Budíková odyssea

Předminulé povídání bylo o aklimatizaci na nejhorčejší (pokud vám to taky přijde jako patvar, tak vás musím vyděsit informací, že pochází z Pravidel českého pravopisu) město světa, minulé zas o tom, že technika je také člověk. To dnešní nejspíš vzniklo jejich genetickým křížením.

Budík v lednici

Mám jednoduchou meteostanici.

Já tedy původně nechtěl jednoduchou meteostanici, chtěl jsem ještě jednodušší budík s teploměrem. Jenže to tak nějak nedopadlo.

Původně jsem si před nějakými dvěma měsíci koupil digitální budík s teploměrem. Když jsem ho ale zapnul, tak mi ukázal, že mám doma skoro třicet stupňů.

“Nesmysl!” řekl jsem si. “Zřejmě je ještě zblblý z transportu ze supermarketu domů.”

Nechal jsem budíkovi hodinu na aklimatizaci, načež mi opět ukázal něco přes devětadvacet stupňů. Pocitově jsem měl jsem doma vcelku teplo, ale jako správný Tomáš 21. století jsem si řekl, že neuvěřím, dokud neotestuji, a strčil jsem chronotermometr do lednice. V návodu sice stálo, že udělátor je určen výhradně pro měření pokojové teploty, ale já už párkrát v životě měl v různých pokojích devět stupňů a navíc zařízení určitě má nějakou toleranci, no nééé?

No… nééé. Když jsem ho vytáhl z ledničky, na displeji bylo pěkných dvanáct stupňů, ale o pár vteřin později budík zoufale zapípal a zhasl. Když se z něj vyndala baterka a zase zandala, tak zase zoufale zapípal a zhasl. Možná tedy teplotní šok nepřežila baterie, a ne celý zázrak techniky za tři a půl dináru!

Druhý den jsem začal shánět novou baterku CR 2032 (taková ta úplně nejběžnější placatá, počítačisti ji znají jako oblíbenou baterii pro CMOSky), abych po třech dnech zjistil, že jiné baterky než tužkovky a mikrotužkovky v Kuvajtu, zemi nejmodernějších technologií, prakticky neseženete. Ať už tedy byl budíkoměr rozbitý nebo ne, přestalo smysl mít ho doma.

Budík v peci

Začal jsem se tedy rozhlížet po náhradě a narazil jsem na (to byste neřekli) jednoduchou meteostanici. Tu jsem sice původně nechtěl, ale pak jsem si řekl, že by možná mohlo být zajímavé porovnat si teploty venku s oficiálními zprávami o počasí, a koupil jsem ji. Předtím jsem se ovšem ujistil, že budíková část se napájí mikrotužkovkami a teploptní čidlo s vysílačem tužkovkami.

Přijdu domů, vybalím celou tu legraci, dám do budíku baterky, zapnu ho … 30,3 stupně. Hm. Takže ten minulý chudák padl za oběť mé nevíře, že už jsem si na ty místní tropy zvykl. Tak to abych si doma fakt pouštěl klimatizaci. Vybalím teplotní čidlo, dám do něj baterky, postavím ho těsně vedle budíku a nechám ho spárovat … 29,2 stupně. Úža. Ať žije exaktní technika. Ale třeba je celé zařízení ještě zblblé z teploty svého obalového materiálu, tak ho nechám půl hodiny ustát.

O třicet minut později si stále můžu vybrat, jestli mám v pokoji 29,2 nebo 30,3. Mrknu tedy do manuálu. Ten jsem do té doby okázale ignoroval, protože jsem chlap. Hned na první straně je plnotučným písmem varování ve smyslu “Důležité! Nejdříve vložte baterie do čidla a až potom do budíku!” Meteostanice se sice netváří, že by se chystala vybuchnout, i když jsem to udělal opačně, ale budiž. Baterky z ní zase vyndavám a tentokrát je vkládám ve správném pořadí. Zapínám a … ejhle, můžu si vybrat mezi 29,2 a 29,3! Tak to vypadá, že venkovní čidlo je přesnější a to pokojové se podle něj kalibruje. Proč použít kvalitnější díl, když můžu použít něco, co jakž takž funguje, a výsledky poopravit za zákazníkovy spolupráce.

