A ne a ne si na tu laskavost zvyknout

V mém možná úplně nejoblíbenějším filmu The Straight Story (česky jako Příběh Alvina Straighta) hlavní hrdina v jednom okamžiku říká člověku, jehož rodina mu pomohla přežít těžké chvíle: “I wanna thank you for your kindness to a stranger.” (Jestli si dobře pamatuju české titulky, tak v nich stálo: “Děkuju vám, že jste byli na cizího tak hodný.”)

Nevím, jestli je to tím, že občas nejspíš opravdu mám výraz čerstvě vyoraného expata, nebo jestli stačí moje modré oči a blond kebule, ale výše uvedená scéna se mi v posledních týdnech vybavuje až nezdravě často. Hlavně proto, že správný okamžik na podobnou reakci mnohdy prošvihnu.

Recept na karamel v praxi

Chcete vědět, o čem mluvím? Začnu lehčí vahou.

Svého času jsem četl zajímavý recept na přípravu karamelu. Podle něj v určitém okamžiku jednou rukou přidržujete kastrůlek, druhou karamel mícháte a třetí opatrně přiléváte vodu. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem před pár týdny kupoval domácí potřeby od vařiče přes nádobí až po žehlící prkno. Výsledkem bylo víc igelitek s nákupem, než se dalo rozumně nést, takže jsem začal nákup reorganizovat.

Do jedné z igelitek, jejíž vršek díky věcem, jež v ní už byly, získal tvar vzorného šišoúhelníku, jsem se rozhodl přihodit krabici s varnou konvicí, jejíž půdorys byl víceméně čtvercový. Zahákl jsem jeden roh o igelit, opatrně nasadil druhý, pak mezi dvěma prsty vytáhl igelitku ke třetímu rohu a začal se sunout k tomu poslednímu. Protože jsem nechtěl, aby konvice žuchla na porcelán v tašce z výšky, přidržoval jsem ji jednou rukou, zatímco druhou jsem používal jako nasazovací chapadlo. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat – při pokusu o nasazení igelitky na čtvrtý roh krabice jsem trochu povolil tah, čímž se uvolnil roh protilehlý a igelit ladně splachtil dolů.

Jsem trpělivý hroch, a tak jsem znovu nasadil, znovu obtahoval krabici igelitem – a v rozhodujícím okamžiku znovu povolil.

A ještě jednou. (Právě tou dobou jsem si vzpomněl na ten karamel.)

Když jsem se pokoušel krabici do tašky zasunout popáté či pošesté a blížil se rozhodující okamžik, náhle se objevila třetí ruka a zformoval tašku tak, že do ní konev krásně zaplula. Zvedl jsem oči a potkal se s pohledem a úsměvem sympatického Araba.

“Thanks a lot,” říkám, dotyčný se jen usměje a vrátí se do opodál stojící diskutující skupinky, ze které mě musel zpozorovat a přijít mi na pomoc. Je mi eumoiricky (mimochodem, hdopa si vzpomene, co cituji?).

Pomocný prst v sídle Dr. Aculy

O pár týdnů později jsem v čekárně nemocnice ve své domácí čtvrti Jabriya, kde si musím nechat udělat testy krevní skupiny, která se tu – dobrý nápad! – píše do občanky. Pokud tu tedy někdy bude místo písku pršet rovnou beton a trefí mě dost velký kus, až mi doktoři juknou do peněženky, budou vědět, co do mě mají napumpovat.

(Jediné, co lehce kalí celkový dojem z výše uvedeného, je, že státní instituce tu spolu nekomunikují. Jinak mi mohli krevní skupinu odečíst už při prvních testech na nejrůznější choroby, které jsem musel podstoupit, abych získal povolení k pobytu. Kvůli krevní skupině mi tedy brali krev podruhé, a aby to bylo ještě zábavnější, pokud si budu chtít pořídit místní řidičák, do kterého se krevní skupina píše taky, tak mi krev vezmou znovu pro případ, že bych to měl v občance špatně. Fakt!)

