Město vody, kol a zeleně

A A Title

I blogové sliby se mají plnit, pročež vám dnes přináším povídání o návštěvě Amsterdamu. A ještě předtím, než příspěvek rozkliknete, vám na rovinu prozradím, že jakkoli jsem pražský patriot, do Amsterdamu jsem se i bez sexu, drog a rock’n’rollu zamiloval.

Přátelský k lidem

Amster je město, po němž se rádi i jen tak procházíte. Nejen proto, že každou chvíli narazíte na něco, co neznáte z domova, nebo na něco architektonicky zajímavého. Amsterdam má prostě atmosféru, ve které vás těší být.

A Dam by Night

Náměstí Dam. Na ten řetízkáč ve výšce šedesát metrů (úplně vpravo) jsem já magor se svými závratěmi šel. Jinak si všimněte tramvaje projíždějící mezi lidmi.

Těžko říct, čím to je. Může to mít co do činění se spoustou prostoru, která mi připomínala Berlín, který mám také rád. Ať už jde o vodu, jíž je centrum plné, nebo zeleň, která je integrální součástí každé ulice.

A Gracht Opera

Nebo třeba tím, že se ve městě těžko ztratíte, protože tabulky se jmény ulic jsou tu na každém – dobře, ať nekecám, na každém jedenapůltém rohu. Rozhodně se vám nestane, co v naší stověžaté matičce, že ujdete pár stovek metrů, rozhlížíte se na všechny strany a cedule nikde.

A pak je tu také to, jak moc je Amsterdam kosmopolitní, na což jsem od doby, kdy jsem byl na straně s menšinovou barvou pleti, docela citlivý. Nebavíte se tu s místňáky, cizinci, černochy, Asiaty nebo Araby, ale prostě s lidmi. Jinak to ani nejde, protože mix ras je tu takový, že pokud se na ulici rozhlédnete okolo sebe, uvidíte prakticky pokaždé v okruhu několika desítek metrů všechny.

Obryně na kolech

Už ve chvíli, kdy ten obrat Carmen Bosinceanuová, manželka mého bývalého kolegy Tudora, použila poprvé, jsem ho vnitřním zrakem viděl jako mezititulek na wotnau.cz.

A Autumn in A 2

I tahle dáma měla minimálně metr pětasedmdesát.

Jako jo, všichni si myslíme, že víme, že Amsterdam je cykloměsto. Ale abyste zjistili, co to opravdu znamená, musíte to zažít. Kdekoli se v širším centru města rozhlédnete, uvidíte parkovat zhruba desetkrát víc kol než aut. Všechny vozovky tu mají cyklopruh, do kterého se z podstaty věci vejde výrazně víc cyklistů než do autopruhů, ačkoli je šířkou sotva poloviční. A protože jsem u Bosinceanuových nebyl první nenizozemská návštěva, byl jsem rovnou varován, ať si pokaždé uvědomuji, že ve chvíli, kdy do cyklopruhu vkročím, vstupuji mezi regulérní vozidla. „Jinak tě sestřelí nějaká obryně na kole.“

Pokud aspoň okrajově sledujete sport, nemohli jste nezaregistrovat Dafne Schippersovou, nejspíš nejlepší bílou sprinterku všech dob, dvojnásobnou mistryni světa na 200 metrů. Dafne, se 179 centimetry výšky takový evropský ženský ekvivalent Usaina Bolta, většinou ční o hlavu nad černošským zbytkem startovního pole. Až do loňského podzimu jsem si myslel, že je svými tělesnými parametry stejně výjimečná jako Bolt. Jenže v Amsterdamu by se docela dobře ztratila. Z Carmenina (měří odhadem tak metr šedesát) pohledu jsou Nizozemky opravdu obryně. Já jako jen lehce nadprůměrný Čech (něco mezi 180 a 182 cm, podle toho, jak mám zrovna sesedlé plotýnky) bych se na většinu obyvatelek Amsterdamu koukal jen o několik málo centimetrů svrchu. A ačkoli odjakživa letím spíš na malé brunety, musím říct, jsem v životě neviděl tolik pohledných vysokých blondýnek jako v Amsteru. Na čemž má nejspíš výrazný podíl i to, že tam lidi díky každodennímu cyklistění jsou méně vystresovaní a je tam alespoň od oka podstatně menší výskyt obezity.

