Abych odpověděl na četné dotazy – ano, ještě pořád žiju. Nebo tohle píše umělá inteligence, která mi hackla přístupová hesla; to už si vyberte. Jen jsem poslední dva týdny měl fakt jako že opravdu pracovní. Svědčí o tom třeba to, že z předvčerejška na včerejšek jsem spal oblečený, anžto jsem se tak zřítil do postele, a dnes ráno jsem po probuzení přemýšlel, jak jsem se do postele vlastně dostal a kdy k tomu došlo. (Přičemž připomínám, že konzumace C2H5OH je v Kuvajtu zakázána a já tento zákaz respektuji.)
Ale co že jsem to vlastně…? Jo, tolerance!
Příští týden nám v Kuvajtu začíná ramadán. Kolega Zeal, kterého tu zmiňuju docela často, se ke mně nedávno přitočil se slovy:
“Během ramadánu buď opatrný a přes den se vyhni obchodům s potravinami. Však víš – lidi jsou různí … a jídlo a pití si radši nechávej v kanceláři. Nebo když budeš potřebovat přes poledne na nákup, tak si vem s sebou mě – já jsem muslim, takže když řeknu, že si kupuju jídlo na večer, kdy nám končí půst, tak si na mně nikdo nic nevezme.” Pak si povzdechl a pokračoval: “Je to celé špatně. Takhle by to nemělo být. Lidi by neměli svou vírou omezovat ostatní. Pokud jde o mě, tak by mi spíš přišlo, že tím, že se postím v prostředí, kde ostatní volně jedí a pijí, jen posiluju vlastní vůli – ale co nadělám.”
Tenhle človíček je tak tolerantní, že mě to až zahanbuje. Nebo – jak jsem mu řekl – tak tolerantní, že to až hraničí s kacířstvím.