Přicházím sice asi jako dvacátý, ale z nějakého záhadného důvodu (obávám se, že protože jsem bílý a mám pas Evropské unie) přicházím na řadu jako druhý. Sestřička mi bere krev a pak mi lámanou angličtinou říká, že budu potřebovat jednodinárový kolek.

“Kde ho vezmu?” ptám se.

“Tamhle u vchodu. Z automatu.”

Fajn, než mi tedy zjistí tu moji A+ (chápu, že tvrzení, že svou skupinu znám, ani papíry v češtině by mi nebyly moc platné), zkusím najít a podojit automat. Přicházím k němu a raduji se – má většinu popisků v arabštině i angličtině. Mám prý zmáčknout tlačítko s danou denominací a vložit bankovku.

Vidím celkem pět tlačítek s nápisem “1 KD”. Mačkám tedy první. Automat na mě zabliká, že tady kolky nemá. Mačkám druhé. Automat na mě zabliká, že tady kolky taky nemá. Mačkám třetí. Ano, uhodli jste. Mačkám čtvrté. V zorném poli se mi objeví ruka, která ukazuje o dva metry vedle. Stojí tam úplně jinak vypadající mašina, nicméně usmívající se místňák, který na něj ukazuje, je zjevně přesvědčen, že s ním budu mít víc štěstí.

Děkuji a popocházím. Tahle hranatost má sice pro změnu popisky jenom arabsky, ale to mě nemůže odradit. Číslovky jsem se naučil hned jako první (ne, není to vtípek, arabské číslice v arabštině nevypadají stejně jako v latince, jak se můžete přesvědčit třeba tady), takže jdu hned napoprvé po tom správném mačkátku, načež mi stroj světlem okolo příslušné štěrbiny naznačí, že teď má chuť na bankovkou. Dopřeju mu ji a hurá, vyplivne kolek!

Otáčím se, abych ještě jednou poděkoval dotyčnému, který mi u předešlého zařízení naznačil, že se snažím marně, ale ten už mezitím někam zmizel. O dvě minuty později vyměňuji kolek za vrácení pasu a oštemplovaný dokument o krevní skupině (to byste neřekli – mám A+) a hurá vstříc dalším zážitkům.

Neunesen za bílého dne

Asi už víte, že poměrně rád chodím pěšky. Při zatím nejdelším pochodu jsem mimo jiné vyrazil i do nákupního centra The Avenues, které je spíše na městské periferii v oblasti 5th Ring Road. Na 5th Ring jsem do té doby nebyl, tudíž jsem netušil, že na rozdíl od ostatních Ring Roads, které jsou spíš jako pražská magistrála v oblasti Legerovy a Sokolské, je “Pětka” spíš jako D1 u Průhonic, která střídavě vede mezi průmyslovými zónami a poli (místo kterých tu jsou úseky pouště). Ale že jsem taky tvrdohlavý a fakt nemám rád taxíky, tak jsem se rozhodl to prostě dojít, i když to občas znamenalo třeba o stovky metrů obcházet mimoúrovňovou křižovatku, protože na mostě prostě pro pěšího nebylo místo, nebo na další křižovatli naopak proběhnout pod mostem, protože se provoz zrovna zasekl, takže nehrozilo, že si mě v rychlosti někdo nevšimne a sejme mě.

V době, kdy mi k Avenues chyběly už asi jen dva kilometry mezi dálnicí a pouští, asi padesát metrů přede mnou nějaký off-road zamířil téměř off-the-road, tedy až na hranu krajnice. Dotyčný si zřejmě potřebuje zavolat nebo tak něco (vy už to tedy asi tušíte z kontextu, ale já tehdy kontext tohohle článku neměl). Během chvíle k autu dojdu a když ho míjím, krokem se rozjede, na straně spolujezdce sjede okénko a řidič se ptá: “Nepotřebujete pomoct?”