A Bike City

Kola, kola, kola. Všechno to, co vidíte po stranách silnice, jsou stovky zaparkovaných kol.

Pokud jde o čistě praktickou rovinu, tak mě Tudor upozornil, ať si všimnu, jak v Amsterdamu prakticky každý jezdí na příšerné plečce.

A Port

„Kola se tu strašně kradou, takže se všichni snažíme jezdit na pokud možno co nejméně zajímavém exempláři,“ řekl mi.

A E Mosque

Mešita ve čtvrti obývané hlavně cizinci nikomu nevadí. A všechna různobarevná děcka hrající si na ulici si povídají holandsky. Integrace tu funguje.

Což mi vnuklo nápad. Každá poptávka si (v pravém opaku k historicky vyvrácenému Sayovu zákonu) generuje svoji nabídku. Amsterdam je možná jediné město na světě, kde by se dobře uživil „umělecký zestaršovač“ kol. Šlo by o člověka, který by vhodnou aplikací laku (ideálně ještě s konzervačními vlastnostmi) opticky vytvářel z posledních vyjeknutí módy rozpadající se šrot. Kdybych měl aspoň trochu vizuální vnímání světa, snad bych se do toho pustil sám.

A strašně mě mrzí, že mě nenapadlo to fotograficky zdokumentovat, ale stejně jako jinde se prodávají rodinná auta, v Amsterdamu narážíte na rodinné bicykly.

Cyklosajdkáry i nejrůznější varianty tandemů či kol pro ještě více lidí nejsou exoťárny, ale dopravní prostředky vhodné pro cestování po městě.

Tak trochu náš smysl pro humor

A Duck Store

Amsterdam Duck Store. Prodávají tu jen kachničky do vany. Kachničky s motivy mexického svátku mrtvých. Kachničky s motivy z Hvězdných válek. Upíří kachničky. Všechny kachny světa.

Těžko říct, jestli to byl reprezentativní vzorek nizozemského smyslu pro humor, ale dokonalý kameňák destroyák se povedl mojí Airbnb bytné, milé, zhruba šedesátileté dámě.

K jednotce, kterou jsem měl pronajatou (měla i vlastní záchod a koupelničku), se procházelo obývákem. Jakožto introvert jsem citlivý na soukromí. Své i svého okolí. Takže jsem dispozici bytu viděl, v duchu jsem si řekl, že se omezím na ranní odchod a večerní příchod.

„Je to spíš taková moje kancelář. A nijak se neostýchej tudy chodit,“ řekla Annette, jako by mi četla myšlenky. „My rádi vídáme své hosty. Protože když potkáváme své hosty, víme, že právě vyděláváme.“

Což zbořilo všechny ledy, oba jsme se zasmáli a veškerá naše další komunikace byla moc příjemná.

Grachty

A Gracht Curve

Další věc, kterou o Amsterdamu víte, ale jejíž rozsah si neuvědomíte, dokud ji nevidíte na vlastní oči či brýle, jsou místní kanály (tzv. grachty), jejichž sláva si nezadá s marsovskými – s  drobným rozdílem, že tyhle existují.

A Gracht and House Boats

Grachty jsou nejen plochami, na kterých může vaše oko spočinout a sklouznout do dálky, což se vám v metropolích často nestane. Jsou i součástí místního života. Na grachtech najdete hausbóty i výletní lodi a jedna z mých nejzábavnějších vzpomínek na město je, jak okolo mě na hranici slavného Red Light Districtu okolo půl desáté večer proplouvala loď našlapaná tak, že jsem se bál, že musí jít každým okamžikem ke dnu, jejíž osazenstvo všemi hlasy – a překvapivě hezky! – zpívalo Take Me Home, Country Roads (u nás známou jako Veď mě dál, cesto má).

A Gracht Draw Bridge

To se prostě takhle občas rozsvítí na semaforech červená a provoz na čtyřproudé ulici se na chvíli přeruší.

Ale i Amsterdam má své starosti s tím, jak srovnat tradice s během času, přirozeným vývojem a nejspíš i nenažraností developerů, takže v době, kdy jsem tam byl, se akorát pracovalo na vysoušení jednoho z grachtů, na jehož místě vyroste několikapatrové podzemní parkoviště.

A Gracht Musician

Tenhle pán fakt uměl. V jedné ruce dechový nástroj, ve druhé flašinet, a ještě stíhal řídit loďku.

