo i moje mládí.

Bez ohledu na to, co se mi v životě děje, si snad uchovávám určitou esenci wotnauovitosti. Pokud mě nečeká meeting s opravdu velkým zvířetem, pořád chodím do práce v tričku a fakta podávám nediplomaticky otevřeně. Pořád jsem nespokojený s úrovní českého knižního (a e-knižního) trhu. Pořád jsem věrný přátelům a jestli se něčeho bojím, tak toho, že bych kvůli Kuvajtu přišel právě o ně. Pořád funguju na sladký čaj a hudbu. Pořád mě fascinuje Satriani a pořád si myslím, že o jeho Souls of Distortion jednou napíšu román. I v Kuvajtu hltám zprávy ze Soči (a jindy z formule 1, fotbalu, golfu). Možná jsem trochu otřískanější, trochu opálenější a míň si s věcmi dělám starosti, ale ať vám to udělá radost nebo vás to zklame, pořád jsem to já.

Jason Wotnau, Jabriya, Kuvajt.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 komentářů: První rok v Kuvajtu

  1. Sillicon napsal:

    No jo a na Plzen zase zapomnel, to je teda neco …. ale budeiz Ti odpusteno kdyz jsi to stale Ty 😉

    • Jason napsal:

      Nezapomněl – zrovna tebe jsem měl v kebuli docela hodně, jen jsem si nebyl jistý, jestli jsi vážně až z Plzně, protože na to tě na pražských akcích potkávám podezřele často. Dík za vyjasnění, doplněno do článku. 😀

  2. Martin Zákostelský napsal:

    Jasone, zamýšlím se…jestli když říkáme, že jsme to stále my, tak zda jádro sdělení je, že jsme se vlastně vůbec nezměnili, nebo že jsme se až na svoje základní charakteristiky změnili hodně. Podle mě platí spíš b). Člověk, který se nemění, obvykle neříká “Stále jsem to já.”, nemá důvod.
    Podle mě se měníš, a snažíš se “kotvit se” (možná aby ses sám sebe neleknul, jak moc ses změnil?).

    Ber to jenom jako můj intuitivní “hunch”…možná je to celé blbost a ten, kdo se změnil, jsem já.
    No, buď s tebou něco z toho zarezonuje, nebo tu mou zprávu vesele ignoruj. ;o)

  3. krupkaj napsal:

    Mno myslim, ze to v Hornej Suci otestujeme, jak moc si se zmenil 🙂

    • Pepax napsal:

      Na Wotnauově místě bych se na Foreveru snad radši neukazoval, neb bude ještě víc na roztrhání než obvykle. 😀

      • Jason napsal:

        A to já zase jo! Už se na to trhání těším. Normálně vás všechny vídám tak třikrát do roka, kdežto teď už jsem patnáct měsíců na suchu. Musím říct, že mi má osmibitová rodina zatra hodně chybí.

  4. krupkaj napsal:

    jo a dik za pozdrav do Olomouce 😉

    • Jason napsal:

      Není zač. Zvlášť když je to fakt – normálně bychom se sice v průběhu roku potkali tak na dvou-třech akcích, ale v mezidobí bychom si vyměnili možná jeden, možná dva maily. Od té doby, co mám wotnau.cz (což už je nějaký pátek, ale prakticky ho plním až od loňského února), prohodíme pár vět pod každým druhým příspěvkem. 🙂 A to navrch k těm obvyklým mailům. 😉

  5. Šárka napsal:

    No to jsme moc rádi, že jsi stále ten stejný Wotnau!
    Paci, paci, silnej ročník!!!

  6. Mummysha napsal:

    Jsi opravdu pozměněný, a to tak, že dost. To proto, že to jinak není možné. Martin má pravdu, platí možnost b). Ostatně nemění se jenom blbec.

  7. Pavel napsal:

    Az tam budes dele zjistis jak nadherni lide to jsou .Po navratu domu jsem se ihned rozvedl jelikoz se me z manzelky a lidi okolo mne delalo na zvraceni.Lidska zast lakomost neochota nadrazenost .To jsou vlastnosti ktere tam potkate jen sotva. Ale po navratu do CZ se zhrozite .Uz jsem tu tri roky a stale hledam dobrou praci v Kuwaitu.
    Odpustte diakritiku nemam cestinu na PC.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *