Barvy a čas

Jsou věci, které o vás něco vypovídají. A pak jsou věci, které vás definují. Jednou z těch, které definují mě, je láska k hudbě. Nebo spíš – méně vznosně, ale přesněji řečeno – závislost na ní. Už jsem si v životě tolikrát ověřil, že důvodem, proč mi nebylo dobře, byl prostě a jednoduše nedostatek hudby, že jsem si zvykl brát to jako fakt. Zmínka o něm je ostatně v pravém horním rohu titulní stránky už od chvíle, kdy Čarodějova věž šla online. S tím, že kdo mě zná osobně, ví, že ačkoli chodím na progresivní metal i písničkáře, asi nejhlouběji se mi do duše zaryla hudba počítačová. A tohle všechno vám tu vyprávím jen proto, aby bylo jasné, jak moc velká věc pro mě je objev, o který se s vámi dnes chci podělit.

Černobílé mládí

Jednou ze stovek skladeb, které mám opravdu hodně rád, je A Prehistoric Tale od Jochena Hippela. Původně jde o titulní hudbu ke stejnojmenné hře na Amize (kterou jsem nikdy nehrál, protože Amigu jsem nikdy neměl), ale ještě zajímavější jsou tři z remixů, které se v průběhu let objevily. Jeden je spíš meditativní, druhý je optimistický a vznáší se kdesi vysoko, třetí je zase polarizovaný, takže vážnější i optimističtější části vyznívají důrazněji než u zbylých dvou. A já jsem ten potrhlý typ, co si je pustí za sebou a užívá si rozdíly mezi nimi.

Je to přesně třiadvacet dní, co mě konečně napadlo porozhlédnout se na YouTube, jestli mi náhodou nějaká zajímavá verze neunikla.

Ano, uhodli jste.

Nejde ani tak o to, že oproti ostatním verzím, které jsou studiové, tahle vznikla částečně živě. Ani o to, že tam, kde ostatní zvolili syntezátory, tady dotyčný hraje na elektrickou kytaru. Ba ani o to, že se u toho nahrával. Kouzlo je v monochromatickém filtru, který zvolil.

Při pohledu na černobílý obrázek a poslechu vybrnkávaných tónů s lehkým praskáním na pozadí se mi vybavilo blues a 60. léta minulého století. Hudba, ke které se hlásí generace mých rodičů. Ti mladší si tam mohou dosadit rock’n’roll, ale vizuál by zůstal podobný.

V tu chvíli mi to secvaklo. Ať chci nebo ne, počítačová hudba je ta, na kterou budu v pětasedmdesáti vzpomínat a která bude nesouměřitelně lepší než cokoli, co v té době bude poslouchat mládež, protože za mých mladých let…

Barevná současnost

Následuje rychloposuv času o čtrnáct dní na minulou sobotu. For8ver (ano, ta akce, kvůli které je na tomhle webu pravidelně příspěvkově slabý únor a začátek března) a na něm koncert Brothers in .ATRs.

Když LiSU, frontman skupiny, koncert se mnou a Akiem Tenshim domlouval, zeptal se, jestli nemáme nějaké speciální přání ohledně setlistu. Navrhl jsem L45t M1nut3 od Rastera.

Raster, ačkoli nikdy nepatřil mezi organizátory, byl jednou z tváří For8veru. Obsazoval většinu soutěží pro počítač Atari a obvykle nejen vyhrával, ale také sklízel největší salvy smíchu. Až do své tragické smrti v roce 2011.

Co si budeme povídat – kdo o osmibitech nemá páru a kdo na letošním For8veru nebyl, těžko to může pochopit. Nejde zprostředkovat, jak to Brothers rozbalili při nadvakrát hrané Yerzmyeyově ZX81, jaké překvápko byla laid-back verze Gasmanovy Cybernoid’s Revenge s Gasmanem jako hostem, jak se vyvedly Spy vs. Spy nebo The Last Ninja 2 – Central Park a další.

Nejsilnější okamžik pro mě i tak byla L45t M1nut3. Ze dvou důvodů.

Ten první je zřejmý. Protože jsme s LiSUem řešili, jestli zařazení takové vzpomínky je vůbec dobrý nápad, od chvíle, kdy napsal, že skupina má nazkoušeno a skladba je součástí programu, byl jsem zvědavý, jak ji pojmou.

Jediné slovo, které tady sedí, je geniálně. LiSU namísto nějakého srdcebolu zvolil hardrockové aranžmá. Ani pár nohou nezůstal v klidu a publikum se spontánně roztleskalo do rytmu. Při prvním refrénu jsme se po sobě podívali s Martinem Bórikem, jednou z duší slovenské spectristické scény, a s výrazem extatických čerstvě vyoraných hlodavců si vyměnili duchaplnou poznámku ve smyslu „To je pecka!“ Takhle, přesně takhle by se mělo vzpomínat na lidi, kteří už mezi námi nejsou!

A ve chvíli, kdy LiSU začal hrát do druhého refrénu vlastní sólo, přišlo osvícení. Jak jsem tak skákal do rytmu a tekly mi slzy nadšení a dojetí zároveň, najednou mi to secvaklo podruhé.

Že tyhle tří-čtyřkanálové skladby pro z dnešního pohledu prajednoduché hudební čipy jsou tu s námi dál. Že autory, kteří pro ně psali a píší, omezují natolik, že nepřipustí nic jiného než opravdu silné nápady. Silné tak, že stovky až tisíce z nich nepřestávají inspirovat třeba i třicet let poté, co vznikly. A že ta hudba, o které jsem si o dva týdny dřív uvědomil, že jednou bude hudbou mého mládí, na kterou budu nostalgicky vzpomínat, je stále i hudbou mojí přítomnosti. A že je ve svých moderních inkarnacích dost možná zajímavější než kdy dřív (což je jen tak mimochodem víc, než o sobě může říct spousta mnohem mainstreamovějších hudebních žánrů). Jestli my osmibitisti nejsme děti štěstěny!