Zelená je tráva

Možná ještě víc než vody je v tomhle městě zeleně. Stromy najdete na každé ulici, travnaté ostrůvky na skoro každém náměstí a parky v každé čtvrti. Když jsem se tak snažil pochopit, co mě na Amsteru tak fascinuje, právě při pohledu na travnaté plochy mě napadlo, že by to mohlo být, jak místní berou město opravdu za svoje a přistupují k němu se zdravým rozumem.

A Square

Vstup na trávu není nikde zakázán a lidé si v parcích dělají pikniky, házejí frisbee, hrají fotbal. Ale přesto prakticky nenajdete místa zdusaná natolik, že už se na nich zeleň neobnoví, a stejně tak místní nepovažují travnaté plochy za veřejné záchodky pro své psy. Zeleň tedy využívají, ale také o ni pečují.

A KittyKdyž už je řeč o trávě (někoho už ta – ha-ha – souvislost určitě stihla napadnout)… Nikdy jsem ji nejen nezkusil (a dodnes si pamatuju, jaké trauma jsem měl jako student z toho, že mi to máma odmítala věřit – málem jsem to tehdy vyřešil ve stylu Starců na chmelu), ale ani jsem ji nedokázal poznat po čichu. To druhé už po návštěvě Amsteru neplatí. Zhruba tak od čtyř hodin odpoledne neujdete nikde po centru ani sto metrů, aniž byste marihuanu ucítili, a to nejen v okolí slavných coffeeshopů. Zpočátku vás to překvapuje. Pak vás to překvapovat přestane. Po necelém týdnu ve městě mi marjánka už akorát šla na nervy, protože má tak pronikavý pach, že ho nejde prostě přestat vnímat. Za tu dobu jsem potkal odhadem dva lidi, kteří byli natolik high, že nevěděli, čí jsou. Což bylo výrazně méně, než jsem za tu dobu viděl lidí, kteří to přepískli s alkoholem. A těch zase bylo výrazně méně, než jich za stejnou dobu potkáte v Praze.

Piji, piješ, pijeme pivo a čaj

Vzhledem k tomu, že jsem část pobytu strávil s Tudorem a Carmen, kteří si zjevně ještě dosyta nevynahradili suché období z Kuvajtu, navštívil jsem v Amsterdamu na své poměry hodně barů a klubů a další spoustu jich viděl aspoň zvenku.

Každá hospoda se snaží mít vlastní charakter a na jeho základě si vybudovat stálou klientelu, která následně přitáhne své známé a zahraniční turisty.

Z piv táhnou hlavně silná holandská a belgická s pěti až osmi procenty alkoholu. V centru ale potkáte piva všech možných proveniencí. Dobrá rada: pokud někdy potkáte značku ThaiThai Tripel, vyhněte se jí velkým obloukem. Zvláštní výrazně nakyslý nápoj, který, kdyby ho neměli uvedený v pivním lístku a nenosili k němu pivní sklenici, bych za pivo nikdy neprohlásil.

Narazil jsem i na podnik zvaný „Cesko-slovensky bar“, který vzhledem k té pomlčce, pardon, spojovníku! (pokud nechápete, tak to je vtípek pro nás starší a pokročilé), zjevně vlastní někdo slovenského původu. Vzhledem k chybějící diakritice, z níž jsem si udělal dojem o případné důslednosti ve stylizaci podniku, a tomu, že se v zahraničí snažím styku s domácí kulturou spíš vyhýbat, už jsem se tam v době, kdy by eventuálně měli otevřeno, nevrátil.

Obsluha v barech a restauracích je vždy přátelská a obvykle i sympatická. Což ještě nezaručuje správný účet. V jedné hospodě mě vzali na hůl o nějaká čtyři éčka. Těžko říct, jestli schválně nebo proto, že mi to poslední pivo, které jsem už odmítl, omylem přece jen napsali.

A Tea Bar 2Toho, kdo mě zná, nepřekvapí, že jsem se v Amsterdamu vydal hledat čajovnu. Žádnou takovou, jaké známe z Čech, jsem nenašel, ale zato jsem objevil velmi sympatický čajový bar. Vážně! V životě by mě nenapadlo tahle dvě slova spojit, natož tohle spojení naplňovat obsahem, ale v „T’s” na Jan Evertsenstraat to vypadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Gyokuró (servírované ve sklenici na bílé víno) sice úplně podle mého gusta nepřipravovali, ale zato jsem tam pod názvem „Iced Cha Cha Chai“ (v něčem jako zavařovačce s uchem – tenhle typ sklenic už začíná být populární i u nás) objevil ledovou masalu, kteroužto považuji za geniální nápad a v létě si ji určitě udělám doma. A čajovou tam měli i wifinu –síť se jmenovala ChaiFi.

A Tea Bar

To kovové nejsou urny, ale dózy s čaji. Čajová barmanka (čajmanka?) v plné práci.

Staří mistři a sprejer frajer

A Museums

Vlevo Stedelijk, skleněná krychle je Van Goghovo muzeum, za ním není vidět Moco, honosná budova vpravo je Rijksmuseum.

Ještě jednu podobnost jsem našel mezi Berlínem a Amsterdamem: v Německu mají Museumsinsel (pět velkých muzeí na jednom místě; příští rok k nim přibudou další dvě), v Nizozemsku Museumplein, kde vedle sebe najdete Rijksmuseum (staří mistři), van Goghovo muzeum, Stedelijk Museum (muzeum soudobého umění) a Moco Museum, což je tedy spíš galerie.

A Bath Tub

Stedelijk, jinak též známý jako muzeum ve tvaru vany.

V Rijksmuseu jsem zase jednou oprášil klišé o krátkosti žití. Kdybych měl k dispozici úřad komodora a šedesát čtyři životy, jeden z nich bych zasvětil studiu výtvarného umění, tím spíš, že mně samotnému nebylo dopřáno nejen zblo, ba ani malilinkaté zblínečko talentu. Při pohledu na plátna Halse, van Musschera, van Mierevelta, van der Helsta, van Dycka, van Honthorsta, van den Tempela či van der Werffa bych měl chuť tvorbě každého z nich věnovat tak týden života – a po nich i všem dalším stům až tisícům dalších zajímavých malířů, co jich po světě bylo a je.

A Rijksmuseum

Rijksmuseum zblízka. Tunel, kterým se vchází, vede skrz celou budovu. Vedla jím i trasa maratonu.

Jeden postřeh, který, pokud vás obrazy zajímají, jste už nejspíš dávno udělali sami: pokud jde o zvládnutí techniky, dřív jsem si myslel, že nejvíc se projeví na věcech, jako jsou rysy obličeje nebo délka končetin oproti délce těla. V Rijksmuseu jsem často stál v úctě, údivu a úžasu před nějakým plátnem, dokud jsem se portrétované osobě nepodíval na ruce. Vzájemný poměr délek prstů, jejich zahnutí, jak moc vystupují klouby a kosti z povrchu ruky… tolik vzájemných vztahů, že musí být nesmírně obtížné v nich neudělat chybu – a protože každý den vídáme rukou stovky až tisíce, sice někdy nepoznáme proč, ale okamžitě víme, že je s rukou na obraze něco v nepořádku.

A R Nachtwacht

Ano, viděl jsem Rembrandtovu Noční hlídku.

Vrcholem expozice byl i pro mě Rembrandt, ale nikoli slavná Nachtwacht, ale méně známí De Staalmeesters. Ke svému štěstí jsem se k Rembrandtovi dostal dřív, než přišla hlavní vlna návštěvníků, takže se mi povedlo před plátny i chvíli v klidu postát.

A R Syndics

Aktuálně můj nejoblíbenější Rembrandt.

A R van Gogh

Viděl jsem i jednoho van Gogha. Stačil.

Vidět po renesanci a baroku impresionismus je šok. Vím, že teď dělám ze sebe blbce, ale Monet je pro mě pořád příšerný matlal, van Gogh zajímavý matlal, kterého nemusím vidět znovu, a Manet zajímavý matlal, na kterého se zajdu podívat, až se zase někdy dostanu do muzeí v Berlíně, kde ho mají poměrně dost.

V jedné z expozic jsou i krásně vyřezávané šachy, pro větší efekt rozestavěné po šachovnici tak, jako by návštěvník vstoupil do místnosti uprostřed partie. O tom, že v Rijksmuseu mají smysl pro detail, svědčí, že pozice na šachovnici dává smysl.

V Rijksmuseu jsem strávil téměř celý den. Na ten další jsem si naplánoval Stedelijk (moderní umění) a Moco, kde akorát probíhala výstava Banksyho.

A B DuckO Banksym jsem do té doby měl zhruba stejnou představu jako průměrný vzorek kavárenské populace. Tedy že jde o jakéhosi white-hat sprejera (má talent a neničí památky) kříženého s aktivistou. Že je těžkotonážním argumentem jedné ze stran v diskusi, zda street art je opravdu art. A že když se bourala jedna z budov, na kterou kdysi cosi umístil, koupila tu část zdi nějaká galerie.

A pak jsem Banksyho věci opravdu viděl. Pokud jde o to, zda je Banksy umělec, mám od návštěvy Moco naprosto jasno. Pokud se postavíte před něčí dílo, podíváte se na něj a vyhrknou vám slzy, aniž byste věděli proč, tak je to umění; konec diskuse.

A B FlowerPokud bych vám měl dát nějaký racionální důvod se Banksym zabývat, tak bych asi řekl, že ve svých pracích kombinuje ty nejjednodušší symboly, ale způsoby, které jsou otevřené obrovskému množství interpretací. Pokud budete někdy mít tu šanci, tak se na něco od Banksyho podívejte. A dívejte se na to ne pět sekund, ale minutu, protože zhruba za patnáct až třicet sekund vám začnou vyvstávat souvislosti. Nejrůznější. Když jsem si četl oficiální textový doprovod od kurátora výstavy, chvílemi jsem hluboce nesouhlasil s tím, co v Banksyho věcech viděl, a chvílemi jsem si říkal, že kdyby tohle slyšel či četl sám Banksy, že by se musel smát. Zrovna tak by určitě oba pánové museli obracet oči v sloup nebo se řehnit nad tím, co v některých Banksyho věcech vidím já.

A B Trespassings

Tady měli v galerii fakt dobrý nápad, jak obraz umístit.

Kromě toho mi ten pán imponuje tím, že zůstal věrný sám sobě. V době, kdy jeho díla kupují za dost slušné peníze nejrůznější galerie, si klidně namaluje obraz, na němž je aukční síň plná lidí zběsile přihazujících do dražby obrazu v bohatě vyřezávaném rámu, přičemž na plátně je nápis: „Nedokážu uvěřit tomu, že vy magoři kupujete takovouhle s**goru.“ (Originál je anglicky a bez hězdiček.) Nebo že před časem prodával v Central Parku své obrazy po šedesáti dolarech, přestože jejich komerční hodnota má pár nul navíc.

Co vám budu povídat… Ačkoli jsem nikdy nebyl suvenýrový typ – například z dovolených nevozím dárky prostě proto, že mě nenapadne, že by o ně někdo stál – při odchodu z galerie A B CupMoco jsem strávil asi dvacet minut v dárkovém shopu a po dlouhém vnitřním filozofickém diskurzu všech mých osobností (co si pořídit, aby to vystihlo dojem, který na mě Banksy udělal) jsem si odnesl hrneček s jedním z jeho nejslavnějších motivů – krysákem namalovavším srdíčko. Vidím v něm touhu všech outsiderů také někam patřit nebo třeba upozornění na to, že každý má city. Jestli je krysák tak nešikovný, že mu z malůvky kape barva, nebo jestli srdce krvácí, nechávám na vás.

Po Banksym jsem byl natolik rozsekaný, že jsem si řekl, že než vidět všechno a v konečném důsledku mít v hlavě guláš, radši nechám dojmy usadit, a tak jsem Stedelijk odložil na blíže nedefinované příště a šel se projít po městě a posedět na zahrádce u piva.

Čtvrť červených zářivek

No jasně že vám to neupřu! Ano, byl jsem v De wallen, alias Red Light Districtu, jen jsem si vyprávění o něm nechal na konec, jako kdysi rozhlasový Zápisník zahraničních zpravodajů dával až na závěr fejetony Karla Kyncla, protože právě na ně se posluchači těšili nejvíc.

A RLD AlleyJako osamělý muž jsem měl ideální předpoklady pro to, abych byl v téhle čtvrti nenápadným a přirozeným zjevem, a tak jsem si řekl, že překonám divné pocity a patřičně ji probrouzdám, abych měl o čem vyprávět vnoučatům čtenářům. I tak mě ale potěšilo, že jsem na svých toulkách doupětem neřesti narazil minimálně na jeden pár, který se tam od pohledu cítil ještě víc nesvůj než já.

