Další baňkovní dobrodružství

Dá se říct, že moji čtenáři se v zásadě dělí na tři skupiny – jedni obracejí oči v sloup se slovy “Aby ses z toho Kuvajtu ne…” (vás, přátelé, prosím za prominutí, ale ony se všechny ty příběhy, o kterých tu píšu, skutečně dějí, a ještě ke všemu mně, takže vážně nejsou nijak zkreslené), druzí jsou zvědaví, do jakého průšvihu či zábavné situace se zase dostanu, a ti třetí se prostě občas zastaví, aby se přesvědčili, že jsem ještě naživu. Dnes udělám radost především těm prvním.

K-Net mě nemá rád

To jsem si takhle v noci ze čtvrtka na pátek objednával ledničku a chystal jsem se platit kartou. Přestože Visou Electron od kuvajtských bank se online platit nedá, existuje tu národní platební systém jménem K-Net, jehož jsou účastné všechny místní banky a v němž platbu debetní kartou povolují. Což je sice pěkné, nicméně platba mi neprošla. Bylo nějakých 02:30, tak jsem si řekl, že K-Net má třeba zrovna údržbu, a odložil jsem nákup na ráno.

Nemají mě rády ani bankomaty

No jo, ale platba neprošla ani ráno! Stále ještě nic zlého netuše (pátek je tu víkend, tak třeba bude chvíli trvat, než problém odstraní) jsem přepočítal cash v casheni, změnil způsob platby na “hotově při dodání” a vydal se do práce, protože jsem slíbil něco odeslat do katarské centrály. Jak už jsem psal, když došlo na mé první baňkovní dobrodružství, máme bankomat Burgan Bank přímo na stěně budovy, a tak jsem se při odchodu stavil vyzvednout nějakou hotovost – načež se mi bankomat zdvořile omluvil, že mému požadavku tentokrát nemůže vyhovět. To už jsem pojal podezření, že je něco opravdu špatně, ale pro jistotu jsem ještě zkusil bankomat jiné banky. Ten mi hotovost také nevydal, ale dal mi konečně alespoň nějaké vodítko. Chybový kód K-Netu zněl “Nevyhovět”. To znamenalo, že vydání hotovosti nejspíše zamítla moje banka. Pro jistotu jsem si ještě na tom samém stroji zkontroloval stav účtu a uklidnil se aspoň v tom smyslu, že jeho stav byl stále stejně pozitivní. Konto mi tedy nikdo nehacknul, jen bylo z nějakého záhadného důvodu pozastaveno.

Všechna vodítka vedou k jedinému dokumentu, který stále nemám

Cestou jsem tedy mrknul na web banky a našel číslo na infolinku, kterou jsem pak doma zavolal. Operátor se chvíli radil s kolegy a pak mě slušně požádal, zda bych se nemohl v úředních hodinách zastavit v libovolné pobočce a vzít s sebou – no to byste neuhodli – občanku. Ano, tu občanku, na jejíž vydání čekám od chvíle, kdy jsem do Kuvajtu přibyl! Což mě na jednu stranu nepotěšilo, ale na druhou mi začalo svítat – účet jsem si otvíral jen s pasem a bylo docela dobře možné, že šlo o účet dočasný na dobu tří měsíců, než mi občanku vydají. To, že mi dočasný účet deaktivovali, jsem dost dobře nemohl nikomu vyčítat, protože Burgan jako jediná mi byla ochotna bez občanky vůbec nějaký účet otevřít – ale mohli se tedy obtěžovat poslat e-mail či esemesku, že se blíží konec jeho platnosti!

Teď už jsem sice situaci lépe rozuměl, ale nebyl jsem ani o krok blíž jejímu řešení. Občanka nikde (přestože poslední detaily, které po mně firma salámovými taktikami chtěla, jsem dodal tak před třemi týdny), po zaplacení lednice a vysavače hotově při dodání mi zbude nějakých třicet káček, kdežto já na konci týdne budu potřebovat vypláznout dvě stě třicet za nájem. Na druhou stranu nebylo ani nijak zle. Věděl jsem, že pokud se zmíním před kolegy, tak mi zhruba každý druhý nabídne půjčku. Což se dalo záhy vyzkoušet v praxi, protože jsem měl s několika z nich domluvené posezení s vodní dýmkou v jedné z kaváren na pobřeží Zálivu.

Ukázalo se (a uklidnilo mě), že můj případ není zdaleka ojedinělý. Když jsem řekl, že mám pozastavený účet, Tudor i Andy (kteří dorazili postupně) se shodně vědoucně zakřenili se slovy: “Ááá, občanka, co? Nepotřebuješ půjčit?” Neodmítl jsem, ale řekl jsem, že před léčením symptomu zkusím napřed vyléčit chorobu a utrhnout hlavu někomu v našem administrativním týmu.

Staří Wotnauové měli pravdu – věci se opravdu dějí najednou

V neděli tedy vyrážím do jedenáctého patra – a Fatma, která je mojí kontaktní osobou, nikde. Píšu tedy e-mail, jestli čistě náááhodou není nějaký pokrok ohledně mojí občanky, protože mi pozastavili účet, nemám na nájem a vůbec už jsem z toho všeho trochu zoufalý a hodně unavený, a jestli můžu udělat něco, čím bych další proces nějak urychlil. Následně odcházím na dvouhodinovou schůzku o přenositelnosti mobilních čísel. Když se vrátím, nalézám v mailu odpověď: “Ahoj, asi tomu nebudeš věřit, ale tvoje občanka právě dorazila.” Hurrrááá!

Pak se jako obvykle začne dít spousta věcí najednou. Vyzvedávám občanku, pokecám s Fatmou o jejích studiích a na polední pauzu si naplánuji návštěvu banky. Chci problém vyřešit pokud možno okamžitě! Přicházím zpět k počítači a zjišťuju, že mě chce vidět finanční ředitel. Koukám na hodinky. No, rezerva tam moc není, ale měl bych stihnout jak banku, tak šéfa financí. Beru tedy občanku a bankovní kartu a vyrážím ven.

Ufff. Šestačtyřicet ve stínu! O víkendu jsem sice zažil své první čtyřicítky, ale tohle už je zase o půl desítky výš. Vydávám se rozvážným krokem směr centrála Burgan Bank. Po pěti minutách mi zvoní telefon. Hlas s těžkým arabským přízvukem mi asimožnásnad říká, že mi veze ledničku. A že bude u mě za pět minut. No bomba! Zvlášť s ohledem na to, že podle podmínek dodání mají volat půl hodiny předem.

Operativně měním priority a rozhlížím se po taxíku. Normálně jich jsou ulice City plné, ale zrovna dnes jako vymeteno. To je ale dočasná záležitost, dřív nebo později se určitě dočkám. Tři minuty jsou jako celá věčnost, ale pak už jsem na cestě ze Sharqu do Jabriyi. Mezitím mi špeditéři volají, že už jsou u mě, tak jim s vědomím toho, že nehorázně kecám, říkám, že tam za pět minut budu taky. Potřetí naštěstí hoši volají, když už jsem doma na schodišti. Vnesou mi ledničku do bytu, zapojí, odejdou. Já jdu minutu po nich. Schůzku s finančním bych měl stihnout, a tak čekám na bus. Z něj píšu zprávu Zealovi, ať případně začne beze mě, protože o připravovaném produktu už můžeme oba mluvit i ze spaní.

Nakonec to není třeba – přicházím na čas a CFO navíc žádá o patnáct minut strpení, protože se zasekl jinde. Schůzka nakonec proběhne relativně v klidu, stejně jako zbytek pracovního dne, a já si začínám plánovat, že zkusím ulovit jednu z poboček, které mívají druhou směnu od pěti do sedmi večer. Z práce se dostanu v šest a hurá na bus směr pobočka Marina Mall!

Poslední bitva

První autobus je tak narvaný, že se bojím, že by na mě v teplotách přes čtyřicet stupňů mohly regulérně přijít mdloby. Čekám pět minut, deset. Mezitím projíždějí dva busy mířící ke mně domů. Jsem v pokušení odložit baňku na ráno. “Ne!” říkám si. “Chtěls to mít z krku dnes, tak to aspoň zkusíš, i kdyby ti měli zavřít před nosem!”

Přijíždí třetí autobus mířící do Jabriyi. Nevyměknu a nechávám odjet i ten. A pak konečně jeden směr Salmiya, který nevypadá úplně natřískaně. Nastoupím a v danou chvíli neřeším, kudy v Salmiye projíždí – prostě se zorientuju ad hoc a zkusím trefit takovou zastávku, abych to k Marina Mallu neměl daleko.

Mám kliku. Červených je po cestě tak přiměřeně a bus staví od nákupního centra nějakých pět set metrů. Je patnáct minut před zavíračkou. Do banky vstupuji za deset sedm, na řadu přicházím pět minut po sedmé. Vysvětluji svůj problém, půjčuji úředníkovi postupně Civil ID i svou bankovní kartu. Ten se odchází poradit se zkušenějším kolegou (to je tu asi národní sport), nicméně během pěti minut je problém vyřešen a úředník mi příjemnou angličtinou vysvětluje, že skutečně jde o problém dočasného účtu, ale teď, když už mám občanku, mi účet odblokuje, což vzápětí dle svých slov skutečně činí.

Ptám se, proč banka aspoň nepošle zprávu typu “Vážený zákazníku, platnost vašeho dočasného účtu se blíží ke konci, navštivte laskavě libovolnou pobočku a vezměte s sebou své Civil ID.” Dotyčný prokazuje, že je kvalitně proškolený, protože říká: “Ano, pane, máte pravdu, to bychom opravdu měli dělat, naprosto s vámi souhlasím!” S vnitřním pobavením proletím padacími dveřmi, rozloučím se, projdu fotobuňkovými dveřmi – a protože už nevěřím nikomu a ničemu, zamířím k prvnímu bankomatu a zkouším vybrat hotovost. Jůůů, jde to! A jde se utrácet!!!

O půl hodiny později sedím v autobusu na cestě domů a v tašce mám kilo jablek, pár tuňákových konzerv, limetkový koncentrát do čaje a zázvorovou pivonádu. Absolutní dekadence!

Stávám se člověkem

O další dvě hodiny později mám na Skypu Nejúžasnější ženu na světě. Říká, že takhle vysmátého mě v Kuvajtu snad ještě neviděla. No aby ne! Během jediného dne jsem odstranil problém s bankovním účtem, poprvé si užil v klidu domova chlazeného nápoje (zkusili jste se někdy v poušti živit jen čajem a teplou vodou se šťávou?), konečně můžu nakupovat i něco jiného než konzervy, protože už mi to ve vedru neuschne ani nezplesniví, a ještě ke všemu mám občanku! V neděli 26. května se tedy v Kuvajtu konečně stávám člověkem.

A to je důvod k úsměvu od ucha k uchu, který vám všem tímto posílám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.