Každopádně se zdá, že teploměry měří tu samou správnou teplotu (rozdíl jedné desetiny stupně jsem ochotný tolerovat), a tak odnáším teplotní čidlo na balkon. V tu chvíli mi dochází, že porovnání se zprávami o počasí bude sice fajn, ale nebude fungovat v době, kdy je největší teplo, protože přesně v tu dobu bývá balkon zalitý sluncem. Ale možná tím líp – ono je fajn vědět, kolik stupňů je správně meteorologicky, tedy měřeno ve stínu, ale pro praktický život je ještě lepší vědět, co mě doopravdy čeká, až vylezu ven, kde se stín hledá vcelku těžko.

Když si zvykl strýček Wotnau…

Jdu zpátky do ložnice – bezdrátové spojení funguje! Zavírám dveře na balkon a … bezdrátové spojení stále funguje! Displej budíkoměru postupně ukazuje stále vyšší venkovní teplotu, až skončí na 39,4. Což by tak zhruba mělo být. Super.

Meteostanice skvěle funguje celý večer i ráno, když odcházím do práce, ale když z ní večer zase přijdu, místo na displeji vyhrazené venkovní teplotě zeje prázdnotou. Přináším čidlo z balkonu dovnitř, stavím ho vedle budíku a čekám. Nechytlo se. S povzdechem beru do ruky manuál (už podruhé za dva dny – ta pohana!). Copak mi asi řekne?

1) Přineste čidlo dovnitř a položte ho hned vedle budíku. Tak to už jsem udělal. Nepomohlo.

2) Zkuste přepnout budík i čidlo na jiný ze tří vysílacích kanálů, na kterých operují. Přepínám. Nic.

3) Najděte malý otvor v oblasti krytu baterií a vsunutím špendlíku či drátku kancelářské svorky čidlo vyresetujte. Nic.

Když nepomůže manuál, musí si strýček Wotnau pomoci sám. Zkusím staré počítačové “vystoupit – nastoupit”. Vyhazuju z čidla baterky a znovu je tam vracím. Nic. S povzdechem (tak jsem si koupil další krám) vyhazuju baterky z úplně všeho. Pak zase baterky do úplně všeho vracím, dokonce ve správném pořadí, a – jsem odměněn! Systém naskočí. Akorát že to pro mě znamená znovu nařídit na budíku hodiny, datum, nastavit zobrazování času atd. atd. atd. Konečně je vše hotovo. Nechám budíkoměr chvíli v klidu a pak čidlo odnáším zpět na balkon. Spojení funguje. Zavírám dveře. Spojení funguje. Teď je otázka, jak dlouho bude fungovat. Mám obavy, že se spojení možná přerušilo, protože se čidlo na sluníčku lehce zavařilo. Přece jen jsou teploty přes čtyřicet, na slunci tedy přes padesát. A už jsem si párkrát ověřil, že ne vše, co se do Kuvajtu dováží, tu nutně musí fungovat.

Druhý den po příchodu z práce moje první kroky vedou k budíku. Ukazuje čas. Svítí. Budí. Měří teplotu uvnitř. Měří teplotu venku. Žůžobomba! Další den taktéž. A zase.

Až teprve po třech dnech je venkovní čidlo opět ztracené v bezdrátovém překladu. A to máme teprve květen. Copak asi bude dělat v červenci? Povzdechnu si, přináším čidlo z balkonu, stavím ho vedle budíku a s povzdechem se chystám vyházet z obou komponent všech pět baterek, když tu náhle – škyt, na displeji naskočí příjem a teplota je zpátky. Takže zatímco napoprvé přístroj z vedra omdlel, tentokrát se mu jen zatočila hlava. Opět ho nechám chvíli odstát a pak ho vrátím na balkon. Věřte nebo ne, od té doby funguje naprosto spolehlivě, přestože teploty na sluníčku mi na balkoně párkrát překročily šedesátku.

Až se odsud jednoho dne budu stěhovat, budu svůj budíkoměr opouštět jen hodně nerad. Oba nás vyrobili v mnohem chladnější zemi. Pak jsme přišli do Kuvajtu a museli jsme tvrdě bojovat, abychom si zvykli na místní klima. A nakonec jsme to zvládli. Díky, Sharpíku, jsi prima parťák!

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.