Ale k tématu…

Ano, fakt jsou tam ve výlohách děvčata v bikinách a nabízejí sexuální služby. Že má podnik otevřeno, se pozná podle svítící červené zářivky (červené lucerny upgradované pro 21. století) nad výlohou. Pokud se svítí, ale ve výloze je zatažený závěs, dáma zrovna obsluhuje zákazníka.

Vládne tu snaha se odlišit a zacílit na co nejširší spektrum chutí a fetišů, takže v jednom podniku vedle sebe najdete obrýlenou Asiatku (intelektuální výraz jí ale moc nešel), prsatou blondýnu, potetovanou dračici i černou dominu v kůži. Na můj vkus to tedy bylo typizované až moc. Poměrně velké procento silikonu (nebo fakt kvalitních push-upek). Ačkoli jsem děvčat mohl vidět okolo stovky, ani v jednom případě jsem si neřekl „Ty jo, to je ale kočka – škoda, že nejsem na sex bez emocí!“ Ale právě proto mi nepřísluší design a zacílení děvčat hodnotit.

A RLD by Day

Patří ke slušnosti děvčata nefotit. Jen pokud se podíváte opravdu pečlivě, uvidíte ve druhém osvětleném okně zleva zády k nám stojící slečnu v bikinách.

Za úplného světla je v provozu minimum zařízení. Těžko říct, jestli je to rozdílnou obchodní strategií a jak moc do toho mají co mluvit samy pracovnice. Ty, které za výlohou jsou, jsou každopádně aktivnější a snaží se aktivněji přitáhnout vaši pozornost. Až jsem se nemohl ubránit úvahám, kolik z nich zoufale potřebuje peníze na svou oblíbenou drogu nebo má doma plačící mimčo.

Za bílého dne tyhle výlohy vypadají bizarně a připadáte si opravdu surreálně. Jak ale ubývá světla, dostaví se atmosféra zakázaného ovoce a lákavých stínů a náznaků.

Než se úplně setmí, když se byznys ještě spíš rozjíždí, je většina holek na mobilu. Rekord, který jsem napočítal, bylo šest děvčat vedle sebe brouzdajících na smartphonech. Je mezi nimi i velké procento kuřaček. V jednom případě, kdy měla dotyčná otevřenou větračku, se ukázalo, že kouří trávu. Což docela dává smysl.

A RLD Moody Water

A jinak v Red Light Districtu kromě výloh, night clubů a restaurací, které byste tam čekali, narazíte i na věci, které byste tam čekali o chlup méně. Třeba prodejnu triček. Nebo knihkupectví. Nebo kostel.

Celkově pro mě Čtvrť červených zářivek shrnují tři silné vzpomínky.

Slečny jsou taky lidi (první červeně ozářená vzpomínka)!

Stěžejní součástí komunikace je ve čtvrti neoficiálně tolerovaných rozkoší ťukání. Slečny ťukají na sklo zevnitř, aby si jich zákazníci všimli, případně aby sebrali odvahu „si objednat“ (jak to vyjádřila manželka jednoho mého nejmenovaného kamaráda půlmaratonce). Pánové (nebo dámy, co já vím!) zase ťukají zvenčí, aby dali(y) najevo zájem. Když je ťukací kontakt navázán, slečna pootevře výkladnískříňodveře a nastává vyjednávání na téma „co“ a „za kolik“.

A RLD WaterTakto teoreticky vybaven jsem byl obzvláště potěšen, když jsem přicházel k vitríně, na kterou právě zaťukal pán, který šel pár metrů přede mnou. Jestli je pán cizinec, konečně zjistím, jak se to dělá!

Pán nebo slečna byli opravdu cizinci, protože komunikace se opravdu odehrála v angličtině.

Nebyla ale tak úplně standardní. Slečna vyběhla ven a dala příchozímu pusu na tvář.

On: „Ahoj, tak tady ji máš.“ Načež podal slečně varnou konvici.

Ona: „Dík! Díky moc! Co tě zdrželo?“

Co pána zdrželo, jsem se nedozvěděl. Neměl jsem dost drzosti, abych se zastavil a čekal, jak se hovor vyvine. Když jsem se pak na rohu ulice otočil, On zrovna odcházel a Ona zaujímala ve výkladní skříni svůdnou pózu. Rozhovor, který proběhl, byl naprosto přirozený, normální a lidský, ale s ohledem na kontext mi celá situace přišla velmi zvláštní.