“Ne, díky,” vyhrknu zaskočeně, a proto i trochu stroze. Dotyčný vypadá udiveně (kolik lidí u nás chodí po krajnici na D1, aniž by stopovali?), ale lehce přišlápne plyn a rozjíždí se. Dojde mi, že jsem se zachoval jako hulvát, a ještě vykřiknu: “Díky, mějte se!” Načež si připadám jako úplný debil, protože dotyčný mi přes rostoucí otáčky motoru nerozumí, znovu zastaví a zeptá se, co jsem říkal. Když to zahanbeně zopakuju, odjede už doopravdy a já v rozpacích ťapu pískovištěm až k chrámům konzumu.

Uvezen za temné, bouřlivé noci

A teď akční finále… Když jsem šel onehdy okolo půlnoci z večeře u Bosinceanuových (psal jsem o ní v minulém příspěvku), bylo mi fajn, a tak jsem se rozhodl, že těch osm kilásků z Sharqu do Jabriyi dojdu pěšky, abych v sobě nechal příjemný večer doznít.

Po chvíli se začalo blýskat se na časy. Suché bouřky, kdy blesky poletují mezi mraky, tu ale bývají často a navíc předešlé noci pršelo, takže mě ani nenapadlo na původním rozhodnutí něco měnit. Koho by taky napadlo, že by v Kuvajtu mohlo někdy pršet dva dny po sobě?

Nepršelo. Přišel ukázkový přívalák. Sotva jsem stačil strhnout z uší sluchátka a hodit přehrávač do brašny na notebook, a už jsem byl mokrý od hlavy k patě. Během minuty, maximálně dvou, už po silnici tekly potoky vody.

Jsem na vodu zvyklý ze svých běžeckých dob a vyznávám zásadu, že nejhorší ze všeho je mrholení, kdy cítíte, jak postupně vlhnete a voda vám ve zvolna se tvořících stružkách zatéká všude možně. Když přijde opravdový liják, tak jste úplně mokří a situace se nemá kam zhoršovat, pročež je jedno, jak dlouho deštěm jdete (aspoň pokud je voda vlažná či vyloženě teplá). Nasadil jsem tedy krok obra Koloděje a vytrvale šlapal vod(o)u směrem k domovu.

Během další minuty zastavilo nedaleko mě auto. Vyklonil se z něj mladý Ind a mával na mě, ať si nasednu (byli jsme od sebe tak pět metrů, takže jsme se v rachotu padající vody nemohli slyšet). Zase jsem se nechal zaskočit a podle toho zareagoval. Odmávl jsem ho, ať jede. Znovu zagestikuloval, ať neblbnu a naskočím. Znovu jsem ho odmávl. Pokrčil rameny, zavřel dvířka, odjel a já si zase připadal jako mamut.

Jenže to nebylo všechno! Ne později než za další minutu zabrzdilo další auto. Mikrobus. Vyklonil se z něj nějaký arabský klučina a začal na mě zuřivě mávat. Tou dobou už jsem si stihl vzpomenout, jak mi před pár lety v lijáku v Bratislavě promokl pas v teoreticky nepromokavém batohu natolik, že mi v něm zbyly místo razítek zbyly jen barevné skvrny. To bych tady, kde už jsem pár pečlivých kontrol dokladů zažil, fakt nechtěl riskovat, a navíc tou dobou začaly blesky práskat už i do země.

Sice mi proběhly hlavou vzpomínky na znásilněnou Indku, ale pak jsem si s Pratchettovým Dvoukvítkem řekl, že turistům se nemůže nic přihodit, a rozběhl se k čekajícímu busíku. (Ve chvíli, kdy jsem nasedal, jsem si uvědomil, že tu technicky vzato nejsem za turistu, ale už nebylo cesty zpět.)

Šlo o jeden z firemních mikrobusů rozvážejících lidi z práce a uvnitř jsem se setkal s celkem pěti zubícími se Araby. Jejich angličtina byla tak asi o deset slov lepší než moje arabština, takže jsme zůstali u toho, že jsem z Evropy, z České republiky (jeden z nich okamžitě zareagoval “Chelsea! Petr Čech!”) a že mířím směr Jabriya. Oni že až tam nejedou, ale do Hawally že mě hodí.

Po chvíli řidič přibrzdil a vyklopil prvního z cestujících. O pár minut později dalšího. Reziduální zbytky obav ze mě spadly (kdyby mě chtěli oloupit a zavraždit, určitě by nezmenšovali svou přesilu). Se zbytkem cestujících jsem pak vedl konverzaci za pomoci základních anglických slov a hlavně rukou-nohou, a to až do chvíle, kdy se řidič zeptal, kde že v té Jabriye bydlím.

“Oxygen gym?” zkouším jedno ze známých orientačních míst. Pokrčení ramen.

“Champions?” Zase nic.

Znovu si začnu připadat jako megatatar. Kluci, které ráno do práce sváží firemní mikrobus, nebudou mít plat na to, aby jen tak dávali ekvivalent dvaceti či více tisíc korun za permici do posilovny. Stud a vědomí, že se mi někdo snaží pomoct a já nejsem schopný ho ani navést, konečně zvýší mozkové otáčky.

“Hospital!” vybafnu.

“Mubarak?”

Jo, nějakého Mubaraka má tuším v názvu ulice, co tam někudy vede. Zuřivě kývám.

A je to.

“Kde mám zastavit?” ptá se ještě řidič, který si i se zbytkem pasažérů kvůli mně zajel.

“Kdekoli,” říkám.

Děkuji, pro jistotu ještě zvedám palec, podám všem zbývajícím ruku (rukoudáním se tu zdravím i s většinou kolegů po ránu) a vesele čvachtám ten zbývající kilák k domovu s pocitem, že život je nádherné dobrodružství.

Ničehož více netřeba

Vzhledem k tomu, že Nejúžasnější žena na světě do mě neustále reje, že hrozně moralizuju, a naposledy už se k ní přidala i moje maminka, tentokrát vracím úder a nevyvozuji žádné závěry. Úvahu na téma, jak často se mu něco takového přihází doma, dnes klíďo nechávám na laskavém čtenáři. Pokud jde o mě, můj pohled na Asiaty, ať už jde o
Araby, Indy, Pákistánce či Filipínce, už nikdy nebude jako dřív.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: A ne a ne si na tu laskavost zvyknout

  1. Pepax napsal:

    Na pana Kaplana jsem si nevzpomněl – ostuda! 🙂
    Až ti zase bude hloupé, že ti kdekdo pomáhá, pomni, že nejsi sám. Já zase zažil přeochotné pomocníky v Japonsku…

    • Jason napsal:

      Introvertská klasika – sám někomu pomoct problém nemám, ale když mám pomoc přijmout, mám pocit, že přece určitě musím dotyčného hrozně obtěžovat. Nehledě na to (ach jo, to to zase schytám), v našich luzích a hájích když člověku nabízí pomoc někdo neznámý, tak začne přemýšlet, jestli se na něj nechystá nějaká bouda.

  2. Honza napsal:

    Musím souhlasit, Japonci jsou v pomoci ostatním úžasní! Když neumí anglicky, tak najdou někoho, kdo umí. Zažil jsem kluka, který v esnaze ukázat nám cestu k hostelu volal známému, který přišel, odběhli s naší mapkou kamsi (už jsme se báli, byl tam jediný doklad o obytování, adresa …) jen aby se poptali a mohli nás dovést na místo. A nezapomenu na dívčinu, která nás vedla 15 minut v dešti od nádraží k jednomu parku v centru – neměla to cestou, asi kvůli tomu přišla pozdě do školy … ale chtěla si možná jen s cizinci pokecat.

    Pravda je, že po návratu jsem se za Evropany, ochotné maximálně mávnout daným směrem cesty, trochu styděl. No, při následující cestě do Ameriky jsem neochotnými amíky byl spražen totálně, takže zase na tom ještě nejsme tak zle.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.