Zázraky na pokračování

Nevím, jak v tom vašem, ale v mém okolí se v poslední době dějí malé zázraky v množství takřka velkoobchodním. Za poslední týden jsem zažil pro jistotu hnedle dva.

Právo na vlastního opa

Minulý pátek jsem byl na nákupu v žižkovském Lidlu na Koněvově ulici. Vypadalo to přesně tak, jak se dá dva týdny před Vánocemi čekat. Spousta lidí, ve vzduchu hmatatelná předvánoční nervozita, fronty u pokladen.

V té mojí stála přímo přede mnou rázovitá figurka. Pán sice nepáchl, ale měl špinavé ruce a zjevně snížené kognitivní schopnosti. Nijak se nepotácel, ale bylo vidět, že se na každý úkon musí hodně soustředit.

Když na něj došla řada s placením, usměvavá, asi šedesátiletá paní za pokladnou mu namarkovala nákup tempem, které nemohl zvládnout. Prakticky celý se mu nahromadil na konci pokladního pultu a pán vypadal hodně bezradně. Začal si věci pomalu skládat do dvou různých tašek podle systému, kterému v tu chvíli nerozuměl možná ani on sám, a pak se zarazil, aby si něco rozvážil. Já i celá fronta za mnou jsme se začali připravovat na to, že si ještě chvíli počkáme.

V tu chvíli se paní pokladní zvedla a vlídně, takřka mateřsky řekla: „Ukažte, já vám s tím pomůžu.“ A bez jediného gesta převahy či nevole začala pánovi skládat nákup do obou tašek. „Tady kdybyste mi podržel to ucho… – Díky. – Tak, to máslo dáme semhle, chleba se nám vejde k tomu ovoci…“

Korunu všemu nasadila, když se na závěr ještě sehnula a se slovy „A tady vám ještě upadla korunka!“ ji zákazníkovi vtiskla do dlaně.

Další na řadě jsem byl já. Už ani nevím, jakou bezvýznamnost jsem udělal. Nejspíš šlo o to, že jsem těžší pytlík se zeleninou postavil paní rovnou na vážící plochu na pokladně, aby se s ním nemusela tahat sama.

„Děkuju, jste hodnej,“ řekla mi.

„Vy jste hodná – máte božskou trpělivost,“ kontroval jsem.

„Co nadělám? Kdyby si to tam pán skládal sám, tak jsme tu do zejtřka. A vůbec – každej má právo se občas … odreagovat,“ dodala. „I na chlapa je toho někdy moc, ne?“

Pak mi ještě poděkovala za zaplacení a popřála hezký večer.

Z chrámu bezbřehého konzumu jsem tak odcházel obohacený o zážitek takřka spirituální.

„Neošidil jste se?“

Včera se pak odehrál druhý jen těžko uvěřitelný příběh. Opožděně jsme s kamarádkou poseděli u příležitosti kulatin, které měla už v září, ale neměli jsme čas se od té doby potkat, protože pořád někde trajdá. Trajdala konec konců i včera, pročež jsme se mohli sejít až krátce před devátou večer.

Není tedy nijak překvapivé, že jsme v hostinci U Matěje Kotrby vydrželi až do zavírací hodiny. Stejně tak nebylo překvapivé, že nám paní servírka přinesla účet. Zaplatil jsem a zatímco kasírovala ostatní stoly, v klidu jsme dopíjeli poslední drink.

Zrovna jsme se začínali zvedat, když se obsluha vrátila.

„Neošidil jste se?“ zeptala se mě. „Já bych si myslela, že jste mi chtěl nechat dýško do celé stokoruny, ale dal jste mi o dvoustovku víc.“

Byť bych na to byl ochotný přísahat, asi těžko vám teď můžu tvrdit, že jsem nebyl ve stavu, ve kterém byl ten človíček v předchozím příběhu. Stejně tak bych přísahal, že jsem bankovky pečlivě odpočítal, takže tam musely být dvě dvoustovky slepené k sobě.

Každopádně jsem paní číšnici dal za pravdu a mockrát jí poděkoval. Což jsem zopakoval ještě jednou o chvíli později, když jsme odcházeli, a dodal jsem, že se rád budu vracet.

A také budu. Minimálně tak dlouho, dokud jí nedám na dýškách aspoň tu dvoustovku, kterou mi vrátila.

Společný jmenovatel

Vzledem k tomu, že se oba příběhy udály v souvislosti s alkoholem, začínám mít podezření, jestli se teď někde do lahví nestáčejí jako tajná přísada i džinové laskavosti. Ale znalcové Kuňk fu pandy vědí, jak to s těmi tajnými přísadami bývá. Pokud by to byl i tenhle případ, tak je to vlastně jen další důvod k radosti.