Drsná realita (druhá červeně ozářená vzpomínka)

Jak už jsem zmiňoval, večer a v noci získává Red Light District atmosféru vzrušující exotiky a zakázaného ovoce. Druhá vzpomínka jí svou zemitostí vráží vidle do zad.

V jedné z výloh, okolo kterých jsem šel, akorát jedno z děvčat odtáhlo závěs, aby dalo najevo, že právě skončilo s předchozím klientem a je volné pro dalšího. Načež odešlo k umyvadlu a začalo si velmi pečlivě mýt ruce.

Tohle je Amsterdam (poslední červeně ozářená vzpomínka)!

A teď ta nejpraštěnější vzpomínka, Amsterdam v kostce.

A RLD Church

Tady to plus minus bylo, jen o pár hodin později.

Jdu takhle po malém plácku na okraji Čtvrti červených zářivek. Uprostřed lidského hemžení tu stojí dva pánové s bicykly. Ukazuje se, že je to hlídka místní policie – a s úsměvem o něčem diskutuje s občanem. Prostě se jen dali do řeči. Šok 1: Policista na kole. Takovou potupu by naši pomáhači a chrániči nerozdýchali. V Amsterdamu je to optimální způsob cestování, a tak ho používá i policie. Šok 2: Policista se baví s občanem. Na někoho se usmívat a normálně se s ním bavit – taková ztráta autority! Šok 3: Tu vůni si nejde splést. Maximálně pět metrů odsud někdo kouří marihuanu. Sice se to teoreticky mimo coffeeshopy nesmí, ale policisty to nechává chladnými. Zjevně tu nejsou proto, aby prudili lidi, ale aby zajistili, že nikdo nepřekročí pravidla, která jsou sice nepsaná, ale společnost se na nich víceméně shodne.

A to je dojem, který mi z Amsterdamu zůstal. Tolerantní město přizpůsobené k obrazu svých obyvatel, které se tak nějak řídí samo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů u Město vody, kol a zeleně

  1. Tereza Šubrtová napsal:

    Tedy, po tvém článku se rozhodně chci do Amsterodamu podívat !!! A možná si ho i vytisknu s sebou, abych na něco zajímavého nezapomněla.
    Díky.
    Terka Š.

    • Jason napsal:

      Rádo se stalo. Případně můžu nasdílet i další tipy – něco se do příspěvku nevešlo (spousta zajímavých míst nebo třeba koncert, ze kterého je fotka v úvodní koláži, ale v článku o něm nemluvím), něco mi vřele doporučili Bosinceanuovi, ale nestihl jsem.

  2. Akio napsal:

    Amsterdam je fajn. Mě se tam nejvíc líbil obchod s 8-bit hrami a počítači. Koupil jsem si tam na památku originálku hry Apple Jam pro ZX Spectrum 🙂

  3. Listovice napsal:

    Ach jo, ach jo. Jak muzes?! Van Gogh a matlal! Kvuli Hvezdne noci bych mohla klidne letet i do New Yorku. Treba bys mohl nekdy kouknout z okna, stejne ponocujes…:o)

    • Listovice napsal:

      A dokonce sam Satriani ma skladbu inspirovanou timhle obrazem. Tak jakej matlal!

      • Jason napsal:

        Ale to jsou k nám hosti! No van Gogh klidně může být i inspirativní matlal, i když souvislost Satrianiho Starry Night s tím obrazem se mi nikde dohledat nepovedlo, takže si nejsem jistý, jestli náhodou nejde o nějaký obojživelný úskok. 😉
        Já každopádně nikomu jeho či její matlaly neberu, tak jako si nenechám brát svoje malíře (Giger, Banksy, Hescox, Zhouf, Maxon, Stephens, Rembrandt a tak dvacet dalších). Mimochodem, mezitím jsem se konečně dostal po dlouhé době zase do Alte Nationalgalerie v Berlíně, takže jsem si mohl ověřit svůj názor na impresionisty na větším vzorku. Zato německý romantismus – mňam! Na druhou stranu, kolegovi Akiovi (viz výše) se tam hodně líbily Manetovy Šeříky ve váze.
        Přeju prima den a ať ti to skáče.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *