Není moc českých SF&F knih, které se nejen vyprodají, ale zájem o ně je tak velký, že si vynutí dotisk. Asfalt Štěpána Kopřivy se obojího dočkal naprosto zaslouženě.
Martin Kuffenbach je velitel žoldáckého komanda. Tedy bývalý. Jednoho dne musel přijmout těžké rozhodnutí a spousta jeho parťáků zařvala. A tak raději komando rozpustil a odsoudil jeho bývalé členy k životu ve světě, kterému tak úplně nerozumějí, mezi lidmi, kteří nerozumějí jim. K životu, který je pro některé z nich možná horší než žádný, a tak když přijde další lukrativní nabídka, kterou Kuffenbach hrdě odmítne, manželka (sic!) jednoho z parťáků ho uprosí, ať ji proboha přece jen vezme.
Co čert nechce, je to past. Než se hrdinové nadějí, jsou po smrti. Samozřejmě v pekle, kde se dozvědí, že až tady začíná jejich opravdová mise. Na splnění úkolu mají necelých 48 hodin. Po nich totiž lidská duše definitivně ztratí konzistenci a rozteče se.
Formou je Asfalt čistý splatterpunk a autor pro něj vymyslel dokonalé prostředí. Kde jinde podrobovat postavy ukrutným ukrutnostem než v pekle? Duše tam navíc regeneruje výrazně rychleji než tělo, pročež autor může hrdiny trápit ve velmi krátké době dokonce opakovaně. Gradaci děje si autor přihrál tím, že jak se duše postupně začíná rozpadat, schopnost regenerace slábne. A tak se Kuffenbachovo komando snaží prořezat, prostřílet, proexplodovat a proutíkat až k artefaktu, který potřebuje, a následně jedinému východu z pekla, přes mrtvoly, skrz mrtvoly i okolo mrtvol nesčetných démonů. Ti mají také kůži, krev a vnitřnosti, takže na barvitosti líčení jejich zranění čtenář není nijak ochuzen.
Zdání klame. Kopřiva nepíše splatter proto, že akce (u něj navíc výtečně vymyšlená i podaná) je snazší než popis, nebo proto, že by neuměl psát o postavách. Píše ho ne proto, že musí, ale proto, že si tenhle žánr vybral a zjevně mu je v něm dobře.
Jak tuhle ztřešťenost čtete, postupně vám dochází, že Asfalt je literatura. Krev tu sice kape, teče, stříká a chrlí se, vnitřnosti jsou probodávány, prostřelovány, vyhřezávají a padají, ale mnohem častěji než takhle napřímo se to děje za použití ohňostroje metafor. Už když jsem četl Kopřivovo tloušťkou zhruba poloviční (a taky výborné) Zabíjení, které je podobně nekonečnou řadou přirovnání, říkal jsem si, že takovou knihu jde napsat jen jednou za život, protože jinak už by se autor musel začít opakovat. Asfalt má šest set stran – a přísahal bych, že se autor neopakuje ani v rámci něj, ani oproti dřívějšku. Některým talentovaným parchantům autorům je prostě dáno… Podobně jako u dalšího kovaného punkera J. W. Procházky (do kterého si Kopřiva nezapomene rýpnout) tu najdete spoustu popkulturních narážek, ale kromě nich také buď encyklopedické znalosti, nebo důkladnou přípravu v oblasti umění, architektury, historie, military a kdovíčeho ještě. Přitom je všechno podáno neodolatelným vypravěčským tónem spojujícím lehký odstup s nadhledem hraničícím až s cynismem – zhruba jako kdyby se Duke Nukem začal věnovat románové tvorbě. Posuďte sami z krátké ukázky:
Kuffenbach chrchlá, plive, vytírá si vnitřnosti z očí a staví se na nohy. Je tak obalený [spoiler censored]vým nitrem, že připomíná sněhuláka z jílu.
Ten dojem nezmizí, ani když vyrazí zpátky k hradbám.
Teď pro změnu vypadá jako sněhulák, který se rozhodl někoho zmasakrovat.
Pravděpodobně jaro.
Nejúžasnější ale je, že Asfalt přes své téma, zápletku i vyprávěcí styl klade důraz na vývoj postav. A tak tu najdeme hrdinu, který si vyčítá, jaký je parchant, parchanta, který se musí srovnat s tím, jaký je parchant, i postavu, pro kterou je těch akcí nabitých 48 hodin koncentrovaným dospíváním od vztahu k autoritám po začlenění do společnosti a přijetí jejích hodnot. Ke všem si vytvoříte nějaký vztah a prožíváte s nimi jejich činy i jejich důsledky.
Svého času mě Strážci přesvědčili, že film podle komiksu nemusí být vždycky nebetyčná slátanina. Podobně Štěpán Kopřiva mi Asfaltem dokázal, že i splatterpunk může být nejen cynická akční jízda, ale prostě zatracepeně povedený román se vším všudy. Dokonce tak povedený, že kdyby si na několika místech odpustil lacinou střelbu do velkých terčů (politici, církev) a kdyby mě víc potěšil tím, koho nechal přežít (jistě, autor měl svaté právo to napsat právě takhle – a já mám zase právo, aby se mi to nelíbilo), nejspíš bych sáhnul do verdiktové mošničky pro rovnou stovku.
Hodnocení: 95%.